Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • NOVÉ VZTAHY USA A INDIE: PARTNERSTVÍ PRO 21. STOLETÍ?

    Česká média o události tradičně prakticky nereferovala a mnohá zahraniční se poněkud povrchně omezila na rozbor objetí obou lídrů při loučení na letišti. Účast prezidenta Obamy na oslavách indického Dne republiky však pravděpodobně významně ovlivní nejen vztahy USA a Indie ale i budoucí dění v celém asijském regionu. Spolupráce obou zemí se totiž při troše štěstí opravdu může stát “rozhodujícím partnerstvím pro 21. století”, jak ji nazvala americká administrativa.Obama: “Money talks”Obamovo sblížení s nejlidnatější demokracií světa přitom dává velmi dobrý smysl a to hned z několika hledisek. Vztahy USA a Indie totiž po delší době přešlapování, nejistoty a nedorozumění konečně získaly restart, po němž byznys volal již léta. Proč? Amerika je v současnosti největším indickým obchodním partnerem, objem přímých zahraničních investic (FDI) v Indii, jejichž zdrojem byl Washington, se v poslední dekádě téměř zpětinásobil, postupně roste i zpětný tok kapitálu do USA. Přestože objem vzájemného obchodu stále značně zaostává za Čínou, potenciál k růstu je velký. Předně, Indie se navzdory mnoha nedokonalostem těší demokratickému zřízení, právní systém ovlivnila anglosaská tradice, angličtina je všeobecně přijímána jako lingua franca a nová vláda BJP premiéra Modiho slibuje výrazný odklon od socialistických praktik Indického národního kongresu.Indie a politika zadržování 2.0Ještě významnější se však jeví bezpečnostní a geopolitická rovina. Schůzka obou státníků znamenala obnovení smlouvy o vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, jež pravděpodobně přinese i technologické sblížení armád obou zemí. Ozbrojené síly Indie stojí na staré sovětské technice a Rusko donedávna zůstávalo hlavním dodavatelem zbraní, dle některých odhadů však Američané své kolegy z Moskvy v loňském roce významně předběhli. Tyto údaje přitom získávají geostrategický význam, vložíme-li je do kontextu událostí posledních měsíců. Republikány za svou pasivní zahraniční politiku kritizovaný Obamapřijíždí do Nového Dillí a podepisuje dokument s názvem “Joint Strategic Vision for the Asia-Pacific and Indian Ocean Region”, jež ohlašuje spolupráci v oblasti bezpečnosti námořní dopravy a ochrany vzdušného prostoru se zřetelem na Indický oceán a Jihočínské moře. Zároveň vláda v Tokyu oznamuje navýšení rozpočtu na zbrojení a premiéři Abe s Modim si vyměňují “liebesbriefy” plné superlativů.  Mnohem asertivněji vystupují i další země regionu jako Filipíny, Jižní Korea ale i Vietnam či  Abottova Austrálie.Co dané kroky znamenají a komu je celý vzkaz určen, není těžké odhadnout. V Asii a Pacifiku se postupně rodí zatím sice nesourodá, avšak odhodlaná koalice států připravených čelit rozpínající se moci pevninské Číny. Zaprášený koncept “politiky zadržování”, známý z dob počátku studené války, tak pravděpodobně bude aktualizován i pro potřeby 21. století, pouze s jinými hráči. Nové vztahy USA a Indie pro to vytváří velmi solidní základ.Ilustrační foto: CyberJu (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • OTÁZKA VYZBROJENÍ UKRAJINY: VYŘEŠÍ ZÁPAD SVOU KRIZI IDENTITY?

    Dodat či nedodat Ukrajině zbraně? Otázka, na niž nepřineslo odpověď ani nedávno dojednané příměří z Minsku. Zatímco Německo s Francií se drží diplomatických řešení, Spojené státy o vyzbrojení Ukrajiny hovoří zcela otevřeně. Zatímco jedni se obávají nezadržitelné eskalace konfliktu, druzí argumentují ohrožením nejen samotného Kyjeva ale i pobaltských států, potažmo Skandinávie. Ať tak či onak, Západ musí svou odpověď nalézt co nejrychleji a podniknout konkrétní kroky. Nejednota, přešlapování na místě, kombinace odmítavých reakcí a naopak příslibů nereálných bezpečnostních garancí, to vše oslabuje důvěryhodnost zemí na NATO a EU v očích Ukrajiny i samotného Ruska. Celý proces však bude složitější, než se zdá. Již samotná podstata problému totiž odhaluje problematické aspekty samotné západní identity.Váhavé kroky zemí NATOZatímco diplomatická úsilí v podobě tolik medializovaných telefonátů mezi Washingtonem, Paříží, Berlínem a Moskvou neberou konce, v otázce vojenské reakce na aktivity Ruska a proruských povstalců Západ vystupuje velmi váhavě. Člověk nemusí být odborný pozorovatel, aby zaznamenal, že mezi jeho vládami se vytváří různá mocenská centra, která jednají značně autonomně a koordinaci svých stanovisek nevěnují příliš úsilí.  Nejedná se přitom pouze o neshody mezi USA a Německem. Evropský výbor Sněmovny lordů (horní komory britského parlamentu) například ve své zprávě tvrdě kritizoval fakt, že z celého procesu naprosto vypadla Velká Británie jako jinak významná síla, jíž mocenská rovnováha na evropském kontinentu historicky vždy ležela na srdci. Výbor slovy svého předsedy lorda Tugendhata rovněž kritizoval neschopnost evropských států analyzovat plány Ruska i proruských povstalců a přijmout odpovídající strategii.Vyzbrojení Ukrajiny a nová identita ZápaduJe přitom extrémně důležité, aby Západ podnikl konkrétní kroky ve vojenské i politické oblasti. Nejedná se přitom pouze o nutnost vytvoření plánu taktických opatření na bojišti, kde ukrajinská armáda, spoléhající na dosluhující sovětskou techniku a zastaralé metody vedení boje, čelí povstaleckým jednotkám s moderními zbraňovými systémy ruské provenience. Nutná je rovněž dlouhodobá strategie, jež sahá daleko za principy zmíněné v příměří z Minsku. Západ musí mít ve svém postupu jasno, v opačném případě totiž riskuje naprostou ztrátu důvěryhodnosti. Ukrajina i další státy východní Evropy potřebují vědět, zdali jsou přísliby možného zapojení do struktur EU a NATO reálnou alternativou či pouze akademickým teoretizováním. A to zvláště v době, kdy Kreml očividně neváhá (a to již otevřeně) přenést iniciativu do oblasti klasické geopolitiky a pomocí strategického letectva testovat připravenost zemí NATO reagovat na potenciální hrozbu. Odpověď na tyto otázky přitom vytváří nutnost vyřešení roky trvajících sporu o budoucí charakter obou organizací.Resumé: Ač se tak na první pohled nemusí zdát, debata o vyzbrojení Ukrajiny samotný ozbrojený konflikt zdaleka překračuje. Ve svém důsledku totiž znamená začátek daleko rozsáhlejšího a nesrovnatelně složitějšího procesu hledání nové západní identity a důvěryhodnosti, a to nejen vůči třetím zemím východní Evropy, ale i vlastním členům, jež se ruskými manévry cítí ohroženi.Fotografie: pedrojperez (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • IZRAELSKÉ VOLBY: NETANYAHU vs KAKTUS 1:0

    Středeční izraelské volby přinesly nevídané překvapení, když v nich navzdory očekávání mnohých komentátorů a průzkumů veřejného mínění zvítězil současný premiér Benjamin Netanyahu se svojí formací Likud. Troublemaker izraelské pravice tak dokázal svoji volební kampaň proměnit ve 30 poslaneckých mandátů v jednokomorovém 120-členném parlamentu (Knessetu) a o 6 mandátů tak předstihnout favorizovaný tandem Herzog-Livniová, jež stál v čele levostředové Sionistické unie. “Bibi”, jak je Netanyahu často familiárně nazýván tak pravděpodobně směřuje k vytvoření nové konzervativní středo-pravicové koalice, jež by mu měla zajistit titul nejdéle sloužícího izraelského premiéra v dějinách. Jeho další působení v čele země přitom může zásadně ovlivnit nejen budoucnost Izraele, ale i celého Blízkého východu a dokonce i úspěch zahraniční politiky amerického prezidenta Obamy.Netanyahu vs “kaktus”Netanyahu měl přitom být mužem, který bude ve volbách tahat za kratší část lana a čelit tak jasné prohře. Opozice, média, domácí i zahraniční komentáři jej vykreslovali jako nenáviděného politika, který přivedl Izrael svojí jestřábí zahraniční politikou vůči Palestincům a Íránu do diplomatické izolace. Pomoci mu nemělo ani jeho nedávné vystoupení v americkém Kongresu, kde na pozvání Speakera Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera tepal blízkovýchodní politiku Bílého domu a současné rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu. Znepřátelil si tak nejen prezidenta Obamu, s nímž měl dlouhodobě napjaté vztahy, ale i řadu příslušníků americké židovské komunity, jenž většinově podporují demokraty a Bibiho vystoupení vnímali jako vměšování do vnitřních záležitostí země. Kritika však přicházela i z ryze konzervativních či bývalých vojenských kruhů, které jej naopak vykreslovali jako slabého či nerozhodného lídra. Znovu se tak objevilo dřívější srovnání s bývalým premiérem generálem Šaronem, jež dle mnohých disponoval jeden tvrdou rukou, ale vizí budoucnosti. Netanyahu měl přitom postrádat oboje, popřípadě nedostatek oné vize maskovat přehnaně jestřábími postoji. Korunu celé debatě poté nasadil jeden z bývalých příslušníků jeho štábu, jež se nechal slyšet, že Netanyahu je v Izraeli tak nepopulární, že by jej ve volbách porazil i “kaktus”, kdyby jej opozice nasadila. Po sečtení hlasů je však skóre 1:0 pro Bibiho, favorizovaný “kaktus” ošklivě prohrál.Palestinský stát a AmerikaCo to bude znamenat pro svět? Pokud Netanyahu sestaví úspěšně koalici, stane se bolehlavem pro ty liberální myslitele, kteří věřili ve změnu izraelské politiky a možnosti usmíření s Palestinci na bázi modelu dvou nezávislých států. Netanyahu totiž pravděpodobně uspěl právě díky ještě většímu přitvrzení své rétoriky v posledních týdnech kampaně, kdy Palestinský stát jako produkt vzájemných jednání jednoznačně odmítl, naopak slíbil posílení výstavby izraelských osad na palestinských územích. Izraelci čelící nedostatku ubytovacích kapacit a rapidnímu vzrůstu cne nemovistostí na toto očividně slyšeli. Bibi podobně odmítl uznat jakékoli jiné řešení íránského jaderného programu než naprostou kapitulaci Teheránu a ukončení jeho aktivit. A právě v tomto bodě může být jeho znovuzvolení poněkud problematické. Vítězství Likudu totiž může významně posílit republikánskou většinu v americkém Kongresu, která si jej může vykládat jako potvrzení nutnosti přijetí extra tvrdé linie vůči Íránu a Palestincům. Jinak řečeno, republikáni se mohou rozhodnout ještě demostrativněji sabotovat Obamovu blízkovýchodní politiku a učinit tak z prezidenta nejenom mocensky irelevantního hráče, ale především naprosto zablokovat americkou zahraniční politiku a způsobit její výraznou dvojkolejnost. V době vzrůstajících bezpečnostních rizik nejenom na Blízkém východě by tak Amerika vyslala do světa zprávu o své vnitřní nejednotě a slabosti, jež by mohla efektivně podkopat její váhu v mnoha globálně-politických procesech. Netřeba přitom zdůrazňovat, že by se jednalo o špatnou zprávu nejen pro Západ, ale i zastánce demokratických hodnot všude po světě.Nakolik se však tento chmurný scénář naplní zůstává nejasné, už jenom proto, že předvolební sliby a reálná povolební politika se v každé zemi výrazně liší…Foto: RNgraphics (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • DONALD TRUMP PREZIDENTEM: PROČ AMERIKA POTŘEBUJE REALITNÍHO MAGNÁTA?

    Už to vypadalo, že se prezidentské volby 2016 v USA a jim předcházející stranické primárky stanou nudným soubojem dvou rodinných klanů. Amerika si měla užít střetnutí, v němž oba kandidáti byli prakticky dopředu známy a na voliče tak čekaly dlouhé měsíce vyplněné přemýšlením, v koho vloží svoji důvěru tentokrát – je libo Jeba Bushe nebo Hillary Clintonovou? Mezi zdánlivě nekonečným zástupem republikánských uchazečů o stranickou nominaci (v době psaní článků se jednalo o 16-ti hlavou skupinu) se však objevil muž, který tuto jednotvárnost výrazně narušuje. Jeho jméno zní Donald Trump.Troublemaker Donald TrumpAsi těžko bychom mimo profláklé hvězdy Hollywoodu našli Američana, jehož popularita se vyznačuje natolik globálním charakterem. Syn obchodníka s realitami z New Yorku se svými okázale luxusními stavbami, knihami, televizními zábavnými pořady (The Apprentice, Miss World apod.) a řadou extravagantních výstupů stal určitým ztělesněným představ o americkém kapitalismu. Hlavním důvodem jeho současné “politické nebezpečnosti” však není atypický zjev, pryštící arogance, přímočarý byznys přístup či fakt, že se jedná o jednoho z nejbohatších podnikatelů v Americe. Nebezpečným a do určité míry “nežádoucím” ho činí lehkost, s níž otevírá témata, považovaná v politickém mainstreamu za tabu. Klientelismus a korupce politické elity, přesun pracovních míst do Číny, budoucnost ropného průmyslu, nelegální migrace či problematické soužití bílých Američanů (tzv. WASP – White Anglo-Saxon Protestants) a přistěhovalců z Latinské Ameriky (tzv. Latinos), které donald Trump bez skrupulí charakterizuje slovy jako “kriminalita”, “drogy”, “znásilňování” a “nevzdělanost”. Toliko jen krátký výčet výbušných otázek, jimiž se “slušný” politik raději obloukem vyhýbá, či kolem nich našlapuje s nejvyšší opatrností. Počet španělsky hovořících voličů zvláště v jižních státech Unie totiž raketově roste a bylo by proto přinejmenším netaktické si jejich komunity znepřátelit. Střílet do vlastních řad a pokoušet se rozbít složitý mechanismus “zvláštních vztahů” mezi politickou třídou a byznysem je pak považováno za naprostou sebevraždu.Právě tyto záležitosti se však stávají častým námětem diskusí konzervativně smýšlejících rodin. Typický americký Joe s nevalným vzděláním, značně lokálním rozhledem a hrozivě vyhlížející hypotékou na krku o nich hovoří s manželkou u kuchyňského stolu, se sousedem při sekání trávníku či s kolegou v práci, zatímco do sebe během polední pauzy souká sendvič s burákovým máslem. Těmto lidem a nejenom jim přitom imponuje způsob, jímž Donald Trump zcela necenzurovaně pojmenovává události, jež každodenně formují jejich životy. Realitní magnát se však tímto automaticky dostává do role černé ovce, jíž se snaží ostatní (nejen) republikánští kandidáti a jejich sponzoři vystrnadit. Trump je totiž nutí opustit to, čemu Američané říkají “comfort zone”, tedy tematicky nekonfliktní oblast, či pozici, o níž se kandidáti nezdráhají hovořit. Najednou již nestačí vyprávět příběhy o ztracené a znovunalezené víře v Boha, milovat hamburgery, vzývat daňové škrty a pohoršovat se nad Obamovými “socialistickými reformami”. V době, kdy hrozí, že voliče bude zajímat váš názor na zvýšenou kriminalitu Latinoameričanů a otázku řešení problematiky korupce ve Washingtonu, vám zkrátka nepomůže ani dosud populární Elvisův song zahraný na vlastní baskytaru.Mezi láskou a nenávistí…Trump a GOPAmeričtí Republikáni tak stojí před nelehkou volbou. Nic naplat, že se proti excentrickému Trumpovi dennodenně ohrazují na sociálních sítích, že o něm média hovoří jako o rasistovi a mnohé společnosti s jeho firmou na protest proti jeho postojům v otázce migrace přerušily spolupráci. Pro určitý nezanedbatelný segment voličů se zkrátka stal celebritou. To ostatně potvrdily i nedávné průzkumy, v nichž mezi republikánskými uchazeči o prezidentskou nominaci Trump suverénně vedl a předběhl i dosavadního favorita Jeba Bushe, bratra a syna bývalých prezidentů. Výstřední blondýn si navíc nenechá nic líbit a na přístup strany s obtloustlým slonem ve znaku si halasně stěžuje. V interview pro internetový magazín The Hill dokonce uvedl, že uvažuje o vedení zcela nezávislé kampaně, kterou si díky svému pohádkovému jmění údajně může dovolit financovat zcela sám a vyhnout se tak tradičním politickým tanečkům se sponzory. Poslední odhady přitom ukazují, že Trumpa by volilo až kolem 20 % voličů, což by mu sice místo v Oválné pracovně Bílého domu nezajistilo, avšak zcela jistě by o něj připravilo jiného republikánského nominanta. Hlavu ztrácející GOP (Grand Old Party – název používaný pro Republikány) si tak pravděpodobně bude muset vybrat mezi vyjádřením alespoň částečné podpory výřečnému magnátovi (a ztrátou některých latinskoamerických voličů) nebo riskováním dalších minimálně 4 let vlády Demokratů v případě, že se Trump rozhodne kandidovat sám za sebe.Quo vadis, Ameriko?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Donald Trump je výstřední populista, jenž si nebezpečně pohrává s rasovou otázkou a ohrožuje tak celistvost společnosti. Ano, Trump je arogantní, nediplomatický a výbušný excentrik a ani v nejmenším mu nečiní problém nabízet společnosti zdánlivě účinná a jednoduchá řešení složitých problémů doby. Přesto je bezpochyby člověkem, kterého současná Amerika velice potřebuje! Proč? Jeho přístup k společenským tabu nutí politickou elitu a především uchazeče o nejvýznamnější mocenský post na světě hlouběji rozpracovat svůj politický program a nebát se nalézt řešení velice citlivých a bolestivých problémů dynamicky se vyvíjející společnosti. Problémů, které nemohou být donekonečna zametány pod koberec a zpovídány pouze v kruhu nejbližších známých a rodinných příslušníků. Problémů vyžadujících brilantní, ducha práva a svobody zachovávající strategii, kterou sice bohatý blondýn sám rozhodně nenabídne, ale může “dohnat” ostatní k jejímu nalezení.Právě to je dle mého role, kterou má Donald Trump v dramatu nazvaném “prezidentské volby 2016” sehrát a paradoxně tak pomoci posílit americkou demokracii.Ilustrační foto: kconnors (Imagebase.net)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÝ MILÁČEK REPUBLIKÁNŮ: OUTSIDER BEN CARSON DOTAHUJE DONALDA TRUMPA

    I zarytý fanoušek televizní Výměny manželek, tedy člověk politickým děním absolutně netknutý, již jistě zaslechl něco málo o tom, že jistý výstřední miliardář Donald Trump ovládá republikánské prezidentské primárky. Trumpova hvězda týden co týden pomalu stoupá a spolu s ní i znechucení republikánského stranického establishmentu, jenž je čím dále více zděšen z faktu, že by jejich značku měl v prezidentských volbách hájit nevypočitatelný a názorově neortodoxní blondýn. V posledních týdnech se však ukazuje, že nejhorší obavy republikánských funkcionářů se nemusí nutně naplnit. Dle průzkumů veřejného mínění totiž roste na americké pravici nová výrazná osobnost, která Trumpa silně dotahuje. Zapomeňte na příslušníky politických dynastií typu Jeba Bushe! Novou hvězdou je dosavadní outsider, černošský neurochirurg z Detroitu Ben Carson.Takový méně výstřední “Donald Trump”Celé to trochu připomíná situaci v roce 2012, kdy Republikány trápil jiný dobře situovaný byznysmen Mitt Romney. Toho stranický sekretariát považoval za příliš liberálního a americký tisk mu pro jeho neustálé do očí bijící změny názorů přiřknul nálepku “flip-flopper” (flip-flopp je anglický výraz pro názorový obrat o 180 stupňů). I tehdy se mezi uchazeči o nominaci hledal prakticky jakýkoli výraznější kandidát, což zahrnovalo širokou škálu od libertariána Rona Paula až po ultrakonzervativního křesťanského senátora Ricka Santora. Snaha však nakonec byla marná. Do boje o klíčky od Bílého domu nastoupil právě Mitt Romney…a ke svému neskrývanému překvapení prohrál.Donald Trump je však daleko tvrdší oříšek než Romney a není divu, že Republikáni začínají být zoufalí. Pomoc však nakonec trochu nečekaně nepřichází od kariérních politiků, ale od dalšího outsidera, který dosud s politikou pouze koketoval a svoji slávu získal mimo mocenskou sféru. Ben Carson přitom donedávna platil za uchazeče bez sebemenší šance na úspěch. Černošský (ne)politik však začal umně profitovat na poli, které pro něj paradoxně svým chováním vytvořil sám Trump. Carson se totiž rovněž proslavil jako selfmademan, který se nebojí zastávat politicky kontroverzní postoje a otevřeně hovořit o tabuizovaných tématech. Narozdíl od výstředního realitního magnáta tak však činí mnohem uhlazenějším až akademickým způsobem, který je přeci jen řadě voličů bližší. Pokud Donald Trump profituje na svém býčím egu, Ben Carson oponuje skvěle zvládnutými gesty, artikulací a pózamy z učebnic o rétorice. Nekompromisní názory tak vždy ukryje do úhledně působícího balení, dříve než je skrz svá vystoupení pošle vstříc americkým voličům, kteří nadále projevují zvýšenou ochotu odvrhnout představitele dosavadního politického establishmentu. Straničtí ideologové jsou pak potěšeni jeho silně kritickým postojem ke sňatkům homosexuálních párů, potratům či naprostým odmítáním podílu lidstva na globálním oteplování. Zapůsobit přitom umí i na řídnoucí stoupence upadající republikánské frakce Tea Party, jimž lahodí jeho naprosto nekompromisní kritika zdravotnické reformy ObamaCare (oficiálně The Affordable Care Act). Ta je dle něj pro Ameriku čirou katastrofou.Americký sen naživo: Z chudinské čtvrti Detroitu do Bílého domuVoličům taktéž imponuje jeho životní příběh, který do slova a do písmene odpovídá všeobecné představě amerického snu. Carson se narodil v Detroitu (stát Michigan) do chudé černošské rodiny, jež se během jeho dětství po rozvodu rodičů rozpadla. Vychováván pouze matkou, potýkal se mladý Ben dle vlastního doznání z autobiografie Gifted Hands s častými problémy ve škole. Vznětlivá povaha, násilné bitky se spolužáky i špatný studijní průměr. Během dospívání se mu však díky neutuchající podpoře matky a zapojení se do činnosti církve Adventistů sedmého dne podařilo vše napravit a díky stipendijním programům americké armády i získat lékařský diplom na univerzitách Yale a University of Michigan. Ty vytvořily solidní základ pro jeho hvězdnou kariéru dětského neurochirurga, jíž se věnoval až do důchodu. Veřejně se proslavil především v roce 1987, kdy úspěšně provedl první oddělení siamských dvojčat srostlých hlavami. Již zmíněná sbírka pamětí Gifted Hands mu pak v 90. letech zajistila ohromnou popularitu, z níž profituje až do současnosti. Podobně jako Donald Trump je tak schopen velice efektivně pracovat s médii a získávat nové příznivce bez nutnosti zapojení nabobtnalé peněžní mašinérie. Jeho politický akční výbor (PAC) s názvem Draft Carson přitom dle záznamů disponuje 14 miliony USD, což není zrovna závratná částka.Stane se Ben Carson republikánským Obamou?Šance, že detroitský neurochirurg získá prezidentskou nominaci a rozbije tak panující představu o Republikánech jako straně bohatých bílých mužů neschopných získat hlasy menšin se nyní zdají být vysoké. Dle průzkumu preferencí New York Times a CBS News, jenž byl zveřejněn před II. televizní debatou, poskočil Ben Carson z 6 % na 23 % voličské podpory a dotáhl se tak za vedoucího Trumpa s 27 %. To se však může velmi rychle změnit. Osobně si například živě pamatuji, jak jsem ještě jako zástupce šéfredaktora studentského politologického časopisu E-Polis.cz psal v roce 2011 podobný medailonek o muži jménem Herman Cain. Špičkový černošský manažer z hlubokého Jihu, jemuž by životopis mohl závidět prakticky každý Američan, se tehdy nakrátko stal miláčkem médií, která toužila nalézt republikánskou alternativu Baracka Obamy. Přestože svým konzervativními křesťanskými postoji vyhovoval i republikánskému establishmentu, Cain nakonec naděje v něj vkládané nenaplnil a po primárkách se z politického života stáhl.Ať už však bude politický osud obou současných uchazečů o nominaci jakýkoli, jedno je jasné. Stranickými aparátčíky milovaní mainstreamoví kandidáti typu Jeba Bushe či Scotta Walkera to budou mít v těchto primárkách opravdu těžké. Veřejnost totiž očividně není nakloněna politickým matadorům a její hlad po outsiderech stojících mimo tradiční mocenské struktury nezadržitelně roste. Ben Carson i Donald Trump tedy mají šanci. Ilustrační foto: gerali  (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný