Výsledky vyhledávání v sekci Film
  • PSYCHOTHRILLER “DÁREK”: STRHUJÍCÍ I NUDNÝ ZÁROVEŇ (recenze)

    “Dárek”, pod tímto slovem si každý z nás může představit ledacos. Pěkným “dárečkem” mohou kupříkladu být bývalí spolužáci ze střední či základní školy, kteří se jakoby z čistého nebe po dlouhých letech zjeví ve vašem životě. Usmívají se na vás, zvou na kávu, pochválí mobil, hodinky či auto, neustále pochlebují – zkrátka nejlepší přátelé. Nic naplat, že si na ně sotva vzpomínáte a ve škole jste spolu prohodili stěží dvě věty za rok (a většinou to nebyla moc milá slova). Pravda, většina z nich je pouze otravná a relativně neškodná. Brzy totiž zjistíte, že se vám ve svém příšerně padnoucím saku z Tesca pouze snaží prodat pojištění či sestavit životní investiční plán. Jakpak by také ne, když zrovna startují hvězdnou kariéru v jedné ze stovek bezejmenných společností a nad hlavou jim visí hrozba červeného penalizačního puntíku. Režisér Joel Edgerton však ve svém snímku Dárek (The Gift), jenž právě vstoupil do tuzemských kin, poměrně barvitě líčí, jak to vypadá, když se ona neškodnost vytratí. A jak napovídá žánr filmu (psychothriller), není to úplně pěkný zážitek.(Ne)všední psychothrillerDárek bezpochyby přiláká diváky svým nosným tématem – problematikou stalkingu. V Česku se pravděpodobně nejedná o zrovna populární téma, každopádně na Západě a zvláště v Americe je z něj již několik let opravdový “topic”. Úvodní scéna zavede diváka do moderního proskleného domu v Kalifornii, kam se právě z Chicaga přistěhoval mladý zamilovaný pár. Simon (Jason Bateman) je od pohledu kariérista jako vystřižený z obálky mužského lifestylového časopisu, jemuž sekunduje tak trochu pro sebe žijící home-designérka Robyn (Rebecca Hall). Vše se zdá být zpočátku poklidné a ideální, avšak brzy není těžké poznat, že nový život je spíše pokusem o lék na neklidnou minulost páru. A právě v určité až příliš snadné předvídatelnosti příběhu leží problém celé první poloviny snímku. Dějová linka se rýsuje naprosto jasně a věštit události 10 minut před jejich skutečným proběhnutím nevyžaduje příliš mozkové aktivity. Podivné zjevení se Simonova bývalého spolužáka Gordona, jeho podlézavé a podivně milé chování k Simonovi, opakující se nevyžádáné návštěvy u páru doma, nekonečná smršť drobných dárků se vzkazy a dopisy… to vše zkrátka zcela jasně určí role jednotlivých postav. Ty pak nemají čím překvapit a činí první část filmu poměrně nudnou či přinejmenším standardní.Game changer přichází v okamžiku, kdy se Simon s Gordonem (jehož školní přezdívka zněla “Gordo Weirdo”) krutě pohádá a dá mu jasně najevo, že je mu jeho přítomnost více než nepříjemná. Ostatně ve škole nikdy přátelili, Gordo byl odjakživa podivín a příliš kamarádů si logicky neudělal. Následují typické stalkingové scény, kdy se vyšinutý Gordo motá kolem domu manželů, otráví ryby ve venkovním jezírku a ukradne jejich čtyřnohého miláčka. Výsledkem je policejní zásah a soudní zákaz přibližování se. Je tu zrod zdánlivé idylky. Simon úspěšně cílí na vedoucí post v nové bezpečnostní firmě a Robyn konečně otěhotní (rozuzlení chicagského traumatu). Dolce vita je však narušena posledním dopisem od Gordona, v němž slibuje, že dá páru pokoj a navrhuje Simonovi uzavření vzájemné nelichotivé historie ve stylu “co jsme si, to jsme si”. Nechápající Robyn, jíž Simon nechce nic říci, začne na vlastní pěst pátrat po manželově středoškolské minulosti. V ní přitom Gordo Weirdo hraje zásadní roli. Zjištění jsou poměrně šokující.Právě v tomto momentě začíná svým způsobem zcela nový snímek plný výborně nasnímaných děsivých scén (jež si navzdory svému nenásilnému charakteru nezadají s hororem), neustálých konfrontací a překvapivých dějových rozuzlení. Tempo se zrychluje a člověk začíná být do filmu bez nadsázky zcela ponořen. Vše, co dosud věděl o jednotlivých postavách, je převráceno naruby a zjevuje se nový obraz nečekané lidské tragédie. Dávno zapomenutá minulost, jejímž ztělesněním je Gordo, vystupuje z temnot a ničí Simonův život.Hodnocení: Podzimní “Dárek” pro diváky?Navzdory rozpačité první polovině, která avizované téma stalkingu pojímá zdánlivě dosti fádně, dle mého názoru Dárek po právu aspiruje na psychothriller tohoto podzimu. Druhá část totiž bezezbytku naplňuje vše, co divák od tohoto žánru čeká, a to navíc velmi originálním způsobem. Někdy je zkrátka třeba si na skvělý zážitek počkat… dokonce i značnou část filmu. Celkově: 80 %

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný

  • STAR WARS FORCE AWAKENS: FILMOVÁ KLASIKA NA STEROIDECH

    Stejně jako v předchozích letech, nese se i letos předvánoční čas v duchu dlouho očekávané filmové premiéry. Její roli tentokrát přebírá sedmá epizoda kultovní vesmírné sci-fi ságy Star Wars s tajemným podtitulem Force Awakens (tedy Síla se probouzí). Jen těžko bychom, při vší úctě k finálnímu dílu Hunger Games, hledali snímek, o němž bylo v posledních měsících napsáno a natočeno tolik jako právě o Hvězdných válkách. Přijít s něčím novým se tak zdá být takřka nadlidským úkolem, přesto se bych se s vámi rád podělil o několik prvotních dojmů ze čtvrteční premiéry. Jako správný fanoušek přitom nemíním těm, kteří se do kina teprve chystají, zkazit zážitek prozrazením děje. Nebojte se, mé ohlédnutí bude 100% spoiler-free!Hvězdné války: To nejlepší ze staré školyJiž při ohlášení nového pokračování Star Wars se ve mně mísily rozporuplné pocity. Malý kluk kdesi v mé hlavě, jenž rád sledoval původní filmy a se zaujetím sbíral plastové postavičky hlavních hrdinů, se zaradoval, neboť další trilogie byla příslibem nových dobrodružství a úniku z padesáti odstínů všední šedi. Realističtější a pravděpodobně dospělejší část mého já však byla značně skeptická, poučena nekonečnou řadou silně nepovedených pokračování úspěšných hollywoodských sérií 70. a 80. let.  Zvláště odchod George Lucase a převod práv na nové filmové studio působil poněkud zlověstně. Napětí tedy rostlo.Již první minuty však ukázaly, že filmový štáb si byl těchto pocitů fanoušků zřejmě dobře vědom a rozhodl se jim vyjít absolutně vstříc. Force Awakens totiž není pokusem o novou interpretaci Lucasova vesmírného světa, ale spíše silně nadopovanou reinkarnací původních filmů. Režisér snímku J. Abrams se při natáčení pravděpodobně řídil poučkou, že stará láska nerezaví, a do detailu obnovil svět epizod IV až VII. Snahy moderních filmařů o oprášení postupů ze staré školy většinou dopadají katastrofálně, zde se však spojení s moderními technologiemi až překvapivě podařilo. Odkazů na původní snímky jsou nové Hvězdné války doslova plné a i spíše povrchní fanoušek na ně narazí takřka na každém kroku. Heraldika, kostýmy, obstarožně působící počítače, vesmírná plavidla a plachtění časoprostorem, to vše je zpět v plné kráse.Zvláštní zmínku si však zaslouží vizuální zpracování. To je opravdu na vysoké úrovni a ocení jej především ti, kteří považovali epizody I až III z přelomu tisíciletí za pouhé orgie moderní počítačové grafiky bez hlubšího významu. Kameramani totiž tentokrát zelené plátno převážně vynechali a naproti tomu vytvořili podmanivý svět propracovaných kulis a venkovních exteriérů. Zpět jsou tak klaustrofobicky působící sterilní interiéry lodí Impéria (tedy Prvního řádu), jež jsou díky kvalitní hře světla a temnoty vyvedeny do věrně depresivní podoby. Ta tam jsou výstavní paláce institucí Republiky či překrásné zahrady planety Naboo z prvních tří epizod. Nové Star Wars jsou z dějového hlediska obdobím dekadence, úpadku a zklamání z nenaplněných nadějí epizod IV až VI, což je vyjádřeno každým jednotlivým záběrem. Kamera se navíc opět mnohem více soustředí na scény ve stísněných prostorách a dlouze  a detailněji zabírá samotné hlavní hrdiny, tak jak jsme zvyklí z většiny starých dobrých výtvorů stříbrného plátna. Zpět je i výborný situační humor, který si dokáže dělat legraci i sám ze sebe a mnohým v epizodách I až III chyběl.Han Solo na plac! A žádného Jar Jara, prosím!Kapitolou samou o sobě, jež se však nevymyká ze zavedeného retro scénáře, jsou hlavní postavy. Abrams na plátno opět přivádí původní trojici hrdinů v čele s Hanem Solem, princeznou Leiou Organou i samotným Lukem Skywalkerem, jehož přítomnost je však zatím více než symbolická. Narozdíl od podobných pokračování původní obsazení neslouží pouze jako laciný svorník dvou období, ale aktivně utváří dějovou linii filmu. Zvláště kapitán legendární lodě Millenium Falcon, věrně doprovázený svým zablešeným přítelem Chewbaccou, od první třetiny filmu přebírá vedoucí otěže, přičemž bez jeho přičinění se neodehraje prakticky nic. Harrison Ford se svými cynickými hláškami zkrátka nezklame ani tentokrát. Snad jen princezna Leia v podání “věkem ošlehané” Carie Fisher působí poněkud křečovitě a nepřirozeně.K mému velkému překvapení se však vyvedla i nová skupina hlavních hrdinů. Právě o nich se vedly dlouhé spekulace, přičemž vyvstala otázka, zdali to autoři tentokrát poněkud nepřehnali s politickou, genderovou, etnickou a vší myslitelnou kotektností. Ostatně posuďte sami – Rey, silně emancipovaná a cílevedomá hrdinka, jíž by mohla nezávislost závidět kdejaká radikální feministka; dále Finn, černošký mladík, jenž se čerstvě vytrhne z otroctví podobné službě v armádě stromtrooperů; BB-8, údajně rovněž první ženský Star Wars droid (opravdu nevím, jak autoři rozdělují pohlaví u robotů) s řadou ryze lidských emocí… snad jen postava drsňáckého pilota Poe Damerona uklidňovala svým tradičním pojetím westernového amerického hrdiny. Vše však v reálu působí velice dobře, pryč je dříve tušená umělost z trailerů a i John Boyega v roli Finna, jemuž v diskuzích tu a tam vyčítali příliš rapperský vzhled, do děje zapadá velice dobře. Rovněž postava nového hlavního zloducha Kylo Rena působí velice zajímavě, byť zarytí fanoušci temné strany síly mohou být zklamáni při zjištění, že se zdaleka nejedná o natolik silného temného rytíře, jak se z trailerů mohlo zdát. Darth Vader zatím pravděpodobně zůstane nepřekonaným borcem.Force Awakens: Slabá strana síly promlouváAni nové Star Wars však nejsou dokonalé a mají své slabé momenty. Ty přitom vycházejí především z vychvalované snahy zaujmout konzervativní fanoušky původní trilogie a fungují jako neoddělitelná druhá strana mince. Force Awakens se natolik drží tradice, že sama nepřichází prakticky s ničím inovativním či překvapujícím. Vše zůstává při starém, jen to je jaksi větší, temnější, bombastičtější. Některé scény pak přímo kopírují své přes třicet let staré předlohy a děj se tak místy stává snadno odhadnutelným. Podobně jako epizody IV až VI jsou nové Hvězdné války někdy příliš zkratkovité, jindy překvapí rovněž známý nepoměr mezi stopáží tak trochu výplňkových scén a zlomových okamžiků, které uplynou naopak velice rychle (viz kompozice plánu na zničení ničivé planety Prvního řádu). Diváka to donutí k zamyšlení, co tím vlastně chtěli tvůrci říci. Rovněž některá před premiérou dlouho diskutovaná tajemství jsou odhalena prakticky v prvních minutách snímku, což trochu zamrzí. To platí především o původu Kylo Rena a jeho vztahu k Hanu Solovi a Luku Skywalkerovi. Na druhou stranu, pokud jste si vždy tak trochu říkali, že Skywalker není tím typem emočně stabilního hrdiny, který by na svých bedrech unesl úkol důstojně obnovit tisíciletou tradici řádu rytířů Jedi, film vám možná svým způsobem dá za pravdu.ZávěremNavzdory zmíněným nedokonalostem jsou nové Hvězdné války počinem, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Uniknout by přitom neměl pouze tradičním fanouškům, ale i těm, kteří denně neusínají s lampičkou Darth Vadera u nočního stolku. Je totiž příkladem úspěšného navázání na kultovní filmovou trilogii, přičemž slibuje rovněž zajímavou vizuální podívanou. Návrat do dětství k neohroženým hrdinům je tak zaručen.

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný

  • TOP 3 FILMY Z 52. ROČNÍKU KVIFF ANEB CO MĚ LETOS ZAUJALO VE VARECH

    Promítačky se dotočily, ceny byly předány a tisíce návštěvníků vyrazily směrem ke svým domovům. Padesátý druhý ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (KVIFF) je již minulostí a letos tolik opěvované betonové monstrum v podobě hotelu Thermal se opět stává vcelku opuštěným místem. To mu ostatně umožní minimálně do dalšího léta v klidu a spokojeně chátrat. Nicméně festival je především o filmové tvorbě a právě jí se zde hodlám věnovat. Přestože jsme s přítelkyní tento rok poněkud zlenivěli a více projekcí nestihli než zhlédli, strávil jsem v kinosálech dostatek hodin, abych vám mohl předložit svůj krátký a zcela subjektivní seznam několika kousků, které by si i nefestivalový divák neměl nechat ujít. Některé z nich totiž nejsou určeny čistě pro filmové fajnšmekry, popřípadě je čeká tour i po českých multiplexech.Baby Driver (2017) – USA/Velká BritánieTento akční krimi-thriller jsem viděl až v sobotu o půlnoci, kdy se promítal jako rozlučkový film festivalu v kině Čas. Pokud si vzpomínám, původně se na mém seznamu ani nevyskytoval a zařadil jsem jej tam až poté, kdy jsem si přečetl pochvalné reakce svých známých na Facebooku. Sám přitom musím rovněž jednu přidat. Snímek zostra otevírá divoká automobilová honička, při níž nevýrazný mladík v černých brýlích a zároveň hlavní hrdina Baby odváží skupinu bankovních lupičů do bezpečí. Ve svém červeném sportovním Subaru Impreza přitom předvádí neuvěřitelné kousky, přičemž divákův zážitek z divoké jízdy je dále umocněn dynamickou hudbou z protagonistova iPodu. Ostatně byla to pravděpodobně právě tato scéna, díky níž si Baby Driver vysloužil titul nejlepšího řidičského počinu od webu Drive Tribe.com. Nutno ovšem podotknout, že po ní již vše dosti zpomaluje a tvůrci následně spíše vsadili na oblíbené herecké tváře. V roli mafiánského bosse, který si Babyho spolu s dalšími profesionálními zločinci najímá pro své loupeže, tak například vystoupí Kevin Spacey. Herec známý většině diváků především z kultovního seriálu House of Cards zde předvádí skvělý výkon a pokud jste si oblíbili Francise Underwooda, jeho nová role se vám bude jistě zamlouvat. Na postech kriminálníků se následně objeví i Jamie Foxx nebo Flea, baskytarista Red Hot Chilli Peppers. Příběh je sice poměrně jednoduchý a dosti přímočarý, přesto vše nepůsobí lacině a desítky minut před plátnem proto ubíhají velice rychle. O to překvapivější je pak závěr, kdy pekelný šofér Baby prodělá sice vcelku tušenou, nicméně na můj vkus dosti náhlou proměnu svědomí, potopí své kumpány a rozhodne se ze zločineckého světa uprchnout. Následují dosti těžko pochopitelná a naturalisticky pojatá jatka, která postrádají jakoukoli logiku a celkový dojem z jinak podařeného snímku srážejí. Navzdory tomu je Baby Driver filmem, který určitě zůstane v paměti.Wind River (2017) – USA/Velká BritánieO tomto americkém thrilleru se toho již před festivalem napsalo mnoho. Zvýšené publicitě ostatně odpovídal i nebývalý zájem o páteční premiéru ve Velkém sále hotelu Thermal, kde se zaplnila i místa v uličkách a na schodech. Důvodem pravděpodobně byla i osobní přítomnost hlavního protagonisty a zároveň jedné z velkých hvězd letošního ročníku festivalu Jeremmy Rennera. Děj snímku se odehrává v indiánské rezervaci Wind River v zasněženém Wyomingu, kde nájemný lovec dravé zvěře Cory Lambert při stopování divoké pumy narazí na mrtvolu mladé díky, jíž dobře zná. Jednalo se totiž o nejlepší přítelkyni jeho shodou okolností zesnulé dcery, která rovněž zemřela uprostřed divočiny za zcela nevyjasněných příčin. Na místo je proto kromě indiánské policie povolána i nezkušená agentka FBI v podání Elizabeth Olsen, jež si očividně v drsném prostředí neumí poradit. Je tedy nabíledni požádat znalce tamních poměrů a citově zainteresovaného Lamberta o pomoc s případem. Následné minuty se nesou v duchu představení všech myslitelných neduhů indiánské komunity, utápějící se v pocitech poraženectví a absence zářné budoucnosti ve světě, jehož pravidla udává “bílý muž”. Drobná příběhová stagnace je však vykoupena naprosto nečekaným a dramatickým zvratem při přestřelce mezi policií a ochrankou tamní ropné plošiny, k níž náleží i hlavní podezřelý. Konec snímku je pak velice rychlý a svým způsobem bytostně americký. Ano, thriller je mimo jiné i oslavou onoho tradičního drsného selfmademana s vlastním pojetím spravedlnosti, navzdory tomu však nečekejte žádného klauna v podobě Cordela Walkera z béčkového amerického seriálu Walker Texas Ranger. Cory Lambert  a Wind River totiž divákovi nabízejí mnohem více.Korporace (Corporate, 2017) – FrancieMnou zvolenou trojici uzavírá zástupce francouzské kinematografie, o němž se sice zdaleka tolik nenapsalo, přesto dle mého přichází s velice aktuálním a zajímavým tématem. Korporace je totiž sondou do často dehumanizujících praktik velkých nadnárodních společností, jež se snaží své zaměstnance přeměnit v ultra poslušné a ideji růstu firmy slepě oddané pracovní stroje. V případě, že se tato indoktrinace nezdaří, následuje tvrdý nátlak a snaha se nevýkonných či odmlouvačných jedinců zbavit, a to často dosti drsnými metodami. Že se přitom nejedná pouze o téma z francouzského prostředí netřeba zdůrazňovat! Snímek sám o sobě vypráví příběh sebemotivované a tvrdé manažerky lidských zdrojů (ano, už sám název je více než půvabný) Emillie, pracující ve smyšlené korporaci Essen. Jejím úkolem je naplnit závěry nově schválené vize práce se zaměstnanci, kdy má být celkový početní stav snížen o 10 %. Nicméně v rámci zachování dobrého PR je prostý vyhazov vyloučen. Je třeba nasadit promyšlené postupy firemní buzerace a psychického vydírání, aby kádrově nevhodní lidé takříkajíc “odešli sami”. Vše se však bortí v momentě, kdy jeden z takto zasažených zaměstnanců páchá přímo na pracovišti sebevraždu. Rozjíždí se vyšetřování a hlavní hrdinka se rychle dozvídá, že v rámci zachování dobrého jména je vedení společnosti v čele s “jobsovsky” působícím generálním ředitelem ochotno rychle obětovat i ji a původní plán redukce zaměstnanců popřít. Zde kromě námětu zaujme i skvělý výkon již prošedivělého herce Lamberta Wilsona, jehož mohou fanoušci sci-fi znát z kultovní trilogie bratrů Wachowských Matrix, v níž ztvárnil charismatického Merovejce. Nicméně zpět k příběhu. Jak již bylo řečeno, Emilly se dostává do hledáčku vyšetřovatelky bezpečnosti práce a postupně ji dochází, že jedinou šancí na záchranu vlastního krku je spolupráce s úřady. Její kariéra ve velkém byznysu je tím však nadobro u konce. Přestože pokud vím, Korporace nebyla obzvláště vyzdvihována, snímek je velice povedenou psychologickou sondou do často podivného smýšlení vysokých korporátních manažerů a jimi spoluvytvářené firemní kultury, která může v některých případech míti značně totalitní tendence. Navzdory absenci jakékoli akce, rychlých zvratů či čehokoli podobného zůstává divák do filmu vtažen takřka po celou jeho dobu. Že se pak v době, kdy jsou v naší západní společnosti extrémně populární úvahy o řízení státu jako firmy, jedná o více než poučný snímek, netřeba zdůrazňovat!Tolik tedy k mému subjektivnímu výběru z letošního 52. ročníku KVIFF. Rozhodnete-li se na některý ze snímků vydat do kina, či jej zhlédnout doma, budu velice rád za vaše postřehy a názory. Toto léto totiž ve Varech nabídlo opravdu spoustu zajímavého filmového materiálu.

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný

  • THE JOKER: HARLEKÝN HRŮZY OHLAŠUJE NÁVRAT NA STŘÍBRNÉ PLÁTNO

    Harlekýn hrůzy, ďábelský šprýmař, pochmurný žertér, šašek šílenství, muž s úsměvem smrti… to vše jsou označení, jež komiksoví tvůrci přiřkli jedné jediné postavě. Není jí přitom nikdo jiný než světoznámý The Joker.Geniální a šílený zároveň, tento klaun z dílny amerického vydavatelství DC Comics svým věhlasem dávno překročil uzavřený svět kreslených sešitů pro děti a věčně mladé dospělé. Objevil se v televizních seriálech, celovečerních filmech (a to dříve, než komiksová tématika začala být superstrojem na peníze), počítačových hrách, až se postupně stal jedním z nefalšovaných symbolů moderní popkultury. Jeho bělostný ušklebavý obličej lemovaný křiklavě zelenými vlasy u nás pravděpodobně není natolik známý jako například některé charaktery z Hvězdných válek či podobných sérií, přesto nelze pochybovat o tom, že se Joker stal inspirací (ať už přiznanou či nikoli) řady dalších literárních, herních i filmových postav. Letos přitom tento antihrdina chystá velký comeback na stříbrné plátno i herní konzole. Šklebit by se na diváky měl v dlouho očekávaném akčním snímku Suicide Squad (Sebevražedný oddíl), animovaném a pro fajnšmekry stylizovaném převyprávění komiksu The Killing Joke i graficky netradiční herní sérii Batman od společnosti Telltale Games.Přes sedm destiletí na kriminální scéněO tom, že Joker je Batmanovým bolehlavem číslo jedna pravděpodobně netřeba dlouze polemizovat. O jeho roli v příbězích netopýřího muže slyšeli pravděpodobně i ti, kteří komiks nikdy v životě nedrželi v ruce. Daleko méně rozšířeným faktem je skutečnost, že tento šašek terorizuje obyvatele smyšlené americké megapole Gotham City již neuvěřitelných 76 let. Po celou dobu tak přitom činí s grácií, originalitou a určitým zvráceným šarmem.První komiks, v němž se Joker objevil, spatřil světlo světa již roku 1940. Autor Bob Kane tehdy hledal neotřelou postavu, která by se svým intelektem a schopnostmi byla schopna postavit svalovci v černém převleku, a zároveň zaujala více než běžní kreslení lupiči. Povedlo se! Joker vzbudil zájem čtenářů a ti brzy začali požadovat další příběhy. S drobnými přestávkami tak lze jeho působení vystopovat během všech následujících dekád, během nichž se dočkal i vlastní komiksové řady. Zatímco však Batman, Robin či komisař Gordon zůstávali po celou tu dobu prakticky stejnými nepříliš plastickými postavami, právě Joker prodělal řadu zásadních proměn. Je to právě jeho postava, jež nádherně ilustruje proměnu nálad americké společnosti během jednotlivých dekád, zrcadlí její očekávání, hodnoty i morální hranice, kam je až ve vyprávění jednoduchých kreslených příběhů schopna či ochotna zajít.Zatímco první Joker byl zákeřným temným vrahem draculovského typu, jeho následovník čelící autocenzuře komiksových vydavatelství 50. let se omezil na kradení drahých kamenů a vymýšlení absurdních šprýmů. Jednalo se o dobu, kdy komiks odrážel studenoválečnou touhu činit složitý svět jednoduchým místem s jasně danými pravidly. Pokud by totiž čtenář snad trpěl těžkou formou slabomyslnosti a nepochopil, kdo je opěvovaným kladným hrdinou a kdo naopak prohnilým zloduchem, autoři mu to prakticky na každé straně vždy svými popisky připomněli. Linie byly jasně dané. Situace se mění až na přelomu 70. a 80. let, kdy se již tvůrci nebojí navrátit ke kořenům a postupně tvoří daleko temnějšího a brutálnějšího šílence, který se nezdráhá pro své vlastní pobavení vraždit prakticky kohokoli bez ohledu na sociální status, věk nebo pohlaví.Joker a děsivá nahodilost zločinu…Kromě toho, že během dlouhých let fungoval jako Batmanovo zvrácené alter ego, Joker fascinoval a děsil čtenáře především absolutní nevypočitatelností svých zločinů. Naše vnímání sociální reality je velmi silně spjato s potřebou nalézat příčiny, objasnění či alespoň vzdálená vysvětlení lidských skutků. Zelenovlasý šašek však nikdy žádné zdůvodnění neměl, udeřil náhodně, kdekoli, bez špetky racionální úvahy. Nikdo od pouhého prodavače novin až po šéfa gothamského podsvětí si před ním nemohl být jist, světec či hříšník, cílem se mohl stát každý. Právě tento Jokerův útok na naši neukojitelnou potřebu narativity a racionality přitom pravděpodobně stojí za popularitou této postavy. Ostatně, když se jej v jednom díle ptají, proč daný zločin spáchal, se smíchem odpoví: “A proč ne?”.Stejně jako motivy jeho akcí, neznámý zůstává i šaškův původ. Za celá dlouhá desetiletí totiž nevychází najevo, kým tento bláznivý muž byl, než propadl zločinu. Joker o své minulosti vypráví řadu rozličných a naprosto protichůdných příběhů. Jednou byl nedoceněným chemikem, podruhé zhrzeným hercem poté chudým zlodějíčkem v rudé kápi. Jeho minulost je naprosto nejasná, což ještě více posiluje útok na naše očekávání. Konstantní zůstává pouze ona message jeho činů: Kdykoli se může stát cokoli. Ať již je váš život cnostný či mrzký, jste-li úspěšní či úplní ztroskotanci, vždy se můžete stát cílem nepředvídatelné zničující události. Jeden opravdu špatný den může zničit vše, co jste léta budovali, o čem jste snili. Budoucnost je navzdory vší naší snaze naprosto nevypočitatelná. Děsivé, že?Suicide Squad a návrat do kinosálůJak již bylo řečeno, Joker se probojoval i do světa stříbrného plátna, kde se jeho stopa stala rovněž nepřehlédnutelnou. Zásluhu na tom má především vynikající herec Jack Nicolson, jenž v ponurém snímku experimentálního režiséra Tima Burtona s názvem Batman (1989) vytvořil vskutku geniální zločineckou postavu. Nepřekvapí proto, že jeho výkon byl nominovám na Zlatý globus. I druhé a mnohem šílenejší ztvárnění komiksového šprýmaře v podání Heatha Ledgera ve filmu Batman: Temný rytíř (2008) se stalo kultovním. Ačkoli tvůrci poněkud upustili od původní literární předlohy, výsledek diváky nezklamal. Sám Ledger díky této roli dosáhl svého hereckého vrcholu, když získal Oscara, Zlatý glóbus i Cenu BAFTA. Nyní se o přízeň veřejnosti uchází Joker zcela nový, a to jako jedna z postav snímku Suicide Squad v podání Jareda Leta. Že se tak legendární postava opět dočká zcela neotřelé reinkarnace je prakticky jisté. Otázkou zůstává, zdali si silně marketingově propagovaný snímek nakonec opravdu získá srdce náročných komiksových fanoušků, nebo se spíše zařadí po bok odmítnutých počinů typu filmu Batman a Robin (1997) s Georgem Clooneym v hlavní roli.Ať tak či onak harlekýn zločinu ani v důchodovém věku rozhodně nechystá odchod do ústraní a se smělým úšklebkem hledí k stoletému jubileu.

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný