Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • DONALD TRUMP PREZIDENTEM: PROČ AMERIKA POTŘEBUJE REALITNÍHO MAGNÁTA?

    Už to vypadalo, že se prezidentské volby 2016 v USA a jim předcházející stranické primárky stanou nudným soubojem dvou rodinných klanů. Amerika si měla užít střetnutí, v němž oba kandidáti byli prakticky dopředu známy a na voliče tak čekaly dlouhé měsíce vyplněné přemýšlením, v koho vloží svoji důvěru tentokrát – je libo Jeba Bushe nebo Hillary Clintonovou? Mezi zdánlivě nekonečným zástupem republikánských uchazečů o stranickou nominaci (v době psaní článků se jednalo o 16-ti hlavou skupinu) se však objevil muž, který tuto jednotvárnost výrazně narušuje. Jeho jméno zní Donald Trump.Troublemaker Donald TrumpAsi těžko bychom mimo profláklé hvězdy Hollywoodu našli Američana, jehož popularita se vyznačuje natolik globálním charakterem. Syn obchodníka s realitami z New Yorku se svými okázale luxusními stavbami, knihami, televizními zábavnými pořady (The Apprentice, Miss World apod.) a řadou extravagantních výstupů stal určitým ztělesněným představ o americkém kapitalismu. Hlavním důvodem jeho současné “politické nebezpečnosti” však není atypický zjev, pryštící arogance, přímočarý byznys přístup či fakt, že se jedná o jednoho z nejbohatších podnikatelů v Americe. Nebezpečným a do určité míry “nežádoucím” ho činí lehkost, s níž otevírá témata, považovaná v politickém mainstreamu za tabu. Klientelismus a korupce politické elity, přesun pracovních míst do Číny, budoucnost ropného průmyslu, nelegální migrace či problematické soužití bílých Američanů (tzv. WASP – White Anglo-Saxon Protestants) a přistěhovalců z Latinské Ameriky (tzv. Latinos), které donald Trump bez skrupulí charakterizuje slovy jako “kriminalita”, “drogy”, “znásilňování” a “nevzdělanost”. Toliko jen krátký výčet výbušných otázek, jimiž se “slušný” politik raději obloukem vyhýbá, či kolem nich našlapuje s nejvyšší opatrností. Počet španělsky hovořících voličů zvláště v jižních státech Unie totiž raketově roste a bylo by proto přinejmenším netaktické si jejich komunity znepřátelit. Střílet do vlastních řad a pokoušet se rozbít složitý mechanismus “zvláštních vztahů” mezi politickou třídou a byznysem je pak považováno za naprostou sebevraždu.Právě tyto záležitosti se však stávají častým námětem diskusí konzervativně smýšlejících rodin. Typický americký Joe s nevalným vzděláním, značně lokálním rozhledem a hrozivě vyhlížející hypotékou na krku o nich hovoří s manželkou u kuchyňského stolu, se sousedem při sekání trávníku či s kolegou v práci, zatímco do sebe během polední pauzy souká sendvič s burákovým máslem. Těmto lidem a nejenom jim přitom imponuje způsob, jímž Donald Trump zcela necenzurovaně pojmenovává události, jež každodenně formují jejich životy. Realitní magnát se však tímto automaticky dostává do role černé ovce, jíž se snaží ostatní (nejen) republikánští kandidáti a jejich sponzoři vystrnadit. Trump je totiž nutí opustit to, čemu Američané říkají “comfort zone”, tedy tematicky nekonfliktní oblast, či pozici, o níž se kandidáti nezdráhají hovořit. Najednou již nestačí vyprávět příběhy o ztracené a znovunalezené víře v Boha, milovat hamburgery, vzývat daňové škrty a pohoršovat se nad Obamovými “socialistickými reformami”. V době, kdy hrozí, že voliče bude zajímat váš názor na zvýšenou kriminalitu Latinoameričanů a otázku řešení problematiky korupce ve Washingtonu, vám zkrátka nepomůže ani dosud populární Elvisův song zahraný na vlastní baskytaru.Mezi láskou a nenávistí…Trump a GOPAmeričtí Republikáni tak stojí před nelehkou volbou. Nic naplat, že se proti excentrickému Trumpovi dennodenně ohrazují na sociálních sítích, že o něm média hovoří jako o rasistovi a mnohé společnosti s jeho firmou na protest proti jeho postojům v otázce migrace přerušily spolupráci. Pro určitý nezanedbatelný segment voličů se zkrátka stal celebritou. To ostatně potvrdily i nedávné průzkumy, v nichž mezi republikánskými uchazeči o prezidentskou nominaci Trump suverénně vedl a předběhl i dosavadního favorita Jeba Bushe, bratra a syna bývalých prezidentů. Výstřední blondýn si navíc nenechá nic líbit a na přístup strany s obtloustlým slonem ve znaku si halasně stěžuje. V interview pro internetový magazín The Hill dokonce uvedl, že uvažuje o vedení zcela nezávislé kampaně, kterou si díky svému pohádkovému jmění údajně může dovolit financovat zcela sám a vyhnout se tak tradičním politickým tanečkům se sponzory. Poslední odhady přitom ukazují, že Trumpa by volilo až kolem 20 % voličů, což by mu sice místo v Oválné pracovně Bílého domu nezajistilo, avšak zcela jistě by o něj připravilo jiného republikánského nominanta. Hlavu ztrácející GOP (Grand Old Party – název používaný pro Republikány) si tak pravděpodobně bude muset vybrat mezi vyjádřením alespoň částečné podpory výřečnému magnátovi (a ztrátou některých latinskoamerických voličů) nebo riskováním dalších minimálně 4 let vlády Demokratů v případě, že se Trump rozhodne kandidovat sám za sebe.Quo vadis, Ameriko?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Donald Trump je výstřední populista, jenž si nebezpečně pohrává s rasovou otázkou a ohrožuje tak celistvost společnosti. Ano, Trump je arogantní, nediplomatický a výbušný excentrik a ani v nejmenším mu nečiní problém nabízet společnosti zdánlivě účinná a jednoduchá řešení složitých problémů doby. Přesto je bezpochyby člověkem, kterého současná Amerika velice potřebuje! Proč? Jeho přístup k společenským tabu nutí politickou elitu a především uchazeče o nejvýznamnější mocenský post na světě hlouběji rozpracovat svůj politický program a nebát se nalézt řešení velice citlivých a bolestivých problémů dynamicky se vyvíjející společnosti. Problémů, které nemohou být donekonečna zametány pod koberec a zpovídány pouze v kruhu nejbližších známých a rodinných příslušníků. Problémů vyžadujících brilantní, ducha práva a svobody zachovávající strategii, kterou sice bohatý blondýn sám rozhodně nenabídne, ale může “dohnat” ostatní k jejímu nalezení.Právě to je dle mého role, kterou má Donald Trump v dramatu nazvaném “prezidentské volby 2016” sehrát a paradoxně tak pomoci posílit americkou demokracii.Ilustrační foto: kconnors (Imagebase.net)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • VOLEBNÍ KAMPAŇ NARUBY: DONALD TRUMP JE “ŠVORC” A PŘESTO MILOVÁN

    O tom, že Donald Trump svým excentrickým stylem vystupování a kontroverzními názory zcela vykolejil republikánské prezidentské primárky jsem již psal v jednom z předchozích příspěvků. Jak však nyní ukazují první finanční statistiky, realitní magnát z New Yorku staví na hlavu i dosud zažitá pravidla jak vést úspěšnou volební kampaň. V době, kdy se (nejen) v Americe živě diskutuje o enormním vzrůstu výdajů kandidátů na jednotlivé politické funkce, včetně té nejvyšší, uhlazený blondýn vede úspěšně svoji kandidaturu s naprosto minimálním rozpočtem. Klíčem k úspěchu mu je nezpochybnitelný status celebrity, vrozené showmanství a neformální vliv v hlavních médiích, kterým drtivě poráží tradiční fundraising ostatních uchazečů. Donald Trump je zkrátka člověk, jehož slova chtějí ostatní slyšet.Prezidentské primárky a fundraisingRecept na úspěch v americké vrcholné politice se dosud zdál být vcelku snadný. Základem všeho bylo vytvořit si pevnou síť důvěrných spolupracovníků – profesionálů, kteří vám pomohou s propagací a především se sháněním finančních prostředků na vaši volební kampaň. Dobrých sponzorů, kteří nemají hluboko do kapsy a jsou ochotni své peníze investovat do politických zájmů nebylo nikdy dost, proto jim štáby jednotlivých kandidátů vždy věnovaly velké množství svého času.Fundraising se během desetiletí stal uhelným kamenem americké politiky, samostatnou “vědou” ale i velkým byznysem. Jako příklad je možno úvést statistiku neziskové nevládní organizace MapLight, která odhaduje, že průměrné výdaje na volební kampaň do Kongresu v roce 2012 dosáhly u členů Sněmovny reprezentantů 1,6 mil. USD, u jejich senátních kolegů pak dokonce 10,46 mil. USD. Prezidentská úroveň poté představuje úplně jiný level, kde se rozdělují částky přesahující mysl běžného smrtelníka. Dle odhadů společnosti Credit Season tak například poslední velký volební cyklus v roce 2012 přišel dohromady na téměř 6 miliard USD, přičemž o trochu více utráceli Demokraté. Zajímavé je podívat se i na strukturu jednotlivých příspěvků, která člověku pomůže blíže pochopit rozložení zájmů mezi jednotlivými stranami a kandidáty. Zatímco mezi největší přispěvatele Baracka Obamy patřily americké univerzity či technologické giganty typu Google či Microsoft, jeho republikánského rivala podporovaly především velké americké finanční instituce jako Goldman Sachs či Bank of America. Obama poté získal nejvíce příspěvků v Kalifornii a New Yorku, zatímco Romnyho živnou půdou se staly Texas a Florida. U Obamy rovněž sehrál roli model drobných několikadolarových příspěvků od širokých zástupů podporovatelů, známý především z kampaně roku 2008. Třešinkou na dortu všech prezidentských voleb se poté staly tzv. Super PACs – výbory politické akce. Jedná se o organizace vzniklé za účelem shromažďovaní finančních prostředků pro podporu jednotlivých kandidátů či politik. Přestože výše jejich přímých příspěvků pro kandidáty a politické strany je zákonem omezena, výbory mají volnou ruku při vyvíjení tzv. “vlastní nezávislé činnosti”. Jinak řečeno, výbor vás sice nemůže výrazněji podpořit přímo, každopádně nic mu nebrání rozjet antikampaň vůči vašemu hlavnímu rivalovi či konkrétní politice, kterou obhajuje. Super PACs tedy dosud patřily k nezbytným nástrojům, jak elegantně vést politický boj.Volební kampaň na rubyVýše popsaný model však nyní dostává citelné trhliny. Dle průzkumu společností Ipsos a Reuters z 13. srpna Donald Trump stále vede v republikánské prezidentské štafetě s 21 % souhlasných hlasů, zatímco jeho nejvážnější rival Jeb Bush dosahuje pouhých 12 % . Oba muže však zásadně rozděluje způsob, jakým přistupují k politickému marketingu. Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, je hochem ze staré školy, který se drží tradičních témat a snaží se vydolovat co nejvíce prostředků z fundraisingu. Jemu nakloněné výbory politické akce tak například dosud dle odhadů vybraly něco kolem 100 mil. USD. Trump je však jiný. Prostořeký podnikatel nejenom, že za dobu vedení své kampaně nevybral prakticky nic (spekuluje se o necelých 2 mil. USD převážně z vlastních zdrojů), tuto skutečnost navíc používá jako svoji hlavní devizu. Během televizní debaty na Fox News tak například obvinil většinu svých kolegů, že pouze papouškují názory svých bohatých sponzorů, přičemž zdůraznil, že řada z nich během let byla na jeho vlastní výplatní pásce a servilně mu sloužila. On sám díky svému bohatství sponzorství nepotřebuje, lidé prý jeho názory rádi poslouchají sami od sebe, neboť souzní s jejich svědomím. Tato dosti sebestředná hláška se však zatím ukazuje být pravdivou. “Chudý” Trump totiž díky své mediální moci a statusu celebrity přeměňuje peníze na volební preference se záviděníhodnou efektivitou a jeho tvář se objevuje ve většině celostátních médií prakticky denně. Tam, kde lidé jako Bush, Christie nebo Rubio musí platit za reklamu, je Donald Trump zván zdarma a s otevřenou náručí. Jeho jméno je totiž zárukou čtenosti či sledovanosti. A to se počítá… Donald Trump vs Hillary Clintonová?Netradiční volební strategie prozatím přináší rozvernému blondýnovi úspěch, zdali se však opravdu přetaví v zisk republikánské nominace je stále velkou neznámou. Trump je mistrem veřejných vystoupení, jimiž dokazuje, že extrémně vynalézavý a populární kandidát dokáže čelit zaběhlé mašinérii moci a velkých peněz. Zároveň si však velice brilantně vytváří nepřátele mezi stranickou i podnikatelskou elitou, které preferují tradičnější a méně svéhlavé kandidáty typu Bushe. Sázet na finální souboj o Bílý dům v duchu Trump vs Clintonová by tedy bylo značně předčasné.Ilustrační foto: Vocandapix (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÝ MILÁČEK REPUBLIKÁNŮ: OUTSIDER BEN CARSON DOTAHUJE DONALDA TRUMPA

    I zarytý fanoušek televizní Výměny manželek, tedy člověk politickým děním absolutně netknutý, již jistě zaslechl něco málo o tom, že jistý výstřední miliardář Donald Trump ovládá republikánské prezidentské primárky. Trumpova hvězda týden co týden pomalu stoupá a spolu s ní i znechucení republikánského stranického establishmentu, jenž je čím dále více zděšen z faktu, že by jejich značku měl v prezidentských volbách hájit nevypočitatelný a názorově neortodoxní blondýn. V posledních týdnech se však ukazuje, že nejhorší obavy republikánských funkcionářů se nemusí nutně naplnit. Dle průzkumů veřejného mínění totiž roste na americké pravici nová výrazná osobnost, která Trumpa silně dotahuje. Zapomeňte na příslušníky politických dynastií typu Jeba Bushe! Novou hvězdou je dosavadní outsider, černošský neurochirurg z Detroitu Ben Carson.Takový méně výstřední “Donald Trump”Celé to trochu připomíná situaci v roce 2012, kdy Republikány trápil jiný dobře situovaný byznysmen Mitt Romney. Toho stranický sekretariát považoval za příliš liberálního a americký tisk mu pro jeho neustálé do očí bijící změny názorů přiřknul nálepku “flip-flopper” (flip-flopp je anglický výraz pro názorový obrat o 180 stupňů). I tehdy se mezi uchazeči o nominaci hledal prakticky jakýkoli výraznější kandidát, což zahrnovalo širokou škálu od libertariána Rona Paula až po ultrakonzervativního křesťanského senátora Ricka Santora. Snaha však nakonec byla marná. Do boje o klíčky od Bílého domu nastoupil právě Mitt Romney…a ke svému neskrývanému překvapení prohrál.Donald Trump je však daleko tvrdší oříšek než Romney a není divu, že Republikáni začínají být zoufalí. Pomoc však nakonec trochu nečekaně nepřichází od kariérních politiků, ale od dalšího outsidera, který dosud s politikou pouze koketoval a svoji slávu získal mimo mocenskou sféru. Ben Carson přitom donedávna platil za uchazeče bez sebemenší šance na úspěch. Černošský (ne)politik však začal umně profitovat na poli, které pro něj paradoxně svým chováním vytvořil sám Trump. Carson se totiž rovněž proslavil jako selfmademan, který se nebojí zastávat politicky kontroverzní postoje a otevřeně hovořit o tabuizovaných tématech. Narozdíl od výstředního realitního magnáta tak však činí mnohem uhlazenějším až akademickým způsobem, který je přeci jen řadě voličů bližší. Pokud Donald Trump profituje na svém býčím egu, Ben Carson oponuje skvěle zvládnutými gesty, artikulací a pózamy z učebnic o rétorice. Nekompromisní názory tak vždy ukryje do úhledně působícího balení, dříve než je skrz svá vystoupení pošle vstříc americkým voličům, kteří nadále projevují zvýšenou ochotu odvrhnout představitele dosavadního politického establishmentu. Straničtí ideologové jsou pak potěšeni jeho silně kritickým postojem ke sňatkům homosexuálních párů, potratům či naprostým odmítáním podílu lidstva na globálním oteplování. Zapůsobit přitom umí i na řídnoucí stoupence upadající republikánské frakce Tea Party, jimž lahodí jeho naprosto nekompromisní kritika zdravotnické reformy ObamaCare (oficiálně The Affordable Care Act). Ta je dle něj pro Ameriku čirou katastrofou.Americký sen naživo: Z chudinské čtvrti Detroitu do Bílého domuVoličům taktéž imponuje jeho životní příběh, který do slova a do písmene odpovídá všeobecné představě amerického snu. Carson se narodil v Detroitu (stát Michigan) do chudé černošské rodiny, jež se během jeho dětství po rozvodu rodičů rozpadla. Vychováván pouze matkou, potýkal se mladý Ben dle vlastního doznání z autobiografie Gifted Hands s častými problémy ve škole. Vznětlivá povaha, násilné bitky se spolužáky i špatný studijní průměr. Během dospívání se mu však díky neutuchající podpoře matky a zapojení se do činnosti církve Adventistů sedmého dne podařilo vše napravit a díky stipendijním programům americké armády i získat lékařský diplom na univerzitách Yale a University of Michigan. Ty vytvořily solidní základ pro jeho hvězdnou kariéru dětského neurochirurga, jíž se věnoval až do důchodu. Veřejně se proslavil především v roce 1987, kdy úspěšně provedl první oddělení siamských dvojčat srostlých hlavami. Již zmíněná sbírka pamětí Gifted Hands mu pak v 90. letech zajistila ohromnou popularitu, z níž profituje až do současnosti. Podobně jako Donald Trump je tak schopen velice efektivně pracovat s médii a získávat nové příznivce bez nutnosti zapojení nabobtnalé peněžní mašinérie. Jeho politický akční výbor (PAC) s názvem Draft Carson přitom dle záznamů disponuje 14 miliony USD, což není zrovna závratná částka.Stane se Ben Carson republikánským Obamou?Šance, že detroitský neurochirurg získá prezidentskou nominaci a rozbije tak panující představu o Republikánech jako straně bohatých bílých mužů neschopných získat hlasy menšin se nyní zdají být vysoké. Dle průzkumu preferencí New York Times a CBS News, jenž byl zveřejněn před II. televizní debatou, poskočil Ben Carson z 6 % na 23 % voličské podpory a dotáhl se tak za vedoucího Trumpa s 27 %. To se však může velmi rychle změnit. Osobně si například živě pamatuji, jak jsem ještě jako zástupce šéfredaktora studentského politologického časopisu E-Polis.cz psal v roce 2011 podobný medailonek o muži jménem Herman Cain. Špičkový černošský manažer z hlubokého Jihu, jemuž by životopis mohl závidět prakticky každý Američan, se tehdy nakrátko stal miláčkem médií, která toužila nalézt republikánskou alternativu Baracka Obamy. Přestože svým konzervativními křesťanskými postoji vyhovoval i republikánskému establishmentu, Cain nakonec naděje v něj vkládané nenaplnil a po primárkách se z politického života stáhl.Ať už však bude politický osud obou současných uchazečů o nominaci jakýkoli, jedno je jasné. Stranickými aparátčíky milovaní mainstreamoví kandidáti typu Jeba Bushe či Scotta Walkera to budou mít v těchto primárkách opravdu těžké. Veřejnost totiž očividně není nakloněna politickým matadorům a její hlad po outsiderech stojících mimo tradiční mocenské struktury nezadržitelně roste. Ben Carson i Donald Trump tedy mají šanci. Ilustrační foto: gerali  (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • JSOU POLITICKÉ DYNASTIE V KRIZI? PREZIDENTSKÉ PRIMÁRKY VE ZNAMENÍ OUTSIDERŮ

    Dle představ bezpočtu amerických komentátorů se mělo jednat o nudné prezidentské primárky s vcelku jasným výsledkem. Krize politických elit a určitá ideová vyprázdněnost slibovaly přinést vcelku hladké vítězství Hillary Clintonové a Jebu Bushovi, učebnicovým představitelům politických dynastií. Ti měli díky rodinným kontaktům, zkušenostem a snazší podpoře od sponzorů hravě smést své politické konkurenty a na podzim roku 2016 se utkat o žezlo formálně nejmocnějšího voleného “vladaře” planety – prezidenta Spojených států amerických. Vše se zdálo být tak jasné a nevyhnutelné, že se v médiích a akademických kruzích znovu rozhořela debata nad otázkou moderní “šlechty” a jejího negativního vlivu na americkou společnost. Byly to ostatně Spojené státy, které v době svého vzniku odmítly dědičné tituly a volaly po ideji republikánství a rovnosti. Prestižní týdeník The Economist dokonce ve svém vydání z 18. dubna 2015 otevřeně psal o nebezpečném vlivu dynastií na politiku a průmysl, který vytlačuje tradiční “americký sen” o úspěšných selfmademanech do říše pohádek a přibližuje Ameriku zpět k evropské tradici. Po uplynutí několika měsíců se však dle volebních preferencí zdá, že vše asi nebude tak horké. Američanům se dědičná moc začíná dosti zajídat.Donald Trump a nemohoucnost RepublikánůSituace je přitom kritická v obou stranických táborech. Více než tucet uchazečů o republikánskou nominaci sice na první pohled sliboval možnost určitého výběru mezi rozličnými vizemi budoucnosti, brzy se však ukázalo, že ani političtí experti nejsou schopni mezi většinou z nich nalézt oněch pověstných “10 rozdílů”. Jeden za všechny a všichni za jednoho obviňují prezidenta Obamu ze zavádění socialismu, chystají se hned první den v úřadu zrušit zdravotnickou reformu Obama Care, chtějí vypovědět smlouvu s Íránem, slibují snížit daně či posílit armádu. Palčivé otázce ilegální migrace se zručně vyhýbají a raději halasně brojí proti programům plánovaného rodičovství a antikoncepci. Dokonce nosí i stejnou červenou kravatu. Co však dříve poměrně slušně fungovalo, se nyní zdá být zapomenuto. Kdo tedy předpokládal, že na špici peletonu uvidí představitele politické dynastie Jeba Bushe nebo alespoň kariérního politika typu Johna Kasicha či Scotta Walkera, byl dosavadními průzkumy volebních preferencí velice zklamán. Nejúspěšnější trojici posledních týdnů totiž tvoří lidé, které spojuje výrazný úspěch v civilním životě a nulová předchozí politická zkušenost. Donald Trump vešel ve známost jako výstřední realitní magnát, konzervativní Ben Carson je hvězdou světové neurochirurgie a Carly Fiorina (jediná žena mezi kandidáty) stála dlouhá léta v čele technologických gigantů Lucent a Hewlett-Packard. Naopak papírový favorit Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, postupně mezi voliči propadá a své rodinné vazby raději zapírá. O jeho názoru na irácké a afghánské tažení nepopulárního George Walkera se tak americký volič nedozví prakticky nic. Slavné příjmení bylo pro jistotu vypuštěno i z oficiálního loga kampaně, které nese pouze červený nápis Jeb. Zkrátka hlavně se neušpinit rodinnou historií!Hillary Clintonová bez elánuAni v táboře Demokratů není výsledek zdaleka jasný. Navzdory všeobecnému očekávání Hillary Clintonová s ohlášením své kandidatury velice váhala, až to chvílemi vypadalo, že se touží nechat přesvědčovat. Když do předvolebního boje konečně vstoupila, její kampani jako by brzy došla ona pomyslná “štáva”. Vyhýbavé výroky, váhání při podpoře požadavků slábnoucích odborů, nejasná koncepce zahraniční politiky a nakonec médii živený skandál s využíváním osobní nechráněné emailové schránky pro vyřizování utajené komunikace v roli ministryně zahraničí… to vše jsou prohřešky, které jí ubírají hlasy. Přestože nadále vede žebríčky popularity, ostatní kandidáti neváhají její slabosti využít. Nejvýraznější postavou je přitom dosti překvapivě stranický outsider a zastánce levicové politiky Bernie Sanders. Na první pohled vetchý sedmdesátník (ročník 1941) působí oproti první dámě překvapivě energicky. Bez váhání volá po přijetí ekonomických opatření ve stylu skandinávských zemí a osobně se zapojuje do protestů odborů a organizací požadujících přijetí 15 dolarové minimální hodinové mzdy pro zaměstnance federálních úřadů. Vzestup preferencí přitom naznačuje, že voliči jeho upřímnost a názorovou zanícenost oceňují. Vynechat přitom nelze ani muže, který díky rodinné tragédii (smrti syna) kandidaturu dosud spíše vylučoval. Řeč je samozřejmě o viceprezidentovi Joe Bidenovi, který se teší živé podpoře řady odborových předáků. Jeho neformální vliv a popularita tak například stály Clintonovou podporu dvou nejvýznamějších zaměstnaneckých organizací v zemi, když se jejich vedení rozhodlo vyčkat dalšího vývoje a první dámu prozatím veřejně nepodpořit. Jak uvedl server Politico.com, v zákulisí se jako důvod, proč Hillary Clintonová neuspěla, uváděla Bidenova potenciální kandidatura.Zažíváme soumrak politických dynastií?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že intelektuály tolik obávané politické dynastie jsou na ústupu. Ostatně současné prezidenstké primárky nejsou prvním znamením nesnází. Už prezidentské volby v letech 2008 a 2012 lze charakterizovat jako  příklon voličů k outsiderovi, jímž Barack Obama jako černošský kandidát z rozvrácené chudé rodiny bez nadsázky byl. Postupně se utkal s Johnem McCainem, příslušníkem staré námořní elity, a Mittem Romneym, který navzdory pečlivě pěstovanému imagi byznysmana rovněž těžil z politických kontaktů svého otce, bývalého guvernéra Michiganu. V obouch střetnutích přitom Obama s přehledem zvítězil. Odepisovat politické dynastie by však přesto bylo značně předčasné. Díky rodinným vazbám disponují nadstandardními kontakty na byznys a fundraising, bolavé místo mnoha kampaní, tak pro ně nepředstavuje závažnější problém. Ostatně v množství vybraných finančních prostředků již dnes dle statistiky The New York Times své konkurenty výrazně přečíslují. V jejich prospěch rovněž hovoří statistika, dle níž tito kandidáti mají obecně mnohem větší šanci na volební úspěch, čemuž napomáhá i zastávání středových pozic. Aura reformátorů a radikálů totiž po většinou ke konci primárkového cyklu rychle vyprchá a voliči hledají stabilitu.Nakonec tedy nelze vyloučit, že se navzdory vzestupu obliby outsiderů a “nepolitických politiků” Hillary Clintová a Jeb Bush mezi sebou opravdu utkají. Stejně tak však nelze vyloučit, že se mezi ně neomaleně vměstná Donald Trump s vlastí nezávislou kandidaturou. Ilustrační foto: jill111 (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný