Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • PUTINOVSKÉ RUSKO: PÁD RUBLU A ZTRÁTA SEX-APPEALU MOCNOSTI Z TAJGY

    Putinovské Rusko zažívá těžké časy – pád rublu, odliv zahraničního kapitálu, oslabení světových cen ropy, tvrdé ekonomické sankce. To vše jsou faktory, které mohou politicky i ekonomicky zkostnatělé zemi přinést nejenom návrat do dlouhotrvající recese, ale především výrazné opadnutí jejího vlivu v oblastech, jež jí jsou nanejvýš drahé, tedy v post-sovětských republikách a prostoru střední Asie. Silný ruský medvěd z tajgy totiž ztrácí svůj dosavadní sex-appeal.Koncept soft powerV 90. letech přišel vlivný americký politolog Joseph Nye s teorií existence tzv. měkké moci (soft power). Tvrdil, že státy si získávají vliv nejenom na základě velikosti svých vojenských arzenálů (hard power), ale rovněž skrz budování dobrého jména a atraktivity v mezinárodním prostoru. Pod těmito slovy si lze představit ledacos – od vývozu vlastní kultury přes poskytování rozvojové pomoci až po kvalitní vzdělávací a sociální systémy, jenž přitahují mladé mozky celého regionu. Nye přitom zastával názor, že měkká moc sice nenahrazuje vojenskou sílu státu, v mezinárodní politice však může být rovněž významná.Pád rublu a ruská přitažlivostVýše zmíněný koncept přitom není něčím, co by Putinovské Rusko kdy výrazněji zařadilo do svého myšlení. Ostatně i na nedávný propad rublu a hrozící recesi bylo ruskými vládními kruhy reagováno prohlášením o  testování nové balistické střely, tedy čistě v duchu silové politiky. Ignorování ztráty dobrého jména (potažmo celého konceptu měkké moci /soft power) se však Kremlu může ošklivě vymstít. Je to totiž právě ona přitažlivost, která k Evropské unii láká řadu zemí východní Evropy. Ostatně již utváření konkurenční Euroasijské ekonomické unie provází neskrývaná pachuť ze strany Běloruska a Kazachstánu. Idea velké Rusi již zřejmě ztrácí svůj lesk. Pád rublu a ekonomické problémy Moskvy přitom stahují ke dnu i okolní státy, jež jsou jako Bělorusko nuceny přijímat mimořádná opatření. Jediný, kdo tak v současnosti vítá ruskou měnu a vliv jsou neuznané východoukrajinské republiky.Zatímco se však Putinovské Rusko snaží čelit přitažlivé síle EU, na východě vychází další silný konkurent, jehož sex-appeal roste přímo úměrně se vzrůstající ekonomickou mocí. Je jím rudá Čína, jež tiše odhazuje svoji bázlivost, když hovoří o pronikání do prostoru střední Asie v rámci obnovení ideji “hedvábné stezky”. Na rozdíl od Západu snadno přimhuřuje oči nad autoritativními manýry tamních režimů a její ohromné devizové rezervy se nerozpouštějí v bitvách o záchranu vlastní měny se “zlými západními spekulanty”. Těžiště moci se přesouvá… Titulní fotografie: fmfm 166 (morgueFile free photos).

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • IZRAELSKÉ VOLBY: NETANYAHU vs KAKTUS 1:0

    Středeční izraelské volby přinesly nevídané překvapení, když v nich navzdory očekávání mnohých komentátorů a průzkumů veřejného mínění zvítězil současný premiér Benjamin Netanyahu se svojí formací Likud. Troublemaker izraelské pravice tak dokázal svoji volební kampaň proměnit ve 30 poslaneckých mandátů v jednokomorovém 120-členném parlamentu (Knessetu) a o 6 mandátů tak předstihnout favorizovaný tandem Herzog-Livniová, jež stál v čele levostředové Sionistické unie. “Bibi”, jak je Netanyahu často familiárně nazýván tak pravděpodobně směřuje k vytvoření nové konzervativní středo-pravicové koalice, jež by mu měla zajistit titul nejdéle sloužícího izraelského premiéra v dějinách. Jeho další působení v čele země přitom může zásadně ovlivnit nejen budoucnost Izraele, ale i celého Blízkého východu a dokonce i úspěch zahraniční politiky amerického prezidenta Obamy.Netanyahu vs “kaktus”Netanyahu měl přitom být mužem, který bude ve volbách tahat za kratší část lana a čelit tak jasné prohře. Opozice, média, domácí i zahraniční komentáři jej vykreslovali jako nenáviděného politika, který přivedl Izrael svojí jestřábí zahraniční politikou vůči Palestincům a Íránu do diplomatické izolace. Pomoci mu nemělo ani jeho nedávné vystoupení v americkém Kongresu, kde na pozvání Speakera Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera tepal blízkovýchodní politiku Bílého domu a současné rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu. Znepřátelil si tak nejen prezidenta Obamu, s nímž měl dlouhodobě napjaté vztahy, ale i řadu příslušníků americké židovské komunity, jenž většinově podporují demokraty a Bibiho vystoupení vnímali jako vměšování do vnitřních záležitostí země. Kritika však přicházela i z ryze konzervativních či bývalých vojenských kruhů, které jej naopak vykreslovali jako slabého či nerozhodného lídra. Znovu se tak objevilo dřívější srovnání s bývalým premiérem generálem Šaronem, jež dle mnohých disponoval jeden tvrdou rukou, ale vizí budoucnosti. Netanyahu měl přitom postrádat oboje, popřípadě nedostatek oné vize maskovat přehnaně jestřábími postoji. Korunu celé debatě poté nasadil jeden z bývalých příslušníků jeho štábu, jež se nechal slyšet, že Netanyahu je v Izraeli tak nepopulární, že by jej ve volbách porazil i “kaktus”, kdyby jej opozice nasadila. Po sečtení hlasů je však skóre 1:0 pro Bibiho, favorizovaný “kaktus” ošklivě prohrál.Palestinský stát a AmerikaCo to bude znamenat pro svět? Pokud Netanyahu sestaví úspěšně koalici, stane se bolehlavem pro ty liberální myslitele, kteří věřili ve změnu izraelské politiky a možnosti usmíření s Palestinci na bázi modelu dvou nezávislých států. Netanyahu totiž pravděpodobně uspěl právě díky ještě většímu přitvrzení své rétoriky v posledních týdnech kampaně, kdy Palestinský stát jako produkt vzájemných jednání jednoznačně odmítl, naopak slíbil posílení výstavby izraelských osad na palestinských územích. Izraelci čelící nedostatku ubytovacích kapacit a rapidnímu vzrůstu cne nemovistostí na toto očividně slyšeli. Bibi podobně odmítl uznat jakékoli jiné řešení íránského jaderného programu než naprostou kapitulaci Teheránu a ukončení jeho aktivit. A právě v tomto bodě může být jeho znovuzvolení poněkud problematické. Vítězství Likudu totiž může významně posílit republikánskou většinu v americkém Kongresu, která si jej může vykládat jako potvrzení nutnosti přijetí extra tvrdé linie vůči Íránu a Palestincům. Jinak řečeno, republikáni se mohou rozhodnout ještě demostrativněji sabotovat Obamovu blízkovýchodní politiku a učinit tak z prezidenta nejenom mocensky irelevantního hráče, ale především naprosto zablokovat americkou zahraniční politiku a způsobit její výraznou dvojkolejnost. V době vzrůstajících bezpečnostních rizik nejenom na Blízkém východě by tak Amerika vyslala do světa zprávu o své vnitřní nejednotě a slabosti, jež by mohla efektivně podkopat její váhu v mnoha globálně-politických procesech. Netřeba přitom zdůrazňovat, že by se jednalo o špatnou zprávu nejen pro Západ, ale i zastánce demokratických hodnot všude po světě.Nakolik se však tento chmurný scénář naplní zůstává nejasné, už jenom proto, že předvolební sliby a reálná povolební politika se v každé zemi výrazně liší…Foto: RNgraphics (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SYRIZA SE ŠTĚPÍ: STOJÍ ŘECKO NA PRAHU POLITICKÉ TRAGÉDIE?

    Syriza se vnitřně štěpí a Alexis Tsipras netřímá otěže nad svojí stranou a vládou pevně v rukou – i takto by se dal zjednodušeně popsat výsledek nočního hlasování z 15. na 16. července o balíku reformních zákonů, jenž pro Řecko připravili mezinárodní věřitelé. Pod záplavou analýz, komentářů a předpovědí z věštecké koule ze stran bezpočtu ekonomických analytiků a odborníků se tato zpráva může jevit okrajovou a nevýznamnou. Politická otázka zkrátka dosud v zdánlivě nekonečném příběhu nazvaném “řecká krize” nehrála prim a do agendy jednání posledních měsíců se nedostala vůbec. Její přehlížení však může mít pro malý stát ve Středozemním moři fatální důsledky. Nočním hlasováním helénského parlamentu tak možná začala předehra nové řecké tragédie, v níž však mohou jít čísla, kalkulace a racionální úvahy zcela stranou.Řecká krize pohledem ekonomůJiž od svého počátku v roce 2010 je řecká krize médii i odbornou veřejností vyobrazována spíše jako účetní problém, jenž je možné vyřešit nástroji dobře známými z komerční sféry. Nezodpovědný dlužník, v tomto případě Řecko, se ukáže být neschopen dostát svým finančním závazkům a se sklopeným zrakem zahajuje nepříjemná jednání se svými věřiteli. Roli tvrdých bankéřů s ostrými lokty zde mimo jiné ztvární Mezinárodní měnový fond (IMF) a Evropská centrální banka (ECB), jimž sekunduje Evropská unie, respektive tzv. eurozóna. Tato z hlediska právního ukotvení těžko definovaná skupina států platících eurem (jak ji v nedávném interview pro New Statesman označuje bývalý ministr financí Yanis Varoufakis) přitom střídavě vystupuje jako přívětivý příbuzný dlužníka, jenž se snaží pomoci, a jako přísný učitel, který vcelku po právu důrazně opakuje “já jsem ti to říkal”. Konkrétním produktem tohoto přístupu jsou pak živé zpravodajské vstupy z jednání špiček evropských států, během nichž nám moderátor v tak trochu hollywoodském stylu oznámí, že rozhovory ani po několika úmorných hodinách nejsou u konce a napětí stoupá. Je totiž nutné stihnout určitý časový dead-line.Problémem tohoto pohledu je nejenom to, že po x-té opakovaná hrozba nenaplnění zdánlivě závazného termíny ztrácí na urgenci. Horším se jeví fakt, že tento diskurs zcela opomíjí politickou stránku věci. Nehledě na přání zúčastněných, jednání ohledně státních bankrotů se nikdy nenesou v čistě byznys stylu a z logiky věci nikdy nemohou kopírovat racionální postup známý z bankovního sektoru. Komerční vztah věřitel dlužník je totiž v demokratických systémech doplněn o prvek národního voliče a jemu alespoň teoreticky odpovědné vlády. Politika zkrátka hraje neoddiskutovatelnou roli, přičemž v případě Řecka se jedná o příběh plný zvratů.Politické hledisko a drolící se SyrizaŘecká krize toho od svého vypuknutí stihla na politické scéně napáchat opravdu mnoho. Kdysi vládnoucí a historicky významnou levicovou stranu PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) srazila do sféry voličské bezvýznamnosti, přičemž udělala tečku za kariérou posledního premiéra z dynastie Papandreou (celkem byli v řeckých dějinách tři). Zároveň ustavila politický systém vyznačující se úřednickými vládami a opakovanými předčasnými volbami, které otevřely dveře řeckého parlamentu radikálním politickým subjektům na pravici i levici. Kromě neofašistického Zlatého úsvitu jimi byla i koalice různých marxistických stran a proudů s názvem Syriza. Ano, přesně ta Syriza, jež nyní stojí v čele řecké vlády poté, kdy s příslibem jasného odmítnutí věřiteli nadiktovaných reforem na hlavu porazila umírněnou proevropskou pravici.A zde se dostávám k ústřednímu bodu celého problému – řeckému voliči. Není pochyb o tom, že Řecko se chovalo rozpočtově nezodpovědně, osvojilo si zásady kreativního účetnictví a populisticky zneužívalo výhod své příslušnosti k Německem vedené eurozóně, aby získalo půjčky za úrokové sazby neodpovídající jeho skutečné ekonomické kondici. Po divokém mejdanu vždy následuje bolestivé vystřízlivění, ovšem je otázkou, zdali jeho míru chápe postižený jako únosnou a adekvátní. Nehledě na okázalost a nereálnost životního stylu řeckého voliče před krizí, jsou-li mu jeho reálné příjmy osekány z důvodů různých reformních opatření (přestože ekonomicky jasně zdůvodnitelnými a snad i spravedlivými) za úroveň, jíž považuje za snesitelnou, nastávají problémy. Nemůže být překvapením, že takovýto volič, jehož globální rozsah celého problému logicky nezajímá a ani mu často nerozumí, snadno podlehne pokušení k podpoře politických stran subjektů, které slibují když ne okamžité zlepšení, tak alespoň vyhlídky lepších zítřků a projevení vzdoru vůči původu vnímané nespravedlnosti. Vše je poté umocněno tím, že oním nejvíce postiženým voličem je často člověk z městské střední třídy pracující ve veřejném sektoru, tedy příslušník skupiny tradičně nejvíce podporující zachování demokratického řádu, z něhož běžně profituje.Ztělesněním představ o nápravě a návratu “spravedlnosti” se v posledních parlamentních volbách stala radikálně levicová koalice Syriza, jež se nyní pod tíhou nutnosti přijmout další reformy drolí. Pro každého Evropana, který si nepřeje nástup radikálních levicových myšlenek do politiky či s obavami hledí na řecké sbližování s Ruskem by se na první pohled mohlo jednat o dobrou zprávu. Opak však může být pravdou! Dojde-li totiž k předpovídanému vyhlášení předčasných voleb a k etablování silných marxistických frakcí v samotné Syrize, které se rozhodnou sledovat nezávislou utopistickou politiku pod vlastní značkou, řecká liberální demokracie může být ještě více ohrožena. Tsiprasův úprk z deklarovaných pozic a kývnutí na dosud bezprecedentní balík reforem si totiž řecký volič může vyložit jako důkaz dekadence současných politických stran a demokratického systému a sáhnout po méně “ortodoxních” variantách na koncích ideologického spektra (třeba i zradikalizovaných pohrobcích Syrizy). Netřeba přitom připomínat, že s jejich politikou by si EU již nemusela umět poradit vůbec.Pozor na politikuPředvídat další  politický vývoj v Řecku je samozřejmě nemožné a výše nastíněný černý scénář se vůbec nemusí naplnit. Vzniklá situace může stejně tak dobře vést k zpětnému etablování tradičních předkrizových stran a smírnému řešení celého problému. Každopádně přehlížet a nadále okázale upozaďovat politický rozměr, který v sobě řecká krize skýtá, je pro EU i všechny zahraniční veřitele v případě země, která se těší historii autoritářských vlád, nadmíru riskantní!

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • DONALD TRUMP PREZIDENTEM: PROČ AMERIKA POTŘEBUJE REALITNÍHO MAGNÁTA?

    Už to vypadalo, že se prezidentské volby 2016 v USA a jim předcházející stranické primárky stanou nudným soubojem dvou rodinných klanů. Amerika si měla užít střetnutí, v němž oba kandidáti byli prakticky dopředu známy a na voliče tak čekaly dlouhé měsíce vyplněné přemýšlením, v koho vloží svoji důvěru tentokrát – je libo Jeba Bushe nebo Hillary Clintonovou? Mezi zdánlivě nekonečným zástupem republikánských uchazečů o stranickou nominaci (v době psaní článků se jednalo o 16-ti hlavou skupinu) se však objevil muž, který tuto jednotvárnost výrazně narušuje. Jeho jméno zní Donald Trump.Troublemaker Donald TrumpAsi těžko bychom mimo profláklé hvězdy Hollywoodu našli Američana, jehož popularita se vyznačuje natolik globálním charakterem. Syn obchodníka s realitami z New Yorku se svými okázale luxusními stavbami, knihami, televizními zábavnými pořady (The Apprentice, Miss World apod.) a řadou extravagantních výstupů stal určitým ztělesněným představ o americkém kapitalismu. Hlavním důvodem jeho současné “politické nebezpečnosti” však není atypický zjev, pryštící arogance, přímočarý byznys přístup či fakt, že se jedná o jednoho z nejbohatších podnikatelů v Americe. Nebezpečným a do určité míry “nežádoucím” ho činí lehkost, s níž otevírá témata, považovaná v politickém mainstreamu za tabu. Klientelismus a korupce politické elity, přesun pracovních míst do Číny, budoucnost ropného průmyslu, nelegální migrace či problematické soužití bílých Američanů (tzv. WASP – White Anglo-Saxon Protestants) a přistěhovalců z Latinské Ameriky (tzv. Latinos), které donald Trump bez skrupulí charakterizuje slovy jako “kriminalita”, “drogy”, “znásilňování” a “nevzdělanost”. Toliko jen krátký výčet výbušných otázek, jimiž se “slušný” politik raději obloukem vyhýbá, či kolem nich našlapuje s nejvyšší opatrností. Počet španělsky hovořících voličů zvláště v jižních státech Unie totiž raketově roste a bylo by proto přinejmenším netaktické si jejich komunity znepřátelit. Střílet do vlastních řad a pokoušet se rozbít složitý mechanismus “zvláštních vztahů” mezi politickou třídou a byznysem je pak považováno za naprostou sebevraždu.Právě tyto záležitosti se však stávají častým námětem diskusí konzervativně smýšlejících rodin. Typický americký Joe s nevalným vzděláním, značně lokálním rozhledem a hrozivě vyhlížející hypotékou na krku o nich hovoří s manželkou u kuchyňského stolu, se sousedem při sekání trávníku či s kolegou v práci, zatímco do sebe během polední pauzy souká sendvič s burákovým máslem. Těmto lidem a nejenom jim přitom imponuje způsob, jímž Donald Trump zcela necenzurovaně pojmenovává události, jež každodenně formují jejich životy. Realitní magnát se však tímto automaticky dostává do role černé ovce, jíž se snaží ostatní (nejen) republikánští kandidáti a jejich sponzoři vystrnadit. Trump je totiž nutí opustit to, čemu Američané říkají “comfort zone”, tedy tematicky nekonfliktní oblast, či pozici, o níž se kandidáti nezdráhají hovořit. Najednou již nestačí vyprávět příběhy o ztracené a znovunalezené víře v Boha, milovat hamburgery, vzývat daňové škrty a pohoršovat se nad Obamovými “socialistickými reformami”. V době, kdy hrozí, že voliče bude zajímat váš názor na zvýšenou kriminalitu Latinoameričanů a otázku řešení problematiky korupce ve Washingtonu, vám zkrátka nepomůže ani dosud populární Elvisův song zahraný na vlastní baskytaru.Mezi láskou a nenávistí…Trump a GOPAmeričtí Republikáni tak stojí před nelehkou volbou. Nic naplat, že se proti excentrickému Trumpovi dennodenně ohrazují na sociálních sítích, že o něm média hovoří jako o rasistovi a mnohé společnosti s jeho firmou na protest proti jeho postojům v otázce migrace přerušily spolupráci. Pro určitý nezanedbatelný segment voličů se zkrátka stal celebritou. To ostatně potvrdily i nedávné průzkumy, v nichž mezi republikánskými uchazeči o prezidentskou nominaci Trump suverénně vedl a předběhl i dosavadního favorita Jeba Bushe, bratra a syna bývalých prezidentů. Výstřední blondýn si navíc nenechá nic líbit a na přístup strany s obtloustlým slonem ve znaku si halasně stěžuje. V interview pro internetový magazín The Hill dokonce uvedl, že uvažuje o vedení zcela nezávislé kampaně, kterou si díky svému pohádkovému jmění údajně může dovolit financovat zcela sám a vyhnout se tak tradičním politickým tanečkům se sponzory. Poslední odhady přitom ukazují, že Trumpa by volilo až kolem 20 % voličů, což by mu sice místo v Oválné pracovně Bílého domu nezajistilo, avšak zcela jistě by o něj připravilo jiného republikánského nominanta. Hlavu ztrácející GOP (Grand Old Party – název používaný pro Republikány) si tak pravděpodobně bude muset vybrat mezi vyjádřením alespoň částečné podpory výřečnému magnátovi (a ztrátou některých latinskoamerických voličů) nebo riskováním dalších minimálně 4 let vlády Demokratů v případě, že se Trump rozhodne kandidovat sám za sebe.Quo vadis, Ameriko?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Donald Trump je výstřední populista, jenž si nebezpečně pohrává s rasovou otázkou a ohrožuje tak celistvost společnosti. Ano, Trump je arogantní, nediplomatický a výbušný excentrik a ani v nejmenším mu nečiní problém nabízet společnosti zdánlivě účinná a jednoduchá řešení složitých problémů doby. Přesto je bezpochyby člověkem, kterého současná Amerika velice potřebuje! Proč? Jeho přístup k společenským tabu nutí politickou elitu a především uchazeče o nejvýznamnější mocenský post na světě hlouběji rozpracovat svůj politický program a nebát se nalézt řešení velice citlivých a bolestivých problémů dynamicky se vyvíjející společnosti. Problémů, které nemohou být donekonečna zametány pod koberec a zpovídány pouze v kruhu nejbližších známých a rodinných příslušníků. Problémů vyžadujících brilantní, ducha práva a svobody zachovávající strategii, kterou sice bohatý blondýn sám rozhodně nenabídne, ale může “dohnat” ostatní k jejímu nalezení.Právě to je dle mého role, kterou má Donald Trump v dramatu nazvaném “prezidentské volby 2016” sehrát a paradoxně tak pomoci posílit americkou demokracii.Ilustrační foto: kconnors (Imagebase.net)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • Co tvoří prosperující zemi?

    Přemýšleli jste někdy, co tvoří prosperující zemi? Demokracie? Může to tak být. Dobrá zásoba přírodních zdrojů? Mohou tomu pomoci. Tržní svoboda do které stát ideálně vůbec nezasahuje? Už jsme blízko. Demokracie je dobrý stav uspořádání společnosti, kde si mohou lidé nejlepším způsobem určit kdo je povede. Jak ale vidíme na příkladu celé EU, i demokraticky zvolení zástupci z mnoha zemí mohou kolektivně a jednotným úsilím vybudovat socialistické zřízení nejhlubšího kalibru, kde se budou snažit lidi ovlivňovat, obírat je o více než polovinu jejich zisku a ještě jim určovat co si smí a nesmí koupit. Co smí a nesmí prodávat.Jak je ale vidět, lidé se nechávají demokratickou myšlenkou unášet. Přitom jsme ale zapomněli na jednu důležitou věc. Příliš se soustředíme na to KDO a jakým způsobem určený člověk (politik, panovník, …) nás povede, že už se o to méně zajímáme JAK. Co vlastně zajistilo výsostné postavení spojených států? Ano, byl to svobodný trh. Každý si prodával co chtěl, mohl si stanovit obchodní podmínky jaké chtěl a mohl se svobodně s kýmkoliv domluvit. Stát do ničeho nezasahoval. Pokud si někdo koupil něco špatného, byl to jeho problém. Stát do ničeho nezasahoval a nechával lidi volně obchodovat mezi sebou. Když kolonisté zakládali spojené státy, tak přesně na takovouhle svobodnou anglii – v té době již přebujelou státním aparátem – nostalgicky vzpomínali.Jenže už je po všem. Státní moc má bohužel tendenci neustále posilovat. Tak se stalo, že obchodní právo v USA je neskutečná byrokracie. Je stále těžší založit revoluční společnosti jako je Apple a objevily se spekulace, že přebujelý státní aparát s velkým množstvím byrokracie by vedl k tomu, že by ho v dnešní době Steve Jobs ani nezaložil. Softwarové patenty, “ekologická” opatření, dělání nesvépravných lidi ze zákazníků, povinná zdravotní pojištění, provoz důchodového systému v režii státu. Toto vše má ale pouze ten následek, že ti schopnější tím zvládají kličkovat, kdežto zákazníci získávají falešný pocit bezpečí. Tisíce oslů pak končí v Černých ovcích a brečí tam že ve smlouvě byl na ně připraven nějaký trik. Blbost trik, prostě tu smlouvu nečetli a neptali se.Tento socialismus označovaný za kapitalismus pak USA ničí. Podnikatel potřebuje pro založení podniku tisíce papírů, povolení a dalších procesních věcí. Nestačí pouze pronajmout nebo koupit prostory, sehnat lidi, sehnat další věci, rozjet to a holt zaplatit nějaký drobný podíl na zisku když už tedy nejde jinak. Byrokracie je velká a daně tvoří dohromady více než polovinu celého příjmu. A tohle všechno provádějí demokraticky zvolené vlády.Pak je zde ale Honk Kong. Prakticky je pod nadvládou komunistické Číny, ale můžete si zde dělat co chcete. Neexistuje žádný sociální systém takže je to jen o Vás. Existují jen minimální daně. Holt se musíme smířit s tím, že úplně svobodný stát zatím není nikde k dispozici. Neexistují žádné omezující podmínky a tento asijský stát roste obrovským tempem. Doporučuji si o něm něco vyhledat :-) .Negativním příkladem demokracie je pak Indie. Jedná se o poměrně chudou zemi, kde oficiálně vládne demokracie. A ona tam také je. Své zástupce si volí lidé sami. Bohužel ale tito zástupci kontrolují úplně všechno. Pokud chcete podnikat, musíte si požádat o povolení. Úředníci poté rozhodují jestli má Vaše podnikání nějaký přínos a toto podníkání povolí. To jim trvá i roky. Pokud už podnikat máte, musíte žádat o povolení kvůli každé blbosti. Kvůli změně barvy auta, kvůli přestěhování, kvůli přemalování barvy vlastního domu. Kvůli všemu.Jak to jen bylo? Rus je na návštěvě u přítele v Americe. Najednou jim v autě dojde benzín. Rus se ptá co jako budou dělat. Američan odpovídá: “Dotlačíme to k pumpě a tam si koupíme benzín.” Rus je úplně překvapen: “To jako jen tak? Bez povolení? Bez front? Bez bumážky? No tady je teda pěknej bordel.” Bohužel svobodu stále pokládá za bordel příliš mnoho socialistů.

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Prosperující zemědělství, průmysl a normální obchody v ulicích. Proč to vlastně zmizelo?

    Většina problémů vzniká proto, že odstraňujeme důsledky a nikoliv příčiny. Hodně lidí si poslední dobou stěžuje, že se do centra měst dostávají bary, herny, bazary, zastavárny a další podobné zařízení a klasické obchody mizí z ulice. Hodně lidí obviňuje “zlou dobu” kterou přinesl kapitalismus. Za komunistů prý takovéto problémy nebyly. V centru města stálo řeznictví, maso-zelenina a další. Sice byly buďto bez zboží, nebo se na něj tvořily kilometrové fronty, ale bylo tam. I já si vzpomínám, že v devadesátých letech mého dětství se nacházely ve městech řeznictví, potraviny, obchod s ovocem a zeleninou a další. V tomto čerstvém kapitalismu, který byl mnohem více kapitalismem než v dnešní době, se živnostníkům dařilo. Nedá se říci že by to bylo ideální, ale dařilo se jim.Poslední dobou tohle odchází. Zavřela se místní cukrárna a místo ní otevřeli vietnamský obchod. Zavřeli místní řeznictví a místo něj otevřeli turbo solárium. Spoustu původních prodejen slouží úplně jiným účelům. Já všem těm podnikatelům fandím. Nikdo by neměl někomu nařizovat v čem má podnikat a kde se má co provozovat. Role státu má být minimální a toto určitě není to, o čem by měl rozhodovat. O tom, jestli tam má ta prodejna stát ať účinně rozhodne trh. Pokud se lidem líbí, že tam ten obchod strojí nebo je tam služba provozována, tak ji budou využívat. V opačném případě tam nepůjdou a majitel to sám zastaví. Nyní se ale pojďme podívat, jaké jsou ty dva důvody, které tyhle provozovny v masové míře dostávají do center.První příklad je extrémní nárůst “pochybných” barů, bazarů, zastaváren, heren atd. Kdo do těchto provozoven chodí? Většinou nezaměstnaní. A účelově nezaměstnané vytváří státní, docela nabobtnalý, státní systém. Peníze jdoucí k poctivě pracujícím nebo podnikajícím jsou “násilně” sníženy o tzv. sociální pojištění. Z těchto peněz jsou poté veskrze placeni lidé, kteří si úmyslně nehledají práci a tyto dávky čerpají. Kdyby tito lidé nevěděli, že existuje něco jako sociální systém, tak by si rychle nějakou práci nebo jiný způsob obživy našli. Věděli by totiž, že jsou zodpovědni sami za sebe a zadarmo jim nikdo nedá. Většina nezaměstnaných jsou ti samí lidé a mohou o sobě tisíckrát tvrdit, že si tu práci “prostě hledají”. Tito lidé pak začnou hrát automaty, peníze vydělávajících začnou propíjet, občas si za ně něco koupí a pak to dají do zastavárny až jim to finančně nevyjde. Hlavně ale také pro ně v podstatě nepředstavují žádnou hodnotu. Takže na to aby je všechny prohráli v herně jim stačí jít kolem herny, když je zrovna mají u sebe. Neříkám, že by si občas i někdo samostatně vydělávající nešel zahrát. Něčeho se napít si taky sem-tam občas zajdu. Určitě ale za to neutrácím sociální dávky, protože je nedostávám a svých vydělaných peněz si vážím. První důvod nárustu těchto zařízení je tedy jednoznačně sociální systém, kde nezaměstnaní ( a nepodnikající – prostě ti co se nedokáží sami uživit ) chodí do těchto zařízení utrácet peníze, o které se sami nezasloužili.Druhým důvodem je nárůst státních zásahů, regulací a dalších operací do trhu, který se tímto stává méně a méně svobodným. Hlavně z evropské unie k nám přichází více a více buzer…regulací na délku a zahnutost banánů, na to jakými žárovkami máme svítit a spoustu dalšího. Dále se k tomu přidává jaké “energetické třídy” má být která lednička a mezitím se zcela pokřiví trh tím, že ze svých daní platíme mnohonásobně více kvůli nařízenému odběru “zelené” ( ta energie stejně vůbec zelená není, jak budou zlikvidovány ty panely? ) energie za větší výrobní trhy abysme podporovali jakousi ekoteroristickou operaci. Se všemi těmito nařízeními se samozřejmě více vypořádá velký obchodní řetězec, než rodinný krámek Pepy Dvořáka se stoletou tradicí. Různé operace k “přilákaní investorů” kdy má třeba velký obchodní řetězec daňové prázdniny, nebo získá na nějakou rekonstrukci nebo jiný projekt evropské dotace získává neoprávněnou výhodu a může tedy na trhu nabídnout daleko nižší cenu. Dalším problémem jsou tedy zbytečné regulace a další byrokracie, kterou si umí vyřídit jen velké řetězce s týmem právníků kdežto malý živnostník na ní ztroskotá. Daňové prázdniny pro jeden subjekt na trhu pak ostatní poškodí v cenách, které mohou ony nabídnout. Tohle není svobodný trh. Ať obchodní řetězce na trhu klidně jsou, ale za stejných podmínek jako ten malý živnostník.Je to tak všude. Současná vláda, která by se ráda označila za pravicovou odstraňuje také nikoliv příčinu ale důsledek. Příčina současného úpadku tzv. západních států se nachází ve stále větší socializaci a zvyšování daní, kdy si stát bere za jednotlivce právo rozhodovat o tom, co s těmito penězi udělá. Stát ale hospodařit neumí, takže mu prostředky nestačí. Tento svůj problém chce vyřešit dalším zvyšováním daní.  Lidé si neuvědomují, že se zde jedná o socialismus a požadují, aby stát do všeho ještě více zasáhl. Asie se vydává opačným směrem a začíná nás překonávat. Kde se dneska vyrábí většina výrobků?

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Evropský sen

    O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorikaProč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílůmJ. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinouOmezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace. Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa. Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat. Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století. Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla. Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým. Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času. V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců. Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat. Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího. Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází. Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj. To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA. Diskusní téma pro studenty

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová