Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • PUTINOVSKÉ RUSKO: PÁD RUBLU A ZTRÁTA SEX-APPEALU MOCNOSTI Z TAJGY

    Putinovské Rusko zažívá těžké časy – pád rublu, odliv zahraničního kapitálu, oslabení světových cen ropy, tvrdé ekonomické sankce. To vše jsou faktory, které mohou politicky i ekonomicky zkostnatělé zemi přinést nejenom návrat do dlouhotrvající recese, ale především výrazné opadnutí jejího vlivu v oblastech, jež jí jsou nanejvýš drahé, tedy v post-sovětských republikách a prostoru střední Asie. Silný ruský medvěd z tajgy totiž ztrácí svůj dosavadní sex-appeal.Koncept soft powerV 90. letech přišel vlivný americký politolog Joseph Nye s teorií existence tzv. měkké moci (soft power). Tvrdil, že státy si získávají vliv nejenom na základě velikosti svých vojenských arzenálů (hard power), ale rovněž skrz budování dobrého jména a atraktivity v mezinárodním prostoru. Pod těmito slovy si lze představit ledacos – od vývozu vlastní kultury přes poskytování rozvojové pomoci až po kvalitní vzdělávací a sociální systémy, jenž přitahují mladé mozky celého regionu. Nye přitom zastával názor, že měkká moc sice nenahrazuje vojenskou sílu státu, v mezinárodní politice však může být rovněž významná.Pád rublu a ruská přitažlivostVýše zmíněný koncept přitom není něčím, co by Putinovské Rusko kdy výrazněji zařadilo do svého myšlení. Ostatně i na nedávný propad rublu a hrozící recesi bylo ruskými vládními kruhy reagováno prohlášením o  testování nové balistické střely, tedy čistě v duchu silové politiky. Ignorování ztráty dobrého jména (potažmo celého konceptu měkké moci /soft power) se však Kremlu může ošklivě vymstít. Je to totiž právě ona přitažlivost, která k Evropské unii láká řadu zemí východní Evropy. Ostatně již utváření konkurenční Euroasijské ekonomické unie provází neskrývaná pachuť ze strany Běloruska a Kazachstánu. Idea velké Rusi již zřejmě ztrácí svůj lesk. Pád rublu a ekonomické problémy Moskvy přitom stahují ke dnu i okolní státy, jež jsou jako Bělorusko nuceny přijímat mimořádná opatření. Jediný, kdo tak v současnosti vítá ruskou měnu a vliv jsou neuznané východoukrajinské republiky.Zatímco se však Putinovské Rusko snaží čelit přitažlivé síle EU, na východě vychází další silný konkurent, jehož sex-appeal roste přímo úměrně se vzrůstající ekonomickou mocí. Je jím rudá Čína, jež tiše odhazuje svoji bázlivost, když hovoří o pronikání do prostoru střední Asie v rámci obnovení ideji “hedvábné stezky”. Na rozdíl od Západu snadno přimhuřuje oči nad autoritativními manýry tamních režimů a její ohromné devizové rezervy se nerozpouštějí v bitvách o záchranu vlastní měny se “zlými západními spekulanty”. Těžiště moci se přesouvá… Titulní fotografie: fmfm 166 (morgueFile free photos).

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SPASÍ RUSKÁ SELFIE SÝRII?

    Takovýto zdroj odhalení svých vojenských aktivit na Blízkém východě Rusko pravděpodobně nečekalo. Zatímco v době krymské krize a následných bojů na Donbase analyzovali západní experti družicové a letecké snímky pohybující se bojové techniky ruské provenience, nyní podrobně zkoumají zdánlivě mnohem prostší materiál – selfie ruských vojáků z občanskou válkou zmítané Sýrie. Právě tento v současnosti zesměšňovaný druh fotografií se začal objevovat na sociálních sítích typu Vkontaktě (obdoba Facebooku) a zákonitě vzbudil velkou pozornost. Dle mnohých tak válka v Sýrii získává zcela nový rozměr, jiní komentátoři jsou však mnohem skeptičtější. Co tedy tyto často velmi osobní momentky ve skutečnosti vypovídají o ruských aktivitách v zemi a může Rusko zvrátit průběh několik let panujícího konfliktu?Selfie sem, selfie tamI když se oprostíme-li od senzací a konspiračních teorií všeho druhu, zůstávají nám informace, které mohou budit znepokojení. Ostatně jisté vážné přesvědčení o tom, že ruští vojáci v Sýrii vyvíjí poněkud nestandardní činnost má zřejmě i americké ministerstvo zahraničí (State Department), o čemž svědčí i zveřejnění zprávy o telefonátu mezi Johnem Kerrym a jeho ruským kolegou Sergejem Lavrovem. Tématem hovoru měla být právě válka v Sýrii a americké varování před případnou eskalací složitého konfliktu ze strany Kremlu. Působnost ruských jednotek v zemi přitom sahá až do počátku 70. let, kdy si tehdy ještě Sovětský svaz pronajal základnu Tartus, díky níž získal přístup do teplých vod Středozemního moře. Co však vzbudilo celosvětovou pozornost byl fakt, že lokalizace u některých selfie odkazovala do míst značně vzdálených od oficiálního ruského ležení. “Shodou náhod” se navíc jednalo o oblasti, z nichž byly hlášeny tuhé boje mezi syrskou armádou a radikály z Islámského státu (IS). Soukromé obrázky se tak rázem staly veřejným tématem. Poté, co přibylo i několik amatérských nahrávek z bojiště, na nichž je slyšet ruština, spolu s fotografiemi moderních obrněných transportérů s ruskou kamufláží, Kreml se neochotně rozhoupal k oficiálnímu prohlášení. To ve zkratce obsahovalo tvrzení, že zveřejněné materiály nepřináší nic nového, neboť Rusko dlouhodobě se Sýrií spolupracuje a v současnosti ji dodává i humanitární pomoc. Tečka.Válka v Sýrii: S Assadem na věčné časy?Pravda, zvýšení ruského zájmu o Sýrii není žádným překvapením, zvláště uvědomíme-li si, že se (snad s určitou výjimkou Íránu) jedná o jediného loajálního ruského spojence na Blízkém východě, který je zároveň i vítaným zbrojním nákupčím. Přestože Sovětský svaz v regionu střídavě disponoval nezanedbatelným vlivem, po jeho rozpadu se tamní autoritářští vůdci tu více tu méně ochotně přeorientovali na USA či bývalé evropské koloniální mocnosti. Jelcinovské Rusko zmítající se ve vlastních krizích zkrátka nemělo příliš co nabídnout. Časy se však změnily a s nástupem Putina do prezidentského úřadu se obnovily i dřívější velmocenské ambice. Moskva zkrátka chce do situace na Blízkém východě promlouvat, o čemž svědčí i opatrné prohlubování vztahů se Sisího Egyptem či Izraelem. Sýrie v této složité skládance přitom hrála roli určitého stabilního prvku, jenž se však nyní rozpadá. Podpora Kremlu Bašáru al-Assadovi se tedy jeví jako vcelku logická záležitost, přičemž pravděpodobně nejde ani tak o osobu samotného autoritáře (a vládnoucího rodinného klanu) jako spíše o dlouhodobé zachování  sekulárního režimu, který představuje. Jeho pád by znamenal výraznou ztrátu ruského vlivu, připravil zemi o zbrojní kontrakty a mohl dále zvýšit popularitu radikálního islámu. Toho se přitom Moskva se svými problémy na severním Kavkazem rovněž obává.Spasí Rusko Sýrii?Rozsah ruských aktivit však nadále zůstává nejasný. Jak upozorňují mnozí experti, nahrávky a fotografie z bojišť jsou v době žoldáckých armád vždy problematickým důkazem. Potkat rusky hovořící ozbrojence totiž není na mnoha světových bojištích těžké, neboť rozsáhlé šeškrtání stavů armád bývalé Varšavské smlouvy v 90. letech zanechalo mnoho vycvičených mužů “bez práce”, již pak nalezly u soukromníků. Přesto si lze jen těžko představit, že by se Rusko nesnažilo byť omezenými vojenskými prostředky zabránit modelu Sýrie bez Assada. Právě  zde však naráží na tvrdé stanovisko USA a jejich západních spojenců, kteří staví jakékoli budoucí řešení syrské krize na odchodu současného režimu a vytvoření konsenzuální vlády umírněných opozičních skupin. Dle svědectví nedávno uveřejněných v The Los Angeles Times panují v Bílém domě vcelku odůvodněné obavy, že eskalace ruské vojenské aktivity by Assadovu pozici značně upevnila. Válka v Sýrii by se tak pravděpodobně protáhla o dalších několik let. Výsledkem by bylo další zhoršení uprchlické krize a totální potopení americké snahy dostat Rusko k jednacímu stolu s umírněnou syrskou opozicí.Výraznou slabinou americké pozice je však fakt, že Assadův nedemokratický diktátorský režim s ruskou podporou je stále bohužel praktickou jedinou jasně organizovanou, relativně stabilní a sekulární silou v syrské občanské válce. Opoziční síly jsou i po letech bojů, jednání a amerických snah stále silně fragmentované, vzájemně nepřátelské a mnohdy značně radikalizované. Západem vycvičené a vyzbrojené umírněné jednotky jsou buď nadále prakticky nebojeschopné nebo se jako v případě Kurdů nacházejí pod vojenským tlakem sousedních států.Resumé?Odhadovat dopad byť omezeného vstupu Ruska do syrského konfliktu je tedy prakticky nemožné. Jistě se nebude jednat o “spásu” pro obyvatele této blízkovýchodní země, každopádně určitý pozitivní dopad celá věc přeci jen míti může. Je jím vážný popud pro západní vlády, aby otázku Sýrie začaly brát opravdu vážně a zaměřily se na přijetí komplexních řešení přímo v místě brutálního krvavého konfliktu. Dosavadní váhavá strategie vytoužený mír nepřinesla.Ilustrační foto: stux (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • JSOU POLITICKÉ DYNASTIE V KRIZI? PREZIDENTSKÉ PRIMÁRKY VE ZNAMENÍ OUTSIDERŮ

    Dle představ bezpočtu amerických komentátorů se mělo jednat o nudné prezidentské primárky s vcelku jasným výsledkem. Krize politických elit a určitá ideová vyprázdněnost slibovaly přinést vcelku hladké vítězství Hillary Clintonové a Jebu Bushovi, učebnicovým představitelům politických dynastií. Ti měli díky rodinným kontaktům, zkušenostem a snazší podpoře od sponzorů hravě smést své politické konkurenty a na podzim roku 2016 se utkat o žezlo formálně nejmocnějšího voleného “vladaře” planety – prezidenta Spojených států amerických. Vše se zdálo být tak jasné a nevyhnutelné, že se v médiích a akademických kruzích znovu rozhořela debata nad otázkou moderní “šlechty” a jejího negativního vlivu na americkou společnost. Byly to ostatně Spojené státy, které v době svého vzniku odmítly dědičné tituly a volaly po ideji republikánství a rovnosti. Prestižní týdeník The Economist dokonce ve svém vydání z 18. dubna 2015 otevřeně psal o nebezpečném vlivu dynastií na politiku a průmysl, který vytlačuje tradiční “americký sen” o úspěšných selfmademanech do říše pohádek a přibližuje Ameriku zpět k evropské tradici. Po uplynutí několika měsíců se však dle volebních preferencí zdá, že vše asi nebude tak horké. Američanům se dědičná moc začíná dosti zajídat.Donald Trump a nemohoucnost RepublikánůSituace je přitom kritická v obou stranických táborech. Více než tucet uchazečů o republikánskou nominaci sice na první pohled sliboval možnost určitého výběru mezi rozličnými vizemi budoucnosti, brzy se však ukázalo, že ani političtí experti nejsou schopni mezi většinou z nich nalézt oněch pověstných “10 rozdílů”. Jeden za všechny a všichni za jednoho obviňují prezidenta Obamu ze zavádění socialismu, chystají se hned první den v úřadu zrušit zdravotnickou reformu Obama Care, chtějí vypovědět smlouvu s Íránem, slibují snížit daně či posílit armádu. Palčivé otázce ilegální migrace se zručně vyhýbají a raději halasně brojí proti programům plánovaného rodičovství a antikoncepci. Dokonce nosí i stejnou červenou kravatu. Co však dříve poměrně slušně fungovalo, se nyní zdá být zapomenuto. Kdo tedy předpokládal, že na špici peletonu uvidí představitele politické dynastie Jeba Bushe nebo alespoň kariérního politika typu Johna Kasicha či Scotta Walkera, byl dosavadními průzkumy volebních preferencí velice zklamán. Nejúspěšnější trojici posledních týdnů totiž tvoří lidé, které spojuje výrazný úspěch v civilním životě a nulová předchozí politická zkušenost. Donald Trump vešel ve známost jako výstřední realitní magnát, konzervativní Ben Carson je hvězdou světové neurochirurgie a Carly Fiorina (jediná žena mezi kandidáty) stála dlouhá léta v čele technologických gigantů Lucent a Hewlett-Packard. Naopak papírový favorit Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, postupně mezi voliči propadá a své rodinné vazby raději zapírá. O jeho názoru na irácké a afghánské tažení nepopulárního George Walkera se tak americký volič nedozví prakticky nic. Slavné příjmení bylo pro jistotu vypuštěno i z oficiálního loga kampaně, které nese pouze červený nápis Jeb. Zkrátka hlavně se neušpinit rodinnou historií!Hillary Clintonová bez elánuAni v táboře Demokratů není výsledek zdaleka jasný. Navzdory všeobecnému očekávání Hillary Clintonová s ohlášením své kandidatury velice váhala, až to chvílemi vypadalo, že se touží nechat přesvědčovat. Když do předvolebního boje konečně vstoupila, její kampani jako by brzy došla ona pomyslná “štáva”. Vyhýbavé výroky, váhání při podpoře požadavků slábnoucích odborů, nejasná koncepce zahraniční politiky a nakonec médii živený skandál s využíváním osobní nechráněné emailové schránky pro vyřizování utajené komunikace v roli ministryně zahraničí… to vše jsou prohřešky, které jí ubírají hlasy. Přestože nadále vede žebríčky popularity, ostatní kandidáti neváhají její slabosti využít. Nejvýraznější postavou je přitom dosti překvapivě stranický outsider a zastánce levicové politiky Bernie Sanders. Na první pohled vetchý sedmdesátník (ročník 1941) působí oproti první dámě překvapivě energicky. Bez váhání volá po přijetí ekonomických opatření ve stylu skandinávských zemí a osobně se zapojuje do protestů odborů a organizací požadujících přijetí 15 dolarové minimální hodinové mzdy pro zaměstnance federálních úřadů. Vzestup preferencí přitom naznačuje, že voliči jeho upřímnost a názorovou zanícenost oceňují. Vynechat přitom nelze ani muže, který díky rodinné tragédii (smrti syna) kandidaturu dosud spíše vylučoval. Řeč je samozřejmě o viceprezidentovi Joe Bidenovi, který se teší živé podpoře řady odborových předáků. Jeho neformální vliv a popularita tak například stály Clintonovou podporu dvou nejvýznamějších zaměstnaneckých organizací v zemi, když se jejich vedení rozhodlo vyčkat dalšího vývoje a první dámu prozatím veřejně nepodpořit. Jak uvedl server Politico.com, v zákulisí se jako důvod, proč Hillary Clintonová neuspěla, uváděla Bidenova potenciální kandidatura.Zažíváme soumrak politických dynastií?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že intelektuály tolik obávané politické dynastie jsou na ústupu. Ostatně současné prezidenstké primárky nejsou prvním znamením nesnází. Už prezidentské volby v letech 2008 a 2012 lze charakterizovat jako  příklon voličů k outsiderovi, jímž Barack Obama jako černošský kandidát z rozvrácené chudé rodiny bez nadsázky byl. Postupně se utkal s Johnem McCainem, příslušníkem staré námořní elity, a Mittem Romneym, který navzdory pečlivě pěstovanému imagi byznysmana rovněž těžil z politických kontaktů svého otce, bývalého guvernéra Michiganu. V obouch střetnutích přitom Obama s přehledem zvítězil. Odepisovat politické dynastie by však přesto bylo značně předčasné. Díky rodinným vazbám disponují nadstandardními kontakty na byznys a fundraising, bolavé místo mnoha kampaní, tak pro ně nepředstavuje závažnější problém. Ostatně v množství vybraných finančních prostředků již dnes dle statistiky The New York Times své konkurenty výrazně přečíslují. V jejich prospěch rovněž hovoří statistika, dle níž tito kandidáti mají obecně mnohem větší šanci na volební úspěch, čemuž napomáhá i zastávání středových pozic. Aura reformátorů a radikálů totiž po většinou ke konci primárkového cyklu rychle vyprchá a voliči hledají stabilitu.Nakonec tedy nelze vyloučit, že se navzdory vzestupu obliby outsiderů a “nepolitických politiků” Hillary Clintová a Jeb Bush mezi sebou opravdu utkají. Stejně tak však nelze vyloučit, že se mezi ně neomaleně vměstná Donald Trump s vlastí nezávislou kandidaturou. Ilustrační foto: jill111 (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • Prosperující zemědělství, průmysl a normální obchody v ulicích. Proč to vlastně zmizelo?

    Většina problémů vzniká proto, že odstraňujeme důsledky a nikoliv příčiny. Hodně lidí si poslední dobou stěžuje, že se do centra měst dostávají bary, herny, bazary, zastavárny a další podobné zařízení a klasické obchody mizí z ulice. Hodně lidí obviňuje “zlou dobu” kterou přinesl kapitalismus. Za komunistů prý takovéto problémy nebyly. V centru města stálo řeznictví, maso-zelenina a další. Sice byly buďto bez zboží, nebo se na něj tvořily kilometrové fronty, ale bylo tam. I já si vzpomínám, že v devadesátých letech mého dětství se nacházely ve městech řeznictví, potraviny, obchod s ovocem a zeleninou a další. V tomto čerstvém kapitalismu, který byl mnohem více kapitalismem než v dnešní době, se živnostníkům dařilo. Nedá se říci že by to bylo ideální, ale dařilo se jim.Poslední dobou tohle odchází. Zavřela se místní cukrárna a místo ní otevřeli vietnamský obchod. Zavřeli místní řeznictví a místo něj otevřeli turbo solárium. Spoustu původních prodejen slouží úplně jiným účelům. Já všem těm podnikatelům fandím. Nikdo by neměl někomu nařizovat v čem má podnikat a kde se má co provozovat. Role státu má být minimální a toto určitě není to, o čem by měl rozhodovat. O tom, jestli tam má ta prodejna stát ať účinně rozhodne trh. Pokud se lidem líbí, že tam ten obchod strojí nebo je tam služba provozována, tak ji budou využívat. V opačném případě tam nepůjdou a majitel to sám zastaví. Nyní se ale pojďme podívat, jaké jsou ty dva důvody, které tyhle provozovny v masové míře dostávají do center.První příklad je extrémní nárůst “pochybných” barů, bazarů, zastaváren, heren atd. Kdo do těchto provozoven chodí? Většinou nezaměstnaní. A účelově nezaměstnané vytváří státní, docela nabobtnalý, státní systém. Peníze jdoucí k poctivě pracujícím nebo podnikajícím jsou “násilně” sníženy o tzv. sociální pojištění. Z těchto peněz jsou poté veskrze placeni lidé, kteří si úmyslně nehledají práci a tyto dávky čerpají. Kdyby tito lidé nevěděli, že existuje něco jako sociální systém, tak by si rychle nějakou práci nebo jiný způsob obživy našli. Věděli by totiž, že jsou zodpovědni sami za sebe a zadarmo jim nikdo nedá. Většina nezaměstnaných jsou ti samí lidé a mohou o sobě tisíckrát tvrdit, že si tu práci “prostě hledají”. Tito lidé pak začnou hrát automaty, peníze vydělávajících začnou propíjet, občas si za ně něco koupí a pak to dají do zastavárny až jim to finančně nevyjde. Hlavně ale také pro ně v podstatě nepředstavují žádnou hodnotu. Takže na to aby je všechny prohráli v herně jim stačí jít kolem herny, když je zrovna mají u sebe. Neříkám, že by si občas i někdo samostatně vydělávající nešel zahrát. Něčeho se napít si taky sem-tam občas zajdu. Určitě ale za to neutrácím sociální dávky, protože je nedostávám a svých vydělaných peněz si vážím. První důvod nárustu těchto zařízení je tedy jednoznačně sociální systém, kde nezaměstnaní ( a nepodnikající – prostě ti co se nedokáží sami uživit ) chodí do těchto zařízení utrácet peníze, o které se sami nezasloužili.Druhým důvodem je nárůst státních zásahů, regulací a dalších operací do trhu, který se tímto stává méně a méně svobodným. Hlavně z evropské unie k nám přichází více a více buzer…regulací na délku a zahnutost banánů, na to jakými žárovkami máme svítit a spoustu dalšího. Dále se k tomu přidává jaké “energetické třídy” má být která lednička a mezitím se zcela pokřiví trh tím, že ze svých daní platíme mnohonásobně více kvůli nařízenému odběru “zelené” ( ta energie stejně vůbec zelená není, jak budou zlikvidovány ty panely? ) energie za větší výrobní trhy abysme podporovali jakousi ekoteroristickou operaci. Se všemi těmito nařízeními se samozřejmě více vypořádá velký obchodní řetězec, než rodinný krámek Pepy Dvořáka se stoletou tradicí. Různé operace k “přilákaní investorů” kdy má třeba velký obchodní řetězec daňové prázdniny, nebo získá na nějakou rekonstrukci nebo jiný projekt evropské dotace získává neoprávněnou výhodu a může tedy na trhu nabídnout daleko nižší cenu. Dalším problémem jsou tedy zbytečné regulace a další byrokracie, kterou si umí vyřídit jen velké řetězce s týmem právníků kdežto malý živnostník na ní ztroskotá. Daňové prázdniny pro jeden subjekt na trhu pak ostatní poškodí v cenách, které mohou ony nabídnout. Tohle není svobodný trh. Ať obchodní řetězce na trhu klidně jsou, ale za stejných podmínek jako ten malý živnostník.Je to tak všude. Současná vláda, která by se ráda označila za pravicovou odstraňuje také nikoliv příčinu ale důsledek. Příčina současného úpadku tzv. západních států se nachází ve stále větší socializaci a zvyšování daní, kdy si stát bere za jednotlivce právo rozhodovat o tom, co s těmito penězi udělá. Stát ale hospodařit neumí, takže mu prostředky nestačí. Tento svůj problém chce vyřešit dalším zvyšováním daní.  Lidé si neuvědomují, že se zde jedná o socialismus a požadují, aby stát do všeho ještě více zasáhl. Asie se vydává opačným směrem a začíná nás překonávat. Kde se dneska vyrábí většina výrobků?

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Evropský sen

    O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorikaProč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílůmJ. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinouOmezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace. Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa. Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat. Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století. Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla. Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým. Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času. V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců. Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat. Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího. Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází. Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj. To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA. Diskusní téma pro studenty

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová