Výsledky vyhledávání v sekci Life Style
  • KVIFF STÁLE ŽIV(Í) A V KONDICI

    Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech (KVIFF) si letos získal více pozornosti než tomu bylo v posledních letech obvyklé. Jubilejní 50. ročník do západočeských lázní přitáhl i ty, kteří běžně podobnému “druhu zábavy” příliš neholdují. A to nejenom zahraniční a české party turisty ale i řadu místních “domorodců”, jejichž nejoblíbenějším promítacím sálem nadále zůstává obývák s kabelovkou. Kulatá výročí zkrátka působí magicky a vzbuzují v lidech onu zvláštní svědivou touhu “být u toho”. KVIFF tak i nadále stále dobře živí a pravděpodobně i živit bude.Mezinárodní filmový festival – letos zase opět nejhoršíFestival je zkrátka dobrý byznys a to nejen pro oblastní prodejce zmrzliny, provozovatele cateringu, tamní bary, kavárny či taxikáře, kteří letos během dne za tučná dýžka najezdí i několik stovek kilometrů. Přímo medvědí službu festival odvádí bloggerům, novinářům, bulvárním “kanálníkům”, filmovým kritikům…vlastně kritikům všeho druhu a ražení. Tato kulturně-společenská akce jim totiž každoročně spolehlivě a zdarma poskytne munici pro kanonádu článků a příspěvků, které když ničím jiným tak alespoň názvem zvyšují čtenost a úspěch autora. Jejich obsah přitom bývá prakticky identický a směřuje k jasnému konstatování – ten letošní ročník bude, je či byl tím suverénně nejhorším, nejpokleslejším a nejnenápaditějším ze všech. Festival ztrácí svoji tvář, příliš se komercionalizuje či je naopak příliš alternativní, tu láká pouze laciné české celebrity a oceňuje vyšumnělé zahraniční tvůrce (jenž jej považují za svou poslední filmovou štaci před smrtí), tu zas vlny podivně vyhlížejících baťůžkářů, hipsterů, metrosexuálů, lumbersexuálů a nespočet jiných těžko identifikovatelných společenských skupin. Při čtení tak člověk získává pocit, že “je něco shnilého v zemi české” a že před autorovým vytříbeným vkusem byl zbledl závistí i římský Petronius Arbiter.Zmatení jednoho baťůškáře…nebo hipstera?!Přiznám se, že podobné komentáře pročítám poměrně rád a se zaujetím, neboť překvapivě pokrývají celé mediální spektrum od ČT přes Respekt až k blogům a webům pochybného původu. Jako prakticky Karlovarák (narodil jsem se a vyrůstal v nedalekém Ostrově) na festival chodím již mnoho let a přesto se vždy divím, čeho všeho jsem si za všechny ty dlouhé dny strávené v kinosálech a na doprovodných akcích vůbec nevšiml. Možná to bude pro mnohé překvapením, ale béčkové celebrity jsou pro návštěvníka KVIFFpodstatné či rušivé pouze do té míry, do jaké vyvine zvláštní úsilí pečlivě si jich všímat. Snad je to tím, že většinu z nich ani nepoznám, každopádně jejich tolik kritizované přesuny z jednoho neplaceného rautu na druhý můj zážitek z festivalu nikdy nenarušily. Komercionalizace je všeho všudy spíše hezké slovo bez jasně pochopitelného obsahu, s nímž se minimálně od nástupu globalizace musí chtě nechtě naučit žít i obyvatel deštného pralesa, natož potom návštěvník festivalu. Navíc projížďka červenou rikšou nejmenovaného mobilního operátora je vcelku příjemná záležitost a to přestože 4G internet v mobilu není zas takové terno. Stále se tenčící řady neotesaných baťůškářů, které se dle některých záhadně transformují do pýchou nadmutých a příjmově mnohem lépe zajištěných hipsterů s jabkem v ruce, k filmovým Varům zkrátka neodmyslitelně patří. Paradoxně přitom dle mých zkušeností netvoří páteř diváků promítacích sálů – ve frontách s festival pasem na krku daleko častěji vídám lidi, které bychom asi dle dnešních škatulek označili za běžné studenty nebo pracujícící. Výjimkou v posledních letech nejsou senioři, a to ani ti dle médií příšerně zchudlí a nepřejícní čeští. Co se poté týká projekce, kdo nechce riskovat nějaký ten opravdu podivný či tu a tam vyšinutý film, je ve Varech špatně. A ačkoli nejsem fanouškem pouličních barů, festivalové a životem hemžící kavárny miluji, neboť nabízejí neocenitelnou atmosféru. Nic navíc nenahradí pocit, když celí rozlámaní čekáte s festival pasem ve frontě bez lístku na váš vytoužený film a náhle se jako anděl z čistého nebe zjeví někdo, kdo jej má navíc a zdarma vám jej nabídne.Grácias KVIFFNa konci náročného týdne a vlastně ještě nějakou dobu po něm proto všem píšícím nezbývá, než “hroznému a příšernému” karlovarskému festivalu zase jednou poděkovat za dobrý námět, čtenost, sdílení a popularitu. Zatím to, pokud vím, mnoho z nich neudělalo. Pokusím se to tedy vzít na sebe: “Díky ti KVIFF a za rok s kousavým komentářem na tvůj účet opět nashledanou”… Tedy vlastně: “Šary Vary!”

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný


Výsledky vyhledávání v sekci Film
  • PSYCHOTHRILLER “DÁREK”: STRHUJÍCÍ I NUDNÝ ZÁROVEŇ (recenze)

    “Dárek”, pod tímto slovem si každý z nás může představit ledacos. Pěkným “dárečkem” mohou kupříkladu být bývalí spolužáci ze střední či základní školy, kteří se jakoby z čistého nebe po dlouhých letech zjeví ve vašem životě. Usmívají se na vás, zvou na kávu, pochválí mobil, hodinky či auto, neustále pochlebují – zkrátka nejlepší přátelé. Nic naplat, že si na ně sotva vzpomínáte a ve škole jste spolu prohodili stěží dvě věty za rok (a většinou to nebyla moc milá slova). Pravda, většina z nich je pouze otravná a relativně neškodná. Brzy totiž zjistíte, že se vám ve svém příšerně padnoucím saku z Tesca pouze snaží prodat pojištění či sestavit životní investiční plán. Jakpak by také ne, když zrovna startují hvězdnou kariéru v jedné ze stovek bezejmenných společností a nad hlavou jim visí hrozba červeného penalizačního puntíku. Režisér Joel Edgerton však ve svém snímku Dárek (The Gift), jenž právě vstoupil do tuzemských kin, poměrně barvitě líčí, jak to vypadá, když se ona neškodnost vytratí. A jak napovídá žánr filmu (psychothriller), není to úplně pěkný zážitek.(Ne)všední psychothrillerDárek bezpochyby přiláká diváky svým nosným tématem – problematikou stalkingu. V Česku se pravděpodobně nejedná o zrovna populární téma, každopádně na Západě a zvláště v Americe je z něj již několik let opravdový “topic”. Úvodní scéna zavede diváka do moderního proskleného domu v Kalifornii, kam se právě z Chicaga přistěhoval mladý zamilovaný pár. Simon (Jason Bateman) je od pohledu kariérista jako vystřižený z obálky mužského lifestylového časopisu, jemuž sekunduje tak trochu pro sebe žijící home-designérka Robyn (Rebecca Hall). Vše se zdá být zpočátku poklidné a ideální, avšak brzy není těžké poznat, že nový život je spíše pokusem o lék na neklidnou minulost páru. A právě v určité až příliš snadné předvídatelnosti příběhu leží problém celé první poloviny snímku. Dějová linka se rýsuje naprosto jasně a věštit události 10 minut před jejich skutečným proběhnutím nevyžaduje příliš mozkové aktivity. Podivné zjevení se Simonova bývalého spolužáka Gordona, jeho podlézavé a podivně milé chování k Simonovi, opakující se nevyžádáné návštěvy u páru doma, nekonečná smršť drobných dárků se vzkazy a dopisy… to vše zkrátka zcela jasně určí role jednotlivých postav. Ty pak nemají čím překvapit a činí první část filmu poměrně nudnou či přinejmenším standardní.Game changer přichází v okamžiku, kdy se Simon s Gordonem (jehož školní přezdívka zněla “Gordo Weirdo”) krutě pohádá a dá mu jasně najevo, že je mu jeho přítomnost více než nepříjemná. Ostatně ve škole nikdy přátelili, Gordo byl odjakživa podivín a příliš kamarádů si logicky neudělal. Následují typické stalkingové scény, kdy se vyšinutý Gordo motá kolem domu manželů, otráví ryby ve venkovním jezírku a ukradne jejich čtyřnohého miláčka. Výsledkem je policejní zásah a soudní zákaz přibližování se. Je tu zrod zdánlivé idylky. Simon úspěšně cílí na vedoucí post v nové bezpečnostní firmě a Robyn konečně otěhotní (rozuzlení chicagského traumatu). Dolce vita je však narušena posledním dopisem od Gordona, v němž slibuje, že dá páru pokoj a navrhuje Simonovi uzavření vzájemné nelichotivé historie ve stylu “co jsme si, to jsme si”. Nechápající Robyn, jíž Simon nechce nic říci, začne na vlastní pěst pátrat po manželově středoškolské minulosti. V ní přitom Gordo Weirdo hraje zásadní roli. Zjištění jsou poměrně šokující.Právě v tomto momentě začíná svým způsobem zcela nový snímek plný výborně nasnímaných děsivých scén (jež si navzdory svému nenásilnému charakteru nezadají s hororem), neustálých konfrontací a překvapivých dějových rozuzlení. Tempo se zrychluje a člověk začíná být do filmu bez nadsázky zcela ponořen. Vše, co dosud věděl o jednotlivých postavách, je převráceno naruby a zjevuje se nový obraz nečekané lidské tragédie. Dávno zapomenutá minulost, jejímž ztělesněním je Gordo, vystupuje z temnot a ničí Simonův život.Hodnocení: Podzimní “Dárek” pro diváky?Navzdory rozpačité první polovině, která avizované téma stalkingu pojímá zdánlivě dosti fádně, dle mého názoru Dárek po právu aspiruje na psychothriller tohoto podzimu. Druhá část totiž bezezbytku naplňuje vše, co divák od tohoto žánru čeká, a to navíc velmi originálním způsobem. Někdy je zkrátka třeba si na skvělý zážitek počkat… dokonce i značnou část filmu. Celkově: 80 %

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný

  • STAR WARS FORCE AWAKENS: FILMOVÁ KLASIKA NA STEROIDECH

    Stejně jako v předchozích letech, nese se i letos předvánoční čas v duchu dlouho očekávané filmové premiéry. Její roli tentokrát přebírá sedmá epizoda kultovní vesmírné sci-fi ságy Star Wars s tajemným podtitulem Force Awakens (tedy Síla se probouzí). Jen těžko bychom, při vší úctě k finálnímu dílu Hunger Games, hledali snímek, o němž bylo v posledních měsících napsáno a natočeno tolik jako právě o Hvězdných válkách. Přijít s něčím novým se tak zdá být takřka nadlidským úkolem, přesto se bych se s vámi rád podělil o několik prvotních dojmů ze čtvrteční premiéry. Jako správný fanoušek přitom nemíním těm, kteří se do kina teprve chystají, zkazit zážitek prozrazením děje. Nebojte se, mé ohlédnutí bude 100% spoiler-free!Hvězdné války: To nejlepší ze staré školyJiž při ohlášení nového pokračování Star Wars se ve mně mísily rozporuplné pocity. Malý kluk kdesi v mé hlavě, jenž rád sledoval původní filmy a se zaujetím sbíral plastové postavičky hlavních hrdinů, se zaradoval, neboť další trilogie byla příslibem nových dobrodružství a úniku z padesáti odstínů všední šedi. Realističtější a pravděpodobně dospělejší část mého já však byla značně skeptická, poučena nekonečnou řadou silně nepovedených pokračování úspěšných hollywoodských sérií 70. a 80. let.  Zvláště odchod George Lucase a převod práv na nové filmové studio působil poněkud zlověstně. Napětí tedy rostlo.Již první minuty však ukázaly, že filmový štáb si byl těchto pocitů fanoušků zřejmě dobře vědom a rozhodl se jim vyjít absolutně vstříc. Force Awakens totiž není pokusem o novou interpretaci Lucasova vesmírného světa, ale spíše silně nadopovanou reinkarnací původních filmů. Režisér snímku J. Abrams se při natáčení pravděpodobně řídil poučkou, že stará láska nerezaví, a do detailu obnovil svět epizod IV až VII. Snahy moderních filmařů o oprášení postupů ze staré školy většinou dopadají katastrofálně, zde se však spojení s moderními technologiemi až překvapivě podařilo. Odkazů na původní snímky jsou nové Hvězdné války doslova plné a i spíše povrchní fanoušek na ně narazí takřka na každém kroku. Heraldika, kostýmy, obstarožně působící počítače, vesmírná plavidla a plachtění časoprostorem, to vše je zpět v plné kráse.Zvláštní zmínku si však zaslouží vizuální zpracování. To je opravdu na vysoké úrovni a ocení jej především ti, kteří považovali epizody I až III z přelomu tisíciletí za pouhé orgie moderní počítačové grafiky bez hlubšího významu. Kameramani totiž tentokrát zelené plátno převážně vynechali a naproti tomu vytvořili podmanivý svět propracovaných kulis a venkovních exteriérů. Zpět jsou tak klaustrofobicky působící sterilní interiéry lodí Impéria (tedy Prvního řádu), jež jsou díky kvalitní hře světla a temnoty vyvedeny do věrně depresivní podoby. Ta tam jsou výstavní paláce institucí Republiky či překrásné zahrady planety Naboo z prvních tří epizod. Nové Star Wars jsou z dějového hlediska obdobím dekadence, úpadku a zklamání z nenaplněných nadějí epizod IV až VI, což je vyjádřeno každým jednotlivým záběrem. Kamera se navíc opět mnohem více soustředí na scény ve stísněných prostorách a dlouze  a detailněji zabírá samotné hlavní hrdiny, tak jak jsme zvyklí z většiny starých dobrých výtvorů stříbrného plátna. Zpět je i výborný situační humor, který si dokáže dělat legraci i sám ze sebe a mnohým v epizodách I až III chyběl.Han Solo na plac! A žádného Jar Jara, prosím!Kapitolou samou o sobě, jež se však nevymyká ze zavedeného retro scénáře, jsou hlavní postavy. Abrams na plátno opět přivádí původní trojici hrdinů v čele s Hanem Solem, princeznou Leiou Organou i samotným Lukem Skywalkerem, jehož přítomnost je však zatím více než symbolická. Narozdíl od podobných pokračování původní obsazení neslouží pouze jako laciný svorník dvou období, ale aktivně utváří dějovou linii filmu. Zvláště kapitán legendární lodě Millenium Falcon, věrně doprovázený svým zablešeným přítelem Chewbaccou, od první třetiny filmu přebírá vedoucí otěže, přičemž bez jeho přičinění se neodehraje prakticky nic. Harrison Ford se svými cynickými hláškami zkrátka nezklame ani tentokrát. Snad jen princezna Leia v podání “věkem ošlehané” Carie Fisher působí poněkud křečovitě a nepřirozeně.K mému velkému překvapení se však vyvedla i nová skupina hlavních hrdinů. Právě o nich se vedly dlouhé spekulace, přičemž vyvstala otázka, zdali to autoři tentokrát poněkud nepřehnali s politickou, genderovou, etnickou a vší myslitelnou kotektností. Ostatně posuďte sami – Rey, silně emancipovaná a cílevedomá hrdinka, jíž by mohla nezávislost závidět kdejaká radikální feministka; dále Finn, černošký mladík, jenž se čerstvě vytrhne z otroctví podobné službě v armádě stromtrooperů; BB-8, údajně rovněž první ženský Star Wars droid (opravdu nevím, jak autoři rozdělují pohlaví u robotů) s řadou ryze lidských emocí… snad jen postava drsňáckého pilota Poe Damerona uklidňovala svým tradičním pojetím westernového amerického hrdiny. Vše však v reálu působí velice dobře, pryč je dříve tušená umělost z trailerů a i John Boyega v roli Finna, jemuž v diskuzích tu a tam vyčítali příliš rapperský vzhled, do děje zapadá velice dobře. Rovněž postava nového hlavního zloducha Kylo Rena působí velice zajímavě, byť zarytí fanoušci temné strany síly mohou být zklamáni při zjištění, že se zdaleka nejedná o natolik silného temného rytíře, jak se z trailerů mohlo zdát. Darth Vader zatím pravděpodobně zůstane nepřekonaným borcem.Force Awakens: Slabá strana síly promlouváAni nové Star Wars však nejsou dokonalé a mají své slabé momenty. Ty přitom vycházejí především z vychvalované snahy zaujmout konzervativní fanoušky původní trilogie a fungují jako neoddělitelná druhá strana mince. Force Awakens se natolik drží tradice, že sama nepřichází prakticky s ničím inovativním či překvapujícím. Vše zůstává při starém, jen to je jaksi větší, temnější, bombastičtější. Některé scény pak přímo kopírují své přes třicet let staré předlohy a děj se tak místy stává snadno odhadnutelným. Podobně jako epizody IV až VI jsou nové Hvězdné války někdy příliš zkratkovité, jindy překvapí rovněž známý nepoměr mezi stopáží tak trochu výplňkových scén a zlomových okamžiků, které uplynou naopak velice rychle (viz kompozice plánu na zničení ničivé planety Prvního řádu). Diváka to donutí k zamyšlení, co tím vlastně chtěli tvůrci říci. Rovněž některá před premiérou dlouho diskutovaná tajemství jsou odhalena prakticky v prvních minutách snímku, což trochu zamrzí. To platí především o původu Kylo Rena a jeho vztahu k Hanu Solovi a Luku Skywalkerovi. Na druhou stranu, pokud jste si vždy tak trochu říkali, že Skywalker není tím typem emočně stabilního hrdiny, který by na svých bedrech unesl úkol důstojně obnovit tisíciletou tradici řádu rytířů Jedi, film vám možná svým způsobem dá za pravdu.ZávěremNavzdory zmíněným nedokonalostem jsou nové Hvězdné války počinem, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Uniknout by přitom neměl pouze tradičním fanouškům, ale i těm, kteří denně neusínají s lampičkou Darth Vadera u nočního stolku. Je totiž příkladem úspěšného navázání na kultovní filmovou trilogii, přičemž slibuje rovněž zajímavou vizuální podívanou. Návrat do dětství k neohroženým hrdinům je tak zaručen.

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný

  • ROGUE ONE: NOVÁ DIMENZE STAR WARS?

    “Star Wars sem, Star Wars tam”… i takto by šel parafrázovat slavný to výrok našeho pijáckého prezidenta ve vztahu k filmové sci-fi legendě jménem Hvězdné války. Horké diskuze nad povedeností či nepovedeností nové epizody VII ještě ani nestačily utichnout a na nenasytné fanoušky všech věkových kategorií již útočí další galaktický aspirant na titul movie roku. Nese trochu netradiční název Rogue One: A Star Wars Story a jeho první trailer již brázdí vody internetu.Disney a nová filosofie Star WarsNetradiční jméno i načasování celého projektu přitom zcela zapadá do nové filosofie, již pro Hvězdné války připravil Disney. Mamutí továrna na zábavu a sny se totiž nákupem práv od poněkud zhrzeného George Lucase rozhodla původní galaktickou ságu přemodelovat na peněžní superstroj, který rok co rok po následujících 7 let naordinuje nedočkavým divákům jeden vesmírný příběh. Kromě klasické nové trilogie (epizod VII – IX), které by se měly objevovat napřesrok a sledovat dějovou linii Skywalkerů, nás holywoodský Mickey Mouse hodlá v mezidobí nasytit dalšími třemi celovečerními filmy, jež původní příběh doplní. Rogue One je přitom první počin z plánované série a pravděpodobně i trochu opomíjený. Zatímco o podobném snímku mapujícím mládí Hana Sola se toho již napsalo a na You Tube zveřejnilo spousta, Rogue One jakoby vznikal tak trochu v ilegalitě a bez povšimnutí. Pojďme si jej tedy rozebrat.Hvězdné války… ale kde je sakra Jedi?!Nejnovější Star Wars snímek vznikal pod taktovkou režiséra Garetha Edwardse, jehož můžeme znát například díky remaku všem dobře známé přerostlé ještěrky Godzilly, která v jeho pojetí namísto japonského Tokya rozbořila mrakodrapy New Yorku. Jak toto vše zapadá do pojetí Lucasova původního příběhu, nevím, každopádně první snímky ukazují, že se přinejmenším jednalo o volbu poněkud zvláštní. Dějově se Rogue One situuje někam mezi epizodu III a epizodu IV, pokrývá tedy dosud “hluché” období mezi koncem klonových válek a bojem Rebelů s Palpatinovým Galaktickým impériem. Z prvních záběrů je přitom patrné, že tvůrci se minimálně vizuálně snažili držet starých dobrých filmů a prostředí opravdu připomíná obstarožně působící kulisy a technologie z New Hope. Čtyřicet let vývoje a genderová revoluce však přeci jen způsobily své, a tak zde máme po Rey z epizody VII opět hlavní ženskou hrdinku, tentokrát ještě tvrdohlavější a ostřejší (zapomeňtě na poddajnou princeznu Leiu v bikinách, tato slečna má mnohem blíže k nemilosrdné lučištnici Katniss Everdeen z Hunger Games!!!). Jyn Erso je všeho všudy postava žijící za prahem zákonosti, která je pravděpodobně více drobným kriminálníkem než politickým idealistou bojujícím proti imperiání diktatuře. Přesto, nebo možná právě proto, se přidává k rebelům, kteří jí sice příliš nedůvěřují, avšak její kontakty z podsvětí se jim hodí. Z několika záběrů je totiž partné, že v novém filmu nepůjde o nic menšího, než ukradení super tajných plánů nové imperiální bojové stanice, již známe z epizody IV jako Hvězdu smrti. Ano, přesně těch plánů, které v kultovní “čtyřce” princezna Leia po zadržení Darth Vaderem narychlo ukryje do nejroztomilejšího pojízdného vajíčka všech dob (R2-D2) a vyšle je v záchraném modulu na Tatooine ke generálu Kenobimu. Základní zápletka je tedy, zdá se, jasná. Otazníky však budí zbylé postavy, především tmavovlasý charismatický příslušník rebelů (jakýsi kříženec Hana Sola a Poe Damerona), který se tajemně mihne v několika záběrech, moderně působící černý stormtrooper s masivním blasterem či můj pravděpodobný favorit a nový zloun filmu – prošedivělý imperiální generál v dlouhém plášti.Vader na scénu!Toť vše? Ano, přátelé, zrak vás neklame. Rogue One se totiž prozatím opravdu tváří jako vůbec první Star Wars počin bez přítomnosti rytířů Jedi či jejich temných sithských protějšků a připomíná tak některé komiksové a knižní série. Zapomeňte tedy na romantické souboje barevných světelných mečů, tento díl působí spíše jako moderní válečný snímek z Afghánistánu s lehkým nádechem Mad Maxe. Přestřelky v pouštních rozvalinách, temné letecké hangáry, vznášedla a obří obrněné tanky AT-AT. To vše nám první trailer nabídl a popravdě řečeno, výsledný dojem je dosti efektní. Je však možné natočit film z předaleké galaxie bez onoho elektrizujícího zvuku tasícího lightsaberu a přitom opravdu hluboce nezklamat fanoušky?Osobně jsem velice skeptický, Disney se však očividně po úspěchu Force Awakens cítí jistý v kramflecích. Nezbývá proto než vyčkat dalších trailerů či prosincové premiéry a tajně doufat, že se na scéně alespoň zdálky mihne silueta odkašlávajícího Darth Vadera.

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný

  • PRVNÍ DOJMY: STAR WARS EPIZODA VIII: POSLEDNÍ Z JEDIŮ

    Žijeme v superrychlé (někdo by možná spíše cynicky poznamenal superhektické) době, v níž informace zastarávají každou vtěřinou. Podělím se tedy s vámi již nyní o svoje postřehy a pocity z nových Star Wars Epizody VIII Poslední z Jediů, a to teprve pár hodin po jejich zhlédnutí. Vše je ještě dosti živé a bude se tak jednak spíše o shluk nesourodých myšlenek než o strukturovanou recenzi. Přesto doufám, že pro vás bude alespoň do určité míry hodnotnou.Hned na úvod je třeba si otevřeně přiznat, že pokud bylo epizodě VII vyčítáno, že prakticky pouze přehrává epizodu IV, tak Poslední z Jediů nepokrytě vykrádá celou původní trilogii ze 70. a 80. let. Fakticky tedy neuplyne čtvrt hodina, aniž by ságy znalý divák netrpěl silným deja vu, které jeho mozku nedá spát. Nutno ovšem poznamenat, že nový snímek toto zcizení činí více než umně a původní náměty pouze znovu nepřehrává, ale vylepšuje je a posouvá na dosud netušenou úroveň. Přestože se tedy rozhodně nejedná o autorsky jakkoli originální příběh, fanoušci Hvězdných válek si rozhodně přijdou na své, nemluvě pak o těch, kteří staré filmy neznají. Režisér Rian Johnson i celý jeho tým se totiž rozhodli projekt pojmout více než velkolepě, akčně a co hodnotím jako velice pozitivně i temněji. Epizoda VIII tak svoji atmosférou, výtvarným pojetím i celkovým nádechem daleko více připomíná loňský Rogue One než předchozí díl od J. J. Abramse. Filmu tak sice bohužel chybí jednotící dějová linka, která by sloužila jako nosná kostra pro dílčí příběhy jednotlivých hrdinů, tyto epizodky jsou však zpracovány natolik kvalitně, že se divák po celé více než dvě hodiny rozhodně nenudí. A to navzdory faktu, že se toho v celkovém vyprávění mnoho nestane. Někdo by mohl namítnout, že toto je Achylova pata všech prostředních dílů trilogií (viz slabá epizoda II či Dvě věže u Pána prstenů), nicméně zde mám přeci jenom pocit, že se týmu od Disneyho podařilo danou propast alespoň částečně překlenout. Upřímně řečeno, po první hodině se mě začínal ujímat pocit, že si tvůrci z návštěvníků kina vystřelili a žádná epizoda IX již nebude. Hlavní děj se totiž nehýbe, nicméně jednotlivé epizody tu a tam obsahují poměrně zásadní zvraty v životech hlavních postav. Filmaři se totiž nezdráhali zatočit s několika zásadními charaktery, jako například s kapitánkou Phasmou. Zde budou možná trochu zklamáni milovníci válečníků typu Poe Damerona či Finna, neboť jak již název napovídá, vše se zde točí hlavně kolem Jediů, Sithů a aktérů se světelným mečem. Kromě poněkud váhavého návratu Lukea Skywalkera (který ve své poustevnosti a rezignovanosti překonal i mistra Yodu z epizody V), se dočkáme pomerně zásadního dějového zvratu u Kylo Rena, který si tak trochu napraví svoji pověst “užitečného idiota” z předchozího dílu. Zásadní souboj červeného a modrého světelného meče se sice k mému velkému zklamání nekoná, přesto je zde o Síle a obou řádech poodhaleno opět něco více. Snímek se rovněž vrací ke skvělé tradice původní trilogie, když kromě velkých bitev a zásadních střetnutí ukazuje i daleko přízemnější a odvrácenou tvář života v galaxii. Pokud se vám tedy líbila dnes již legendární kantýna v Mos Eisley z Nové naděje, scény z vesmírného kasina v Posledním z Jediů vám učarují. Nachází se zde navíc poměrně vzácný charakter nájemného zlodějíčka, který opravdu zůstává zkažený (či pragmatický) po celou stopáž a nedojde k němu k trapnému nalezení svědomí a náhlému příklonu k dobru jako u Hana Sola v dřívějších příbězích.Nicméně jsou zde i některé prvky, které se opravdu nepovedly. Co člověka napadne jako první je fakt, že 136 min je zkrátka na vyplňovací epizodu poněkud moc, což se ukáže jako zcela správný předpoklad. Poslední půl hodinu se totiž tvůrci marně snaží snímek ukončit v neustále se opakující sérii epických scén, které by vystačily na závěr nejméně dalších pěti epizod. Na jednu stranu to může znít fantasticky, ale výsledkem je dosti zjevná překombinovanost příběhu, který jako by najednou nevěděl, co sám se sebou dělat. Rovněž mě mrzí, že VIII zcela rezignovala na zodpovězení některých poměrně zásadních otázek či tajemství, která Abrams v Síla se probouzí nechal otevřená a divák logicky předpokládal, že jeho zvědavost bude ukojena. Nic se tak například nedozvíme o původu, historii ani záměrech vůdce Snokea, ani osudu zbylých Skywalkerových učedníků. Nezbývá než doufat, že vrchol nové trilogie tuto slabinu napraví.Co říci závěrem? Poslední z Jediů je minimálně vizuálně velkohubým snímkem, který snad jako první Star Wars od Nové naděje z konce 70. let dokáže diváka nadchnout technologií triků a výpravností. Galaktické bitvy jsou vskutku impozantní a trůnní sál vůdce Snokea působí naprosto skvěle. Film jsem viděl v plzeňském Cinema City ve formátu 4DX a zcela upřímně musím říci, že se jednalo o jediný snímek od otevření tohoto sálu, který potenciál využité technologie zcela a bez okolků naplnil. Slovy mistra Yody: “Nákupu dražší vstupenky třeba litovat rozhodně nebylo! Hmmm… ”

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný

  • TOP 3 FILMY Z 52. ROČNÍKU KVIFF ANEB CO MĚ LETOS ZAUJALO VE VARECH

    Promítačky se dotočily, ceny byly předány a tisíce návštěvníků vyrazily směrem ke svým domovům. Padesátý druhý ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (KVIFF) je již minulostí a letos tolik opěvované betonové monstrum v podobě hotelu Thermal se opět stává vcelku opuštěným místem. To mu ostatně umožní minimálně do dalšího léta v klidu a spokojeně chátrat. Nicméně festival je především o filmové tvorbě a právě jí se zde hodlám věnovat. Přestože jsme s přítelkyní tento rok poněkud zlenivěli a více projekcí nestihli než zhlédli, strávil jsem v kinosálech dostatek hodin, abych vám mohl předložit svůj krátký a zcela subjektivní seznam několika kousků, které by si i nefestivalový divák neměl nechat ujít. Některé z nich totiž nejsou určeny čistě pro filmové fajnšmekry, popřípadě je čeká tour i po českých multiplexech.Baby Driver (2017) – USA/Velká BritánieTento akční krimi-thriller jsem viděl až v sobotu o půlnoci, kdy se promítal jako rozlučkový film festivalu v kině Čas. Pokud si vzpomínám, původně se na mém seznamu ani nevyskytoval a zařadil jsem jej tam až poté, kdy jsem si přečetl pochvalné reakce svých známých na Facebooku. Sám přitom musím rovněž jednu přidat. Snímek zostra otevírá divoká automobilová honička, při níž nevýrazný mladík v černých brýlích a zároveň hlavní hrdina Baby odváží skupinu bankovních lupičů do bezpečí. Ve svém červeném sportovním Subaru Impreza přitom předvádí neuvěřitelné kousky, přičemž divákův zážitek z divoké jízdy je dále umocněn dynamickou hudbou z protagonistova iPodu. Ostatně byla to pravděpodobně právě tato scéna, díky níž si Baby Driver vysloužil titul nejlepšího řidičského počinu od webu Drive Tribe.com. Nutno ovšem podotknout, že po ní již vše dosti zpomaluje a tvůrci následně spíše vsadili na oblíbené herecké tváře. V roli mafiánského bosse, který si Babyho spolu s dalšími profesionálními zločinci najímá pro své loupeže, tak například vystoupí Kevin Spacey. Herec známý většině diváků především z kultovního seriálu House of Cards zde předvádí skvělý výkon a pokud jste si oblíbili Francise Underwooda, jeho nová role se vám bude jistě zamlouvat. Na postech kriminálníků se následně objeví i Jamie Foxx nebo Flea, baskytarista Red Hot Chilli Peppers. Příběh je sice poměrně jednoduchý a dosti přímočarý, přesto vše nepůsobí lacině a desítky minut před plátnem proto ubíhají velice rychle. O to překvapivější je pak závěr, kdy pekelný šofér Baby prodělá sice vcelku tušenou, nicméně na můj vkus dosti náhlou proměnu svědomí, potopí své kumpány a rozhodne se ze zločineckého světa uprchnout. Následují dosti těžko pochopitelná a naturalisticky pojatá jatka, která postrádají jakoukoli logiku a celkový dojem z jinak podařeného snímku srážejí. Navzdory tomu je Baby Driver filmem, který určitě zůstane v paměti.Wind River (2017) – USA/Velká BritánieO tomto americkém thrilleru se toho již před festivalem napsalo mnoho. Zvýšené publicitě ostatně odpovídal i nebývalý zájem o páteční premiéru ve Velkém sále hotelu Thermal, kde se zaplnila i místa v uličkách a na schodech. Důvodem pravděpodobně byla i osobní přítomnost hlavního protagonisty a zároveň jedné z velkých hvězd letošního ročníku festivalu Jeremmy Rennera. Děj snímku se odehrává v indiánské rezervaci Wind River v zasněženém Wyomingu, kde nájemný lovec dravé zvěře Cory Lambert při stopování divoké pumy narazí na mrtvolu mladé díky, jíž dobře zná. Jednalo se totiž o nejlepší přítelkyni jeho shodou okolností zesnulé dcery, která rovněž zemřela uprostřed divočiny za zcela nevyjasněných příčin. Na místo je proto kromě indiánské policie povolána i nezkušená agentka FBI v podání Elizabeth Olsen, jež si očividně v drsném prostředí neumí poradit. Je tedy nabíledni požádat znalce tamních poměrů a citově zainteresovaného Lamberta o pomoc s případem. Následné minuty se nesou v duchu představení všech myslitelných neduhů indiánské komunity, utápějící se v pocitech poraženectví a absence zářné budoucnosti ve světě, jehož pravidla udává “bílý muž”. Drobná příběhová stagnace je však vykoupena naprosto nečekaným a dramatickým zvratem při přestřelce mezi policií a ochrankou tamní ropné plošiny, k níž náleží i hlavní podezřelý. Konec snímku je pak velice rychlý a svým způsobem bytostně americký. Ano, thriller je mimo jiné i oslavou onoho tradičního drsného selfmademana s vlastním pojetím spravedlnosti, navzdory tomu však nečekejte žádného klauna v podobě Cordela Walkera z béčkového amerického seriálu Walker Texas Ranger. Cory Lambert  a Wind River totiž divákovi nabízejí mnohem více.Korporace (Corporate, 2017) – FrancieMnou zvolenou trojici uzavírá zástupce francouzské kinematografie, o němž se sice zdaleka tolik nenapsalo, přesto dle mého přichází s velice aktuálním a zajímavým tématem. Korporace je totiž sondou do často dehumanizujících praktik velkých nadnárodních společností, jež se snaží své zaměstnance přeměnit v ultra poslušné a ideji růstu firmy slepě oddané pracovní stroje. V případě, že se tato indoktrinace nezdaří, následuje tvrdý nátlak a snaha se nevýkonných či odmlouvačných jedinců zbavit, a to často dosti drsnými metodami. Že se přitom nejedná pouze o téma z francouzského prostředí netřeba zdůrazňovat! Snímek sám o sobě vypráví příběh sebemotivované a tvrdé manažerky lidských zdrojů (ano, už sám název je více než půvabný) Emillie, pracující ve smyšlené korporaci Essen. Jejím úkolem je naplnit závěry nově schválené vize práce se zaměstnanci, kdy má být celkový početní stav snížen o 10 %. Nicméně v rámci zachování dobrého PR je prostý vyhazov vyloučen. Je třeba nasadit promyšlené postupy firemní buzerace a psychického vydírání, aby kádrově nevhodní lidé takříkajíc “odešli sami”. Vše se však bortí v momentě, kdy jeden z takto zasažených zaměstnanců páchá přímo na pracovišti sebevraždu. Rozjíždí se vyšetřování a hlavní hrdinka se rychle dozvídá, že v rámci zachování dobrého jména je vedení společnosti v čele s “jobsovsky” působícím generálním ředitelem ochotno rychle obětovat i ji a původní plán redukce zaměstnanců popřít. Zde kromě námětu zaujme i skvělý výkon již prošedivělého herce Lamberta Wilsona, jehož mohou fanoušci sci-fi znát z kultovní trilogie bratrů Wachowských Matrix, v níž ztvárnil charismatického Merovejce. Nicméně zpět k příběhu. Jak již bylo řečeno, Emilly se dostává do hledáčku vyšetřovatelky bezpečnosti práce a postupně ji dochází, že jedinou šancí na záchranu vlastního krku je spolupráce s úřady. Její kariéra ve velkém byznysu je tím však nadobro u konce. Přestože pokud vím, Korporace nebyla obzvláště vyzdvihována, snímek je velice povedenou psychologickou sondou do často podivného smýšlení vysokých korporátních manažerů a jimi spoluvytvářené firemní kultury, která může v některých případech míti značně totalitní tendence. Navzdory absenci jakékoli akce, rychlých zvratů či čehokoli podobného zůstává divák do filmu vtažen takřka po celou jeho dobu. Že se pak v době, kdy jsou v naší západní společnosti extrémně populární úvahy o řízení státu jako firmy, jedná o více než poučný snímek, netřeba zdůrazňovat!Tolik tedy k mému subjektivnímu výběru z letošního 52. ročníku KVIFF. Rozhodnete-li se na některý ze snímků vydat do kina, či jej zhlédnout doma, budu velice rád za vaše postřehy a názory. Toto léto totiž ve Varech nabídlo opravdu spoustu zajímavého filmového materiálu.

    24. april 2019 - Napsal: Jan Železný