Notice: Undefined variable: ub in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/application/classes/stalk.php on line 146

Notice: Undefined variable: ub in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/application/classes/stalk.php on line 153

Deprecated: strripos(): Non-string needles will be interpreted as strings in the future. Use an explicit chr() call to preserve the current behavior in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/application/classes/stalk.php on line 153
HVĚZDNÉ VÁLKY | Zajímavé počteníčko
Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • NÁVRAT SAMURAJE: JAPONSKÉ ZBROJENÍ A NOVÁ DYNAMIKA VZTAHŮ V ASII

    Počátkem ledna oznámilo Japonsko schválení obranného rozpočtu ve výši 42 miliard dolarů, což z něj činí nejobjemnější dokument svého druhu v novodobé historii země. Jeho jednotlivé položky přitom počítají s rozsáhlou modernizací Sil sebeobrany a nákupem supermoderních druhů techniky. Tyto kroky logicky zvedly vlnu emocí a rozhořely diskuse na téma, co tento krok vypovídá o budoucím směřování “země vycházejícího slunce” a její role v regionu východní Asie.Sebevědomější JaponskoCelou záležitost nelze vnímat jako ojedinělý krok, ale součást složitých zahraničně-politických tlaků a vnitrostátních procesů, jež v posledních letech Japonsko formují. Země totiž již delší dobu vystupuje mnohem asertivněji a testuje možnosti svého mocenského působení v globalizovaném světě. Na rozdíl od dřívějších dob, kdy se profilovala spíše ekonomicky, si nyní otevřeně pohrává s ideou oproštění se od omezení, jež přinesl výsledek 2. světové války. Živé tak jsou nejen diskuze nad úpravou pacifistického čl. 9 ústavy, vláda například počítá se zapojením Japonska do svazků kolektivní obrany a zrušeno bylo i moratorium na vývoz zbrojeních technologií. Motivace těchto kroků se zdá být poměrně logická. Má se jednat o reakci na nevyzpytatelnost severokorejského režimu a vzrůstající aktivity pevninské Číny. Nejde přitom pouze o spory ohledně ostrůvků Senkaku. Jako ostrovní stát závislý na dovozu většiny důležitých surovin je pro Japonsko zajištění bezpečného obchodu v regionálních mořích životně důležité. Elity v Tokyu se navíc cítí být podporovány i svým tradičním spojencem – Spojenými státy. Ty sice ústy prezidenta Obamy ohlásily fokus na Asii, diplomatickými kabely však daly jasně najevo, že počítají s větší angažovaností samotných Asiatů. O masivní podpoře z dob počátků studené války již zkrátka nemůže být řeč.Nacionalista Abe a nová dynamika vztahů v AsiiNastíněná politika však skýtá ještě jeden velmi zásadní rozměr a tím je zesílená domácí pozice premiéra Šinzo Abeho a jeho Liberálně-demokratické strany. Ta na konci loňského roku opět drtivě zvítězila v předčasných volbách do dolní sněmovny a ve spolupráci se svým koaličním partnerem stranou Komeito opět plně ovládá tamní politickou scénu. Abe se svými kolegy tak mají jedinečnou možnost promítnout do reálné politiky své výrazné nacionalistické představy, vrátit Japonsko do klubu regionálních mocností a tím i odvrátit pozornost od pokulhávajícího balíku ekonomických reforem (Abenomiky).Ve výsledku si tak nově budeme muset zvyknout na Japonsko, jenž se na rozdíl od svého evropského kolegy s podobným historickým cejchem (Německa) svého skutečného mocenského významu již neobává a pod rouškou nutnosti posílení sebeobrany opouští naordinované pacifistické pozice. Dynamika vztahů v Asiitak zaznamená výraznou proměnu! Ilustrační foto: ckm2joe (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÉ VZTAHY USA A INDIE: PARTNERSTVÍ PRO 21. STOLETÍ?

    Česká média o události tradičně prakticky nereferovala a mnohá zahraniční se poněkud povrchně omezila na rozbor objetí obou lídrů při loučení na letišti. Účast prezidenta Obamy na oslavách indického Dne republiky však pravděpodobně významně ovlivní nejen vztahy USA a Indie ale i budoucí dění v celém asijském regionu. Spolupráce obou zemí se totiž při troše štěstí opravdu může stát “rozhodujícím partnerstvím pro 21. století”, jak ji nazvala americká administrativa.Obama: “Money talks”Obamovo sblížení s nejlidnatější demokracií světa přitom dává velmi dobrý smysl a to hned z několika hledisek. Vztahy USA a Indie totiž po delší době přešlapování, nejistoty a nedorozumění konečně získaly restart, po němž byznys volal již léta. Proč? Amerika je v současnosti největším indickým obchodním partnerem, objem přímých zahraničních investic (FDI) v Indii, jejichž zdrojem byl Washington, se v poslední dekádě téměř zpětinásobil, postupně roste i zpětný tok kapitálu do USA. Přestože objem vzájemného obchodu stále značně zaostává za Čínou, potenciál k růstu je velký. Předně, Indie se navzdory mnoha nedokonalostem těší demokratickému zřízení, právní systém ovlivnila anglosaská tradice, angličtina je všeobecně přijímána jako lingua franca a nová vláda BJP premiéra Modiho slibuje výrazný odklon od socialistických praktik Indického národního kongresu.Indie a politika zadržování 2.0Ještě významnější se však jeví bezpečnostní a geopolitická rovina. Schůzka obou státníků znamenala obnovení smlouvy o vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, jež pravděpodobně přinese i technologické sblížení armád obou zemí. Ozbrojené síly Indie stojí na staré sovětské technice a Rusko donedávna zůstávalo hlavním dodavatelem zbraní, dle některých odhadů však Američané své kolegy z Moskvy v loňském roce významně předběhli. Tyto údaje přitom získávají geostrategický význam, vložíme-li je do kontextu událostí posledních měsíců. Republikány za svou pasivní zahraniční politiku kritizovaný Obamapřijíždí do Nového Dillí a podepisuje dokument s názvem “Joint Strategic Vision for the Asia-Pacific and Indian Ocean Region”, jež ohlašuje spolupráci v oblasti bezpečnosti námořní dopravy a ochrany vzdušného prostoru se zřetelem na Indický oceán a Jihočínské moře. Zároveň vláda v Tokyu oznamuje navýšení rozpočtu na zbrojení a premiéři Abe s Modim si vyměňují “liebesbriefy” plné superlativů.  Mnohem asertivněji vystupují i další země regionu jako Filipíny, Jižní Korea ale i Vietnam či  Abottova Austrálie.Co dané kroky znamenají a komu je celý vzkaz určen, není těžké odhadnout. V Asii a Pacifiku se postupně rodí zatím sice nesourodá, avšak odhodlaná koalice států připravených čelit rozpínající se moci pevninské Číny. Zaprášený koncept “politiky zadržování”, známý z dob počátku studené války, tak pravděpodobně bude aktualizován i pro potřeby 21. století, pouze s jinými hráči. Nové vztahy USA a Indie pro to vytváří velmi solidní základ.Ilustrační foto: CyberJu (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • SAUDOVÉ PROTI AMERICE: JAK DLOUHO POTRVÁ BITVA O ROPU?

    Tento druh zpráv jako by již zastaral a ztratil svoji originalitu. Denně jsme zasypávání informacemi o nových cenových dnech, jichž nezadržitelně padající ropa dosáhla. Po šedesáti dolarové hranici za barel černého zlata padla i ta padesáti dolarová a medvědí nálada na trzích jakoby neznala konce. Situace tak přináší jedinečnou příležitost všem novodobým “Josefům”, kteří se po vzoru starozákonního biblického hrdiny snaží přijít s co nejzajímavější předpovědí sedmi hubených let a zavděčit se po analýzách lačnícím “faraonům” dnešní doby. Prohlášení saudského ministra ropného průmyslu o dvacetidolarové cenovce tak pomalu začíná připomínat učebnicový případ sebenaplňujícího se proroctví. Emoce však mohou být zrádným rádcem.Zdánlivá síla kartelu OPECPředně členové OPEC se nenachází v hospodářské kondici, jež by jim dovolovala takovýto cenový konflikt dlouhodobě vést. Část z nich je navíc politicky destabilizována domácími konflikty (Nigérie, Libye, Venezuela), popřípadě je nucena čelit mezinárodnímu tlaku díky svým kontroverzím zahraničním politikám (Írán). Dokonce ani bohaté státy Zálivu v čele se Saudskou Arábií nedisponují natolik neotřesitelnou pozicí, jakkoli přesvědčivě mohou takto působit. Jejich vlády se sice snažily diverzifikovat zdroje svých příjmů, tyto pokusy však nebyly příliš úspěšné. Petrodolary tak například nadále tvoří necelou polovinu HDP a cca 80 % příjmů sadského království . Nabízí se tedy otázka, zdali jsou Saudové spolu s ostatními členy OPEC schopni avizované politice dostát a americké těžaře pokořit.Bitva o ropu a američtí těžařiJednotlivé státy USA s výjimkou zranitelné Aljašky již totiž na základě zkušeností ze 70. a 80. let své hospodářství restrukturalizovaly a na ropu je tak vázána daleko menší část jejich ekonomik. Ani samotná nová těžařská odvětví nejsou tak slabá, jak se může zdát. Drobnější a špatně kapitálové kryté společnosti se pravděpodobně bankrotu nevyhnou, většina je však zajištěna finančními deriváty a ropu prodává dopředu. Nástup efektu nižších cen tedy bude trvat nejméně rok. Analytici přitom odhadují, že vedení cenové války po takto dlouhou dobu by pro arabské státy znamenalo ušlé zisky v hodnotě až čtvrt biliónu dolarů. Úspěch nastavené politiky však ani poté není zaručen, neboť padlé společnosti budou pravděpodobně připraveny převzít jejich mamutí protějšky, toužící po navýšení svého tržního podílu.Resumé? Silně medvědí nálada na trzích může být přehnaná, neboť ceny ropy na úrovni dob dna globální finanční krize z roku 2009 neodpovídají ekonomické realitě ani schopnosti tradičních producentů z kartelu OPEC vést cenovou válku po dostatečně dlouhou dobu. Ve střednědobém až dlouhodobém horizontu bych tedy na propad nesázel či minimálně zůstal obezřetný.Článek není investičním doporučením, vyjadřuje pouze osobní názor autora.Ilustrační foto: Penywise (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • PUTINOVA PERESTROJKA: ČEKÁ RUSKO BANKOVNÍ SOCIALISMUS?

    Nad Moskvou se stahují ekonomická mračna.  Sankce, odstřižení od západních kapitálových trhů, nízké ceny ropy, nestabilní kurz rublu a z něho plynoucí bankovní krize – to jsou hlavní jmenovatele ruských hospodářských problémů. Kdo však očekával, že představitelé této zkoušené země změní dosavadní nesmiřitelnou politiku, byl zklamán. Michael Romancov před několika dny napsal, že prezident Putin jasně odmítá světové uspořádání po ukončení studené války. Pokusí se jej proto změnit a vrátit své zemi lesk a slávu sovětských časů. Pokud toto tvrzení přesně vystihuje ruskou zahraniční politiku, pak pro oblast hospodářství platí dvojnásob. Putin totiž, zdá se, pojal současnou krizi jako příležitost posílit nadvládu státu nad ekonomikou a učinit již tak rigidní “kvazikapitalistický” systém ještě strnulejším.Putinova perestrojka narubyRusko jako nástupnický stát Sovětského svazu podědilo rozvrácené a zaostalé hospodářství, jehož neschopnost reformovat sama sebe byla očividná. Některé moskevské elity proto doufaly, že ukončení konfrontace se Západem povede k navázání nových kontaktů s vyspělými zeměmi Evropy a Severní Ameriky, které zbídačenému ruskému medvědovi pomohou opět na nohy. Zisk strategického partnera pro ruské hospodářství se však nezdařil. Ukázalo se totiž, že Západ není ochoten budovat vzájemnou spolupráci čistě na bázi ekonomických zájmů, ale hodlá skrz ně prosazovat i svůj hodnotový systém. Netřeba připomínat, že tento postup se v Rusku nesetkal s pochopením a země se vydala na cestu vlastní divoké privatizace, jejímž výsledkem se stal podivný systém ovládaný polostátními monopoly či mamutími podniky Kremlu blízkých spolupracovníků. Ke klíčové reformě a vzniku nových strategických odvětví, jež slibovala již Gorbačovova perestrojka, však nedošlo. Země promeškala chemickou i IT revoluci a je závislá na dovozu řady technologií. Putin se toto dle svých posledních prohlášení rozhodl změnit, ovšem značně po svém.Bankovní socialismus a tiché znárodňováníPrezident předestřel plány na posílení ekonomické samostatnosti země, zaměření se na vnitřní trh a export do zemí postsovětského prostoru. Novými nástroji se mají stát protekcionismus, kontrola toku kapitálu a státní investice do předem vytipovaných odvětví, tj. vhodným “spřáteleným firmám”. Poslednímu kroku přitom paradoxně výrazně nahrává nastupující bankovní krize, která si dle odhadů vyžádá kapitálovou injekci ruského státu ve výši nejméně 23 miliard dolarů. Vládní struktury tak sice vydají značnou část bohatství země, na oplátku však navýší svůj podíl v ruských finančních domech a výrazně tak posílí svůj vliv nad jejich činností a úvěrovou politikou. Putinovi a jeho skupině oligarchů se jednoduše naskytla příležitost, jak rozšířit svůj vliv prakticky bez boje a celou operaci prezentovat jako ochranářskou politiku směřující ke stabilitě “matičky Rusi”. Bankovní socialismus dostal zelenou.V době globalizovaných trhů 21. století se ruská autarkie jeví jako iluze. Na druhou stranu zahraniční politika Kremlu nás každodenně přesvědčuje, že elity této země stále přemýšlí spíše v konturách staletí předchozích. Ekonomická oblast není výjimkou. Ilustrační fotografie: fmfm 166 (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný


Výsledky vyhledávání v sekci: Film

    Notice: Undefined variable: rowside in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/modules/search/views/starter/body.php on line 39

    Notice: Trying to get property 'youtube' of non-object in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/modules/search/views/starter/body.php on line 39
  • STAR WARS FORCE AWAKENS: FILMOVÁ KLASIKA NA STEROIDECH

    Stejně jako v předchozích letech, nese se i letos předvánoční čas v duchu dlouho očekávané filmové premiéry. Její roli tentokrát přebírá sedmá epizoda kultovní vesmírné sci-fi ságy Star Wars s tajemným podtitulem Force Awakens (tedy Síla se probouzí). Jen těžko bychom, při vší úctě k finálnímu dílu Hunger Games, hledali snímek, o němž bylo v posledních měsících napsáno a natočeno tolik jako právě o Hvězdných válkách. Přijít s něčím novým se tak zdá být takřka nadlidským úkolem, přesto se bych se s vámi rád podělil o několik prvotních dojmů ze čtvrteční premiéry. Jako správný fanoušek přitom nemíním těm, kteří se do kina teprve chystají, zkazit zážitek prozrazením děje. Nebojte se, mé ohlédnutí bude 100% spoiler-free!Hvězdné války: To nejlepší ze staré školyJiž při ohlášení nového pokračování Star Wars se ve mně mísily rozporuplné pocity. Malý kluk kdesi v mé hlavě, jenž rád sledoval původní filmy a se zaujetím sbíral plastové postavičky hlavních hrdinů, se zaradoval, neboť další trilogie byla příslibem nových dobrodružství a úniku z padesáti odstínů všední šedi. Realističtější a pravděpodobně dospělejší část mého já však byla značně skeptická, poučena nekonečnou řadou silně nepovedených pokračování úspěšných hollywoodských sérií 70. a 80. let.  Zvláště odchod George Lucase a převod práv na nové filmové studio působil poněkud zlověstně. Napětí tedy rostlo.Již první minuty však ukázaly, že filmový štáb si byl těchto pocitů fanoušků zřejmě dobře vědom a rozhodl se jim vyjít absolutně vstříc. Force Awakens totiž není pokusem o novou interpretaci Lucasova vesmírného světa, ale spíše silně nadopovanou reinkarnací původních filmů. Režisér snímku J. Abrams se při natáčení pravděpodobně řídil poučkou, že stará láska nerezaví, a do detailu obnovil svět epizod IV až VII. Snahy moderních filmařů o oprášení postupů ze staré školy většinou dopadají katastrofálně, zde se však spojení s moderními technologiemi až překvapivě podařilo. Odkazů na původní snímky jsou nové Hvězdné války doslova plné a i spíše povrchní fanoušek na ně narazí takřka na každém kroku. Heraldika, kostýmy, obstarožně působící počítače, vesmírná plavidla a plachtění časoprostorem, to vše je zpět v plné kráse.Zvláštní zmínku si však zaslouží vizuální zpracování. To je opravdu na vysoké úrovni a ocení jej především ti, kteří považovali epizody I až III z přelomu tisíciletí za pouhé orgie moderní počítačové grafiky bez hlubšího významu. Kameramani totiž tentokrát zelené plátno převážně vynechali a naproti tomu vytvořili podmanivý svět propracovaných kulis a venkovních exteriérů. Zpět jsou tak klaustrofobicky působící sterilní interiéry lodí Impéria (tedy Prvního řádu), jež jsou díky kvalitní hře světla a temnoty vyvedeny do věrně depresivní podoby. Ta tam jsou výstavní paláce institucí Republiky či překrásné zahrady planety Naboo z prvních tří epizod. Nové Star Wars jsou z dějového hlediska obdobím dekadence, úpadku a zklamání z nenaplněných nadějí epizod IV až VI, což je vyjádřeno každým jednotlivým záběrem. Kamera se navíc opět mnohem více soustředí na scény ve stísněných prostorách a dlouze  a detailněji zabírá samotné hlavní hrdiny, tak jak jsme zvyklí z většiny starých dobrých výtvorů stříbrného plátna. Zpět je i výborný situační humor, který si dokáže dělat legraci i sám ze sebe a mnohým v epizodách I až III chyběl.Han Solo na plac! A žádného Jar Jara, prosím!Kapitolou samou o sobě, jež se však nevymyká ze zavedeného retro scénáře, jsou hlavní postavy. Abrams na plátno opět přivádí původní trojici hrdinů v čele s Hanem Solem, princeznou Leiou Organou i samotným Lukem Skywalkerem, jehož přítomnost je však zatím více než symbolická. Narozdíl od podobných pokračování původní obsazení neslouží pouze jako laciný svorník dvou období, ale aktivně utváří dějovou linii filmu. Zvláště kapitán legendární lodě Millenium Falcon, věrně doprovázený svým zablešeným přítelem Chewbaccou, od první třetiny filmu přebírá vedoucí otěže, přičemž bez jeho přičinění se neodehraje prakticky nic. Harrison Ford se svými cynickými hláškami zkrátka nezklame ani tentokrát. Snad jen princezna Leia v podání “věkem ošlehané” Carie Fisher působí poněkud křečovitě a nepřirozeně.K mému velkému překvapení se však vyvedla i nová skupina hlavních hrdinů. Právě o nich se vedly dlouhé spekulace, přičemž vyvstala otázka, zdali to autoři tentokrát poněkud nepřehnali s politickou, genderovou, etnickou a vší myslitelnou kotektností. Ostatně posuďte sami – Rey, silně emancipovaná a cílevedomá hrdinka, jíž by mohla nezávislost závidět kdejaká radikální feministka; dále Finn, černošký mladík, jenž se čerstvě vytrhne z otroctví podobné službě v armádě stromtrooperů; BB-8, údajně rovněž první ženský Star Wars droid (opravdu nevím, jak autoři rozdělují pohlaví u robotů) s řadou ryze lidských emocí… snad jen postava drsňáckého pilota Poe Damerona uklidňovala svým tradičním pojetím westernového amerického hrdiny. Vše však v reálu působí velice dobře, pryč je dříve tušená umělost z trailerů a i John Boyega v roli Finna, jemuž v diskuzích tu a tam vyčítali příliš rapperský vzhled, do děje zapadá velice dobře. Rovněž postava nového hlavního zloducha Kylo Rena působí velice zajímavě, byť zarytí fanoušci temné strany síly mohou být zklamáni při zjištění, že se zdaleka nejedná o natolik silného temného rytíře, jak se z trailerů mohlo zdát. Darth Vader zatím pravděpodobně zůstane nepřekonaným borcem.Force Awakens: Slabá strana síly promlouváAni nové Star Wars však nejsou dokonalé a mají své slabé momenty. Ty přitom vycházejí především z vychvalované snahy zaujmout konzervativní fanoušky původní trilogie a fungují jako neoddělitelná druhá strana mince. Force Awakens se natolik drží tradice, že sama nepřichází prakticky s ničím inovativním či překvapujícím. Vše zůstává při starém, jen to je jaksi větší, temnější, bombastičtější. Některé scény pak přímo kopírují své přes třicet let staré předlohy a děj se tak místy stává snadno odhadnutelným. Podobně jako epizody IV až VI jsou nové Hvězdné války někdy příliš zkratkovité, jindy překvapí rovněž známý nepoměr mezi stopáží tak trochu výplňkových scén a zlomových okamžiků, které uplynou naopak velice rychle (viz kompozice plánu na zničení ničivé planety Prvního řádu). Diváka to donutí k zamyšlení, co tím vlastně chtěli tvůrci říci. Rovněž některá před premiérou dlouho diskutovaná tajemství jsou odhalena prakticky v prvních minutách snímku, což trochu zamrzí. To platí především o původu Kylo Rena a jeho vztahu k Hanu Solovi a Luku Skywalkerovi. Na druhou stranu, pokud jste si vždy tak trochu říkali, že Skywalker není tím typem emočně stabilního hrdiny, který by na svých bedrech unesl úkol důstojně obnovit tisíciletou tradici řádu rytířů Jedi, film vám možná svým způsobem dá za pravdu.ZávěremNavzdory zmíněným nedokonalostem jsou nové Hvězdné války počinem, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Uniknout by přitom neměl pouze tradičním fanouškům, ale i těm, kteří denně neusínají s lampičkou Darth Vadera u nočního stolku. Je totiž příkladem úspěšného navázání na kultovní filmovou trilogii, přičemž slibuje rovněž zajímavou vizuální podívanou. Návrat do dětství k neohroženým hrdinům je tak zaručen.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný


  • Notice: Undefined variable: rowside in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/modules/search/views/starter/body.php on line 39

    Notice: Trying to get property 'youtube' of non-object in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/modules/search/views/starter/body.php on line 39
  • ROGUE ONE: NOVÁ DIMENZE STAR WARS?

    “Star Wars sem, Star Wars tam”… i takto by šel parafrázovat slavný to výrok našeho pijáckého prezidenta ve vztahu k filmové sci-fi legendě jménem Hvězdné války. Horké diskuze nad povedeností či nepovedeností nové epizody VII ještě ani nestačily utichnout a na nenasytné fanoušky všech věkových kategorií již útočí další galaktický aspirant na titul movie roku. Nese trochu netradiční název Rogue One: A Star Wars Story a jeho první trailer již brázdí vody internetu.Disney a nová filosofie Star WarsNetradiční jméno i načasování celého projektu přitom zcela zapadá do nové filosofie, již pro Hvězdné války připravil Disney. Mamutí továrna na zábavu a sny se totiž nákupem práv od poněkud zhrzeného George Lucase rozhodla původní galaktickou ságu přemodelovat na peněžní superstroj, který rok co rok po následujících 7 let naordinuje nedočkavým divákům jeden vesmírný příběh. Kromě klasické nové trilogie (epizod VII – IX), které by se měly objevovat napřesrok a sledovat dějovou linii Skywalkerů, nás holywoodský Mickey Mouse hodlá v mezidobí nasytit dalšími třemi celovečerními filmy, jež původní příběh doplní. Rogue One je přitom první počin z plánované série a pravděpodobně i trochu opomíjený. Zatímco o podobném snímku mapujícím mládí Hana Sola se toho již napsalo a na You Tube zveřejnilo spousta, Rogue One jakoby vznikal tak trochu v ilegalitě a bez povšimnutí. Pojďme si jej tedy rozebrat.Hvězdné války… ale kde je sakra Jedi?!Nejnovější Star Wars snímek vznikal pod taktovkou režiséra Garetha Edwardse, jehož můžeme znát například díky remaku všem dobře známé přerostlé ještěrky Godzilly, která v jeho pojetí namísto japonského Tokya rozbořila mrakodrapy New Yorku. Jak toto vše zapadá do pojetí Lucasova původního příběhu, nevím, každopádně první snímky ukazují, že se přinejmenším jednalo o volbu poněkud zvláštní. Dějově se Rogue One situuje někam mezi epizodu III a epizodu IV, pokrývá tedy dosud “hluché” období mezi koncem klonových válek a bojem Rebelů s Palpatinovým Galaktickým impériem. Z prvních záběrů je přitom patrné, že tvůrci se minimálně vizuálně snažili držet starých dobrých filmů a prostředí opravdu připomíná obstarožně působící kulisy a technologie z New Hope. Čtyřicet let vývoje a genderová revoluce však přeci jen způsobily své, a tak zde máme po Rey z epizody VII opět hlavní ženskou hrdinku, tentokrát ještě tvrdohlavější a ostřejší (zapomeňtě na poddajnou princeznu Leiu v bikinách, tato slečna má mnohem blíže k nemilosrdné lučištnici Katniss Everdeen z Hunger Games!!!). Jyn Erso je všeho všudy postava žijící za prahem zákonosti, která je pravděpodobně více drobným kriminálníkem než politickým idealistou bojujícím proti imperiání diktatuře. Přesto, nebo možná právě proto, se přidává k rebelům, kteří jí sice příliš nedůvěřují, avšak její kontakty z podsvětí se jim hodí. Z několika záběrů je totiž partné, že v novém filmu nepůjde o nic menšího, než ukradení super tajných plánů nové imperiální bojové stanice, již známe z epizody IV jako Hvězdu smrti. Ano, přesně těch plánů, které v kultovní “čtyřce” princezna Leia po zadržení Darth Vaderem narychlo ukryje do nejroztomilejšího pojízdného vajíčka všech dob (R2-D2) a vyšle je v záchraném modulu na Tatooine ke generálu Kenobimu. Základní zápletka je tedy, zdá se, jasná. Otazníky však budí zbylé postavy, především tmavovlasý charismatický příslušník rebelů (jakýsi kříženec Hana Sola a Poe Damerona), který se tajemně mihne v několika záběrech, moderně působící černý stormtrooper s masivním blasterem či můj pravděpodobný favorit a nový zloun filmu – prošedivělý imperiální generál v dlouhém plášti.Vader na scénu!Toť vše? Ano, přátelé, zrak vás neklame. Rogue One se totiž prozatím opravdu tváří jako vůbec první Star Wars počin bez přítomnosti rytířů Jedi či jejich temných sithských protějšků a připomíná tak některé komiksové a knižní série. Zapomeňte tedy na romantické souboje barevných světelných mečů, tento díl působí spíše jako moderní válečný snímek z Afghánistánu s lehkým nádechem Mad Maxe. Přestřelky v pouštních rozvalinách, temné letecké hangáry, vznášedla a obří obrněné tanky AT-AT. To vše nám první trailer nabídl a popravdě řečeno, výsledný dojem je dosti efektní. Je však možné natočit film z předaleké galaxie bez onoho elektrizujícího zvuku tasícího lightsaberu a přitom opravdu hluboce nezklamat fanoušky?Osobně jsem velice skeptický, Disney se však očividně po úspěchu Force Awakens cítí jistý v kramflecích. Nezbývá proto než vyčkat dalších trailerů či prosincové premiéry a tajně doufat, že se na scéně alespoň zdálky mihne silueta odkašlávajícího Darth Vadera.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný


  • Notice: Undefined variable: rowside in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/modules/search/views/starter/body.php on line 39

    Notice: Trying to get property 'youtube' of non-object in /home/slavikz44/web/coffeebreaker.cz/public_html/modules/search/views/starter/body.php on line 39
  • PRVNÍ DOJMY: STAR WARS EPIZODA VIII: POSLEDNÍ Z JEDIŮ

    Žijeme v superrychlé (někdo by možná spíše cynicky poznamenal superhektické) době, v níž informace zastarávají každou vtěřinou. Podělím se tedy s vámi již nyní o svoje postřehy a pocity z nových Star Wars Epizody VIII Poslední z Jediů, a to teprve pár hodin po jejich zhlédnutí. Vše je ještě dosti živé a bude se tak jednak spíše o shluk nesourodých myšlenek než o strukturovanou recenzi. Přesto doufám, že pro vás bude alespoň do určité míry hodnotnou.Hned na úvod je třeba si otevřeně přiznat, že pokud bylo epizodě VII vyčítáno, že prakticky pouze přehrává epizodu IV, tak Poslední z Jediů nepokrytě vykrádá celou původní trilogii ze 70. a 80. let. Fakticky tedy neuplyne čtvrt hodina, aniž by ságy znalý divák netrpěl silným deja vu, které jeho mozku nedá spát. Nutno ovšem poznamenat, že nový snímek toto zcizení činí více než umně a původní náměty pouze znovu nepřehrává, ale vylepšuje je a posouvá na dosud netušenou úroveň. Přestože se tedy rozhodně nejedná o autorsky jakkoli originální příběh, fanoušci Hvězdných válek si rozhodně přijdou na své, nemluvě pak o těch, kteří staré filmy neznají. Režisér Rian Johnson i celý jeho tým se totiž rozhodli projekt pojmout více než velkolepě, akčně a co hodnotím jako velice pozitivně i temněji. Epizoda VIII tak svoji atmosférou, výtvarným pojetím i celkovým nádechem daleko více připomíná loňský Rogue One než předchozí díl od J. J. Abramse. Filmu tak sice bohužel chybí jednotící dějová linka, která by sloužila jako nosná kostra pro dílčí příběhy jednotlivých hrdinů, tyto epizodky jsou však zpracovány natolik kvalitně, že se divák po celé více než dvě hodiny rozhodně nenudí. A to navzdory faktu, že se toho v celkovém vyprávění mnoho nestane. Někdo by mohl namítnout, že toto je Achylova pata všech prostředních dílů trilogií (viz slabá epizoda II či Dvě věže u Pána prstenů), nicméně zde mám přeci jenom pocit, že se týmu od Disneyho podařilo danou propast alespoň částečně překlenout. Upřímně řečeno, po první hodině se mě začínal ujímat pocit, že si tvůrci z návštěvníků kina vystřelili a žádná epizoda IX již nebude. Hlavní děj se totiž nehýbe, nicméně jednotlivé epizody tu a tam obsahují poměrně zásadní zvraty v životech hlavních postav. Filmaři se totiž nezdráhali zatočit s několika zásadními charaktery, jako například s kapitánkou Phasmou. Zde budou možná trochu zklamáni milovníci válečníků typu Poe Damerona či Finna, neboť jak již název napovídá, vše se zde točí hlavně kolem Jediů, Sithů a aktérů se světelným mečem. Kromě poněkud váhavého návratu Lukea Skywalkera (který ve své poustevnosti a rezignovanosti překonal i mistra Yodu z epizody V), se dočkáme pomerně zásadního dějového zvratu u Kylo Rena, který si tak trochu napraví svoji pověst “užitečného idiota” z předchozího dílu. Zásadní souboj červeného a modrého světelného meče se sice k mému velkému zklamání nekoná, přesto je zde o Síle a obou řádech poodhaleno opět něco více. Snímek se rovněž vrací ke skvělé tradice původní trilogie, když kromě velkých bitev a zásadních střetnutí ukazuje i daleko přízemnější a odvrácenou tvář života v galaxii. Pokud se vám tedy líbila dnes již legendární kantýna v Mos Eisley z Nové naděje, scény z vesmírného kasina v Posledním z Jediů vám učarují. Nachází se zde navíc poměrně vzácný charakter nájemného zlodějíčka, který opravdu zůstává zkažený (či pragmatický) po celou stopáž a nedojde k němu k trapnému nalezení svědomí a náhlému příklonu k dobru jako u Hana Sola v dřívějších příbězích.Nicméně jsou zde i některé prvky, které se opravdu nepovedly. Co člověka napadne jako první je fakt, že 136 min je zkrátka na vyplňovací epizodu poněkud moc, což se ukáže jako zcela správný předpoklad. Poslední půl hodinu se totiž tvůrci marně snaží snímek ukončit v neustále se opakující sérii epických scén, které by vystačily na závěr nejméně dalších pěti epizod. Na jednu stranu to může znít fantasticky, ale výsledkem je dosti zjevná překombinovanost příběhu, který jako by najednou nevěděl, co sám se sebou dělat. Rovněž mě mrzí, že VIII zcela rezignovala na zodpovězení některých poměrně zásadních otázek či tajemství, která Abrams v Síla se probouzí nechal otevřená a divák logicky předpokládal, že jeho zvědavost bude ukojena. Nic se tak například nedozvíme o původu, historii ani záměrech vůdce Snokea, ani osudu zbylých Skywalkerových učedníků. Nezbývá než doufat, že vrchol nové trilogie tuto slabinu napraví.Co říci závěrem? Poslední z Jediů je minimálně vizuálně velkohubým snímkem, který snad jako první Star Wars od Nové naděje z konce 70. let dokáže diváka nadchnout technologií triků a výpravností. Galaktické bitvy jsou vskutku impozantní a trůnní sál vůdce Snokea působí naprosto skvěle. Film jsem viděl v plzeňském Cinema City ve formátu 4DX a zcela upřímně musím říci, že se jednalo o jediný snímek od otevření tohoto sálu, který potenciál využité technologie zcela a bez okolků naplnil. Slovy mistra Yody: “Nákupu dražší vstupenky třeba litovat rozhodně nebylo! Hmmm… ”

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný