Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • NÁVRAT SAMURAJE: JAPONSKÉ ZBROJENÍ A NOVÁ DYNAMIKA VZTAHŮ V ASII

    Počátkem ledna oznámilo Japonsko schválení obranného rozpočtu ve výši 42 miliard dolarů, což z něj činí nejobjemnější dokument svého druhu v novodobé historii země. Jeho jednotlivé položky přitom počítají s rozsáhlou modernizací Sil sebeobrany a nákupem supermoderních druhů techniky. Tyto kroky logicky zvedly vlnu emocí a rozhořely diskuse na téma, co tento krok vypovídá o budoucím směřování “země vycházejícího slunce” a její role v regionu východní Asie.Sebevědomější JaponskoCelou záležitost nelze vnímat jako ojedinělý krok, ale součást složitých zahraničně-politických tlaků a vnitrostátních procesů, jež v posledních letech Japonsko formují. Země totiž již delší dobu vystupuje mnohem asertivněji a testuje možnosti svého mocenského působení v globalizovaném světě. Na rozdíl od dřívějších dob, kdy se profilovala spíše ekonomicky, si nyní otevřeně pohrává s ideou oproštění se od omezení, jež přinesl výsledek 2. světové války. Živé tak jsou nejen diskuze nad úpravou pacifistického čl. 9 ústavy, vláda například počítá se zapojením Japonska do svazků kolektivní obrany a zrušeno bylo i moratorium na vývoz zbrojeních technologií. Motivace těchto kroků se zdá být poměrně logická. Má se jednat o reakci na nevyzpytatelnost severokorejského režimu a vzrůstající aktivity pevninské Číny. Nejde přitom pouze o spory ohledně ostrůvků Senkaku. Jako ostrovní stát závislý na dovozu většiny důležitých surovin je pro Japonsko zajištění bezpečného obchodu v regionálních mořích životně důležité. Elity v Tokyu se navíc cítí být podporovány i svým tradičním spojencem – Spojenými státy. Ty sice ústy prezidenta Obamy ohlásily fokus na Asii, diplomatickými kabely však daly jasně najevo, že počítají s větší angažovaností samotných Asiatů. O masivní podpoře z dob počátků studené války již zkrátka nemůže být řeč.Nacionalista Abe a nová dynamika vztahů v AsiiNastíněná politika však skýtá ještě jeden velmi zásadní rozměr a tím je zesílená domácí pozice premiéra Šinzo Abeho a jeho Liberálně-demokratické strany. Ta na konci loňského roku opět drtivě zvítězila v předčasných volbách do dolní sněmovny a ve spolupráci se svým koaličním partnerem stranou Komeito opět plně ovládá tamní politickou scénu. Abe se svými kolegy tak mají jedinečnou možnost promítnout do reálné politiky své výrazné nacionalistické představy, vrátit Japonsko do klubu regionálních mocností a tím i odvrátit pozornost od pokulhávajícího balíku ekonomických reforem (Abenomiky).Ve výsledku si tak nově budeme muset zvyknout na Japonsko, jenž se na rozdíl od svého evropského kolegy s podobným historickým cejchem (Německa) svého skutečného mocenského významu již neobává a pod rouškou nutnosti posílení sebeobrany opouští naordinované pacifistické pozice. Dynamika vztahů v Asiitak zaznamená výraznou proměnu! Ilustrační foto: ckm2joe (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÉ VZTAHY USA A INDIE: PARTNERSTVÍ PRO 21. STOLETÍ?

    Česká média o události tradičně prakticky nereferovala a mnohá zahraniční se poněkud povrchně omezila na rozbor objetí obou lídrů při loučení na letišti. Účast prezidenta Obamy na oslavách indického Dne republiky však pravděpodobně významně ovlivní nejen vztahy USA a Indie ale i budoucí dění v celém asijském regionu. Spolupráce obou zemí se totiž při troše štěstí opravdu může stát “rozhodujícím partnerstvím pro 21. století”, jak ji nazvala americká administrativa.Obama: “Money talks”Obamovo sblížení s nejlidnatější demokracií světa přitom dává velmi dobrý smysl a to hned z několika hledisek. Vztahy USA a Indie totiž po delší době přešlapování, nejistoty a nedorozumění konečně získaly restart, po němž byznys volal již léta. Proč? Amerika je v současnosti největším indickým obchodním partnerem, objem přímých zahraničních investic (FDI) v Indii, jejichž zdrojem byl Washington, se v poslední dekádě téměř zpětinásobil, postupně roste i zpětný tok kapitálu do USA. Přestože objem vzájemného obchodu stále značně zaostává za Čínou, potenciál k růstu je velký. Předně, Indie se navzdory mnoha nedokonalostem těší demokratickému zřízení, právní systém ovlivnila anglosaská tradice, angličtina je všeobecně přijímána jako lingua franca a nová vláda BJP premiéra Modiho slibuje výrazný odklon od socialistických praktik Indického národního kongresu.Indie a politika zadržování 2.0Ještě významnější se však jeví bezpečnostní a geopolitická rovina. Schůzka obou státníků znamenala obnovení smlouvy o vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, jež pravděpodobně přinese i technologické sblížení armád obou zemí. Ozbrojené síly Indie stojí na staré sovětské technice a Rusko donedávna zůstávalo hlavním dodavatelem zbraní, dle některých odhadů však Američané své kolegy z Moskvy v loňském roce významně předběhli. Tyto údaje přitom získávají geostrategický význam, vložíme-li je do kontextu událostí posledních měsíců. Republikány za svou pasivní zahraniční politiku kritizovaný Obamapřijíždí do Nového Dillí a podepisuje dokument s názvem “Joint Strategic Vision for the Asia-Pacific and Indian Ocean Region”, jež ohlašuje spolupráci v oblasti bezpečnosti námořní dopravy a ochrany vzdušného prostoru se zřetelem na Indický oceán a Jihočínské moře. Zároveň vláda v Tokyu oznamuje navýšení rozpočtu na zbrojení a premiéři Abe s Modim si vyměňují “liebesbriefy” plné superlativů.  Mnohem asertivněji vystupují i další země regionu jako Filipíny, Jižní Korea ale i Vietnam či  Abottova Austrálie.Co dané kroky znamenají a komu je celý vzkaz určen, není těžké odhadnout. V Asii a Pacifiku se postupně rodí zatím sice nesourodá, avšak odhodlaná koalice států připravených čelit rozpínající se moci pevninské Číny. Zaprášený koncept “politiky zadržování”, známý z dob počátku studené války, tak pravděpodobně bude aktualizován i pro potřeby 21. století, pouze s jinými hráči. Nové vztahy USA a Indie pro to vytváří velmi solidní základ.Ilustrační foto: CyberJu (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • IZRAELSKÉ VOLBY: NETANYAHU vs KAKTUS 1:0

    Středeční izraelské volby přinesly nevídané překvapení, když v nich navzdory očekávání mnohých komentátorů a průzkumů veřejného mínění zvítězil současný premiér Benjamin Netanyahu se svojí formací Likud. Troublemaker izraelské pravice tak dokázal svoji volební kampaň proměnit ve 30 poslaneckých mandátů v jednokomorovém 120-členném parlamentu (Knessetu) a o 6 mandátů tak předstihnout favorizovaný tandem Herzog-Livniová, jež stál v čele levostředové Sionistické unie. “Bibi”, jak je Netanyahu často familiárně nazýván tak pravděpodobně směřuje k vytvoření nové konzervativní středo-pravicové koalice, jež by mu měla zajistit titul nejdéle sloužícího izraelského premiéra v dějinách. Jeho další působení v čele země přitom může zásadně ovlivnit nejen budoucnost Izraele, ale i celého Blízkého východu a dokonce i úspěch zahraniční politiky amerického prezidenta Obamy.Netanyahu vs “kaktus”Netanyahu měl přitom být mužem, který bude ve volbách tahat za kratší část lana a čelit tak jasné prohře. Opozice, média, domácí i zahraniční komentáři jej vykreslovali jako nenáviděného politika, který přivedl Izrael svojí jestřábí zahraniční politikou vůči Palestincům a Íránu do diplomatické izolace. Pomoci mu nemělo ani jeho nedávné vystoupení v americkém Kongresu, kde na pozvání Speakera Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera tepal blízkovýchodní politiku Bílého domu a současné rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu. Znepřátelil si tak nejen prezidenta Obamu, s nímž měl dlouhodobě napjaté vztahy, ale i řadu příslušníků americké židovské komunity, jenž většinově podporují demokraty a Bibiho vystoupení vnímali jako vměšování do vnitřních záležitostí země. Kritika však přicházela i z ryze konzervativních či bývalých vojenských kruhů, které jej naopak vykreslovali jako slabého či nerozhodného lídra. Znovu se tak objevilo dřívější srovnání s bývalým premiérem generálem Šaronem, jež dle mnohých disponoval jeden tvrdou rukou, ale vizí budoucnosti. Netanyahu měl přitom postrádat oboje, popřípadě nedostatek oné vize maskovat přehnaně jestřábími postoji. Korunu celé debatě poté nasadil jeden z bývalých příslušníků jeho štábu, jež se nechal slyšet, že Netanyahu je v Izraeli tak nepopulární, že by jej ve volbách porazil i “kaktus”, kdyby jej opozice nasadila. Po sečtení hlasů je však skóre 1:0 pro Bibiho, favorizovaný “kaktus” ošklivě prohrál.Palestinský stát a AmerikaCo to bude znamenat pro svět? Pokud Netanyahu sestaví úspěšně koalici, stane se bolehlavem pro ty liberální myslitele, kteří věřili ve změnu izraelské politiky a možnosti usmíření s Palestinci na bázi modelu dvou nezávislých států. Netanyahu totiž pravděpodobně uspěl právě díky ještě většímu přitvrzení své rétoriky v posledních týdnech kampaně, kdy Palestinský stát jako produkt vzájemných jednání jednoznačně odmítl, naopak slíbil posílení výstavby izraelských osad na palestinských územích. Izraelci čelící nedostatku ubytovacích kapacit a rapidnímu vzrůstu cne nemovistostí na toto očividně slyšeli. Bibi podobně odmítl uznat jakékoli jiné řešení íránského jaderného programu než naprostou kapitulaci Teheránu a ukončení jeho aktivit. A právě v tomto bodě může být jeho znovuzvolení poněkud problematické. Vítězství Likudu totiž může významně posílit republikánskou většinu v americkém Kongresu, která si jej může vykládat jako potvrzení nutnosti přijetí extra tvrdé linie vůči Íránu a Palestincům. Jinak řečeno, republikáni se mohou rozhodnout ještě demostrativněji sabotovat Obamovu blízkovýchodní politiku a učinit tak z prezidenta nejenom mocensky irelevantního hráče, ale především naprosto zablokovat americkou zahraniční politiku a způsobit její výraznou dvojkolejnost. V době vzrůstajících bezpečnostních rizik nejenom na Blízkém východě by tak Amerika vyslala do světa zprávu o své vnitřní nejednotě a slabosti, jež by mohla efektivně podkopat její váhu v mnoha globálně-politických procesech. Netřeba přitom zdůrazňovat, že by se jednalo o špatnou zprávu nejen pro Západ, ale i zastánce demokratických hodnot všude po světě.Nakolik se však tento chmurný scénář naplní zůstává nejasné, už jenom proto, že předvolební sliby a reálná povolební politika se v každé zemi výrazně liší…Foto: RNgraphics (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SYRIZA SE ŠTĚPÍ: STOJÍ ŘECKO NA PRAHU POLITICKÉ TRAGÉDIE?

    Syriza se vnitřně štěpí a Alexis Tsipras netřímá otěže nad svojí stranou a vládou pevně v rukou – i takto by se dal zjednodušeně popsat výsledek nočního hlasování z 15. na 16. července o balíku reformních zákonů, jenž pro Řecko připravili mezinárodní věřitelé. Pod záplavou analýz, komentářů a předpovědí z věštecké koule ze stran bezpočtu ekonomických analytiků a odborníků se tato zpráva může jevit okrajovou a nevýznamnou. Politická otázka zkrátka dosud v zdánlivě nekonečném příběhu nazvaném “řecká krize” nehrála prim a do agendy jednání posledních měsíců se nedostala vůbec. Její přehlížení však může mít pro malý stát ve Středozemním moři fatální důsledky. Nočním hlasováním helénského parlamentu tak možná začala předehra nové řecké tragédie, v níž však mohou jít čísla, kalkulace a racionální úvahy zcela stranou.Řecká krize pohledem ekonomůJiž od svého počátku v roce 2010 je řecká krize médii i odbornou veřejností vyobrazována spíše jako účetní problém, jenž je možné vyřešit nástroji dobře známými z komerční sféry. Nezodpovědný dlužník, v tomto případě Řecko, se ukáže být neschopen dostát svým finančním závazkům a se sklopeným zrakem zahajuje nepříjemná jednání se svými věřiteli. Roli tvrdých bankéřů s ostrými lokty zde mimo jiné ztvární Mezinárodní měnový fond (IMF) a Evropská centrální banka (ECB), jimž sekunduje Evropská unie, respektive tzv. eurozóna. Tato z hlediska právního ukotvení těžko definovaná skupina států platících eurem (jak ji v nedávném interview pro New Statesman označuje bývalý ministr financí Yanis Varoufakis) přitom střídavě vystupuje jako přívětivý příbuzný dlužníka, jenž se snaží pomoci, a jako přísný učitel, který vcelku po právu důrazně opakuje “já jsem ti to říkal”. Konkrétním produktem tohoto přístupu jsou pak živé zpravodajské vstupy z jednání špiček evropských států, během nichž nám moderátor v tak trochu hollywoodském stylu oznámí, že rozhovory ani po několika úmorných hodinách nejsou u konce a napětí stoupá. Je totiž nutné stihnout určitý časový dead-line.Problémem tohoto pohledu je nejenom to, že po x-té opakovaná hrozba nenaplnění zdánlivě závazného termíny ztrácí na urgenci. Horším se jeví fakt, že tento diskurs zcela opomíjí politickou stránku věci. Nehledě na přání zúčastněných, jednání ohledně státních bankrotů se nikdy nenesou v čistě byznys stylu a z logiky věci nikdy nemohou kopírovat racionální postup známý z bankovního sektoru. Komerční vztah věřitel dlužník je totiž v demokratických systémech doplněn o prvek národního voliče a jemu alespoň teoreticky odpovědné vlády. Politika zkrátka hraje neoddiskutovatelnou roli, přičemž v případě Řecka se jedná o příběh plný zvratů.Politické hledisko a drolící se SyrizaŘecká krize toho od svého vypuknutí stihla na politické scéně napáchat opravdu mnoho. Kdysi vládnoucí a historicky významnou levicovou stranu PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) srazila do sféry voličské bezvýznamnosti, přičemž udělala tečku za kariérou posledního premiéra z dynastie Papandreou (celkem byli v řeckých dějinách tři). Zároveň ustavila politický systém vyznačující se úřednickými vládami a opakovanými předčasnými volbami, které otevřely dveře řeckého parlamentu radikálním politickým subjektům na pravici i levici. Kromě neofašistického Zlatého úsvitu jimi byla i koalice různých marxistických stran a proudů s názvem Syriza. Ano, přesně ta Syriza, jež nyní stojí v čele řecké vlády poté, kdy s příslibem jasného odmítnutí věřiteli nadiktovaných reforem na hlavu porazila umírněnou proevropskou pravici.A zde se dostávám k ústřednímu bodu celého problému – řeckému voliči. Není pochyb o tom, že Řecko se chovalo rozpočtově nezodpovědně, osvojilo si zásady kreativního účetnictví a populisticky zneužívalo výhod své příslušnosti k Německem vedené eurozóně, aby získalo půjčky za úrokové sazby neodpovídající jeho skutečné ekonomické kondici. Po divokém mejdanu vždy následuje bolestivé vystřízlivění, ovšem je otázkou, zdali jeho míru chápe postižený jako únosnou a adekvátní. Nehledě na okázalost a nereálnost životního stylu řeckého voliče před krizí, jsou-li mu jeho reálné příjmy osekány z důvodů různých reformních opatření (přestože ekonomicky jasně zdůvodnitelnými a snad i spravedlivými) za úroveň, jíž považuje za snesitelnou, nastávají problémy. Nemůže být překvapením, že takovýto volič, jehož globální rozsah celého problému logicky nezajímá a ani mu často nerozumí, snadno podlehne pokušení k podpoře politických stran subjektů, které slibují když ne okamžité zlepšení, tak alespoň vyhlídky lepších zítřků a projevení vzdoru vůči původu vnímané nespravedlnosti. Vše je poté umocněno tím, že oním nejvíce postiženým voličem je často člověk z městské střední třídy pracující ve veřejném sektoru, tedy příslušník skupiny tradičně nejvíce podporující zachování demokratického řádu, z něhož běžně profituje.Ztělesněním představ o nápravě a návratu “spravedlnosti” se v posledních parlamentních volbách stala radikálně levicová koalice Syriza, jež se nyní pod tíhou nutnosti přijmout další reformy drolí. Pro každého Evropana, který si nepřeje nástup radikálních levicových myšlenek do politiky či s obavami hledí na řecké sbližování s Ruskem by se na první pohled mohlo jednat o dobrou zprávu. Opak však může být pravdou! Dojde-li totiž k předpovídanému vyhlášení předčasných voleb a k etablování silných marxistických frakcí v samotné Syrize, které se rozhodnou sledovat nezávislou utopistickou politiku pod vlastní značkou, řecká liberální demokracie může být ještě více ohrožena. Tsiprasův úprk z deklarovaných pozic a kývnutí na dosud bezprecedentní balík reforem si totiž řecký volič může vyložit jako důkaz dekadence současných politických stran a demokratického systému a sáhnout po méně “ortodoxních” variantách na koncích ideologického spektra (třeba i zradikalizovaných pohrobcích Syrizy). Netřeba přitom připomínat, že s jejich politikou by si EU již nemusela umět poradit vůbec.Pozor na politikuPředvídat další  politický vývoj v Řecku je samozřejmě nemožné a výše nastíněný černý scénář se vůbec nemusí naplnit. Vzniklá situace může stejně tak dobře vést k zpětnému etablování tradičních předkrizových stran a smírnému řešení celého problému. Každopádně přehlížet a nadále okázale upozaďovat politický rozměr, který v sobě řecká krize skýtá, je pro EU i všechny zahraniční veřitele v případě země, která se těší historii autoritářských vlád, nadmíru riskantní!

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • STEPHEN HARPER SÁZÍ NA REKORD: CO PŘINESOU KANADSKÉ PARLAMENTNÍ VOLBY?

    Když kanadský premiér Stephen Harper na počátku srpna svolal mimořádnou tiskovou konferenci, málokdo tušil, že jeho oznámení převrátí tamní politiku naruby. Lídr konzervativců totiž sdělil národu, že se po domluvě s generálním guvernérem Davidem Johnsonem (zástupcem britské královny v zemi javorového sirupu) rozhodl předčasně rozpustit dolní sněmovnu parlamentu (House of Commons of Canada). Toto zvláštní právo, jímž donedávna disponoval i britský premiér, znamená zkrácení oficiálně pětiletého mandátu poslanců a zahájení politických tanečků před voliči. Kanadské parlamentní volby však tentokrát budou v řadě aspektů unikátní a slibují přinést zásadní změny, které mohou ovlivnit i celosvětovou politiku.Propad cen ropy aneb Když se nedaříZní to jako ohraná písnička, ale naprosto stěžejním faktorem, který volební klání jistě ovlivní, je stav ekonomiky. Ani země javorového listu nezůstává uchráněna celosvětových vlivů a negativní vývoj na komoditních burzách posledních měsíců ji sráží na kolena. Jako 5. největší exportér černého zlata na světě musí čelit nelítostnému útoku trhů, přičemž mohutný propad cen ropy si začíná vybírat svoji daň i v reálném životě. Ekonomové se dodnes přou o přesná data, každopádně kanadské hospodářství se již přinejmenším dvě čtvrtletí pohybuje na hranici nulového růstu a recese, což nedokáží zvrátit ani extrémně nízké úrokové sazby Bank of Canada (cantrální banky). Nepřekvapí proto, že dle průzkumu společnosti Ipsos pro Global News z 13. srpna považují voliči (76 % z nich) za nejpichlavější téma, které ovlivní kanadské parlamentní volby, otázku ekonomiky. Další položky na seznamu priorit přitom s hospodářstvím přímo souvisejí – je to udržitelnost financování zdravotnictví, tvorba pracovních míst a otázka zvyšujících se životních nákladů. Premiérova volba předčasně rozpustit parlament v podmínkách ekonomické stagnace se tak na první pohled může jevit jako velice riskantní hra. Bohužel ani druhý pohled žádné bližší vysvětlení nenabízí.Sázka na rekord, nezkušená levice a návrat rodiny TrudeauStephen Harper přitom není žádný politický zelenáč. Nepřetržitě stojí v čele Kanady již od roku 2006, kdy se mu podařilo s trochu chaoticky vzniklým slepencem menších pravicových a konzervativních stran vytvořit menšinovou vládu a vytrhnout vládnoucí žezlo z rukou liberálů. Následující volby v roce 2011 pak potvrdily jeho převahu a vedly ke vzniku většinové jednobarevné vlády Conservative Party. Pokud by tedy Harper uspěl i nyní, stal by se nejdéle sloužícím ministerským předsedou od roku 1908, což je jistě lákavý rekord. Ostatně je to právě slib stability a kontinuity vládnutí, který konzervativci ve své kampani s názvem “Safer Canada, Stronger Canada” nejčastěji zmiňují. Propad cen ropy je dle nich sice citelný, avšak v předchozích letech si země vedla vcelku obstojně. Strana se rovněž snaží propagovat téma mezinárodní bezpečnosti a boje proti terorismu, v jehož rámci Stephen Harper jako premiér pomocí rozšíření zahraničních misí a posílení moci tajných služeb testoval hranice toho, co si mezinárodně uznávaná civilní mocnost či soft power může ještě dovolit. Tyto otázky však ve světle domácích problémů značně blednou a Kanaďany očividně více zajímá vlastní pěněženka.Nálada veřejnosti konzervativcům nepřeje. Další průzkum společnosti Ipsos z 12. srpna tvrdí, že pouze 31 % voličů se domnívá, že Harperova vláda úřadovala dobře a zaslouží si znovuzvolení. Naopak 67 % hovoří o nutnosti změny kurzu. Tu se snaží nabídnout dvě víceméně levicové alternativy. Nejvážnějším protikandidátem na premiérský úřad je New Democratic Party (NDP) vedená Tomem Mulcairem. Tato formace vzniklá v 60. letech spojením socialistických politických klubů a členů odborů přitom nikdy ve vládě nezasedala. Její jediná exekutivní zkušenost pochází z vedení 5 provincií, na federální úrovní však září až v posledních letech, kdy využívá rozkladu tradičních liberálů. A je to právě nezkušenost, která straně pravděpodobně ubírá hlasy. Tom Mulcair se sice snaží v roli oficiální parlamentní opozice profilovat do role tvrdého kritika vlády v Ottawě, jeho rétorika je však často dosti zmatená a značnou část svého prostoru v médiích je tak nucen trávit složitým vysvětlováním svých předchozích nejasných výroků. A právě nezkušenost využívají konzervativci jako náboj i proti poslednímu vážnému uchazeči o vedení Kanady – liberálům. Liberal Party of Canada je politickou stranou s tradicí sahající až do poloviny 19. století. Bezpochyby ji lze označit za státotvornou formaci stojící v čele většiny kanadských vlád. O to více šokující však byl její pád ve volbách roku 2011, kdy o poslanecké křeslo přišel i její předseda Michael Ignatieff. Strana si poměrně dlouho lízala rány, aby nakonec do svého čela postavila muže se slavným rodovým jménem. Justin Trudea je typický “pretty face”, který staví na vzpomínkách na slavnou éru jeho otce Pierra Trudea, stojícího v čele vlád v 60. a 70. letech. Vzpomínky na zašlou slávu však k vítězství nestačí a tak se liberálové pouští i do sporných otázek typu podpory legalizace marihuany či zmírnění dosavadní bezpečnostní legislativy. Ke své smůle však Trudea zatím nepředvedl nic, čím by odrazil často velmi drsné útoky konzervativců na svou nezkušenost. Je rovněž otázkou, zdali vytváření profesionálních politických dynastií je tím, po čem národ touží.Kanadské parlamentní volby: Nerozhodně a přece dolevaDosavadní preference tří hlavních politických subjektů rovněž mnoho nenapovídají. Dle výše citovaného průzkumu Ipsos podporuje 33 % rozhodnutých voličů NDP, 31 % věří konzervativcům, zatímco 28 % se hlásí k liberálům. Kanadské parlamentní volby tak slibují tvrdou kampaň o rekordní délce 11 týdnů, jejíž výsledek může být z hlediska stran nerozhodný. Většinová vláda jednoho subjektu se zdá být nepravděpodobná, ke slovu se tak může dostat pro Kanadu netradiční sestavování koaliční vlády. Zde by přitom NDP a liberálové byli poměrně logickou volbou, jež by ukončila téměř dekádu trvající konzervativní éru.Zdali Stephen Harper tajně nosí nějaké to “eso v rukávě”, zůstává tajemstvím, každopádně je jasné, že vyhlášením předčasných voleb na 19. října se rozhodl hrát vabank.Ilustrační foto: Erika Wittlieb (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SPASÍ RUSKÁ SELFIE SÝRII?

    Takovýto zdroj odhalení svých vojenských aktivit na Blízkém východě Rusko pravděpodobně nečekalo. Zatímco v době krymské krize a následných bojů na Donbase analyzovali západní experti družicové a letecké snímky pohybující se bojové techniky ruské provenience, nyní podrobně zkoumají zdánlivě mnohem prostší materiál – selfie ruských vojáků z občanskou válkou zmítané Sýrie. Právě tento v současnosti zesměšňovaný druh fotografií se začal objevovat na sociálních sítích typu Vkontaktě (obdoba Facebooku) a zákonitě vzbudil velkou pozornost. Dle mnohých tak válka v Sýrii získává zcela nový rozměr, jiní komentátoři jsou však mnohem skeptičtější. Co tedy tyto často velmi osobní momentky ve skutečnosti vypovídají o ruských aktivitách v zemi a může Rusko zvrátit průběh několik let panujícího konfliktu?Selfie sem, selfie tamI když se oprostíme-li od senzací a konspiračních teorií všeho druhu, zůstávají nám informace, které mohou budit znepokojení. Ostatně jisté vážné přesvědčení o tom, že ruští vojáci v Sýrii vyvíjí poněkud nestandardní činnost má zřejmě i americké ministerstvo zahraničí (State Department), o čemž svědčí i zveřejnění zprávy o telefonátu mezi Johnem Kerrym a jeho ruským kolegou Sergejem Lavrovem. Tématem hovoru měla být právě válka v Sýrii a americké varování před případnou eskalací složitého konfliktu ze strany Kremlu. Působnost ruských jednotek v zemi přitom sahá až do počátku 70. let, kdy si tehdy ještě Sovětský svaz pronajal základnu Tartus, díky níž získal přístup do teplých vod Středozemního moře. Co však vzbudilo celosvětovou pozornost byl fakt, že lokalizace u některých selfie odkazovala do míst značně vzdálených od oficiálního ruského ležení. “Shodou náhod” se navíc jednalo o oblasti, z nichž byly hlášeny tuhé boje mezi syrskou armádou a radikály z Islámského státu (IS). Soukromé obrázky se tak rázem staly veřejným tématem. Poté, co přibylo i několik amatérských nahrávek z bojiště, na nichž je slyšet ruština, spolu s fotografiemi moderních obrněných transportérů s ruskou kamufláží, Kreml se neochotně rozhoupal k oficiálnímu prohlášení. To ve zkratce obsahovalo tvrzení, že zveřejněné materiály nepřináší nic nového, neboť Rusko dlouhodobě se Sýrií spolupracuje a v současnosti ji dodává i humanitární pomoc. Tečka.Válka v Sýrii: S Assadem na věčné časy?Pravda, zvýšení ruského zájmu o Sýrii není žádným překvapením, zvláště uvědomíme-li si, že se (snad s určitou výjimkou Íránu) jedná o jediného loajálního ruského spojence na Blízkém východě, který je zároveň i vítaným zbrojním nákupčím. Přestože Sovětský svaz v regionu střídavě disponoval nezanedbatelným vlivem, po jeho rozpadu se tamní autoritářští vůdci tu více tu méně ochotně přeorientovali na USA či bývalé evropské koloniální mocnosti. Jelcinovské Rusko zmítající se ve vlastních krizích zkrátka nemělo příliš co nabídnout. Časy se však změnily a s nástupem Putina do prezidentského úřadu se obnovily i dřívější velmocenské ambice. Moskva zkrátka chce do situace na Blízkém východě promlouvat, o čemž svědčí i opatrné prohlubování vztahů se Sisího Egyptem či Izraelem. Sýrie v této složité skládance přitom hrála roli určitého stabilního prvku, jenž se však nyní rozpadá. Podpora Kremlu Bašáru al-Assadovi se tedy jeví jako vcelku logická záležitost, přičemž pravděpodobně nejde ani tak o osobu samotného autoritáře (a vládnoucího rodinného klanu) jako spíše o dlouhodobé zachování  sekulárního režimu, který představuje. Jeho pád by znamenal výraznou ztrátu ruského vlivu, připravil zemi o zbrojní kontrakty a mohl dále zvýšit popularitu radikálního islámu. Toho se přitom Moskva se svými problémy na severním Kavkazem rovněž obává.Spasí Rusko Sýrii?Rozsah ruských aktivit však nadále zůstává nejasný. Jak upozorňují mnozí experti, nahrávky a fotografie z bojišť jsou v době žoldáckých armád vždy problematickým důkazem. Potkat rusky hovořící ozbrojence totiž není na mnoha světových bojištích těžké, neboť rozsáhlé šeškrtání stavů armád bývalé Varšavské smlouvy v 90. letech zanechalo mnoho vycvičených mužů “bez práce”, již pak nalezly u soukromníků. Přesto si lze jen těžko představit, že by se Rusko nesnažilo byť omezenými vojenskými prostředky zabránit modelu Sýrie bez Assada. Právě  zde však naráží na tvrdé stanovisko USA a jejich západních spojenců, kteří staví jakékoli budoucí řešení syrské krize na odchodu současného režimu a vytvoření konsenzuální vlády umírněných opozičních skupin. Dle svědectví nedávno uveřejněných v The Los Angeles Times panují v Bílém domě vcelku odůvodněné obavy, že eskalace ruské vojenské aktivity by Assadovu pozici značně upevnila. Válka v Sýrii by se tak pravděpodobně protáhla o dalších několik let. Výsledkem by bylo další zhoršení uprchlické krize a totální potopení americké snahy dostat Rusko k jednacímu stolu s umírněnou syrskou opozicí.Výraznou slabinou americké pozice je však fakt, že Assadův nedemokratický diktátorský režim s ruskou podporou je stále bohužel praktickou jedinou jasně organizovanou, relativně stabilní a sekulární silou v syrské občanské válce. Opoziční síly jsou i po letech bojů, jednání a amerických snah stále silně fragmentované, vzájemně nepřátelské a mnohdy značně radikalizované. Západem vycvičené a vyzbrojené umírněné jednotky jsou buď nadále prakticky nebojeschopné nebo se jako v případě Kurdů nacházejí pod vojenským tlakem sousedních států.Resumé?Odhadovat dopad byť omezeného vstupu Ruska do syrského konfliktu je tedy prakticky nemožné. Jistě se nebude jednat o “spásu” pro obyvatele této blízkovýchodní země, každopádně určitý pozitivní dopad celá věc přeci jen míti může. Je jím vážný popud pro západní vlády, aby otázku Sýrie začaly brát opravdu vážně a zaměřily se na přijetí komplexních řešení přímo v místě brutálního krvavého konfliktu. Dosavadní váhavá strategie vytoužený mír nepřinesla.Ilustrační foto: stux (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • MADUROVA ODYSSEA A “KONEC” KARTELU OPEC

    Cena ropy v posledních dnech zpomalila svůj prudký pád, přesto však nakonec překonala významnou psychologickou hranici 50 dolarů za barel. Na základě těchto cifer a faktu, že dle odborníků nelze ve střednědobém horizontu čekat návrat nad hranici 60 dolarů, ohlásila řada kapitálově slabších těžařských společností z USA ukončení či alespoň pozastavení rozvoje těžby za užití nových technologií. Mohlo by se tedy zdát, že OPEC uspěl se svojí strategií zničení konkurence pomocí zachování dosavadních objemů těžby. Bližší pohled na události posledních týdnů však naznačuje, že by se daleko taktéž mohlo jednat o Pyrrhovo vítězství, jež bude ropný kartel stát vlastní identitu.Maduro a slabost VenezuelyVýmluvně v tomto smyslu hovoří cestovní horečka, jíž propadl venezuelský prezident Nicolas Maduro. Ten poslední dny zasvětil jednáními s předními představiteli ostatních států OPEC ve snaze přesvědčit je o změně dosavadního postoje. Zachování objemu těžby a z toho plynoucí klesající cena ropy způsobuje jeho již tak ekonomicky rozvrácené zemi ohromné potíže. Venezuelská ekonomika prakticky nezná pojem diverzifikace příjmů a vláda v Caracasu není schopna udržet veřejné finance na uzdě, pokud se ceny nevrátí na úroveň cca 100 dolarů za barel. Země již nyní zažívá výrazné inflační tlaky a hrozí jí i další sociální nepokoje v případě, že stát nebude nadále schopen dotovat ceny základního zboží. Maduro se snaží krizi oddálit půjčkami od spřátelených zemí, v jednání je údajně úvěr od blízkovýchodních šejků stejně jako finanční injekce od čínské vlády ve výši 20 miliard dolarů. Její osud je však vzhledem k faktu, že Venezuela své dřívější závazky splácela často právě v dodávkách ropy, nejistý. Méně kontroverzní investory pak odrazuje výrazná politická nestabilita i špatný ekonomický rating země, jež agentura Moody´s snížila o dva stupně až na úroveň Caa3. S podobnými problémy se přitom velmi brzo mohou potýkat i další členové ropného kartelu, jako je Nigérie, Angola či Írán.Budoucnost OPECCo to znamená pro OPEC a jeho budoucnost? Díky zatvrzelosti monarchií Perského zálivu již nyní můžeme sledovat dezintegraci uvnitř celé organizace. Ta přitom může pokračovat s tím, jak se budou rozcházet klíčové zájmy arabských států a “periferních” členů OPEC z jiných částí světa. Otázka ceny černého zlata je pro zachování jejich ekonomik i státnosti totiž životně důležitá. Nesouhlasný postoj tak může rezonovat stále silněji a vyvolat politickou nestabilitu. Ve výsledku tedy kartelu OPEC hrozí, že vyjde z celé konfrontace vnitřně oslaben, s klesajícím vlivem na globálních trzích, jež pak mohou zažít výrazně volatilní období. Ilustrační foto: Grafixar (morgueFiles.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • PUTINOVA PERESTROJKA: ČEKÁ RUSKO BANKOVNÍ SOCIALISMUS?

    Nad Moskvou se stahují ekonomická mračna.  Sankce, odstřižení od západních kapitálových trhů, nízké ceny ropy, nestabilní kurz rublu a z něho plynoucí bankovní krize – to jsou hlavní jmenovatele ruských hospodářských problémů. Kdo však očekával, že představitelé této zkoušené země změní dosavadní nesmiřitelnou politiku, byl zklamán. Michael Romancov před několika dny napsal, že prezident Putin jasně odmítá světové uspořádání po ukončení studené války. Pokusí se jej proto změnit a vrátit své zemi lesk a slávu sovětských časů. Pokud toto tvrzení přesně vystihuje ruskou zahraniční politiku, pak pro oblast hospodářství platí dvojnásob. Putin totiž, zdá se, pojal současnou krizi jako příležitost posílit nadvládu státu nad ekonomikou a učinit již tak rigidní “kvazikapitalistický” systém ještě strnulejším.Putinova perestrojka narubyRusko jako nástupnický stát Sovětského svazu podědilo rozvrácené a zaostalé hospodářství, jehož neschopnost reformovat sama sebe byla očividná. Některé moskevské elity proto doufaly, že ukončení konfrontace se Západem povede k navázání nových kontaktů s vyspělými zeměmi Evropy a Severní Ameriky, které zbídačenému ruskému medvědovi pomohou opět na nohy. Zisk strategického partnera pro ruské hospodářství se však nezdařil. Ukázalo se totiž, že Západ není ochoten budovat vzájemnou spolupráci čistě na bázi ekonomických zájmů, ale hodlá skrz ně prosazovat i svůj hodnotový systém. Netřeba připomínat, že tento postup se v Rusku nesetkal s pochopením a země se vydala na cestu vlastní divoké privatizace, jejímž výsledkem se stal podivný systém ovládaný polostátními monopoly či mamutími podniky Kremlu blízkých spolupracovníků. Ke klíčové reformě a vzniku nových strategických odvětví, jež slibovala již Gorbačovova perestrojka, však nedošlo. Země promeškala chemickou i IT revoluci a je závislá na dovozu řady technologií. Putin se toto dle svých posledních prohlášení rozhodl změnit, ovšem značně po svém.Bankovní socialismus a tiché znárodňováníPrezident předestřel plány na posílení ekonomické samostatnosti země, zaměření se na vnitřní trh a export do zemí postsovětského prostoru. Novými nástroji se mají stát protekcionismus, kontrola toku kapitálu a státní investice do předem vytipovaných odvětví, tj. vhodným “spřáteleným firmám”. Poslednímu kroku přitom paradoxně výrazně nahrává nastupující bankovní krize, která si dle odhadů vyžádá kapitálovou injekci ruského státu ve výši nejméně 23 miliard dolarů. Vládní struktury tak sice vydají značnou část bohatství země, na oplátku však navýší svůj podíl v ruských finančních domech a výrazně tak posílí svůj vliv nad jejich činností a úvěrovou politikou. Putinovi a jeho skupině oligarchů se jednoduše naskytla příležitost, jak rozšířit svůj vliv prakticky bez boje a celou operaci prezentovat jako ochranářskou politiku směřující ke stabilitě “matičky Rusi”. Bankovní socialismus dostal zelenou.V době globalizovaných trhů 21. století se ruská autarkie jeví jako iluze. Na druhou stranu zahraniční politika Kremlu nás každodenně přesvědčuje, že elity této země stále přemýšlí spíše v konturách staletí předchozích. Ekonomická oblast není výjimkou. Ilustrační fotografie: fmfm 166 (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SKOLKOVO ANEB JAK SI PUTIN “HÝČKÁ” START-UPY

    Připomínalo to spíše televizní show, když se Vradimír Putin nedávno snažil v Petrohradě přesvědčit pečlivě předvybrané investory (a s nimi i celý svět), že se ruská ekonomika stále drží nad vodou. Navzdory sankcím západních zemí a propadu světových cen ropy, korunní to exportní komodity, Rusko dle něj nezasáhla vážnější krize a pokles HDP z posledních kvartálů lze vnímat pouze jako přechodný jev. Za zmínku rovněž stojí fakt, že se Putin během setkání chlubil pokračující “otevřeností” hospodářství a vyzval mladé ambiciózní podnikatele, aby se nebáli realizovat své nápady a rozjet v Rusku moderní byznys. Jako podporu jim nabídl daňové úlevy, spolupráci s univerzitami a další výhody. Lákavá slova však rychle blednou, podíváme-li se na příběh bývalého stěžejního ruského projektu na podporu nových technologických startapů. Na mysli mám Skolkovo.Skolkovo – Medvěděvovo Silicon ValleyDějiny projektu Skolkovo se začaly psát v roce 2009, kdy ruská ekonomika procházela  více než sedmi procentním propadem a mnozí spekulovali o možném konci putinovské zlaté éry. Mužem, který si snad jako jeden z mála špatnou situaci uvědomoval a přinejmenším se jevil připraven ji otevřeně řešit byl tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv. Tento milovník moderních technologií proto představil ambiciózní a z dnešního pohledu utopistický plán na modernizaci Ruska, jenž počítal s rozvojem a investicemi v technologicky náročných odvětvích, v nichž na exportu surovin závislá země dlouhodobě zaostávala (chemický průmysl, farmacie, IT,…). Součástí vize bylo i vytvoření supermoderního technnologického centra na předměstí Moskvy. To se mělo stát východním Silicon Valley a přitáhnout do země nejbystřejší mozky regionu. Narozdíl od amerického jmenovce, který byl převážně založen na iniciativě soukromých firem, Skolkovo vzniklo pod patronací státu. Prezident a vláda se závazali k několikamiliardovým investicím a složitému systému pobídek. Na papíře vše vypadalo dobře a projektu se podařilo získat kromě řady domácích start-upů i několik významných zahraničních investorů z USA, Německa či Izraele. Navzdory původní těžkopádnosti začalo Skolkovo budit naděje.Putinův comebackMědvěděvova idea se však začala rozplývat takřka okamžitě po návratu Vladimíra Putina do pozice prezidenta. Skolkovo zažilo řádění policejních agentů, objevila se řada nařčení z korupce, braní úplatků a praní špinavých peněz. Bylo by sice naivní se domnívat, že ve složité mašinérii ruské byrokracie a jejího propojení s oligarchy byla všechna tato obvinění vykonstruovaná, každopádně další prezidentovy kroky jasně odhalily hlavní smysl akce. Podpora pro nové start-upy se pravidelně snižovala a co hůře, začala přibývat pro autoritářské režimy tolik známá omezení internetu a svobody komunikace. Povinnost uchovávat data pouze na ruských serverech, nutná registrace u dozorovacích orgánů pro úspěšné bloggery, omezení či úplná blokace některých serverů a služeb, časté kontroly úřadů. Putin a jeho klika siloviků zkrátka dali jasně najevo, že inovace pro režim nejsou prioritou a to zvláště ohrožují-li jeho informační monopol.Brain drain a sen o zelené kartěJistě nepřekvapí, že řady technologických firem začaly pomalu řídnout. První exilovou destinací internetových podnikatelů se staly pobaltské státy, část však dle informací západních serverů začala pokukovat po možnostech rozjetí byznysu v USA. Zelená pracovní karta a rady jak ji získat se mezi mladou elitou staly často diskutovaným tématem. Rusko začalo pomalu ztrácet své nejbystřejší mozky…Příběh projektu Skolkovo sice neznamená konec záměru ani modernizačních snah v Rusku. Poměrně jasně však vypovídá o tom, jak si Putin a ruská ekonomika doopravdy “hýčká” mladé podnikatele. Foto: DuBoix (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Redakce

  • KARIÉRA V BANKOVNICTVÍ: JAK NA PRACOVNÍ POHOVOR?

    Inkoust na vašem diplomu sotva stačil zaschnout a na vás už doléhá dilema rozhodnutí, kam se ve svém životě vydat dále. Možností je celá ředa v závislosti na vašem zaměření, každopádně například taková kariéra v bankovnictví nezní mnoha uším vůbec špatně. Svět financí mladé lidi láká od pradávna a zvláště v poslední době se stává nadmíru populárním. Ostatně není divu – i na nejnižším stupni firemní hierarchie je možné si vydělat relativně slušné peníze (zvláště v porovnání s bídnými mzdami v jiných odvětvích). Například dle informací portálu Jobs.cz si vysokoškolák z Prahy na pozici bankéř průměrně přijde na více než 28000 Kč měsíčně. Jak ale uspět v početné konkurenci zástupů absolventů ekonomických a příbuzných fakult, mezi něž se často mísí i zoufalí lidé z jiných profesí? Jak nezvorat následný pracovní pohovor a odlišit se od šedého davu vašich konkurentů?Bankéř radíNedávno jsem na toto téma zabrousil v rozhovoru se svým kamarádem ze základní školy, který v bankovnictví již nějaký ten rok působí. Za tu dobu vystřídal několik postů a zúčastnil se řady přijímacích pohovorů – a to jak na straně uchazeče tak na příjemnějším postu hodnotitele. Ve svém snažení byl povětšinou úspěšný, což přičítal několika osobnostním faktorům. Přestože sám se ve světě financí nepohybuji, rozhodl jsem se vzhledem k vysoké popularitě tohoto tématu sepsat jeho poznatky do několika jednoduchých rad. Ty by vám měly pomoci alespoň “přežít” váš první pracovní pohovor a zahájit vysněnou kariéru v bankovnictví.1) Buďte asertivní, žádné pohledy do země ani do výšinJiž tato první rada může znít jako klišé, avšak praxe ukazuje, že mladí Češi s ní mají neustále problémy. Nesmělé pohledy, oči zabořené do stolu či ještě hůře do země, neúplné odpovědi na položené otázky, recitování naučených pouček z amerických motivačních příruček… to jsou nejčastější provinění současných uchazečů. Opačným extrémem jsou pak excentrici, kteří naopak nejsou schopni odhadnout zdravou mez svého sebevědomí a předem ohlásí dosažení rekordu v počtu prodaných bankovních produktů již v prvním měsíci. Zdravý přístup spočívá v nalezení zlaté střední cesty, tedy v sebekritickém zhodnocení vlastních schopností, vyzdvihnutí silných stránek, ale zároveň přiznání slabin jako je například absence relevantní praxe. Rozhodně tedy zmiňte své největší předchozí (například studijní) úspěchy či účasti na zajímavých projektech a sdělte komisi, jak získané zkušenosti využijete ve vašem povolání. Drobné přikrášlení skutečnosti rozhodně nikomu neublíží, avšak pamatujte, že zjevný výmysl se vám vymstí, i když vytoužený post nakonec získáte. Zkušební tříměsíční doba se může stát učiněným peklem.2) Vyprávějte příběhTento bod patří k jedněm z nejdůležitějších. Pokud se z vás má v budoucnu stát bankéř, váš předchozí profesní život uvedený v CV by tomu měl odpovídat. Jinak řečeno vaše činnost by měla tvořit ucelený příběh, na jehož konci se nachází zisk vytouženého postu. Pokud vás tedy láká prostředí financí, měli byste tomu své aktivity dopředu uzpůsobit. Správně zvolená vysoká či alespoň střední škola, cílené kurzy a školení, zvláštní záliby a hobby, to vše vám může velice pomoci. Komisi jistě příliš nezaujme absolvent s diplomem z humanitních studií, jenž předtím pracoval jako pomocná síla v archivu, přes léto prodával párky v pojízdném stánku s občerstvením a po víkendech sbíral brouky na poli za městem.3) Stanovte si dlouhodobý cílPamatujte, že pracovní pohovor není konec, ale prakticky začátek vaší profesní cesty. Pokud se z vás tedy stane bankéř, leží před vámi spousta let, které byste měli správně vyplnit. Nejlépe tak učiníte, budete-li mít vlastní dlouhodobý plán, jehož část výběrové komisi sdělíte. Samozřejmě není vhodné vyhrožovat převzetím ředitelského postu do roka a do dne. Ovšem například zmínka o tom, že po seznámení se se základy dané pozice byste se výhledově chtěli specializovat v oblasti kapitálových trhů, popřípadě přestoupit do oddělení privátního bankovnictví bude jenom vítána.4) Učte se“Učit se, učit se, učit se,” údajně kdysi pravil V. I. Lenin. Zlí jazykové tvrdí, že důvodem toho bylo jeho trojnásobné propadnutí ve škole a vrozené kverulantství. Ať už tomu bylo jakkoli, vy si tuto radu zapamatujte. Během pohovoru dejte najevo svoji ochotu se dále profesně vzdělávat a naplno využijte příležitostí, které vám v oblasti vzdělání vaše banka či jiná finanční instituce nabídne. Vzhledem k lenosti ostatních kolegů tak získáte významnou konkurenční výhodu.5) Čtěte zprávyTento bod může být pro někoho možná překvapující. Toužíte přece po kariéře v bankovnictví, nikoli v politice či médiích. Ovšem svět financí je základem znalostní ekonomiky, jejíž páteř tvoří práce s informacemi a analýzami. Sledujte tedy dění ve světě a kolem sebe, především pak ekonomické zprávy. Otázka typu jak si nyní stojí ropa, co úrokové sazby či jakým tempem roste domácí hospodářství by vás rozhodně neměly vyvést z míry.6) Skvěle se oblečteTak toto je v Čechách opravdu kámen úrazu. Na pracovní pohovor byste se měli skvěle obléci, padnoucí oblek či blůza v byznys stylu jsou samozřejmostí. Nechte proto doma všemožné přívěsky, odznáčky a podobné harampádí. Zapomenout byste rovněž měli na laciný oblek ze supermarketu, který se navzdory lidové ceně a tvrzení prodejců opravdu “nevyplatí” a udělá vám více ostudy než užitku. Není sice nutné se svazovat kravatou či motýlkem, zvláště pokud vám tento styl příliš nesedí, každopádně je potřeba se držet základního pravidla. A totiž, že již svým vzhledem budete reprezentovat instituci, jež by v lidech měla vzbuzovat nejvyšší důvěru, neboť jí často svěřují své celoživotní úspory.7) Zvolte si zvědavost budící detailTento poslední bod je extrémně těžké vysvětlit či popsat. V zásadě se jedná o to, zvolit si či již delší dobu mít něco, drobný detail, který vás odliší od ostatních uchazečů s podobným vzděláním a (většinou nulovými) zkušenostmi. Může se jednat prakticky o cokoli. Jeden z kandidátů tak například ovládl pracovní pohovordíky tomu, že jeho email obsahoval příponu “burzian.cz”, což porotu pobavilo a zaujalo zároveň. Samozřejmě byl na danou věc otázán a dostal tak jedinečnou příležitost demonstrovat svůj živý zájem o finanční trhy.Pracovní pohovor s nadhledemTolik tedy několik rad pro čerstvé absolventy, kteří se chystají v následujících měsících ucházet o posty v bankovních a finančních institucích. Věřím, že vám tyto rady a postřehy z praxe pomohou se lépe připravit na váš pracovní pohovor a vše s jistotou zvládnout. Ilustrační foto: WerbeFabrik (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • KRIZE RUBLU A LEVNÁ ROPA: JE RUSKÁ EKONOMIKA NA KOLENOU?

    Konstatování, že se ruská ekonomika nachází v krizi, pravděpodobně nikoho z čtenářů již nepřekvapí. Čísla lze jen těžce ošálit a o celé skutečnosti tak po západních analyticích a novinářích začaly otevřeně hovořit i špičky Putinova režimu v čele s premiérem D. Medvěděvem. Pokračující propad cen ropy způsobil komoditně orientovanému hospodářství značné škody, což se odrazilo i na opětovně se potápějícím rublu. Zbytek dokonaly ekonomické sankce ze strany EU a USA, které spolu s nesmyslným zákazem dovozu vybraných evropských potravin citelně znepříjemnily běžným Rusům život. Je však situace opravdu natolik zoufalá? A jak na vše zareaguje prezident Vladimír Putin, muž zakládající svoji popularitu z nemalé části na hospodářské stabilizaci a vzrůstu životní úrovně po tubulentní Jelcinově éře?Tragédie levné ropyZvláště tíživá je pro Rusko situace kolem vývoje cen černého zlata. Země je považována za největšího světového exportéra surovin, přičemž vývoz ropy a zemního plynu dle různých odhadů tvoří zhruba čtvrtinu HDP. Cenový kolaps z cca 120 USD za barel pod úroveň 50 USD během posledního roku Rusům značně podvázal penězovody. Na poplach tak po Gazpromu začalo bít i vedení Rosněftu, těžařského gigantu, jenž je nástrojem ruské ropné politiky. Společnost se dle britské BBC nechala slyšet, že propad cen ropy snížil její čistý zisk ve 2. kvartále v meziročním srovnání  o více než 20 %. Řetězová reakce následně doputovala i k federálním úřadům. Ty byly nuceny uznat, že Putinova slova o pouze krátkém hospodářském výpadku a rychlém přesměrování ruských obchodních aktivit z Evropy do Asie vyzněla naprázdno. Ministerstvo hospodářství tak v posledním srpnovém týdnu oznámilo další zhoršení odhadu vývoje HDP. Ruská ekonomika má letos poklesnout o více než 3 %, přičemž následný růst v roce 2016 údajně zamíří ke 2 %. Jedná se však stále pouze o nepřesné odhady a díky zakaleným vodám nelze zjistit, kde leží skutečné dno celé recese.Komoditní měnaV krizi se nachází i samotný rubl, který bezmála přesným kopírováním cenového grafu černého zlata dostává své pověsti tzv. “komoditní měny”. Čtenáři si jistě pamatují přelom let 2014/2015, kdy ruská měna trvale oslabovala, až atakovala hranici 70 rublů za americký dolar. Média tehdy přinášela záběry rozmrzelých a zmatených Rusů, jejichž úspory byly opět výrazně znehodnoceny. Krize rublu následně poněkud polevila, srpnový kurz však již opět mířil k magické sedmdesátce. Na obligátní otázku “co dělat?” přitom očividně nezná odpověď ani ruská centrální banka (Bank Rossii), která od počátku zmateně čachruje s úrokovými sazbami v beznadějně se vylučující snaze snížit inflaci a zároveň stimulovat hospodářský růst.Ruská ekonomika: Výzva pro Putina, příležitost pro silovikyZávěrem se zbývá zamyslet, jak na celou věc zareaguje ruský establishment. Pokračující špatné ekonomické ukazatele spolu s postupným znehodnocením úspor ruských střadatelů nejsou dobrou vizitkou pro Kreml. Kdekdo by mohl namítat, že Rusové jsou na nepříznivé podmínky zvyklí a nadále tak budou stát při svých vůdcích. Pravdou však zůstává, že Vladimír Putin vybudoval svoji pověst částečně i na schopnosti přivést asijskou krizí (1998) zdevastovanou ekonomiku do stabilizovaného stavu. Ten se přitom vyznačoval hospodářským oživením, vysokými státními investicemi, štědrými dotacemi a všeobecným růstem životní úrovně. Tento obraz nyní dostává citelné trhliny. Markantně rostoucí cena ropy na počátku tisíciletí otevřela do té doby nepříliš známému politikovi okno příležitostí a její propad je rovněž může zavřít. Ne snad, že bychom stáli na prahu Putinova pádu. Nepříznivý vývoj však zvýší tlak na změny, jež mohou vést k šarádě v nejvyšších patrech ruské politiky. Propad cen ropy se tak může stát šikovnou záminkou pro vyostření boje mezi jednotlivými mocenskými skupinami, jež se kolem Putina během let vytvořily. Je přitom veřejným tajemstvím, že lidem s armádní minulostí (tzv. silovikům) již delší dobu příliš nevoní umírněnější přístup jejich na civilní sféru vázaných kolegů v čele s premiérem Medvěděvem. Letošní ruská zima proto může být opravdu krutá.Ilustrační foto: wilhei (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOČNÍ MŮRA MÍSTO POHÁDKY: LEVNÁ ROPA “POTÁPÍ” EKONOMIKU

    “Levná ropa je skvělou zprávou pro světovou ekonomiku. Cena benzínu a nafty klesá, domácnosti i firmy tak budou mít více prostředků na ostatní výdaje. Levná ropa roztočí hospodářství a pomůže odvrátit hrozící krizi (kdybychom jich přeci jen dosud neměli málo).” Tyto a podobné titulky musel v posledním roce zaznamenat každý, kdo alespoň letmo prošel kolem novinového stánku či se připojil k internetu. Kolaps světových cen černého zlata se sice stal neskutečným bolehlavem pro řadu rozvojových a na vývoz této komodity zaměřených ekonomik, pro západní svět však měl sloužit jako vytoužený vítr do plachet. Ba co více, tato změna se měla pozitivně dotknout nejen dobře situovaných chlapíků v barevných kravatách a bílých naškrobených límečcích, ale rovněž miliónů Jardů a Růžen z továren či supermarketů. Což, jak jistě uznáte, se v dnešním světě nestává úplně často. Ano, prakticky všichni u čerpacích stanic tankujeme levněji a tak si (alespoň dle statistik prodejů) opět rádi pořizujeme velké “žravé” vozy s představou, že cena benzínu a nafty se již nikdy nevydá na další vysokohorský výstup k výšinám. V kapsách nám totiž zůstává trochu více oněch kouzelných barevných papírků a tak si podobné vymoženosti můžeme dovolit. Touto svoji zvýšenou spotřebou následně roztáčíme kola ekonomiky a stáváme se tak nějak šťastnějšími. Tolik teorie. Jak se však nyní zdá, všechny tyto krásně znějící předpovědi (či snad pohádky?) založené na základních ekonomických poučkách se pomalu stávají noční můrou…přinejmenším pro někoho.Varování Goldman SachsTakto alespoň vyznívá nejnovější analýza banky Goldman Sachs, finančního giganta, který po mnoho desítek let jako magnet přitahuje absolventy ekonomických oborů předních světových univerzit. Přestože se tato instituce (stejně jako mnoho dalších firem z oboru) po ekonomickém kolapsu z roku 2008 u části veřejnosti těší asi stejné důvěře jako pouliční hráč skořápek (vzpomeňme na řadu demonstrací s parodujícími transparenty “Goldman Sucks”), její nálezy nelze podceňovat. A to už jenom z toho důvodu, že tentokrát všeobecně přijímanou ekonomickou poučku o užitečnosti nízkých cen ropy pro ekonomický růst nezpochybňuje nějaká “pochybná partička alternativně uvažujících studentíků” ale miliardový kolos stojící v srdci finančního systému.O co se tedy jedná? Zjednodušeně řečeno většina těch dobře oblečených chlapíků v barevných kravatách, které jsme si v Evropě a Americe zvykli vídat ve večerních zprávách, se zase jednou spletla. Nebo možná lépe řečeno vydávala svá věštění z křišťálové koule za nezpochybnitelné predikce budoucnosti a bezmyšlenkovitě citovala vžité poučky ze školy (viz první věty tohoto článku). Dle analytiků Goldman Sachs(a nejen jich) totiž levná ropa sice u určité části společnosti vedla ke snížení výdajů za pohonné hmoty, zároveň ovšem zdevastovala řadu menších a středních těžařských firem a ty velké donutila k výrazným “úsporným opatřením”. Pod nimi si lze představit rozsáhlé škrty v investicích na průzkum dosud neprobádaných ložisek, vývoj nových technologií, snižování mezd a často také poměrně masivní propouštění. Dle statistik jen od počátku tohoto roku vyhlásilo ve Spojených státech bankrot na pět desítek těžařů, velká část ostatních je přitom poměrně výrazně zadlužena. Rozvahy těchto firem jsou totiž často stavěny na minimální prodejní cenu (breakeven)  kolem 50 – 70 dolarů za barel, což při současné cca 40dolarové cenovce vede k masivním ztrátám. K tomu je navíc třeba připočíst stejný efekt u řady dalších odvětví, která jsou na ropný průmysl navázána. A těch rozhodně není málo! Výsledkem je přitom výrazný propad v proudění investic na straně těchto miliardových byznysů spolu s omezením výdajů u nově nezaměstnaných pracovníků + ztráty z propadu akcií a dalších derivátů spojených s těžaři a ropou jako komoditou. O velikosti celého průšvihu přitom vypovídá právě fakt, že tento dle Goldmanů vyústil v záporný efekt předpovídané ropné spásy. Levná ropa tedy americkou (a v návaznosti i světovou) ekonomiku nepovzbuzuje, ale naopak ji pravděpodobně táhne pomalu k zemi. Pohádka se šťatsným koncem se tedy, zdá se, minimálně nekoná a pro mnohé může být i noční můrou.Poučení v nedohlednu?Čtenář jistě může namítnout, že vše, co v příspěvku popisuji, je spíše záležitost zámoří a českého spotřebitele se netýká. Na první pohled přitom může mít pravdu. Háček je v tom, že zvláště oblast energetických surovin, jejich těžby a distribuce je odvětvím extrémně globalizovaným a negativní vývoj v jedné jeho části (a to velice důležité) se velmi rychle promítá všude po světě, naši malou, pro mnohé krásně izolovanou až “ostrovní” ekonomiku nevyjímaje! Navíc daný fakt je další do řady svědectví o tom, že v současnosti dogmaticky pojímaný primát ekonomie a neomylnost jejích kazatelů v podobě všemožných analytiků je tak trochu fetišem naší doby.Tímto tvrzením se přitom netoužím přiřadit do stále rostoucího zástupu samozvaných kritiků ekonomie a jako student úplně jiného oboru snad ani nemohu. Pouze připomínám, že zde máme další dobrý důvod více kriticky přemýšlet při poslechu “zaručených pravd” prezentovaných v médiích …a rovněž při spokojeném plnění nádrží našich čtyřkolých miláčků.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Co tvoří prosperující zemi?

    Přemýšleli jste někdy, co tvoří prosperující zemi? Demokracie? Může to tak být. Dobrá zásoba přírodních zdrojů? Mohou tomu pomoci. Tržní svoboda do které stát ideálně vůbec nezasahuje? Už jsme blízko. Demokracie je dobrý stav uspořádání společnosti, kde si mohou lidé nejlepším způsobem určit kdo je povede. Jak ale vidíme na příkladu celé EU, i demokraticky zvolení zástupci z mnoha zemí mohou kolektivně a jednotným úsilím vybudovat socialistické zřízení nejhlubšího kalibru, kde se budou snažit lidi ovlivňovat, obírat je o více než polovinu jejich zisku a ještě jim určovat co si smí a nesmí koupit. Co smí a nesmí prodávat.Jak je ale vidět, lidé se nechávají demokratickou myšlenkou unášet. Přitom jsme ale zapomněli na jednu důležitou věc. Příliš se soustředíme na to KDO a jakým způsobem určený člověk (politik, panovník, …) nás povede, že už se o to méně zajímáme JAK. Co vlastně zajistilo výsostné postavení spojených států? Ano, byl to svobodný trh. Každý si prodával co chtěl, mohl si stanovit obchodní podmínky jaké chtěl a mohl se svobodně s kýmkoliv domluvit. Stát do ničeho nezasahoval. Pokud si někdo koupil něco špatného, byl to jeho problém. Stát do ničeho nezasahoval a nechával lidi volně obchodovat mezi sebou. Když kolonisté zakládali spojené státy, tak přesně na takovouhle svobodnou anglii – v té době již přebujelou státním aparátem – nostalgicky vzpomínali.Jenže už je po všem. Státní moc má bohužel tendenci neustále posilovat. Tak se stalo, že obchodní právo v USA je neskutečná byrokracie. Je stále těžší založit revoluční společnosti jako je Apple a objevily se spekulace, že přebujelý státní aparát s velkým množstvím byrokracie by vedl k tomu, že by ho v dnešní době Steve Jobs ani nezaložil. Softwarové patenty, “ekologická” opatření, dělání nesvépravných lidi ze zákazníků, povinná zdravotní pojištění, provoz důchodového systému v režii státu. Toto vše má ale pouze ten následek, že ti schopnější tím zvládají kličkovat, kdežto zákazníci získávají falešný pocit bezpečí. Tisíce oslů pak končí v Černých ovcích a brečí tam že ve smlouvě byl na ně připraven nějaký trik. Blbost trik, prostě tu smlouvu nečetli a neptali se.Tento socialismus označovaný za kapitalismus pak USA ničí. Podnikatel potřebuje pro založení podniku tisíce papírů, povolení a dalších procesních věcí. Nestačí pouze pronajmout nebo koupit prostory, sehnat lidi, sehnat další věci, rozjet to a holt zaplatit nějaký drobný podíl na zisku když už tedy nejde jinak. Byrokracie je velká a daně tvoří dohromady více než polovinu celého příjmu. A tohle všechno provádějí demokraticky zvolené vlády.Pak je zde ale Honk Kong. Prakticky je pod nadvládou komunistické Číny, ale můžete si zde dělat co chcete. Neexistuje žádný sociální systém takže je to jen o Vás. Existují jen minimální daně. Holt se musíme smířit s tím, že úplně svobodný stát zatím není nikde k dispozici. Neexistují žádné omezující podmínky a tento asijský stát roste obrovským tempem. Doporučuji si o něm něco vyhledat :-) .Negativním příkladem demokracie je pak Indie. Jedná se o poměrně chudou zemi, kde oficiálně vládne demokracie. A ona tam také je. Své zástupce si volí lidé sami. Bohužel ale tito zástupci kontrolují úplně všechno. Pokud chcete podnikat, musíte si požádat o povolení. Úředníci poté rozhodují jestli má Vaše podnikání nějaký přínos a toto podníkání povolí. To jim trvá i roky. Pokud už podnikat máte, musíte žádat o povolení kvůli každé blbosti. Kvůli změně barvy auta, kvůli přestěhování, kvůli přemalování barvy vlastního domu. Kvůli všemu.Jak to jen bylo? Rus je na návštěvě u přítele v Americe. Najednou jim v autě dojde benzín. Rus se ptá co jako budou dělat. Američan odpovídá: “Dotlačíme to k pumpě a tam si koupíme benzín.” Rus je úplně překvapen: “To jako jen tak? Bez povolení? Bez front? Bez bumážky? No tady je teda pěknej bordel.” Bohužel svobodu stále pokládá za bordel příliš mnoho socialistů.

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Prosperující zemědělství, průmysl a normální obchody v ulicích. Proč to vlastně zmizelo?

    Většina problémů vzniká proto, že odstraňujeme důsledky a nikoliv příčiny. Hodně lidí si poslední dobou stěžuje, že se do centra měst dostávají bary, herny, bazary, zastavárny a další podobné zařízení a klasické obchody mizí z ulice. Hodně lidí obviňuje “zlou dobu” kterou přinesl kapitalismus. Za komunistů prý takovéto problémy nebyly. V centru města stálo řeznictví, maso-zelenina a další. Sice byly buďto bez zboží, nebo se na něj tvořily kilometrové fronty, ale bylo tam. I já si vzpomínám, že v devadesátých letech mého dětství se nacházely ve městech řeznictví, potraviny, obchod s ovocem a zeleninou a další. V tomto čerstvém kapitalismu, který byl mnohem více kapitalismem než v dnešní době, se živnostníkům dařilo. Nedá se říci že by to bylo ideální, ale dařilo se jim.Poslední dobou tohle odchází. Zavřela se místní cukrárna a místo ní otevřeli vietnamský obchod. Zavřeli místní řeznictví a místo něj otevřeli turbo solárium. Spoustu původních prodejen slouží úplně jiným účelům. Já všem těm podnikatelům fandím. Nikdo by neměl někomu nařizovat v čem má podnikat a kde se má co provozovat. Role státu má být minimální a toto určitě není to, o čem by měl rozhodovat. O tom, jestli tam má ta prodejna stát ať účinně rozhodne trh. Pokud se lidem líbí, že tam ten obchod strojí nebo je tam služba provozována, tak ji budou využívat. V opačném případě tam nepůjdou a majitel to sám zastaví. Nyní se ale pojďme podívat, jaké jsou ty dva důvody, které tyhle provozovny v masové míře dostávají do center.První příklad je extrémní nárůst “pochybných” barů, bazarů, zastaváren, heren atd. Kdo do těchto provozoven chodí? Většinou nezaměstnaní. A účelově nezaměstnané vytváří státní, docela nabobtnalý, státní systém. Peníze jdoucí k poctivě pracujícím nebo podnikajícím jsou “násilně” sníženy o tzv. sociální pojištění. Z těchto peněz jsou poté veskrze placeni lidé, kteří si úmyslně nehledají práci a tyto dávky čerpají. Kdyby tito lidé nevěděli, že existuje něco jako sociální systém, tak by si rychle nějakou práci nebo jiný způsob obživy našli. Věděli by totiž, že jsou zodpovědni sami za sebe a zadarmo jim nikdo nedá. Většina nezaměstnaných jsou ti samí lidé a mohou o sobě tisíckrát tvrdit, že si tu práci “prostě hledají”. Tito lidé pak začnou hrát automaty, peníze vydělávajících začnou propíjet, občas si za ně něco koupí a pak to dají do zastavárny až jim to finančně nevyjde. Hlavně ale také pro ně v podstatě nepředstavují žádnou hodnotu. Takže na to aby je všechny prohráli v herně jim stačí jít kolem herny, když je zrovna mají u sebe. Neříkám, že by si občas i někdo samostatně vydělávající nešel zahrát. Něčeho se napít si taky sem-tam občas zajdu. Určitě ale za to neutrácím sociální dávky, protože je nedostávám a svých vydělaných peněz si vážím. První důvod nárustu těchto zařízení je tedy jednoznačně sociální systém, kde nezaměstnaní ( a nepodnikající – prostě ti co se nedokáží sami uživit ) chodí do těchto zařízení utrácet peníze, o které se sami nezasloužili.Druhým důvodem je nárůst státních zásahů, regulací a dalších operací do trhu, který se tímto stává méně a méně svobodným. Hlavně z evropské unie k nám přichází více a více buzer…regulací na délku a zahnutost banánů, na to jakými žárovkami máme svítit a spoustu dalšího. Dále se k tomu přidává jaké “energetické třídy” má být která lednička a mezitím se zcela pokřiví trh tím, že ze svých daní platíme mnohonásobně více kvůli nařízenému odběru “zelené” ( ta energie stejně vůbec zelená není, jak budou zlikvidovány ty panely? ) energie za větší výrobní trhy abysme podporovali jakousi ekoteroristickou operaci. Se všemi těmito nařízeními se samozřejmě více vypořádá velký obchodní řetězec, než rodinný krámek Pepy Dvořáka se stoletou tradicí. Různé operace k “přilákaní investorů” kdy má třeba velký obchodní řetězec daňové prázdniny, nebo získá na nějakou rekonstrukci nebo jiný projekt evropské dotace získává neoprávněnou výhodu a může tedy na trhu nabídnout daleko nižší cenu. Dalším problémem jsou tedy zbytečné regulace a další byrokracie, kterou si umí vyřídit jen velké řetězce s týmem právníků kdežto malý živnostník na ní ztroskotá. Daňové prázdniny pro jeden subjekt na trhu pak ostatní poškodí v cenách, které mohou ony nabídnout. Tohle není svobodný trh. Ať obchodní řetězce na trhu klidně jsou, ale za stejných podmínek jako ten malý živnostník.Je to tak všude. Současná vláda, která by se ráda označila za pravicovou odstraňuje také nikoliv příčinu ale důsledek. Příčina současného úpadku tzv. západních států se nachází ve stále větší socializaci a zvyšování daní, kdy si stát bere za jednotlivce právo rozhodovat o tom, co s těmito penězi udělá. Stát ale hospodařit neumí, takže mu prostředky nestačí. Tento svůj problém chce vyřešit dalším zvyšováním daní.  Lidé si neuvědomují, že se zde jedná o socialismus a požadují, aby stát do všeho ještě více zasáhl. Asie se vydává opačným směrem a začíná nás překonávat. Kde se dneska vyrábí většina výrobků?

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Evropský sen

    O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorikaProč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílůmJ. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinouOmezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace. Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa. Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat. Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století. Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla. Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým. Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času. V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců. Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat. Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího. Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází. Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj. To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA. Diskusní téma pro studenty

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Film
  • PSYCHOTHRILLER “DÁREK”: STRHUJÍCÍ I NUDNÝ ZÁROVEŇ (recenze)

    “Dárek”, pod tímto slovem si každý z nás může představit ledacos. Pěkným “dárečkem” mohou kupříkladu být bývalí spolužáci ze střední či základní školy, kteří se jakoby z čistého nebe po dlouhých letech zjeví ve vašem životě. Usmívají se na vás, zvou na kávu, pochválí mobil, hodinky či auto, neustále pochlebují – zkrátka nejlepší přátelé. Nic naplat, že si na ně sotva vzpomínáte a ve škole jste spolu prohodili stěží dvě věty za rok (a většinou to nebyla moc milá slova). Pravda, většina z nich je pouze otravná a relativně neškodná. Brzy totiž zjistíte, že se vám ve svém příšerně padnoucím saku z Tesca pouze snaží prodat pojištění či sestavit životní investiční plán. Jakpak by také ne, když zrovna startují hvězdnou kariéru v jedné ze stovek bezejmenných společností a nad hlavou jim visí hrozba červeného penalizačního puntíku. Režisér Joel Edgerton však ve svém snímku Dárek (The Gift), jenž právě vstoupil do tuzemských kin, poměrně barvitě líčí, jak to vypadá, když se ona neškodnost vytratí. A jak napovídá žánr filmu (psychothriller), není to úplně pěkný zážitek.(Ne)všední psychothrillerDárek bezpochyby přiláká diváky svým nosným tématem – problematikou stalkingu. V Česku se pravděpodobně nejedná o zrovna populární téma, každopádně na Západě a zvláště v Americe je z něj již několik let opravdový “topic”. Úvodní scéna zavede diváka do moderního proskleného domu v Kalifornii, kam se právě z Chicaga přistěhoval mladý zamilovaný pár. Simon (Jason Bateman) je od pohledu kariérista jako vystřižený z obálky mužského lifestylového časopisu, jemuž sekunduje tak trochu pro sebe žijící home-designérka Robyn (Rebecca Hall). Vše se zdá být zpočátku poklidné a ideální, avšak brzy není těžké poznat, že nový život je spíše pokusem o lék na neklidnou minulost páru. A právě v určité až příliš snadné předvídatelnosti příběhu leží problém celé první poloviny snímku. Dějová linka se rýsuje naprosto jasně a věštit události 10 minut před jejich skutečným proběhnutím nevyžaduje příliš mozkové aktivity. Podivné zjevení se Simonova bývalého spolužáka Gordona, jeho podlézavé a podivně milé chování k Simonovi, opakující se nevyžádáné návštěvy u páru doma, nekonečná smršť drobných dárků se vzkazy a dopisy… to vše zkrátka zcela jasně určí role jednotlivých postav. Ty pak nemají čím překvapit a činí první část filmu poměrně nudnou či přinejmenším standardní.Game changer přichází v okamžiku, kdy se Simon s Gordonem (jehož školní přezdívka zněla “Gordo Weirdo”) krutě pohádá a dá mu jasně najevo, že je mu jeho přítomnost více než nepříjemná. Ostatně ve škole nikdy přátelili, Gordo byl odjakživa podivín a příliš kamarádů si logicky neudělal. Následují typické stalkingové scény, kdy se vyšinutý Gordo motá kolem domu manželů, otráví ryby ve venkovním jezírku a ukradne jejich čtyřnohého miláčka. Výsledkem je policejní zásah a soudní zákaz přibližování se. Je tu zrod zdánlivé idylky. Simon úspěšně cílí na vedoucí post v nové bezpečnostní firmě a Robyn konečně otěhotní (rozuzlení chicagského traumatu). Dolce vita je však narušena posledním dopisem od Gordona, v němž slibuje, že dá páru pokoj a navrhuje Simonovi uzavření vzájemné nelichotivé historie ve stylu “co jsme si, to jsme si”. Nechápající Robyn, jíž Simon nechce nic říci, začne na vlastní pěst pátrat po manželově středoškolské minulosti. V ní přitom Gordo Weirdo hraje zásadní roli. Zjištění jsou poměrně šokující.Právě v tomto momentě začíná svým způsobem zcela nový snímek plný výborně nasnímaných děsivých scén (jež si navzdory svému nenásilnému charakteru nezadají s hororem), neustálých konfrontací a překvapivých dějových rozuzlení. Tempo se zrychluje a člověk začíná být do filmu bez nadsázky zcela ponořen. Vše, co dosud věděl o jednotlivých postavách, je převráceno naruby a zjevuje se nový obraz nečekané lidské tragédie. Dávno zapomenutá minulost, jejímž ztělesněním je Gordo, vystupuje z temnot a ničí Simonův život.Hodnocení: Podzimní “Dárek” pro diváky?Navzdory rozpačité první polovině, která avizované téma stalkingu pojímá zdánlivě dosti fádně, dle mého názoru Dárek po právu aspiruje na psychothriller tohoto podzimu. Druhá část totiž bezezbytku naplňuje vše, co divák od tohoto žánru čeká, a to navíc velmi originálním způsobem. Někdy je zkrátka třeba si na skvělý zážitek počkat… dokonce i značnou část filmu. Celkově: 80 %

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • TOP 3 FILMY Z 52. ROČNÍKU KVIFF ANEB CO MĚ LETOS ZAUJALO VE VARECH

    Promítačky se dotočily, ceny byly předány a tisíce návštěvníků vyrazily směrem ke svým domovům. Padesátý druhý ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (KVIFF) je již minulostí a letos tolik opěvované betonové monstrum v podobě hotelu Thermal se opět stává vcelku opuštěným místem. To mu ostatně umožní minimálně do dalšího léta v klidu a spokojeně chátrat. Nicméně festival je především o filmové tvorbě a právě jí se zde hodlám věnovat. Přestože jsme s přítelkyní tento rok poněkud zlenivěli a více projekcí nestihli než zhlédli, strávil jsem v kinosálech dostatek hodin, abych vám mohl předložit svůj krátký a zcela subjektivní seznam několika kousků, které by si i nefestivalový divák neměl nechat ujít. Některé z nich totiž nejsou určeny čistě pro filmové fajnšmekry, popřípadě je čeká tour i po českých multiplexech.Baby Driver (2017) – USA/Velká BritánieTento akční krimi-thriller jsem viděl až v sobotu o půlnoci, kdy se promítal jako rozlučkový film festivalu v kině Čas. Pokud si vzpomínám, původně se na mém seznamu ani nevyskytoval a zařadil jsem jej tam až poté, kdy jsem si přečetl pochvalné reakce svých známých na Facebooku. Sám přitom musím rovněž jednu přidat. Snímek zostra otevírá divoká automobilová honička, při níž nevýrazný mladík v černých brýlích a zároveň hlavní hrdina Baby odváží skupinu bankovních lupičů do bezpečí. Ve svém červeném sportovním Subaru Impreza přitom předvádí neuvěřitelné kousky, přičemž divákův zážitek z divoké jízdy je dále umocněn dynamickou hudbou z protagonistova iPodu. Ostatně byla to pravděpodobně právě tato scéna, díky níž si Baby Driver vysloužil titul nejlepšího řidičského počinu od webu Drive Tribe.com. Nutno ovšem podotknout, že po ní již vše dosti zpomaluje a tvůrci následně spíše vsadili na oblíbené herecké tváře. V roli mafiánského bosse, který si Babyho spolu s dalšími profesionálními zločinci najímá pro své loupeže, tak například vystoupí Kevin Spacey. Herec známý většině diváků především z kultovního seriálu House of Cards zde předvádí skvělý výkon a pokud jste si oblíbili Francise Underwooda, jeho nová role se vám bude jistě zamlouvat. Na postech kriminálníků se následně objeví i Jamie Foxx nebo Flea, baskytarista Red Hot Chilli Peppers. Příběh je sice poměrně jednoduchý a dosti přímočarý, přesto vše nepůsobí lacině a desítky minut před plátnem proto ubíhají velice rychle. O to překvapivější je pak závěr, kdy pekelný šofér Baby prodělá sice vcelku tušenou, nicméně na můj vkus dosti náhlou proměnu svědomí, potopí své kumpány a rozhodne se ze zločineckého světa uprchnout. Následují dosti těžko pochopitelná a naturalisticky pojatá jatka, která postrádají jakoukoli logiku a celkový dojem z jinak podařeného snímku srážejí. Navzdory tomu je Baby Driver filmem, který určitě zůstane v paměti.Wind River (2017) – USA/Velká BritánieO tomto americkém thrilleru se toho již před festivalem napsalo mnoho. Zvýšené publicitě ostatně odpovídal i nebývalý zájem o páteční premiéru ve Velkém sále hotelu Thermal, kde se zaplnila i místa v uličkách a na schodech. Důvodem pravděpodobně byla i osobní přítomnost hlavního protagonisty a zároveň jedné z velkých hvězd letošního ročníku festivalu Jeremmy Rennera. Děj snímku se odehrává v indiánské rezervaci Wind River v zasněženém Wyomingu, kde nájemný lovec dravé zvěře Cory Lambert při stopování divoké pumy narazí na mrtvolu mladé díky, jíž dobře zná. Jednalo se totiž o nejlepší přítelkyni jeho shodou okolností zesnulé dcery, která rovněž zemřela uprostřed divočiny za zcela nevyjasněných příčin. Na místo je proto kromě indiánské policie povolána i nezkušená agentka FBI v podání Elizabeth Olsen, jež si očividně v drsném prostředí neumí poradit. Je tedy nabíledni požádat znalce tamních poměrů a citově zainteresovaného Lamberta o pomoc s případem. Následné minuty se nesou v duchu představení všech myslitelných neduhů indiánské komunity, utápějící se v pocitech poraženectví a absence zářné budoucnosti ve světě, jehož pravidla udává “bílý muž”. Drobná příběhová stagnace je však vykoupena naprosto nečekaným a dramatickým zvratem při přestřelce mezi policií a ochrankou tamní ropné plošiny, k níž náleží i hlavní podezřelý. Konec snímku je pak velice rychlý a svým způsobem bytostně americký. Ano, thriller je mimo jiné i oslavou onoho tradičního drsného selfmademana s vlastním pojetím spravedlnosti, navzdory tomu však nečekejte žádného klauna v podobě Cordela Walkera z béčkového amerického seriálu Walker Texas Ranger. Cory Lambert  a Wind River totiž divákovi nabízejí mnohem více.Korporace (Corporate, 2017) – FrancieMnou zvolenou trojici uzavírá zástupce francouzské kinematografie, o němž se sice zdaleka tolik nenapsalo, přesto dle mého přichází s velice aktuálním a zajímavým tématem. Korporace je totiž sondou do často dehumanizujících praktik velkých nadnárodních společností, jež se snaží své zaměstnance přeměnit v ultra poslušné a ideji růstu firmy slepě oddané pracovní stroje. V případě, že se tato indoktrinace nezdaří, následuje tvrdý nátlak a snaha se nevýkonných či odmlouvačných jedinců zbavit, a to často dosti drsnými metodami. Že se přitom nejedná pouze o téma z francouzského prostředí netřeba zdůrazňovat! Snímek sám o sobě vypráví příběh sebemotivované a tvrdé manažerky lidských zdrojů (ano, už sám název je více než půvabný) Emillie, pracující ve smyšlené korporaci Essen. Jejím úkolem je naplnit závěry nově schválené vize práce se zaměstnanci, kdy má být celkový početní stav snížen o 10 %. Nicméně v rámci zachování dobrého PR je prostý vyhazov vyloučen. Je třeba nasadit promyšlené postupy firemní buzerace a psychického vydírání, aby kádrově nevhodní lidé takříkajíc “odešli sami”. Vše se však bortí v momentě, kdy jeden z takto zasažených zaměstnanců páchá přímo na pracovišti sebevraždu. Rozjíždí se vyšetřování a hlavní hrdinka se rychle dozvídá, že v rámci zachování dobrého jména je vedení společnosti v čele s “jobsovsky” působícím generálním ředitelem ochotno rychle obětovat i ji a původní plán redukce zaměstnanců popřít. Zde kromě námětu zaujme i skvělý výkon již prošedivělého herce Lamberta Wilsona, jehož mohou fanoušci sci-fi znát z kultovní trilogie bratrů Wachowských Matrix, v níž ztvárnil charismatického Merovejce. Nicméně zpět k příběhu. Jak již bylo řečeno, Emilly se dostává do hledáčku vyšetřovatelky bezpečnosti práce a postupně ji dochází, že jedinou šancí na záchranu vlastního krku je spolupráce s úřady. Její kariéra ve velkém byznysu je tím však nadobro u konce. Přestože pokud vím, Korporace nebyla obzvláště vyzdvihována, snímek je velice povedenou psychologickou sondou do často podivného smýšlení vysokých korporátních manažerů a jimi spoluvytvářené firemní kultury, která může v některých případech míti značně totalitní tendence. Navzdory absenci jakékoli akce, rychlých zvratů či čehokoli podobného zůstává divák do filmu vtažen takřka po celou jeho dobu. Že se pak v době, kdy jsou v naší západní společnosti extrémně populární úvahy o řízení státu jako firmy, jedná o více než poučný snímek, netřeba zdůrazňovat!Tolik tedy k mému subjektivnímu výběru z letošního 52. ročníku KVIFF. Rozhodnete-li se na některý ze snímků vydat do kina, či jej zhlédnout doma, budu velice rád za vaše postřehy a názory. Toto léto totiž ve Varech nabídlo opravdu spoustu zajímavého filmového materiálu.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • THE JOKER: HARLEKÝN HRŮZY OHLAŠUJE NÁVRAT NA STŘÍBRNÉ PLÁTNO

    Harlekýn hrůzy, ďábelský šprýmař, pochmurný žertér, šašek šílenství, muž s úsměvem smrti… to vše jsou označení, jež komiksoví tvůrci přiřkli jedné jediné postavě. Není jí přitom nikdo jiný než světoznámý The Joker.Geniální a šílený zároveň, tento klaun z dílny amerického vydavatelství DC Comics svým věhlasem dávno překročil uzavřený svět kreslených sešitů pro děti a věčně mladé dospělé. Objevil se v televizních seriálech, celovečerních filmech (a to dříve, než komiksová tématika začala být superstrojem na peníze), počítačových hrách, až se postupně stal jedním z nefalšovaných symbolů moderní popkultury. Jeho bělostný ušklebavý obličej lemovaný křiklavě zelenými vlasy u nás pravděpodobně není natolik známý jako například některé charaktery z Hvězdných válek či podobných sérií, přesto nelze pochybovat o tom, že se Joker stal inspirací (ať už přiznanou či nikoli) řady dalších literárních, herních i filmových postav. Letos přitom tento antihrdina chystá velký comeback na stříbrné plátno i herní konzole. Šklebit by se na diváky měl v dlouho očekávaném akčním snímku Suicide Squad (Sebevražedný oddíl), animovaném a pro fajnšmekry stylizovaném převyprávění komiksu The Killing Joke i graficky netradiční herní sérii Batman od společnosti Telltale Games.Přes sedm destiletí na kriminální scéněO tom, že Joker je Batmanovým bolehlavem číslo jedna pravděpodobně netřeba dlouze polemizovat. O jeho roli v příbězích netopýřího muže slyšeli pravděpodobně i ti, kteří komiks nikdy v životě nedrželi v ruce. Daleko méně rozšířeným faktem je skutečnost, že tento šašek terorizuje obyvatele smyšlené americké megapole Gotham City již neuvěřitelných 76 let. Po celou dobu tak přitom činí s grácií, originalitou a určitým zvráceným šarmem.První komiks, v němž se Joker objevil, spatřil světlo světa již roku 1940. Autor Bob Kane tehdy hledal neotřelou postavu, která by se svým intelektem a schopnostmi byla schopna postavit svalovci v černém převleku, a zároveň zaujala více než běžní kreslení lupiči. Povedlo se! Joker vzbudil zájem čtenářů a ti brzy začali požadovat další příběhy. S drobnými přestávkami tak lze jeho působení vystopovat během všech následujících dekád, během nichž se dočkal i vlastní komiksové řady. Zatímco však Batman, Robin či komisař Gordon zůstávali po celou tu dobu prakticky stejnými nepříliš plastickými postavami, právě Joker prodělal řadu zásadních proměn. Je to právě jeho postava, jež nádherně ilustruje proměnu nálad americké společnosti během jednotlivých dekád, zrcadlí její očekávání, hodnoty i morální hranice, kam je až ve vyprávění jednoduchých kreslených příběhů schopna či ochotna zajít.Zatímco první Joker byl zákeřným temným vrahem draculovského typu, jeho následovník čelící autocenzuře komiksových vydavatelství 50. let se omezil na kradení drahých kamenů a vymýšlení absurdních šprýmů. Jednalo se o dobu, kdy komiks odrážel studenoválečnou touhu činit složitý svět jednoduchým místem s jasně danými pravidly. Pokud by totiž čtenář snad trpěl těžkou formou slabomyslnosti a nepochopil, kdo je opěvovaným kladným hrdinou a kdo naopak prohnilým zloduchem, autoři mu to prakticky na každé straně vždy svými popisky připomněli. Linie byly jasně dané. Situace se mění až na přelomu 70. a 80. let, kdy se již tvůrci nebojí navrátit ke kořenům a postupně tvoří daleko temnějšího a brutálnějšího šílence, který se nezdráhá pro své vlastní pobavení vraždit prakticky kohokoli bez ohledu na sociální status, věk nebo pohlaví.Joker a děsivá nahodilost zločinu…Kromě toho, že během dlouhých let fungoval jako Batmanovo zvrácené alter ego, Joker fascinoval a děsil čtenáře především absolutní nevypočitatelností svých zločinů. Naše vnímání sociální reality je velmi silně spjato s potřebou nalézat příčiny, objasnění či alespoň vzdálená vysvětlení lidských skutků. Zelenovlasý šašek však nikdy žádné zdůvodnění neměl, udeřil náhodně, kdekoli, bez špetky racionální úvahy. Nikdo od pouhého prodavače novin až po šéfa gothamského podsvětí si před ním nemohl být jist, světec či hříšník, cílem se mohl stát každý. Právě tento Jokerův útok na naši neukojitelnou potřebu narativity a racionality přitom pravděpodobně stojí za popularitou této postavy. Ostatně, když se jej v jednom díle ptají, proč daný zločin spáchal, se smíchem odpoví: “A proč ne?”.Stejně jako motivy jeho akcí, neznámý zůstává i šaškův původ. Za celá dlouhá desetiletí totiž nevychází najevo, kým tento bláznivý muž byl, než propadl zločinu. Joker o své minulosti vypráví řadu rozličných a naprosto protichůdných příběhů. Jednou byl nedoceněným chemikem, podruhé zhrzeným hercem poté chudým zlodějíčkem v rudé kápi. Jeho minulost je naprosto nejasná, což ještě více posiluje útok na naše očekávání. Konstantní zůstává pouze ona message jeho činů: Kdykoli se může stát cokoli. Ať již je váš život cnostný či mrzký, jste-li úspěšní či úplní ztroskotanci, vždy se můžete stát cílem nepředvídatelné zničující události. Jeden opravdu špatný den může zničit vše, co jste léta budovali, o čem jste snili. Budoucnost je navzdory vší naší snaze naprosto nevypočitatelná. Děsivé, že?Suicide Squad a návrat do kinosálůJak již bylo řečeno, Joker se probojoval i do světa stříbrného plátna, kde se jeho stopa stala rovněž nepřehlédnutelnou. Zásluhu na tom má především vynikající herec Jack Nicolson, jenž v ponurém snímku experimentálního režiséra Tima Burtona s názvem Batman (1989) vytvořil vskutku geniální zločineckou postavu. Nepřekvapí proto, že jeho výkon byl nominovám na Zlatý globus. I druhé a mnohem šílenejší ztvárnění komiksového šprýmaře v podání Heatha Ledgera ve filmu Batman: Temný rytíř (2008) se stalo kultovním. Ačkoli tvůrci poněkud upustili od původní literární předlohy, výsledek diváky nezklamal. Sám Ledger díky této roli dosáhl svého hereckého vrcholu, když získal Oscara, Zlatý glóbus i Cenu BAFTA. Nyní se o přízeň veřejnosti uchází Joker zcela nový, a to jako jedna z postav snímku Suicide Squad v podání Jareda Leta. Že se tak legendární postava opět dočká zcela neotřelé reinkarnace je prakticky jisté. Otázkou zůstává, zdali si silně marketingově propagovaný snímek nakonec opravdu získá srdce náročných komiksových fanoušků, nebo se spíše zařadí po bok odmítnutých počinů typu filmu Batman a Robin (1997) s Georgem Clooneym v hlavní roli.Ať tak či onak harlekýn zločinu ani v důchodovém věku rozhodně nechystá odchod do ústraní a se smělým úšklebkem hledí k stoletému jubileu.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný