Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • PUTINOVSKÉ RUSKO: PÁD RUBLU A ZTRÁTA SEX-APPEALU MOCNOSTI Z TAJGY

    Putinovské Rusko zažívá těžké časy – pád rublu, odliv zahraničního kapitálu, oslabení světových cen ropy, tvrdé ekonomické sankce. To vše jsou faktory, které mohou politicky i ekonomicky zkostnatělé zemi přinést nejenom návrat do dlouhotrvající recese, ale především výrazné opadnutí jejího vlivu v oblastech, jež jí jsou nanejvýš drahé, tedy v post-sovětských republikách a prostoru střední Asie. Silný ruský medvěd z tajgy totiž ztrácí svůj dosavadní sex-appeal.Koncept soft powerV 90. letech přišel vlivný americký politolog Joseph Nye s teorií existence tzv. měkké moci (soft power). Tvrdil, že státy si získávají vliv nejenom na základě velikosti svých vojenských arzenálů (hard power), ale rovněž skrz budování dobrého jména a atraktivity v mezinárodním prostoru. Pod těmito slovy si lze představit ledacos – od vývozu vlastní kultury přes poskytování rozvojové pomoci až po kvalitní vzdělávací a sociální systémy, jenž přitahují mladé mozky celého regionu. Nye přitom zastával názor, že měkká moc sice nenahrazuje vojenskou sílu státu, v mezinárodní politice však může být rovněž významná.Pád rublu a ruská přitažlivostVýše zmíněný koncept přitom není něčím, co by Putinovské Rusko kdy výrazněji zařadilo do svého myšlení. Ostatně i na nedávný propad rublu a hrozící recesi bylo ruskými vládními kruhy reagováno prohlášením o  testování nové balistické střely, tedy čistě v duchu silové politiky. Ignorování ztráty dobrého jména (potažmo celého konceptu měkké moci /soft power) se však Kremlu může ošklivě vymstít. Je to totiž právě ona přitažlivost, která k Evropské unii láká řadu zemí východní Evropy. Ostatně již utváření konkurenční Euroasijské ekonomické unie provází neskrývaná pachuť ze strany Běloruska a Kazachstánu. Idea velké Rusi již zřejmě ztrácí svůj lesk. Pád rublu a ekonomické problémy Moskvy přitom stahují ke dnu i okolní státy, jež jsou jako Bělorusko nuceny přijímat mimořádná opatření. Jediný, kdo tak v současnosti vítá ruskou měnu a vliv jsou neuznané východoukrajinské republiky.Zatímco se však Putinovské Rusko snaží čelit přitažlivé síle EU, na východě vychází další silný konkurent, jehož sex-appeal roste přímo úměrně se vzrůstající ekonomickou mocí. Je jím rudá Čína, jež tiše odhazuje svoji bázlivost, když hovoří o pronikání do prostoru střední Asie v rámci obnovení ideji “hedvábné stezky”. Na rozdíl od Západu snadno přimhuřuje oči nad autoritativními manýry tamních režimů a její ohromné devizové rezervy se nerozpouštějí v bitvách o záchranu vlastní měny se “zlými západními spekulanty”. Těžiště moci se přesouvá… Titulní fotografie: fmfm 166 (morgueFile free photos).

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÉ VZTAHY USA A INDIE: PARTNERSTVÍ PRO 21. STOLETÍ?

    Česká média o události tradičně prakticky nereferovala a mnohá zahraniční se poněkud povrchně omezila na rozbor objetí obou lídrů při loučení na letišti. Účast prezidenta Obamy na oslavách indického Dne republiky však pravděpodobně významně ovlivní nejen vztahy USA a Indie ale i budoucí dění v celém asijském regionu. Spolupráce obou zemí se totiž při troše štěstí opravdu může stát “rozhodujícím partnerstvím pro 21. století”, jak ji nazvala americká administrativa.Obama: “Money talks”Obamovo sblížení s nejlidnatější demokracií světa přitom dává velmi dobrý smysl a to hned z několika hledisek. Vztahy USA a Indie totiž po delší době přešlapování, nejistoty a nedorozumění konečně získaly restart, po němž byznys volal již léta. Proč? Amerika je v současnosti největším indickým obchodním partnerem, objem přímých zahraničních investic (FDI) v Indii, jejichž zdrojem byl Washington, se v poslední dekádě téměř zpětinásobil, postupně roste i zpětný tok kapitálu do USA. Přestože objem vzájemného obchodu stále značně zaostává za Čínou, potenciál k růstu je velký. Předně, Indie se navzdory mnoha nedokonalostem těší demokratickému zřízení, právní systém ovlivnila anglosaská tradice, angličtina je všeobecně přijímána jako lingua franca a nová vláda BJP premiéra Modiho slibuje výrazný odklon od socialistických praktik Indického národního kongresu.Indie a politika zadržování 2.0Ještě významnější se však jeví bezpečnostní a geopolitická rovina. Schůzka obou státníků znamenala obnovení smlouvy o vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, jež pravděpodobně přinese i technologické sblížení armád obou zemí. Ozbrojené síly Indie stojí na staré sovětské technice a Rusko donedávna zůstávalo hlavním dodavatelem zbraní, dle některých odhadů však Američané své kolegy z Moskvy v loňském roce významně předběhli. Tyto údaje přitom získávají geostrategický význam, vložíme-li je do kontextu událostí posledních měsíců. Republikány za svou pasivní zahraniční politiku kritizovaný Obamapřijíždí do Nového Dillí a podepisuje dokument s názvem “Joint Strategic Vision for the Asia-Pacific and Indian Ocean Region”, jež ohlašuje spolupráci v oblasti bezpečnosti námořní dopravy a ochrany vzdušného prostoru se zřetelem na Indický oceán a Jihočínské moře. Zároveň vláda v Tokyu oznamuje navýšení rozpočtu na zbrojení a premiéři Abe s Modim si vyměňují “liebesbriefy” plné superlativů.  Mnohem asertivněji vystupují i další země regionu jako Filipíny, Jižní Korea ale i Vietnam či  Abottova Austrálie.Co dané kroky znamenají a komu je celý vzkaz určen, není těžké odhadnout. V Asii a Pacifiku se postupně rodí zatím sice nesourodá, avšak odhodlaná koalice států připravených čelit rozpínající se moci pevninské Číny. Zaprášený koncept “politiky zadržování”, známý z dob počátku studené války, tak pravděpodobně bude aktualizován i pro potřeby 21. století, pouze s jinými hráči. Nové vztahy USA a Indie pro to vytváří velmi solidní základ.Ilustrační foto: CyberJu (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • STEPHEN HARPER SÁZÍ NA REKORD: CO PŘINESOU KANADSKÉ PARLAMENTNÍ VOLBY?

    Když kanadský premiér Stephen Harper na počátku srpna svolal mimořádnou tiskovou konferenci, málokdo tušil, že jeho oznámení převrátí tamní politiku naruby. Lídr konzervativců totiž sdělil národu, že se po domluvě s generálním guvernérem Davidem Johnsonem (zástupcem britské královny v zemi javorového sirupu) rozhodl předčasně rozpustit dolní sněmovnu parlamentu (House of Commons of Canada). Toto zvláštní právo, jímž donedávna disponoval i britský premiér, znamená zkrácení oficiálně pětiletého mandátu poslanců a zahájení politických tanečků před voliči. Kanadské parlamentní volby však tentokrát budou v řadě aspektů unikátní a slibují přinést zásadní změny, které mohou ovlivnit i celosvětovou politiku.Propad cen ropy aneb Když se nedaříZní to jako ohraná písnička, ale naprosto stěžejním faktorem, který volební klání jistě ovlivní, je stav ekonomiky. Ani země javorového listu nezůstává uchráněna celosvětových vlivů a negativní vývoj na komoditních burzách posledních měsíců ji sráží na kolena. Jako 5. největší exportér černého zlata na světě musí čelit nelítostnému útoku trhů, přičemž mohutný propad cen ropy si začíná vybírat svoji daň i v reálném životě. Ekonomové se dodnes přou o přesná data, každopádně kanadské hospodářství se již přinejmenším dvě čtvrtletí pohybuje na hranici nulového růstu a recese, což nedokáží zvrátit ani extrémně nízké úrokové sazby Bank of Canada (cantrální banky). Nepřekvapí proto, že dle průzkumu společnosti Ipsos pro Global News z 13. srpna považují voliči (76 % z nich) za nejpichlavější téma, které ovlivní kanadské parlamentní volby, otázku ekonomiky. Další položky na seznamu priorit přitom s hospodářstvím přímo souvisejí – je to udržitelnost financování zdravotnictví, tvorba pracovních míst a otázka zvyšujících se životních nákladů. Premiérova volba předčasně rozpustit parlament v podmínkách ekonomické stagnace se tak na první pohled může jevit jako velice riskantní hra. Bohužel ani druhý pohled žádné bližší vysvětlení nenabízí.Sázka na rekord, nezkušená levice a návrat rodiny TrudeauStephen Harper přitom není žádný politický zelenáč. Nepřetržitě stojí v čele Kanady již od roku 2006, kdy se mu podařilo s trochu chaoticky vzniklým slepencem menších pravicových a konzervativních stran vytvořit menšinovou vládu a vytrhnout vládnoucí žezlo z rukou liberálů. Následující volby v roce 2011 pak potvrdily jeho převahu a vedly ke vzniku většinové jednobarevné vlády Conservative Party. Pokud by tedy Harper uspěl i nyní, stal by se nejdéle sloužícím ministerským předsedou od roku 1908, což je jistě lákavý rekord. Ostatně je to právě slib stability a kontinuity vládnutí, který konzervativci ve své kampani s názvem “Safer Canada, Stronger Canada” nejčastěji zmiňují. Propad cen ropy je dle nich sice citelný, avšak v předchozích letech si země vedla vcelku obstojně. Strana se rovněž snaží propagovat téma mezinárodní bezpečnosti a boje proti terorismu, v jehož rámci Stephen Harper jako premiér pomocí rozšíření zahraničních misí a posílení moci tajných služeb testoval hranice toho, co si mezinárodně uznávaná civilní mocnost či soft power může ještě dovolit. Tyto otázky však ve světle domácích problémů značně blednou a Kanaďany očividně více zajímá vlastní pěněženka.Nálada veřejnosti konzervativcům nepřeje. Další průzkum společnosti Ipsos z 12. srpna tvrdí, že pouze 31 % voličů se domnívá, že Harperova vláda úřadovala dobře a zaslouží si znovuzvolení. Naopak 67 % hovoří o nutnosti změny kurzu. Tu se snaží nabídnout dvě víceméně levicové alternativy. Nejvážnějším protikandidátem na premiérský úřad je New Democratic Party (NDP) vedená Tomem Mulcairem. Tato formace vzniklá v 60. letech spojením socialistických politických klubů a členů odborů přitom nikdy ve vládě nezasedala. Její jediná exekutivní zkušenost pochází z vedení 5 provincií, na federální úrovní však září až v posledních letech, kdy využívá rozkladu tradičních liberálů. A je to právě nezkušenost, která straně pravděpodobně ubírá hlasy. Tom Mulcair se sice snaží v roli oficiální parlamentní opozice profilovat do role tvrdého kritika vlády v Ottawě, jeho rétorika je však často dosti zmatená a značnou část svého prostoru v médiích je tak nucen trávit složitým vysvětlováním svých předchozích nejasných výroků. A právě nezkušenost využívají konzervativci jako náboj i proti poslednímu vážnému uchazeči o vedení Kanady – liberálům. Liberal Party of Canada je politickou stranou s tradicí sahající až do poloviny 19. století. Bezpochyby ji lze označit za státotvornou formaci stojící v čele většiny kanadských vlád. O to více šokující však byl její pád ve volbách roku 2011, kdy o poslanecké křeslo přišel i její předseda Michael Ignatieff. Strana si poměrně dlouho lízala rány, aby nakonec do svého čela postavila muže se slavným rodovým jménem. Justin Trudea je typický “pretty face”, který staví na vzpomínkách na slavnou éru jeho otce Pierra Trudea, stojícího v čele vlád v 60. a 70. letech. Vzpomínky na zašlou slávu však k vítězství nestačí a tak se liberálové pouští i do sporných otázek typu podpory legalizace marihuany či zmírnění dosavadní bezpečnostní legislativy. Ke své smůle však Trudea zatím nepředvedl nic, čím by odrazil často velmi drsné útoky konzervativců na svou nezkušenost. Je rovněž otázkou, zdali vytváření profesionálních politických dynastií je tím, po čem národ touží.Kanadské parlamentní volby: Nerozhodně a přece dolevaDosavadní preference tří hlavních politických subjektů rovněž mnoho nenapovídají. Dle výše citovaného průzkumu Ipsos podporuje 33 % rozhodnutých voličů NDP, 31 % věří konzervativcům, zatímco 28 % se hlásí k liberálům. Kanadské parlamentní volby tak slibují tvrdou kampaň o rekordní délce 11 týdnů, jejíž výsledek může být z hlediska stran nerozhodný. Většinová vláda jednoho subjektu se zdá být nepravděpodobná, ke slovu se tak může dostat pro Kanadu netradiční sestavování koaliční vlády. Zde by přitom NDP a liberálové byli poměrně logickou volbou, jež by ukončila téměř dekádu trvající konzervativní éru.Zdali Stephen Harper tajně nosí nějaké to “eso v rukávě”, zůstává tajemstvím, každopádně je jasné, že vyhlášením předčasných voleb na 19. října se rozhodl hrát vabank.Ilustrační foto: Erika Wittlieb (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • VOLEBNÍ KAMPAŇ NARUBY: DONALD TRUMP JE “ŠVORC” A PŘESTO MILOVÁN

    O tom, že Donald Trump svým excentrickým stylem vystupování a kontroverzními názory zcela vykolejil republikánské prezidentské primárky jsem již psal v jednom z předchozích příspěvků. Jak však nyní ukazují první finanční statistiky, realitní magnát z New Yorku staví na hlavu i dosud zažitá pravidla jak vést úspěšnou volební kampaň. V době, kdy se (nejen) v Americe živě diskutuje o enormním vzrůstu výdajů kandidátů na jednotlivé politické funkce, včetně té nejvyšší, uhlazený blondýn vede úspěšně svoji kandidaturu s naprosto minimálním rozpočtem. Klíčem k úspěchu mu je nezpochybnitelný status celebrity, vrozené showmanství a neformální vliv v hlavních médiích, kterým drtivě poráží tradiční fundraising ostatních uchazečů. Donald Trump je zkrátka člověk, jehož slova chtějí ostatní slyšet.Prezidentské primárky a fundraisingRecept na úspěch v americké vrcholné politice se dosud zdál být vcelku snadný. Základem všeho bylo vytvořit si pevnou síť důvěrných spolupracovníků – profesionálů, kteří vám pomohou s propagací a především se sháněním finančních prostředků na vaši volební kampaň. Dobrých sponzorů, kteří nemají hluboko do kapsy a jsou ochotni své peníze investovat do politických zájmů nebylo nikdy dost, proto jim štáby jednotlivých kandidátů vždy věnovaly velké množství svého času.Fundraising se během desetiletí stal uhelným kamenem americké politiky, samostatnou “vědou” ale i velkým byznysem. Jako příklad je možno úvést statistiku neziskové nevládní organizace MapLight, která odhaduje, že průměrné výdaje na volební kampaň do Kongresu v roce 2012 dosáhly u členů Sněmovny reprezentantů 1,6 mil. USD, u jejich senátních kolegů pak dokonce 10,46 mil. USD. Prezidentská úroveň poté představuje úplně jiný level, kde se rozdělují částky přesahující mysl běžného smrtelníka. Dle odhadů společnosti Credit Season tak například poslední velký volební cyklus v roce 2012 přišel dohromady na téměř 6 miliard USD, přičemž o trochu více utráceli Demokraté. Zajímavé je podívat se i na strukturu jednotlivých příspěvků, která člověku pomůže blíže pochopit rozložení zájmů mezi jednotlivými stranami a kandidáty. Zatímco mezi největší přispěvatele Baracka Obamy patřily americké univerzity či technologické giganty typu Google či Microsoft, jeho republikánského rivala podporovaly především velké americké finanční instituce jako Goldman Sachs či Bank of America. Obama poté získal nejvíce příspěvků v Kalifornii a New Yorku, zatímco Romnyho živnou půdou se staly Texas a Florida. U Obamy rovněž sehrál roli model drobných několikadolarových příspěvků od širokých zástupů podporovatelů, známý především z kampaně roku 2008. Třešinkou na dortu všech prezidentských voleb se poté staly tzv. Super PACs – výbory politické akce. Jedná se o organizace vzniklé za účelem shromažďovaní finančních prostředků pro podporu jednotlivých kandidátů či politik. Přestože výše jejich přímých příspěvků pro kandidáty a politické strany je zákonem omezena, výbory mají volnou ruku při vyvíjení tzv. “vlastní nezávislé činnosti”. Jinak řečeno, výbor vás sice nemůže výrazněji podpořit přímo, každopádně nic mu nebrání rozjet antikampaň vůči vašemu hlavnímu rivalovi či konkrétní politice, kterou obhajuje. Super PACs tedy dosud patřily k nezbytným nástrojům, jak elegantně vést politický boj.Volební kampaň na rubyVýše popsaný model však nyní dostává citelné trhliny. Dle průzkumu společností Ipsos a Reuters z 13. srpna Donald Trump stále vede v republikánské prezidentské štafetě s 21 % souhlasných hlasů, zatímco jeho nejvážnější rival Jeb Bush dosahuje pouhých 12 % . Oba muže však zásadně rozděluje způsob, jakým přistupují k politickému marketingu. Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, je hochem ze staré školy, který se drží tradičních témat a snaží se vydolovat co nejvíce prostředků z fundraisingu. Jemu nakloněné výbory politické akce tak například dosud dle odhadů vybraly něco kolem 100 mil. USD. Trump je však jiný. Prostořeký podnikatel nejenom, že za dobu vedení své kampaně nevybral prakticky nic (spekuluje se o necelých 2 mil. USD převážně z vlastních zdrojů), tuto skutečnost navíc používá jako svoji hlavní devizu. Během televizní debaty na Fox News tak například obvinil většinu svých kolegů, že pouze papouškují názory svých bohatých sponzorů, přičemž zdůraznil, že řada z nich během let byla na jeho vlastní výplatní pásce a servilně mu sloužila. On sám díky svému bohatství sponzorství nepotřebuje, lidé prý jeho názory rádi poslouchají sami od sebe, neboť souzní s jejich svědomím. Tato dosti sebestředná hláška se však zatím ukazuje být pravdivou. “Chudý” Trump totiž díky své mediální moci a statusu celebrity přeměňuje peníze na volební preference se záviděníhodnou efektivitou a jeho tvář se objevuje ve většině celostátních médií prakticky denně. Tam, kde lidé jako Bush, Christie nebo Rubio musí platit za reklamu, je Donald Trump zván zdarma a s otevřenou náručí. Jeho jméno je totiž zárukou čtenosti či sledovanosti. A to se počítá… Donald Trump vs Hillary Clintonová?Netradiční volební strategie prozatím přináší rozvernému blondýnovi úspěch, zdali se však opravdu přetaví v zisk republikánské nominace je stále velkou neznámou. Trump je mistrem veřejných vystoupení, jimiž dokazuje, že extrémně vynalézavý a populární kandidát dokáže čelit zaběhlé mašinérii moci a velkých peněz. Zároveň si však velice brilantně vytváří nepřátele mezi stranickou i podnikatelskou elitou, které preferují tradičnější a méně svéhlavé kandidáty typu Bushe. Sázet na finální souboj o Bílý dům v duchu Trump vs Clintonová by tedy bylo značně předčasné.Ilustrační foto: Vocandapix (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • SKOLKOVO ANEB JAK SI PUTIN “HÝČKÁ” START-UPY

    Připomínalo to spíše televizní show, když se Vradimír Putin nedávno snažil v Petrohradě přesvědčit pečlivě předvybrané investory (a s nimi i celý svět), že se ruská ekonomika stále drží nad vodou. Navzdory sankcím západních zemí a propadu světových cen ropy, korunní to exportní komodity, Rusko dle něj nezasáhla vážnější krize a pokles HDP z posledních kvartálů lze vnímat pouze jako přechodný jev. Za zmínku rovněž stojí fakt, že se Putin během setkání chlubil pokračující “otevřeností” hospodářství a vyzval mladé ambiciózní podnikatele, aby se nebáli realizovat své nápady a rozjet v Rusku moderní byznys. Jako podporu jim nabídl daňové úlevy, spolupráci s univerzitami a další výhody. Lákavá slova však rychle blednou, podíváme-li se na příběh bývalého stěžejního ruského projektu na podporu nových technologických startapů. Na mysli mám Skolkovo.Skolkovo – Medvěděvovo Silicon ValleyDějiny projektu Skolkovo se začaly psát v roce 2009, kdy ruská ekonomika procházela  více než sedmi procentním propadem a mnozí spekulovali o možném konci putinovské zlaté éry. Mužem, který si snad jako jeden z mála špatnou situaci uvědomoval a přinejmenším se jevil připraven ji otevřeně řešit byl tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv. Tento milovník moderních technologií proto představil ambiciózní a z dnešního pohledu utopistický plán na modernizaci Ruska, jenž počítal s rozvojem a investicemi v technologicky náročných odvětvích, v nichž na exportu surovin závislá země dlouhodobě zaostávala (chemický průmysl, farmacie, IT,…). Součástí vize bylo i vytvoření supermoderního technnologického centra na předměstí Moskvy. To se mělo stát východním Silicon Valley a přitáhnout do země nejbystřejší mozky regionu. Narozdíl od amerického jmenovce, který byl převážně založen na iniciativě soukromých firem, Skolkovo vzniklo pod patronací státu. Prezident a vláda se závazali k několikamiliardovým investicím a složitému systému pobídek. Na papíře vše vypadalo dobře a projektu se podařilo získat kromě řady domácích start-upů i několik významných zahraničních investorů z USA, Německa či Izraele. Navzdory původní těžkopádnosti začalo Skolkovo budit naděje.Putinův comebackMědvěděvova idea se však začala rozplývat takřka okamžitě po návratu Vladimíra Putina do pozice prezidenta. Skolkovo zažilo řádění policejních agentů, objevila se řada nařčení z korupce, braní úplatků a praní špinavých peněz. Bylo by sice naivní se domnívat, že ve složité mašinérii ruské byrokracie a jejího propojení s oligarchy byla všechna tato obvinění vykonstruovaná, každopádně další prezidentovy kroky jasně odhalily hlavní smysl akce. Podpora pro nové start-upy se pravidelně snižovala a co hůře, začala přibývat pro autoritářské režimy tolik známá omezení internetu a svobody komunikace. Povinnost uchovávat data pouze na ruských serverech, nutná registrace u dozorovacích orgánů pro úspěšné bloggery, omezení či úplná blokace některých serverů a služeb, časté kontroly úřadů. Putin a jeho klika siloviků zkrátka dali jasně najevo, že inovace pro režim nejsou prioritou a to zvláště ohrožují-li jeho informační monopol.Brain drain a sen o zelené kartěJistě nepřekvapí, že řady technologických firem začaly pomalu řídnout. První exilovou destinací internetových podnikatelů se staly pobaltské státy, část však dle informací západních serverů začala pokukovat po možnostech rozjetí byznysu v USA. Zelená pracovní karta a rady jak ji získat se mezi mladou elitou staly často diskutovaným tématem. Rusko začalo pomalu ztrácet své nejbystřejší mozky…Příběh projektu Skolkovo sice neznamená konec záměru ani modernizačních snah v Rusku. Poměrně jasně však vypovídá o tom, jak si Putin a ruská ekonomika doopravdy “hýčká” mladé podnikatele. Foto: DuBoix (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Redakce

  • Evropský sen

    O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorikaProč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílůmJ. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinouOmezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace. Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa. Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat. Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století. Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla. Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým. Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času. V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců. Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat. Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího. Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází. Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj. To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA. Diskusní téma pro studenty

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová