Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • PUTINOVSKÉ RUSKO: PÁD RUBLU A ZTRÁTA SEX-APPEALU MOCNOSTI Z TAJGY

    Putinovské Rusko zažívá těžké časy – pád rublu, odliv zahraničního kapitálu, oslabení světových cen ropy, tvrdé ekonomické sankce. To vše jsou faktory, které mohou politicky i ekonomicky zkostnatělé zemi přinést nejenom návrat do dlouhotrvající recese, ale především výrazné opadnutí jejího vlivu v oblastech, jež jí jsou nanejvýš drahé, tedy v post-sovětských republikách a prostoru střední Asie. Silný ruský medvěd z tajgy totiž ztrácí svůj dosavadní sex-appeal.Koncept soft powerV 90. letech přišel vlivný americký politolog Joseph Nye s teorií existence tzv. měkké moci (soft power). Tvrdil, že státy si získávají vliv nejenom na základě velikosti svých vojenských arzenálů (hard power), ale rovněž skrz budování dobrého jména a atraktivity v mezinárodním prostoru. Pod těmito slovy si lze představit ledacos – od vývozu vlastní kultury přes poskytování rozvojové pomoci až po kvalitní vzdělávací a sociální systémy, jenž přitahují mladé mozky celého regionu. Nye přitom zastával názor, že měkká moc sice nenahrazuje vojenskou sílu státu, v mezinárodní politice však může být rovněž významná.Pád rublu a ruská přitažlivostVýše zmíněný koncept přitom není něčím, co by Putinovské Rusko kdy výrazněji zařadilo do svého myšlení. Ostatně i na nedávný propad rublu a hrozící recesi bylo ruskými vládními kruhy reagováno prohlášením o  testování nové balistické střely, tedy čistě v duchu silové politiky. Ignorování ztráty dobrého jména (potažmo celého konceptu měkké moci /soft power) se však Kremlu může ošklivě vymstít. Je to totiž právě ona přitažlivost, která k Evropské unii láká řadu zemí východní Evropy. Ostatně již utváření konkurenční Euroasijské ekonomické unie provází neskrývaná pachuť ze strany Běloruska a Kazachstánu. Idea velké Rusi již zřejmě ztrácí svůj lesk. Pád rublu a ekonomické problémy Moskvy přitom stahují ke dnu i okolní státy, jež jsou jako Bělorusko nuceny přijímat mimořádná opatření. Jediný, kdo tak v současnosti vítá ruskou měnu a vliv jsou neuznané východoukrajinské republiky.Zatímco se však Putinovské Rusko snaží čelit přitažlivé síle EU, na východě vychází další silný konkurent, jehož sex-appeal roste přímo úměrně se vzrůstající ekonomickou mocí. Je jím rudá Čína, jež tiše odhazuje svoji bázlivost, když hovoří o pronikání do prostoru střední Asie v rámci obnovení ideji “hedvábné stezky”. Na rozdíl od Západu snadno přimhuřuje oči nad autoritativními manýry tamních režimů a její ohromné devizové rezervy se nerozpouštějí v bitvách o záchranu vlastní měny se “zlými západními spekulanty”. Těžiště moci se přesouvá… Titulní fotografie: fmfm 166 (morgueFile free photos).

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SYRIZA SE ŠTĚPÍ: STOJÍ ŘECKO NA PRAHU POLITICKÉ TRAGÉDIE?

    Syriza se vnitřně štěpí a Alexis Tsipras netřímá otěže nad svojí stranou a vládou pevně v rukou – i takto by se dal zjednodušeně popsat výsledek nočního hlasování z 15. na 16. července o balíku reformních zákonů, jenž pro Řecko připravili mezinárodní věřitelé. Pod záplavou analýz, komentářů a předpovědí z věštecké koule ze stran bezpočtu ekonomických analytiků a odborníků se tato zpráva může jevit okrajovou a nevýznamnou. Politická otázka zkrátka dosud v zdánlivě nekonečném příběhu nazvaném “řecká krize” nehrála prim a do agendy jednání posledních měsíců se nedostala vůbec. Její přehlížení však může mít pro malý stát ve Středozemním moři fatální důsledky. Nočním hlasováním helénského parlamentu tak možná začala předehra nové řecké tragédie, v níž však mohou jít čísla, kalkulace a racionální úvahy zcela stranou.Řecká krize pohledem ekonomůJiž od svého počátku v roce 2010 je řecká krize médii i odbornou veřejností vyobrazována spíše jako účetní problém, jenž je možné vyřešit nástroji dobře známými z komerční sféry. Nezodpovědný dlužník, v tomto případě Řecko, se ukáže být neschopen dostát svým finančním závazkům a se sklopeným zrakem zahajuje nepříjemná jednání se svými věřiteli. Roli tvrdých bankéřů s ostrými lokty zde mimo jiné ztvární Mezinárodní měnový fond (IMF) a Evropská centrální banka (ECB), jimž sekunduje Evropská unie, respektive tzv. eurozóna. Tato z hlediska právního ukotvení těžko definovaná skupina států platících eurem (jak ji v nedávném interview pro New Statesman označuje bývalý ministr financí Yanis Varoufakis) přitom střídavě vystupuje jako přívětivý příbuzný dlužníka, jenž se snaží pomoci, a jako přísný učitel, který vcelku po právu důrazně opakuje “já jsem ti to říkal”. Konkrétním produktem tohoto přístupu jsou pak živé zpravodajské vstupy z jednání špiček evropských států, během nichž nám moderátor v tak trochu hollywoodském stylu oznámí, že rozhovory ani po několika úmorných hodinách nejsou u konce a napětí stoupá. Je totiž nutné stihnout určitý časový dead-line.Problémem tohoto pohledu je nejenom to, že po x-té opakovaná hrozba nenaplnění zdánlivě závazného termíny ztrácí na urgenci. Horším se jeví fakt, že tento diskurs zcela opomíjí politickou stránku věci. Nehledě na přání zúčastněných, jednání ohledně státních bankrotů se nikdy nenesou v čistě byznys stylu a z logiky věci nikdy nemohou kopírovat racionální postup známý z bankovního sektoru. Komerční vztah věřitel dlužník je totiž v demokratických systémech doplněn o prvek národního voliče a jemu alespoň teoreticky odpovědné vlády. Politika zkrátka hraje neoddiskutovatelnou roli, přičemž v případě Řecka se jedná o příběh plný zvratů.Politické hledisko a drolící se SyrizaŘecká krize toho od svého vypuknutí stihla na politické scéně napáchat opravdu mnoho. Kdysi vládnoucí a historicky významnou levicovou stranu PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) srazila do sféry voličské bezvýznamnosti, přičemž udělala tečku za kariérou posledního premiéra z dynastie Papandreou (celkem byli v řeckých dějinách tři). Zároveň ustavila politický systém vyznačující se úřednickými vládami a opakovanými předčasnými volbami, které otevřely dveře řeckého parlamentu radikálním politickým subjektům na pravici i levici. Kromě neofašistického Zlatého úsvitu jimi byla i koalice různých marxistických stran a proudů s názvem Syriza. Ano, přesně ta Syriza, jež nyní stojí v čele řecké vlády poté, kdy s příslibem jasného odmítnutí věřiteli nadiktovaných reforem na hlavu porazila umírněnou proevropskou pravici.A zde se dostávám k ústřednímu bodu celého problému – řeckému voliči. Není pochyb o tom, že Řecko se chovalo rozpočtově nezodpovědně, osvojilo si zásady kreativního účetnictví a populisticky zneužívalo výhod své příslušnosti k Německem vedené eurozóně, aby získalo půjčky za úrokové sazby neodpovídající jeho skutečné ekonomické kondici. Po divokém mejdanu vždy následuje bolestivé vystřízlivění, ovšem je otázkou, zdali jeho míru chápe postižený jako únosnou a adekvátní. Nehledě na okázalost a nereálnost životního stylu řeckého voliče před krizí, jsou-li mu jeho reálné příjmy osekány z důvodů různých reformních opatření (přestože ekonomicky jasně zdůvodnitelnými a snad i spravedlivými) za úroveň, jíž považuje za snesitelnou, nastávají problémy. Nemůže být překvapením, že takovýto volič, jehož globální rozsah celého problému logicky nezajímá a ani mu často nerozumí, snadno podlehne pokušení k podpoře politických stran subjektů, které slibují když ne okamžité zlepšení, tak alespoň vyhlídky lepších zítřků a projevení vzdoru vůči původu vnímané nespravedlnosti. Vše je poté umocněno tím, že oním nejvíce postiženým voličem je často člověk z městské střední třídy pracující ve veřejném sektoru, tedy příslušník skupiny tradičně nejvíce podporující zachování demokratického řádu, z něhož běžně profituje.Ztělesněním představ o nápravě a návratu “spravedlnosti” se v posledních parlamentních volbách stala radikálně levicová koalice Syriza, jež se nyní pod tíhou nutnosti přijmout další reformy drolí. Pro každého Evropana, který si nepřeje nástup radikálních levicových myšlenek do politiky či s obavami hledí na řecké sbližování s Ruskem by se na první pohled mohlo jednat o dobrou zprávu. Opak však může být pravdou! Dojde-li totiž k předpovídanému vyhlášení předčasných voleb a k etablování silných marxistických frakcí v samotné Syrize, které se rozhodnou sledovat nezávislou utopistickou politiku pod vlastní značkou, řecká liberální demokracie může být ještě více ohrožena. Tsiprasův úprk z deklarovaných pozic a kývnutí na dosud bezprecedentní balík reforem si totiž řecký volič může vyložit jako důkaz dekadence současných politických stran a demokratického systému a sáhnout po méně “ortodoxních” variantách na koncích ideologického spektra (třeba i zradikalizovaných pohrobcích Syrizy). Netřeba přitom připomínat, že s jejich politikou by si EU již nemusela umět poradit vůbec.Pozor na politikuPředvídat další  politický vývoj v Řecku je samozřejmě nemožné a výše nastíněný černý scénář se vůbec nemusí naplnit. Vzniklá situace může stejně tak dobře vést k zpětnému etablování tradičních předkrizových stran a smírnému řešení celého problému. Každopádně přehlížet a nadále okázale upozaďovat politický rozměr, který v sobě řecká krize skýtá, je pro EU i všechny zahraniční veřitele v případě země, která se těší historii autoritářských vlád, nadmíru riskantní!

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • STEPHEN HARPER SÁZÍ NA REKORD: CO PŘINESOU KANADSKÉ PARLAMENTNÍ VOLBY?

    Když kanadský premiér Stephen Harper na počátku srpna svolal mimořádnou tiskovou konferenci, málokdo tušil, že jeho oznámení převrátí tamní politiku naruby. Lídr konzervativců totiž sdělil národu, že se po domluvě s generálním guvernérem Davidem Johnsonem (zástupcem britské královny v zemi javorového sirupu) rozhodl předčasně rozpustit dolní sněmovnu parlamentu (House of Commons of Canada). Toto zvláštní právo, jímž donedávna disponoval i britský premiér, znamená zkrácení oficiálně pětiletého mandátu poslanců a zahájení politických tanečků před voliči. Kanadské parlamentní volby však tentokrát budou v řadě aspektů unikátní a slibují přinést zásadní změny, které mohou ovlivnit i celosvětovou politiku.Propad cen ropy aneb Když se nedaříZní to jako ohraná písnička, ale naprosto stěžejním faktorem, který volební klání jistě ovlivní, je stav ekonomiky. Ani země javorového listu nezůstává uchráněna celosvětových vlivů a negativní vývoj na komoditních burzách posledních měsíců ji sráží na kolena. Jako 5. největší exportér černého zlata na světě musí čelit nelítostnému útoku trhů, přičemž mohutný propad cen ropy si začíná vybírat svoji daň i v reálném životě. Ekonomové se dodnes přou o přesná data, každopádně kanadské hospodářství se již přinejmenším dvě čtvrtletí pohybuje na hranici nulového růstu a recese, což nedokáží zvrátit ani extrémně nízké úrokové sazby Bank of Canada (cantrální banky). Nepřekvapí proto, že dle průzkumu společnosti Ipsos pro Global News z 13. srpna považují voliči (76 % z nich) za nejpichlavější téma, které ovlivní kanadské parlamentní volby, otázku ekonomiky. Další položky na seznamu priorit přitom s hospodářstvím přímo souvisejí – je to udržitelnost financování zdravotnictví, tvorba pracovních míst a otázka zvyšujících se životních nákladů. Premiérova volba předčasně rozpustit parlament v podmínkách ekonomické stagnace se tak na první pohled může jevit jako velice riskantní hra. Bohužel ani druhý pohled žádné bližší vysvětlení nenabízí.Sázka na rekord, nezkušená levice a návrat rodiny TrudeauStephen Harper přitom není žádný politický zelenáč. Nepřetržitě stojí v čele Kanady již od roku 2006, kdy se mu podařilo s trochu chaoticky vzniklým slepencem menších pravicových a konzervativních stran vytvořit menšinovou vládu a vytrhnout vládnoucí žezlo z rukou liberálů. Následující volby v roce 2011 pak potvrdily jeho převahu a vedly ke vzniku většinové jednobarevné vlády Conservative Party. Pokud by tedy Harper uspěl i nyní, stal by se nejdéle sloužícím ministerským předsedou od roku 1908, což je jistě lákavý rekord. Ostatně je to právě slib stability a kontinuity vládnutí, který konzervativci ve své kampani s názvem “Safer Canada, Stronger Canada” nejčastěji zmiňují. Propad cen ropy je dle nich sice citelný, avšak v předchozích letech si země vedla vcelku obstojně. Strana se rovněž snaží propagovat téma mezinárodní bezpečnosti a boje proti terorismu, v jehož rámci Stephen Harper jako premiér pomocí rozšíření zahraničních misí a posílení moci tajných služeb testoval hranice toho, co si mezinárodně uznávaná civilní mocnost či soft power může ještě dovolit. Tyto otázky však ve světle domácích problémů značně blednou a Kanaďany očividně více zajímá vlastní pěněženka.Nálada veřejnosti konzervativcům nepřeje. Další průzkum společnosti Ipsos z 12. srpna tvrdí, že pouze 31 % voličů se domnívá, že Harperova vláda úřadovala dobře a zaslouží si znovuzvolení. Naopak 67 % hovoří o nutnosti změny kurzu. Tu se snaží nabídnout dvě víceméně levicové alternativy. Nejvážnějším protikandidátem na premiérský úřad je New Democratic Party (NDP) vedená Tomem Mulcairem. Tato formace vzniklá v 60. letech spojením socialistických politických klubů a členů odborů přitom nikdy ve vládě nezasedala. Její jediná exekutivní zkušenost pochází z vedení 5 provincií, na federální úrovní však září až v posledních letech, kdy využívá rozkladu tradičních liberálů. A je to právě nezkušenost, která straně pravděpodobně ubírá hlasy. Tom Mulcair se sice snaží v roli oficiální parlamentní opozice profilovat do role tvrdého kritika vlády v Ottawě, jeho rétorika je však často dosti zmatená a značnou část svého prostoru v médiích je tak nucen trávit složitým vysvětlováním svých předchozích nejasných výroků. A právě nezkušenost využívají konzervativci jako náboj i proti poslednímu vážnému uchazeči o vedení Kanady – liberálům. Liberal Party of Canada je politickou stranou s tradicí sahající až do poloviny 19. století. Bezpochyby ji lze označit za státotvornou formaci stojící v čele většiny kanadských vlád. O to více šokující však byl její pád ve volbách roku 2011, kdy o poslanecké křeslo přišel i její předseda Michael Ignatieff. Strana si poměrně dlouho lízala rány, aby nakonec do svého čela postavila muže se slavným rodovým jménem. Justin Trudea je typický “pretty face”, který staví na vzpomínkách na slavnou éru jeho otce Pierra Trudea, stojícího v čele vlád v 60. a 70. letech. Vzpomínky na zašlou slávu však k vítězství nestačí a tak se liberálové pouští i do sporných otázek typu podpory legalizace marihuany či zmírnění dosavadní bezpečnostní legislativy. Ke své smůle však Trudea zatím nepředvedl nic, čím by odrazil často velmi drsné útoky konzervativců na svou nezkušenost. Je rovněž otázkou, zdali vytváření profesionálních politických dynastií je tím, po čem národ touží.Kanadské parlamentní volby: Nerozhodně a přece dolevaDosavadní preference tří hlavních politických subjektů rovněž mnoho nenapovídají. Dle výše citovaného průzkumu Ipsos podporuje 33 % rozhodnutých voličů NDP, 31 % věří konzervativcům, zatímco 28 % se hlásí k liberálům. Kanadské parlamentní volby tak slibují tvrdou kampaň o rekordní délce 11 týdnů, jejíž výsledek může být z hlediska stran nerozhodný. Většinová vláda jednoho subjektu se zdá být nepravděpodobná, ke slovu se tak může dostat pro Kanadu netradiční sestavování koaliční vlády. Zde by přitom NDP a liberálové byli poměrně logickou volbou, jež by ukončila téměř dekádu trvající konzervativní éru.Zdali Stephen Harper tajně nosí nějaké to “eso v rukávě”, zůstává tajemstvím, každopádně je jasné, že vyhlášením předčasných voleb na 19. října se rozhodl hrát vabank.Ilustrační foto: Erika Wittlieb (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Life style
  • KVIFF STÁLE ŽIV(Í) A V KONDICI

    Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech (KVIFF) si letos získal více pozornosti než tomu bylo v posledních letech obvyklé. Jubilejní 50. ročník do západočeských lázní přitáhl i ty, kteří běžně podobnému “druhu zábavy” příliš neholdují. A to nejenom zahraniční a české party turisty ale i řadu místních “domorodců”, jejichž nejoblíbenějším promítacím sálem nadále zůstává obývák s kabelovkou. Kulatá výročí zkrátka působí magicky a vzbuzují v lidech onu zvláštní svědivou touhu “být u toho”. KVIFF tak i nadále stále dobře živí a pravděpodobně i živit bude.Mezinárodní filmový festival – letos zase opět nejhoršíFestival je zkrátka dobrý byznys a to nejen pro oblastní prodejce zmrzliny, provozovatele cateringu, tamní bary, kavárny či taxikáře, kteří letos během dne za tučná dýžka najezdí i několik stovek kilometrů. Přímo medvědí službu festival odvádí bloggerům, novinářům, bulvárním “kanálníkům”, filmovým kritikům…vlastně kritikům všeho druhu a ražení. Tato kulturně-společenská akce jim totiž každoročně spolehlivě a zdarma poskytne munici pro kanonádu článků a příspěvků, které když ničím jiným tak alespoň názvem zvyšují čtenost a úspěch autora. Jejich obsah přitom bývá prakticky identický a směřuje k jasnému konstatování – ten letošní ročník bude, je či byl tím suverénně nejhorším, nejpokleslejším a nejnenápaditějším ze všech. Festival ztrácí svoji tvář, příliš se komercionalizuje či je naopak příliš alternativní, tu láká pouze laciné české celebrity a oceňuje vyšumnělé zahraniční tvůrce (jenž jej považují za svou poslední filmovou štaci před smrtí), tu zas vlny podivně vyhlížejících baťůžkářů, hipsterů, metrosexuálů, lumbersexuálů a nespočet jiných těžko identifikovatelných společenských skupin. Při čtení tak člověk získává pocit, že “je něco shnilého v zemi české” a že před autorovým vytříbeným vkusem byl zbledl závistí i římský Petronius Arbiter.Zmatení jednoho baťůškáře…nebo hipstera?!Přiznám se, že podobné komentáře pročítám poměrně rád a se zaujetím, neboť překvapivě pokrývají celé mediální spektrum od ČT přes Respekt až k blogům a webům pochybného původu. Jako prakticky Karlovarák (narodil jsem se a vyrůstal v nedalekém Ostrově) na festival chodím již mnoho let a přesto se vždy divím, čeho všeho jsem si za všechny ty dlouhé dny strávené v kinosálech a na doprovodných akcích vůbec nevšiml. Možná to bude pro mnohé překvapením, ale béčkové celebrity jsou pro návštěvníka KVIFFpodstatné či rušivé pouze do té míry, do jaké vyvine zvláštní úsilí pečlivě si jich všímat. Snad je to tím, že většinu z nich ani nepoznám, každopádně jejich tolik kritizované přesuny z jednoho neplaceného rautu na druhý můj zážitek z festivalu nikdy nenarušily. Komercionalizace je všeho všudy spíše hezké slovo bez jasně pochopitelného obsahu, s nímž se minimálně od nástupu globalizace musí chtě nechtě naučit žít i obyvatel deštného pralesa, natož potom návštěvník festivalu. Navíc projížďka červenou rikšou nejmenovaného mobilního operátora je vcelku příjemná záležitost a to přestože 4G internet v mobilu není zas takové terno. Stále se tenčící řady neotesaných baťůškářů, které se dle některých záhadně transformují do pýchou nadmutých a příjmově mnohem lépe zajištěných hipsterů s jabkem v ruce, k filmovým Varům zkrátka neodmyslitelně patří. Paradoxně přitom dle mých zkušeností netvoří páteř diváků promítacích sálů – ve frontách s festival pasem na krku daleko častěji vídám lidi, které bychom asi dle dnešních škatulek označili za běžné studenty nebo pracujícící. Výjimkou v posledních letech nejsou senioři, a to ani ti dle médií příšerně zchudlí a nepřejícní čeští. Co se poté týká projekce, kdo nechce riskovat nějaký ten opravdu podivný či tu a tam vyšinutý film, je ve Varech špatně. A ačkoli nejsem fanouškem pouličních barů, festivalové a životem hemžící kavárny miluji, neboť nabízejí neocenitelnou atmosféru. Nic navíc nenahradí pocit, když celí rozlámaní čekáte s festival pasem ve frontě bez lístku na váš vytoužený film a náhle se jako anděl z čistého nebe zjeví někdo, kdo jej má navíc a zdarma vám jej nabídne.Grácias KVIFFNa konci náročného týdne a vlastně ještě nějakou dobu po něm proto všem píšícím nezbývá, než “hroznému a příšernému” karlovarskému festivalu zase jednou poděkovat za dobrý námět, čtenost, sdílení a popularitu. Zatím to, pokud vím, mnoho z nich neudělalo. Pokusím se to tedy vzít na sebe: “Díky ti KVIFF a za rok s kousavým komentářem na tvůj účet opět nashledanou”… Tedy vlastně: “Šary Vary!”

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný


Výsledky vyhledávání v sekci: Film
  • HOBIT: LEADERSHIP ANALÝZA HRDINŮ

    V prosinci opanoval plátna světových multiplexů kasovní trhák Hobit: Bitva pěti armád. Závěrečný díl Jacksonovy trilogie diváky opět rozdělil do dvou nesmiřitelných táborů na militantní fanoušky a zarputilé kritiky, jenž si na původní pohádkový příběh z pera J. R. R. Tolkiena nenechají sáhnout. Pokud však sami sebe vidíte někde mezi a zároveň vás zajímají témata jako je leadership či techniky vedení, mohl by pro vás být filmový Hobit zajímavým studijním materiálem. Jednotliví hrdinové totiž symbolizují téměř učebnicové příklady rozličných typů vůdčích osobností.Thorin Pavéza – autoritativní typ – Thorinova vedoucí pozice jako dědice trpasličího království Erebor je po celou dobu trvání příběhu nezpochybnitelná. Je totiž dokonalým příkladem autokratického typu lídra, který udává směřování celé skupiny a definuje cíle a prostředky k jejich dosažení. Není příliš nakloněn radám ostatních a dobře si vědom své důležitosti činí strategická rozhodnutí zásadně sám. Zároveň je však připraven osobně podstoupit různá nebezpečenství. Osobním příkladem tak inspiruje své podřízené. V rámci dosažení těch absolutně nejlepších výsledků je přitom ochoten z nich tzv. “sedřít kůži”. Takovýto typ lídra bývá krátkodobě velmi úspěšný, svým chováním si však postupně buduje silnou opozici.Balin – paternalistický typ, poradce – Balinova role v příběhu je naprosto zásadní, přestože na první pohled hůře postřehnutelná. Působí v roli knihy, v níž je sepsána všechna trpasličí moudrost nashromážděná v průběhu staletí. Svoji rozvážností a klidem dodává odvahu a povzbuzení ostatním členům výpravy. Upřímně se zajímá o jejich těžkosti, zná všechna jejich přání, bolesti i trápení. Zároveň je vždy připraven poskytnout pomoc či poradit. Jeho vliv na krále pod Horou nelze podcenit. Naštěstí pro ostatní je Balin týmovým hráčem naprosto oddaným cílům celé skupiny. O důležitosti podobné osoby v jakémkoli kolektivu netřeba diskutovat.Gandalf Šedý – stratég v pozadí – Gandalf je ztělesněním tzv. šedé eminence (podobnost s jeho příjmením čistě náhodná) v Tolkienově Středozemi. Ostatně plán na znovudobytí Ereboru byl jeho záměrem, přestože ochotně přesvědčil ostatní trpaslíky, že se jednalo o Thorinovu myšlenku (čemuž snad nakonec uvěřil i sám trpasličí král). Byl to rovněž on, kdo v rámci vlastní kratochvíle angažoval pecivála Bilba do role lupiče, když využil jeho nejniternějších dobrodružných tužeb. Umně si tak vybíral figurky do velké šachové partie proti Sauronovi. Jeho cílem bylo využít nízkých pudů, přání a závislostí ostatních postav a národů k vytvoření velké a mocné aliance. To vše činěno ze zdánlivě bezmocné pozice pošetilého otrhaného tuláka! Geniální, že? Šedá eminence je typ lídra, jenž myslí několik tahů napřed a umně využívá analýzy osobnostních předností i slabostí ostatních. Historie světové politiky a byznysu zná spoustu takových postav. Jen namátkou jmenujme kardinála Richelieu, knížete Talleyranda, knížete Metternicha či Henryho Kissingera.Tolik stručný návod, jak využít trilogii Hobit i jinak než k pouhé zábavě. Věřím, že leadership analýzu ostatních postav si již v rámci víkendového filmového maratonu uděláte sami.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • STAR WARS FORCE AWAKENS: FILMOVÁ KLASIKA NA STEROIDECH

    Stejně jako v předchozích letech, nese se i letos předvánoční čas v duchu dlouho očekávané filmové premiéry. Její roli tentokrát přebírá sedmá epizoda kultovní vesmírné sci-fi ságy Star Wars s tajemným podtitulem Force Awakens (tedy Síla se probouzí). Jen těžko bychom, při vší úctě k finálnímu dílu Hunger Games, hledali snímek, o němž bylo v posledních měsících napsáno a natočeno tolik jako právě o Hvězdných válkách. Přijít s něčím novým se tak zdá být takřka nadlidským úkolem, přesto se bych se s vámi rád podělil o několik prvotních dojmů ze čtvrteční premiéry. Jako správný fanoušek přitom nemíním těm, kteří se do kina teprve chystají, zkazit zážitek prozrazením děje. Nebojte se, mé ohlédnutí bude 100% spoiler-free!Hvězdné války: To nejlepší ze staré školyJiž při ohlášení nového pokračování Star Wars se ve mně mísily rozporuplné pocity. Malý kluk kdesi v mé hlavě, jenž rád sledoval původní filmy a se zaujetím sbíral plastové postavičky hlavních hrdinů, se zaradoval, neboť další trilogie byla příslibem nových dobrodružství a úniku z padesáti odstínů všední šedi. Realističtější a pravděpodobně dospělejší část mého já však byla značně skeptická, poučena nekonečnou řadou silně nepovedených pokračování úspěšných hollywoodských sérií 70. a 80. let.  Zvláště odchod George Lucase a převod práv na nové filmové studio působil poněkud zlověstně. Napětí tedy rostlo.Již první minuty však ukázaly, že filmový štáb si byl těchto pocitů fanoušků zřejmě dobře vědom a rozhodl se jim vyjít absolutně vstříc. Force Awakens totiž není pokusem o novou interpretaci Lucasova vesmírného světa, ale spíše silně nadopovanou reinkarnací původních filmů. Režisér snímku J. Abrams se při natáčení pravděpodobně řídil poučkou, že stará láska nerezaví, a do detailu obnovil svět epizod IV až VII. Snahy moderních filmařů o oprášení postupů ze staré školy většinou dopadají katastrofálně, zde se však spojení s moderními technologiemi až překvapivě podařilo. Odkazů na původní snímky jsou nové Hvězdné války doslova plné a i spíše povrchní fanoušek na ně narazí takřka na každém kroku. Heraldika, kostýmy, obstarožně působící počítače, vesmírná plavidla a plachtění časoprostorem, to vše je zpět v plné kráse.Zvláštní zmínku si však zaslouží vizuální zpracování. To je opravdu na vysoké úrovni a ocení jej především ti, kteří považovali epizody I až III z přelomu tisíciletí za pouhé orgie moderní počítačové grafiky bez hlubšího významu. Kameramani totiž tentokrát zelené plátno převážně vynechali a naproti tomu vytvořili podmanivý svět propracovaných kulis a venkovních exteriérů. Zpět jsou tak klaustrofobicky působící sterilní interiéry lodí Impéria (tedy Prvního řádu), jež jsou díky kvalitní hře světla a temnoty vyvedeny do věrně depresivní podoby. Ta tam jsou výstavní paláce institucí Republiky či překrásné zahrady planety Naboo z prvních tří epizod. Nové Star Wars jsou z dějového hlediska obdobím dekadence, úpadku a zklamání z nenaplněných nadějí epizod IV až VI, což je vyjádřeno každým jednotlivým záběrem. Kamera se navíc opět mnohem více soustředí na scény ve stísněných prostorách a dlouze  a detailněji zabírá samotné hlavní hrdiny, tak jak jsme zvyklí z většiny starých dobrých výtvorů stříbrného plátna. Zpět je i výborný situační humor, který si dokáže dělat legraci i sám ze sebe a mnohým v epizodách I až III chyběl.Han Solo na plac! A žádného Jar Jara, prosím!Kapitolou samou o sobě, jež se však nevymyká ze zavedeného retro scénáře, jsou hlavní postavy. Abrams na plátno opět přivádí původní trojici hrdinů v čele s Hanem Solem, princeznou Leiou Organou i samotným Lukem Skywalkerem, jehož přítomnost je však zatím více než symbolická. Narozdíl od podobných pokračování původní obsazení neslouží pouze jako laciný svorník dvou období, ale aktivně utváří dějovou linii filmu. Zvláště kapitán legendární lodě Millenium Falcon, věrně doprovázený svým zablešeným přítelem Chewbaccou, od první třetiny filmu přebírá vedoucí otěže, přičemž bez jeho přičinění se neodehraje prakticky nic. Harrison Ford se svými cynickými hláškami zkrátka nezklame ani tentokrát. Snad jen princezna Leia v podání “věkem ošlehané” Carie Fisher působí poněkud křečovitě a nepřirozeně.K mému velkému překvapení se však vyvedla i nová skupina hlavních hrdinů. Právě o nich se vedly dlouhé spekulace, přičemž vyvstala otázka, zdali to autoři tentokrát poněkud nepřehnali s politickou, genderovou, etnickou a vší myslitelnou kotektností. Ostatně posuďte sami – Rey, silně emancipovaná a cílevedomá hrdinka, jíž by mohla nezávislost závidět kdejaká radikální feministka; dále Finn, černošký mladík, jenž se čerstvě vytrhne z otroctví podobné službě v armádě stromtrooperů; BB-8, údajně rovněž první ženský Star Wars droid (opravdu nevím, jak autoři rozdělují pohlaví u robotů) s řadou ryze lidských emocí… snad jen postava drsňáckého pilota Poe Damerona uklidňovala svým tradičním pojetím westernového amerického hrdiny. Vše však v reálu působí velice dobře, pryč je dříve tušená umělost z trailerů a i John Boyega v roli Finna, jemuž v diskuzích tu a tam vyčítali příliš rapperský vzhled, do děje zapadá velice dobře. Rovněž postava nového hlavního zloducha Kylo Rena působí velice zajímavě, byť zarytí fanoušci temné strany síly mohou být zklamáni při zjištění, že se zdaleka nejedná o natolik silného temného rytíře, jak se z trailerů mohlo zdát. Darth Vader zatím pravděpodobně zůstane nepřekonaným borcem.Force Awakens: Slabá strana síly promlouváAni nové Star Wars však nejsou dokonalé a mají své slabé momenty. Ty přitom vycházejí především z vychvalované snahy zaujmout konzervativní fanoušky původní trilogie a fungují jako neoddělitelná druhá strana mince. Force Awakens se natolik drží tradice, že sama nepřichází prakticky s ničím inovativním či překvapujícím. Vše zůstává při starém, jen to je jaksi větší, temnější, bombastičtější. Některé scény pak přímo kopírují své přes třicet let staré předlohy a děj se tak místy stává snadno odhadnutelným. Podobně jako epizody IV až VI jsou nové Hvězdné války někdy příliš zkratkovité, jindy překvapí rovněž známý nepoměr mezi stopáží tak trochu výplňkových scén a zlomových okamžiků, které uplynou naopak velice rychle (viz kompozice plánu na zničení ničivé planety Prvního řádu). Diváka to donutí k zamyšlení, co tím vlastně chtěli tvůrci říci. Rovněž některá před premiérou dlouho diskutovaná tajemství jsou odhalena prakticky v prvních minutách snímku, což trochu zamrzí. To platí především o původu Kylo Rena a jeho vztahu k Hanu Solovi a Luku Skywalkerovi. Na druhou stranu, pokud jste si vždy tak trochu říkali, že Skywalker není tím typem emočně stabilního hrdiny, který by na svých bedrech unesl úkol důstojně obnovit tisíciletou tradici řádu rytířů Jedi, film vám možná svým způsobem dá za pravdu.ZávěremNavzdory zmíněným nedokonalostem jsou nové Hvězdné války počinem, který rozhodně stojí za zhlédnutí. Uniknout by přitom neměl pouze tradičním fanouškům, ale i těm, kteří denně neusínají s lampičkou Darth Vadera u nočního stolku. Je totiž příkladem úspěšného navázání na kultovní filmovou trilogii, přičemž slibuje rovněž zajímavou vizuální podívanou. Návrat do dětství k neohroženým hrdinům je tak zaručen.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • TOP 3 FILMY Z 52. ROČNÍKU KVIFF ANEB CO MĚ LETOS ZAUJALO VE VARECH

    Promítačky se dotočily, ceny byly předány a tisíce návštěvníků vyrazily směrem ke svým domovům. Padesátý druhý ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (KVIFF) je již minulostí a letos tolik opěvované betonové monstrum v podobě hotelu Thermal se opět stává vcelku opuštěným místem. To mu ostatně umožní minimálně do dalšího léta v klidu a spokojeně chátrat. Nicméně festival je především o filmové tvorbě a právě jí se zde hodlám věnovat. Přestože jsme s přítelkyní tento rok poněkud zlenivěli a více projekcí nestihli než zhlédli, strávil jsem v kinosálech dostatek hodin, abych vám mohl předložit svůj krátký a zcela subjektivní seznam několika kousků, které by si i nefestivalový divák neměl nechat ujít. Některé z nich totiž nejsou určeny čistě pro filmové fajnšmekry, popřípadě je čeká tour i po českých multiplexech.Baby Driver (2017) – USA/Velká BritánieTento akční krimi-thriller jsem viděl až v sobotu o půlnoci, kdy se promítal jako rozlučkový film festivalu v kině Čas. Pokud si vzpomínám, původně se na mém seznamu ani nevyskytoval a zařadil jsem jej tam až poté, kdy jsem si přečetl pochvalné reakce svých známých na Facebooku. Sám přitom musím rovněž jednu přidat. Snímek zostra otevírá divoká automobilová honička, při níž nevýrazný mladík v černých brýlích a zároveň hlavní hrdina Baby odváží skupinu bankovních lupičů do bezpečí. Ve svém červeném sportovním Subaru Impreza přitom předvádí neuvěřitelné kousky, přičemž divákův zážitek z divoké jízdy je dále umocněn dynamickou hudbou z protagonistova iPodu. Ostatně byla to pravděpodobně právě tato scéna, díky níž si Baby Driver vysloužil titul nejlepšího řidičského počinu od webu Drive Tribe.com. Nutno ovšem podotknout, že po ní již vše dosti zpomaluje a tvůrci následně spíše vsadili na oblíbené herecké tváře. V roli mafiánského bosse, který si Babyho spolu s dalšími profesionálními zločinci najímá pro své loupeže, tak například vystoupí Kevin Spacey. Herec známý většině diváků především z kultovního seriálu House of Cards zde předvádí skvělý výkon a pokud jste si oblíbili Francise Underwooda, jeho nová role se vám bude jistě zamlouvat. Na postech kriminálníků se následně objeví i Jamie Foxx nebo Flea, baskytarista Red Hot Chilli Peppers. Příběh je sice poměrně jednoduchý a dosti přímočarý, přesto vše nepůsobí lacině a desítky minut před plátnem proto ubíhají velice rychle. O to překvapivější je pak závěr, kdy pekelný šofér Baby prodělá sice vcelku tušenou, nicméně na můj vkus dosti náhlou proměnu svědomí, potopí své kumpány a rozhodne se ze zločineckého světa uprchnout. Následují dosti těžko pochopitelná a naturalisticky pojatá jatka, která postrádají jakoukoli logiku a celkový dojem z jinak podařeného snímku srážejí. Navzdory tomu je Baby Driver filmem, který určitě zůstane v paměti.Wind River (2017) – USA/Velká BritánieO tomto americkém thrilleru se toho již před festivalem napsalo mnoho. Zvýšené publicitě ostatně odpovídal i nebývalý zájem o páteční premiéru ve Velkém sále hotelu Thermal, kde se zaplnila i místa v uličkách a na schodech. Důvodem pravděpodobně byla i osobní přítomnost hlavního protagonisty a zároveň jedné z velkých hvězd letošního ročníku festivalu Jeremmy Rennera. Děj snímku se odehrává v indiánské rezervaci Wind River v zasněženém Wyomingu, kde nájemný lovec dravé zvěře Cory Lambert při stopování divoké pumy narazí na mrtvolu mladé díky, jíž dobře zná. Jednalo se totiž o nejlepší přítelkyni jeho shodou okolností zesnulé dcery, která rovněž zemřela uprostřed divočiny za zcela nevyjasněných příčin. Na místo je proto kromě indiánské policie povolána i nezkušená agentka FBI v podání Elizabeth Olsen, jež si očividně v drsném prostředí neumí poradit. Je tedy nabíledni požádat znalce tamních poměrů a citově zainteresovaného Lamberta o pomoc s případem. Následné minuty se nesou v duchu představení všech myslitelných neduhů indiánské komunity, utápějící se v pocitech poraženectví a absence zářné budoucnosti ve světě, jehož pravidla udává “bílý muž”. Drobná příběhová stagnace je však vykoupena naprosto nečekaným a dramatickým zvratem při přestřelce mezi policií a ochrankou tamní ropné plošiny, k níž náleží i hlavní podezřelý. Konec snímku je pak velice rychlý a svým způsobem bytostně americký. Ano, thriller je mimo jiné i oslavou onoho tradičního drsného selfmademana s vlastním pojetím spravedlnosti, navzdory tomu však nečekejte žádného klauna v podobě Cordela Walkera z béčkového amerického seriálu Walker Texas Ranger. Cory Lambert  a Wind River totiž divákovi nabízejí mnohem více.Korporace (Corporate, 2017) – FrancieMnou zvolenou trojici uzavírá zástupce francouzské kinematografie, o němž se sice zdaleka tolik nenapsalo, přesto dle mého přichází s velice aktuálním a zajímavým tématem. Korporace je totiž sondou do často dehumanizujících praktik velkých nadnárodních společností, jež se snaží své zaměstnance přeměnit v ultra poslušné a ideji růstu firmy slepě oddané pracovní stroje. V případě, že se tato indoktrinace nezdaří, následuje tvrdý nátlak a snaha se nevýkonných či odmlouvačných jedinců zbavit, a to často dosti drsnými metodami. Že se přitom nejedná pouze o téma z francouzského prostředí netřeba zdůrazňovat! Snímek sám o sobě vypráví příběh sebemotivované a tvrdé manažerky lidských zdrojů (ano, už sám název je více než půvabný) Emillie, pracující ve smyšlené korporaci Essen. Jejím úkolem je naplnit závěry nově schválené vize práce se zaměstnanci, kdy má být celkový početní stav snížen o 10 %. Nicméně v rámci zachování dobrého PR je prostý vyhazov vyloučen. Je třeba nasadit promyšlené postupy firemní buzerace a psychického vydírání, aby kádrově nevhodní lidé takříkajíc “odešli sami”. Vše se však bortí v momentě, kdy jeden z takto zasažených zaměstnanců páchá přímo na pracovišti sebevraždu. Rozjíždí se vyšetřování a hlavní hrdinka se rychle dozvídá, že v rámci zachování dobrého jména je vedení společnosti v čele s “jobsovsky” působícím generálním ředitelem ochotno rychle obětovat i ji a původní plán redukce zaměstnanců popřít. Zde kromě námětu zaujme i skvělý výkon již prošedivělého herce Lamberta Wilsona, jehož mohou fanoušci sci-fi znát z kultovní trilogie bratrů Wachowských Matrix, v níž ztvárnil charismatického Merovejce. Nicméně zpět k příběhu. Jak již bylo řečeno, Emilly se dostává do hledáčku vyšetřovatelky bezpečnosti práce a postupně ji dochází, že jedinou šancí na záchranu vlastního krku je spolupráce s úřady. Její kariéra ve velkém byznysu je tím však nadobro u konce. Přestože pokud vím, Korporace nebyla obzvláště vyzdvihována, snímek je velice povedenou psychologickou sondou do často podivného smýšlení vysokých korporátních manažerů a jimi spoluvytvářené firemní kultury, která může v některých případech míti značně totalitní tendence. Navzdory absenci jakékoli akce, rychlých zvratů či čehokoli podobného zůstává divák do filmu vtažen takřka po celou jeho dobu. Že se pak v době, kdy jsou v naší západní společnosti extrémně populární úvahy o řízení státu jako firmy, jedná o více než poučný snímek, netřeba zdůrazňovat!Tolik tedy k mému subjektivnímu výběru z letošního 52. ročníku KVIFF. Rozhodnete-li se na některý ze snímků vydat do kina, či jej zhlédnout doma, budu velice rád za vaše postřehy a názory. Toto léto totiž ve Varech nabídlo opravdu spoustu zajímavého filmového materiálu.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný