Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • PUTINOVSKÉ RUSKO: PÁD RUBLU A ZTRÁTA SEX-APPEALU MOCNOSTI Z TAJGY

    Putinovské Rusko zažívá těžké časy – pád rublu, odliv zahraničního kapitálu, oslabení světových cen ropy, tvrdé ekonomické sankce. To vše jsou faktory, které mohou politicky i ekonomicky zkostnatělé zemi přinést nejenom návrat do dlouhotrvající recese, ale především výrazné opadnutí jejího vlivu v oblastech, jež jí jsou nanejvýš drahé, tedy v post-sovětských republikách a prostoru střední Asie. Silný ruský medvěd z tajgy totiž ztrácí svůj dosavadní sex-appeal.Koncept soft powerV 90. letech přišel vlivný americký politolog Joseph Nye s teorií existence tzv. měkké moci (soft power). Tvrdil, že státy si získávají vliv nejenom na základě velikosti svých vojenských arzenálů (hard power), ale rovněž skrz budování dobrého jména a atraktivity v mezinárodním prostoru. Pod těmito slovy si lze představit ledacos – od vývozu vlastní kultury přes poskytování rozvojové pomoci až po kvalitní vzdělávací a sociální systémy, jenž přitahují mladé mozky celého regionu. Nye přitom zastával názor, že měkká moc sice nenahrazuje vojenskou sílu státu, v mezinárodní politice však může být rovněž významná.Pád rublu a ruská přitažlivostVýše zmíněný koncept přitom není něčím, co by Putinovské Rusko kdy výrazněji zařadilo do svého myšlení. Ostatně i na nedávný propad rublu a hrozící recesi bylo ruskými vládními kruhy reagováno prohlášením o  testování nové balistické střely, tedy čistě v duchu silové politiky. Ignorování ztráty dobrého jména (potažmo celého konceptu měkké moci /soft power) se však Kremlu může ošklivě vymstít. Je to totiž právě ona přitažlivost, která k Evropské unii láká řadu zemí východní Evropy. Ostatně již utváření konkurenční Euroasijské ekonomické unie provází neskrývaná pachuť ze strany Běloruska a Kazachstánu. Idea velké Rusi již zřejmě ztrácí svůj lesk. Pád rublu a ekonomické problémy Moskvy přitom stahují ke dnu i okolní státy, jež jsou jako Bělorusko nuceny přijímat mimořádná opatření. Jediný, kdo tak v současnosti vítá ruskou měnu a vliv jsou neuznané východoukrajinské republiky.Zatímco se však Putinovské Rusko snaží čelit přitažlivé síle EU, na východě vychází další silný konkurent, jehož sex-appeal roste přímo úměrně se vzrůstající ekonomickou mocí. Je jím rudá Čína, jež tiše odhazuje svoji bázlivost, když hovoří o pronikání do prostoru střední Asie v rámci obnovení ideji “hedvábné stezky”. Na rozdíl od Západu snadno přimhuřuje oči nad autoritativními manýry tamních režimů a její ohromné devizové rezervy se nerozpouštějí v bitvách o záchranu vlastní měny se “zlými západními spekulanty”. Těžiště moci se přesouvá… Titulní fotografie: fmfm 166 (morgueFile free photos).

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÉ VZTAHY USA A INDIE: PARTNERSTVÍ PRO 21. STOLETÍ?

    Česká média o události tradičně prakticky nereferovala a mnohá zahraniční se poněkud povrchně omezila na rozbor objetí obou lídrů při loučení na letišti. Účast prezidenta Obamy na oslavách indického Dne republiky však pravděpodobně významně ovlivní nejen vztahy USA a Indie ale i budoucí dění v celém asijském regionu. Spolupráce obou zemí se totiž při troše štěstí opravdu může stát “rozhodujícím partnerstvím pro 21. století”, jak ji nazvala americká administrativa.Obama: “Money talks”Obamovo sblížení s nejlidnatější demokracií světa přitom dává velmi dobrý smysl a to hned z několika hledisek. Vztahy USA a Indie totiž po delší době přešlapování, nejistoty a nedorozumění konečně získaly restart, po němž byznys volal již léta. Proč? Amerika je v současnosti největším indickým obchodním partnerem, objem přímých zahraničních investic (FDI) v Indii, jejichž zdrojem byl Washington, se v poslední dekádě téměř zpětinásobil, postupně roste i zpětný tok kapitálu do USA. Přestože objem vzájemného obchodu stále značně zaostává za Čínou, potenciál k růstu je velký. Předně, Indie se navzdory mnoha nedokonalostem těší demokratickému zřízení, právní systém ovlivnila anglosaská tradice, angličtina je všeobecně přijímána jako lingua franca a nová vláda BJP premiéra Modiho slibuje výrazný odklon od socialistických praktik Indického národního kongresu.Indie a politika zadržování 2.0Ještě významnější se však jeví bezpečnostní a geopolitická rovina. Schůzka obou státníků znamenala obnovení smlouvy o vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, jež pravděpodobně přinese i technologické sblížení armád obou zemí. Ozbrojené síly Indie stojí na staré sovětské technice a Rusko donedávna zůstávalo hlavním dodavatelem zbraní, dle některých odhadů však Američané své kolegy z Moskvy v loňském roce významně předběhli. Tyto údaje přitom získávají geostrategický význam, vložíme-li je do kontextu událostí posledních měsíců. Republikány za svou pasivní zahraniční politiku kritizovaný Obamapřijíždí do Nového Dillí a podepisuje dokument s názvem “Joint Strategic Vision for the Asia-Pacific and Indian Ocean Region”, jež ohlašuje spolupráci v oblasti bezpečnosti námořní dopravy a ochrany vzdušného prostoru se zřetelem na Indický oceán a Jihočínské moře. Zároveň vláda v Tokyu oznamuje navýšení rozpočtu na zbrojení a premiéři Abe s Modim si vyměňují “liebesbriefy” plné superlativů.  Mnohem asertivněji vystupují i další země regionu jako Filipíny, Jižní Korea ale i Vietnam či  Abottova Austrálie.Co dané kroky znamenají a komu je celý vzkaz určen, není těžké odhadnout. V Asii a Pacifiku se postupně rodí zatím sice nesourodá, avšak odhodlaná koalice států připravených čelit rozpínající se moci pevninské Číny. Zaprášený koncept “politiky zadržování”, známý z dob počátku studené války, tak pravděpodobně bude aktualizován i pro potřeby 21. století, pouze s jinými hráči. Nové vztahy USA a Indie pro to vytváří velmi solidní základ.Ilustrační foto: CyberJu (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • OTÁZKA VYZBROJENÍ UKRAJINY: VYŘEŠÍ ZÁPAD SVOU KRIZI IDENTITY?

    Dodat či nedodat Ukrajině zbraně? Otázka, na niž nepřineslo odpověď ani nedávno dojednané příměří z Minsku. Zatímco Německo s Francií se drží diplomatických řešení, Spojené státy o vyzbrojení Ukrajiny hovoří zcela otevřeně. Zatímco jedni se obávají nezadržitelné eskalace konfliktu, druzí argumentují ohrožením nejen samotného Kyjeva ale i pobaltských států, potažmo Skandinávie. Ať tak či onak, Západ musí svou odpověď nalézt co nejrychleji a podniknout konkrétní kroky. Nejednota, přešlapování na místě, kombinace odmítavých reakcí a naopak příslibů nereálných bezpečnostních garancí, to vše oslabuje důvěryhodnost zemí na NATO a EU v očích Ukrajiny i samotného Ruska. Celý proces však bude složitější, než se zdá. Již samotná podstata problému totiž odhaluje problematické aspekty samotné západní identity.Váhavé kroky zemí NATOZatímco diplomatická úsilí v podobě tolik medializovaných telefonátů mezi Washingtonem, Paříží, Berlínem a Moskvou neberou konce, v otázce vojenské reakce na aktivity Ruska a proruských povstalců Západ vystupuje velmi váhavě. Člověk nemusí být odborný pozorovatel, aby zaznamenal, že mezi jeho vládami se vytváří různá mocenská centra, která jednají značně autonomně a koordinaci svých stanovisek nevěnují příliš úsilí.  Nejedná se přitom pouze o neshody mezi USA a Německem. Evropský výbor Sněmovny lordů (horní komory britského parlamentu) například ve své zprávě tvrdě kritizoval fakt, že z celého procesu naprosto vypadla Velká Británie jako jinak významná síla, jíž mocenská rovnováha na evropském kontinentu historicky vždy ležela na srdci. Výbor slovy svého předsedy lorda Tugendhata rovněž kritizoval neschopnost evropských států analyzovat plány Ruska i proruských povstalců a přijmout odpovídající strategii.Vyzbrojení Ukrajiny a nová identita ZápaduJe přitom extrémně důležité, aby Západ podnikl konkrétní kroky ve vojenské i politické oblasti. Nejedná se přitom pouze o nutnost vytvoření plánu taktických opatření na bojišti, kde ukrajinská armáda, spoléhající na dosluhující sovětskou techniku a zastaralé metody vedení boje, čelí povstaleckým jednotkám s moderními zbraňovými systémy ruské provenience. Nutná je rovněž dlouhodobá strategie, jež sahá daleko za principy zmíněné v příměří z Minsku. Západ musí mít ve svém postupu jasno, v opačném případě totiž riskuje naprostou ztrátu důvěryhodnosti. Ukrajina i další státy východní Evropy potřebují vědět, zdali jsou přísliby možného zapojení do struktur EU a NATO reálnou alternativou či pouze akademickým teoretizováním. A to zvláště v době, kdy Kreml očividně neváhá (a to již otevřeně) přenést iniciativu do oblasti klasické geopolitiky a pomocí strategického letectva testovat připravenost zemí NATO reagovat na potenciální hrozbu. Odpověď na tyto otázky přitom vytváří nutnost vyřešení roky trvajících sporu o budoucí charakter obou organizací.Resumé: Ač se tak na první pohled nemusí zdát, debata o vyzbrojení Ukrajiny samotný ozbrojený konflikt zdaleka překračuje. Ve svém důsledku totiž znamená začátek daleko rozsáhlejšího a nesrovnatelně složitějšího procesu hledání nové západní identity a důvěryhodnosti, a to nejen vůči třetím zemím východní Evropy, ale i vlastním členům, jež se ruskými manévry cítí ohroženi.Fotografie: pedrojperez (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • IZRAELSKÉ VOLBY: NETANYAHU vs KAKTUS 1:0

    Středeční izraelské volby přinesly nevídané překvapení, když v nich navzdory očekávání mnohých komentátorů a průzkumů veřejného mínění zvítězil současný premiér Benjamin Netanyahu se svojí formací Likud. Troublemaker izraelské pravice tak dokázal svoji volební kampaň proměnit ve 30 poslaneckých mandátů v jednokomorovém 120-členném parlamentu (Knessetu) a o 6 mandátů tak předstihnout favorizovaný tandem Herzog-Livniová, jež stál v čele levostředové Sionistické unie. “Bibi”, jak je Netanyahu často familiárně nazýván tak pravděpodobně směřuje k vytvoření nové konzervativní středo-pravicové koalice, jež by mu měla zajistit titul nejdéle sloužícího izraelského premiéra v dějinách. Jeho další působení v čele země přitom může zásadně ovlivnit nejen budoucnost Izraele, ale i celého Blízkého východu a dokonce i úspěch zahraniční politiky amerického prezidenta Obamy.Netanyahu vs “kaktus”Netanyahu měl přitom být mužem, který bude ve volbách tahat za kratší část lana a čelit tak jasné prohře. Opozice, média, domácí i zahraniční komentáři jej vykreslovali jako nenáviděného politika, který přivedl Izrael svojí jestřábí zahraniční politikou vůči Palestincům a Íránu do diplomatické izolace. Pomoci mu nemělo ani jeho nedávné vystoupení v americkém Kongresu, kde na pozvání Speakera Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera tepal blízkovýchodní politiku Bílého domu a současné rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu. Znepřátelil si tak nejen prezidenta Obamu, s nímž měl dlouhodobě napjaté vztahy, ale i řadu příslušníků americké židovské komunity, jenž většinově podporují demokraty a Bibiho vystoupení vnímali jako vměšování do vnitřních záležitostí země. Kritika však přicházela i z ryze konzervativních či bývalých vojenských kruhů, které jej naopak vykreslovali jako slabého či nerozhodného lídra. Znovu se tak objevilo dřívější srovnání s bývalým premiérem generálem Šaronem, jež dle mnohých disponoval jeden tvrdou rukou, ale vizí budoucnosti. Netanyahu měl přitom postrádat oboje, popřípadě nedostatek oné vize maskovat přehnaně jestřábími postoji. Korunu celé debatě poté nasadil jeden z bývalých příslušníků jeho štábu, jež se nechal slyšet, že Netanyahu je v Izraeli tak nepopulární, že by jej ve volbách porazil i “kaktus”, kdyby jej opozice nasadila. Po sečtení hlasů je však skóre 1:0 pro Bibiho, favorizovaný “kaktus” ošklivě prohrál.Palestinský stát a AmerikaCo to bude znamenat pro svět? Pokud Netanyahu sestaví úspěšně koalici, stane se bolehlavem pro ty liberální myslitele, kteří věřili ve změnu izraelské politiky a možnosti usmíření s Palestinci na bázi modelu dvou nezávislých států. Netanyahu totiž pravděpodobně uspěl právě díky ještě většímu přitvrzení své rétoriky v posledních týdnech kampaně, kdy Palestinský stát jako produkt vzájemných jednání jednoznačně odmítl, naopak slíbil posílení výstavby izraelských osad na palestinských územích. Izraelci čelící nedostatku ubytovacích kapacit a rapidnímu vzrůstu cne nemovistostí na toto očividně slyšeli. Bibi podobně odmítl uznat jakékoli jiné řešení íránského jaderného programu než naprostou kapitulaci Teheránu a ukončení jeho aktivit. A právě v tomto bodě může být jeho znovuzvolení poněkud problematické. Vítězství Likudu totiž může významně posílit republikánskou většinu v americkém Kongresu, která si jej může vykládat jako potvrzení nutnosti přijetí extra tvrdé linie vůči Íránu a Palestincům. Jinak řečeno, republikáni se mohou rozhodnout ještě demostrativněji sabotovat Obamovu blízkovýchodní politiku a učinit tak z prezidenta nejenom mocensky irelevantního hráče, ale především naprosto zablokovat americkou zahraniční politiku a způsobit její výraznou dvojkolejnost. V době vzrůstajících bezpečnostních rizik nejenom na Blízkém východě by tak Amerika vyslala do světa zprávu o své vnitřní nejednotě a slabosti, jež by mohla efektivně podkopat její váhu v mnoha globálně-politických procesech. Netřeba přitom zdůrazňovat, že by se jednalo o špatnou zprávu nejen pro Západ, ale i zastánce demokratických hodnot všude po světě.Nakolik se však tento chmurný scénář naplní zůstává nejasné, už jenom proto, že předvolební sliby a reálná povolební politika se v každé zemi výrazně liší…Foto: RNgraphics (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • STEPHEN HARPER SÁZÍ NA REKORD: CO PŘINESOU KANADSKÉ PARLAMENTNÍ VOLBY?

    Když kanadský premiér Stephen Harper na počátku srpna svolal mimořádnou tiskovou konferenci, málokdo tušil, že jeho oznámení převrátí tamní politiku naruby. Lídr konzervativců totiž sdělil národu, že se po domluvě s generálním guvernérem Davidem Johnsonem (zástupcem britské královny v zemi javorového sirupu) rozhodl předčasně rozpustit dolní sněmovnu parlamentu (House of Commons of Canada). Toto zvláštní právo, jímž donedávna disponoval i britský premiér, znamená zkrácení oficiálně pětiletého mandátu poslanců a zahájení politických tanečků před voliči. Kanadské parlamentní volby však tentokrát budou v řadě aspektů unikátní a slibují přinést zásadní změny, které mohou ovlivnit i celosvětovou politiku.Propad cen ropy aneb Když se nedaříZní to jako ohraná písnička, ale naprosto stěžejním faktorem, který volební klání jistě ovlivní, je stav ekonomiky. Ani země javorového listu nezůstává uchráněna celosvětových vlivů a negativní vývoj na komoditních burzách posledních měsíců ji sráží na kolena. Jako 5. největší exportér černého zlata na světě musí čelit nelítostnému útoku trhů, přičemž mohutný propad cen ropy si začíná vybírat svoji daň i v reálném životě. Ekonomové se dodnes přou o přesná data, každopádně kanadské hospodářství se již přinejmenším dvě čtvrtletí pohybuje na hranici nulového růstu a recese, což nedokáží zvrátit ani extrémně nízké úrokové sazby Bank of Canada (cantrální banky). Nepřekvapí proto, že dle průzkumu společnosti Ipsos pro Global News z 13. srpna považují voliči (76 % z nich) za nejpichlavější téma, které ovlivní kanadské parlamentní volby, otázku ekonomiky. Další položky na seznamu priorit přitom s hospodářstvím přímo souvisejí – je to udržitelnost financování zdravotnictví, tvorba pracovních míst a otázka zvyšujících se životních nákladů. Premiérova volba předčasně rozpustit parlament v podmínkách ekonomické stagnace se tak na první pohled může jevit jako velice riskantní hra. Bohužel ani druhý pohled žádné bližší vysvětlení nenabízí.Sázka na rekord, nezkušená levice a návrat rodiny TrudeauStephen Harper přitom není žádný politický zelenáč. Nepřetržitě stojí v čele Kanady již od roku 2006, kdy se mu podařilo s trochu chaoticky vzniklým slepencem menších pravicových a konzervativních stran vytvořit menšinovou vládu a vytrhnout vládnoucí žezlo z rukou liberálů. Následující volby v roce 2011 pak potvrdily jeho převahu a vedly ke vzniku většinové jednobarevné vlády Conservative Party. Pokud by tedy Harper uspěl i nyní, stal by se nejdéle sloužícím ministerským předsedou od roku 1908, což je jistě lákavý rekord. Ostatně je to právě slib stability a kontinuity vládnutí, který konzervativci ve své kampani s názvem “Safer Canada, Stronger Canada” nejčastěji zmiňují. Propad cen ropy je dle nich sice citelný, avšak v předchozích letech si země vedla vcelku obstojně. Strana se rovněž snaží propagovat téma mezinárodní bezpečnosti a boje proti terorismu, v jehož rámci Stephen Harper jako premiér pomocí rozšíření zahraničních misí a posílení moci tajných služeb testoval hranice toho, co si mezinárodně uznávaná civilní mocnost či soft power může ještě dovolit. Tyto otázky však ve světle domácích problémů značně blednou a Kanaďany očividně více zajímá vlastní pěněženka.Nálada veřejnosti konzervativcům nepřeje. Další průzkum společnosti Ipsos z 12. srpna tvrdí, že pouze 31 % voličů se domnívá, že Harperova vláda úřadovala dobře a zaslouží si znovuzvolení. Naopak 67 % hovoří o nutnosti změny kurzu. Tu se snaží nabídnout dvě víceméně levicové alternativy. Nejvážnějším protikandidátem na premiérský úřad je New Democratic Party (NDP) vedená Tomem Mulcairem. Tato formace vzniklá v 60. letech spojením socialistických politických klubů a členů odborů přitom nikdy ve vládě nezasedala. Její jediná exekutivní zkušenost pochází z vedení 5 provincií, na federální úrovní však září až v posledních letech, kdy využívá rozkladu tradičních liberálů. A je to právě nezkušenost, která straně pravděpodobně ubírá hlasy. Tom Mulcair se sice snaží v roli oficiální parlamentní opozice profilovat do role tvrdého kritika vlády v Ottawě, jeho rétorika je však často dosti zmatená a značnou část svého prostoru v médiích je tak nucen trávit složitým vysvětlováním svých předchozích nejasných výroků. A právě nezkušenost využívají konzervativci jako náboj i proti poslednímu vážnému uchazeči o vedení Kanady – liberálům. Liberal Party of Canada je politickou stranou s tradicí sahající až do poloviny 19. století. Bezpochyby ji lze označit za státotvornou formaci stojící v čele většiny kanadských vlád. O to více šokující však byl její pád ve volbách roku 2011, kdy o poslanecké křeslo přišel i její předseda Michael Ignatieff. Strana si poměrně dlouho lízala rány, aby nakonec do svého čela postavila muže se slavným rodovým jménem. Justin Trudea je typický “pretty face”, který staví na vzpomínkách na slavnou éru jeho otce Pierra Trudea, stojícího v čele vlád v 60. a 70. letech. Vzpomínky na zašlou slávu však k vítězství nestačí a tak se liberálové pouští i do sporných otázek typu podpory legalizace marihuany či zmírnění dosavadní bezpečnostní legislativy. Ke své smůle však Trudea zatím nepředvedl nic, čím by odrazil často velmi drsné útoky konzervativců na svou nezkušenost. Je rovněž otázkou, zdali vytváření profesionálních politických dynastií je tím, po čem národ touží.Kanadské parlamentní volby: Nerozhodně a přece dolevaDosavadní preference tří hlavních politických subjektů rovněž mnoho nenapovídají. Dle výše citovaného průzkumu Ipsos podporuje 33 % rozhodnutých voličů NDP, 31 % věří konzervativcům, zatímco 28 % se hlásí k liberálům. Kanadské parlamentní volby tak slibují tvrdou kampaň o rekordní délce 11 týdnů, jejíž výsledek může být z hlediska stran nerozhodný. Většinová vláda jednoho subjektu se zdá být nepravděpodobná, ke slovu se tak může dostat pro Kanadu netradiční sestavování koaliční vlády. Zde by přitom NDP a liberálové byli poměrně logickou volbou, jež by ukončila téměř dekádu trvající konzervativní éru.Zdali Stephen Harper tajně nosí nějaké to “eso v rukávě”, zůstává tajemstvím, každopádně je jasné, že vyhlášením předčasných voleb na 19. října se rozhodl hrát vabank.Ilustrační foto: Erika Wittlieb (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÝ MILÁČEK REPUBLIKÁNŮ: OUTSIDER BEN CARSON DOTAHUJE DONALDA TRUMPA

    I zarytý fanoušek televizní Výměny manželek, tedy člověk politickým děním absolutně netknutý, již jistě zaslechl něco málo o tom, že jistý výstřední miliardář Donald Trump ovládá republikánské prezidentské primárky. Trumpova hvězda týden co týden pomalu stoupá a spolu s ní i znechucení republikánského stranického establishmentu, jenž je čím dále více zděšen z faktu, že by jejich značku měl v prezidentských volbách hájit nevypočitatelný a názorově neortodoxní blondýn. V posledních týdnech se však ukazuje, že nejhorší obavy republikánských funkcionářů se nemusí nutně naplnit. Dle průzkumů veřejného mínění totiž roste na americké pravici nová výrazná osobnost, která Trumpa silně dotahuje. Zapomeňte na příslušníky politických dynastií typu Jeba Bushe! Novou hvězdou je dosavadní outsider, černošský neurochirurg z Detroitu Ben Carson.Takový méně výstřední “Donald Trump”Celé to trochu připomíná situaci v roce 2012, kdy Republikány trápil jiný dobře situovaný byznysmen Mitt Romney. Toho stranický sekretariát považoval za příliš liberálního a americký tisk mu pro jeho neustálé do očí bijící změny názorů přiřknul nálepku “flip-flopper” (flip-flopp je anglický výraz pro názorový obrat o 180 stupňů). I tehdy se mezi uchazeči o nominaci hledal prakticky jakýkoli výraznější kandidát, což zahrnovalo širokou škálu od libertariána Rona Paula až po ultrakonzervativního křesťanského senátora Ricka Santora. Snaha však nakonec byla marná. Do boje o klíčky od Bílého domu nastoupil právě Mitt Romney…a ke svému neskrývanému překvapení prohrál.Donald Trump je však daleko tvrdší oříšek než Romney a není divu, že Republikáni začínají být zoufalí. Pomoc však nakonec trochu nečekaně nepřichází od kariérních politiků, ale od dalšího outsidera, který dosud s politikou pouze koketoval a svoji slávu získal mimo mocenskou sféru. Ben Carson přitom donedávna platil za uchazeče bez sebemenší šance na úspěch. Černošský (ne)politik však začal umně profitovat na poli, které pro něj paradoxně svým chováním vytvořil sám Trump. Carson se totiž rovněž proslavil jako selfmademan, který se nebojí zastávat politicky kontroverzní postoje a otevřeně hovořit o tabuizovaných tématech. Narozdíl od výstředního realitního magnáta tak však činí mnohem uhlazenějším až akademickým způsobem, který je přeci jen řadě voličů bližší. Pokud Donald Trump profituje na svém býčím egu, Ben Carson oponuje skvěle zvládnutými gesty, artikulací a pózamy z učebnic o rétorice. Nekompromisní názory tak vždy ukryje do úhledně působícího balení, dříve než je skrz svá vystoupení pošle vstříc americkým voličům, kteří nadále projevují zvýšenou ochotu odvrhnout představitele dosavadního politického establishmentu. Straničtí ideologové jsou pak potěšeni jeho silně kritickým postojem ke sňatkům homosexuálních párů, potratům či naprostým odmítáním podílu lidstva na globálním oteplování. Zapůsobit přitom umí i na řídnoucí stoupence upadající republikánské frakce Tea Party, jimž lahodí jeho naprosto nekompromisní kritika zdravotnické reformy ObamaCare (oficiálně The Affordable Care Act). Ta je dle něj pro Ameriku čirou katastrofou.Americký sen naživo: Z chudinské čtvrti Detroitu do Bílého domuVoličům taktéž imponuje jeho životní příběh, který do slova a do písmene odpovídá všeobecné představě amerického snu. Carson se narodil v Detroitu (stát Michigan) do chudé černošské rodiny, jež se během jeho dětství po rozvodu rodičů rozpadla. Vychováván pouze matkou, potýkal se mladý Ben dle vlastního doznání z autobiografie Gifted Hands s častými problémy ve škole. Vznětlivá povaha, násilné bitky se spolužáky i špatný studijní průměr. Během dospívání se mu však díky neutuchající podpoře matky a zapojení se do činnosti církve Adventistů sedmého dne podařilo vše napravit a díky stipendijním programům americké armády i získat lékařský diplom na univerzitách Yale a University of Michigan. Ty vytvořily solidní základ pro jeho hvězdnou kariéru dětského neurochirurga, jíž se věnoval až do důchodu. Veřejně se proslavil především v roce 1987, kdy úspěšně provedl první oddělení siamských dvojčat srostlých hlavami. Již zmíněná sbírka pamětí Gifted Hands mu pak v 90. letech zajistila ohromnou popularitu, z níž profituje až do současnosti. Podobně jako Donald Trump je tak schopen velice efektivně pracovat s médii a získávat nové příznivce bez nutnosti zapojení nabobtnalé peněžní mašinérie. Jeho politický akční výbor (PAC) s názvem Draft Carson přitom dle záznamů disponuje 14 miliony USD, což není zrovna závratná částka.Stane se Ben Carson republikánským Obamou?Šance, že detroitský neurochirurg získá prezidentskou nominaci a rozbije tak panující představu o Republikánech jako straně bohatých bílých mužů neschopných získat hlasy menšin se nyní zdají být vysoké. Dle průzkumu preferencí New York Times a CBS News, jenž byl zveřejněn před II. televizní debatou, poskočil Ben Carson z 6 % na 23 % voličské podpory a dotáhl se tak za vedoucího Trumpa s 27 %. To se však může velmi rychle změnit. Osobně si například živě pamatuji, jak jsem ještě jako zástupce šéfredaktora studentského politologického časopisu E-Polis.cz psal v roce 2011 podobný medailonek o muži jménem Herman Cain. Špičkový černošský manažer z hlubokého Jihu, jemuž by životopis mohl závidět prakticky každý Američan, se tehdy nakrátko stal miláčkem médií, která toužila nalézt republikánskou alternativu Baracka Obamy. Přestože svým konzervativními křesťanskými postoji vyhovoval i republikánskému establishmentu, Cain nakonec naděje v něj vkládané nenaplnil a po primárkách se z politického života stáhl.Ať už však bude politický osud obou současných uchazečů o nominaci jakýkoli, jedno je jasné. Stranickými aparátčíky milovaní mainstreamoví kandidáti typu Jeba Bushe či Scotta Walkera to budou mít v těchto primárkách opravdu těžké. Veřejnost totiž očividně není nakloněna politickým matadorům a její hlad po outsiderech stojících mimo tradiční mocenské struktury nezadržitelně roste. Ben Carson i Donald Trump tedy mají šanci. Ilustrační foto: gerali  (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SPASÍ RUSKÁ SELFIE SÝRII?

    Takovýto zdroj odhalení svých vojenských aktivit na Blízkém východě Rusko pravděpodobně nečekalo. Zatímco v době krymské krize a následných bojů na Donbase analyzovali západní experti družicové a letecké snímky pohybující se bojové techniky ruské provenience, nyní podrobně zkoumají zdánlivě mnohem prostší materiál – selfie ruských vojáků z občanskou válkou zmítané Sýrie. Právě tento v současnosti zesměšňovaný druh fotografií se začal objevovat na sociálních sítích typu Vkontaktě (obdoba Facebooku) a zákonitě vzbudil velkou pozornost. Dle mnohých tak válka v Sýrii získává zcela nový rozměr, jiní komentátoři jsou však mnohem skeptičtější. Co tedy tyto často velmi osobní momentky ve skutečnosti vypovídají o ruských aktivitách v zemi a může Rusko zvrátit průběh několik let panujícího konfliktu?Selfie sem, selfie tamI když se oprostíme-li od senzací a konspiračních teorií všeho druhu, zůstávají nám informace, které mohou budit znepokojení. Ostatně jisté vážné přesvědčení o tom, že ruští vojáci v Sýrii vyvíjí poněkud nestandardní činnost má zřejmě i americké ministerstvo zahraničí (State Department), o čemž svědčí i zveřejnění zprávy o telefonátu mezi Johnem Kerrym a jeho ruským kolegou Sergejem Lavrovem. Tématem hovoru měla být právě válka v Sýrii a americké varování před případnou eskalací složitého konfliktu ze strany Kremlu. Působnost ruských jednotek v zemi přitom sahá až do počátku 70. let, kdy si tehdy ještě Sovětský svaz pronajal základnu Tartus, díky níž získal přístup do teplých vod Středozemního moře. Co však vzbudilo celosvětovou pozornost byl fakt, že lokalizace u některých selfie odkazovala do míst značně vzdálených od oficiálního ruského ležení. “Shodou náhod” se navíc jednalo o oblasti, z nichž byly hlášeny tuhé boje mezi syrskou armádou a radikály z Islámského státu (IS). Soukromé obrázky se tak rázem staly veřejným tématem. Poté, co přibylo i několik amatérských nahrávek z bojiště, na nichž je slyšet ruština, spolu s fotografiemi moderních obrněných transportérů s ruskou kamufláží, Kreml se neochotně rozhoupal k oficiálnímu prohlášení. To ve zkratce obsahovalo tvrzení, že zveřejněné materiály nepřináší nic nového, neboť Rusko dlouhodobě se Sýrií spolupracuje a v současnosti ji dodává i humanitární pomoc. Tečka.Válka v Sýrii: S Assadem na věčné časy?Pravda, zvýšení ruského zájmu o Sýrii není žádným překvapením, zvláště uvědomíme-li si, že se (snad s určitou výjimkou Íránu) jedná o jediného loajálního ruského spojence na Blízkém východě, který je zároveň i vítaným zbrojním nákupčím. Přestože Sovětský svaz v regionu střídavě disponoval nezanedbatelným vlivem, po jeho rozpadu se tamní autoritářští vůdci tu více tu méně ochotně přeorientovali na USA či bývalé evropské koloniální mocnosti. Jelcinovské Rusko zmítající se ve vlastních krizích zkrátka nemělo příliš co nabídnout. Časy se však změnily a s nástupem Putina do prezidentského úřadu se obnovily i dřívější velmocenské ambice. Moskva zkrátka chce do situace na Blízkém východě promlouvat, o čemž svědčí i opatrné prohlubování vztahů se Sisího Egyptem či Izraelem. Sýrie v této složité skládance přitom hrála roli určitého stabilního prvku, jenž se však nyní rozpadá. Podpora Kremlu Bašáru al-Assadovi se tedy jeví jako vcelku logická záležitost, přičemž pravděpodobně nejde ani tak o osobu samotného autoritáře (a vládnoucího rodinného klanu) jako spíše o dlouhodobé zachování  sekulárního režimu, který představuje. Jeho pád by znamenal výraznou ztrátu ruského vlivu, připravil zemi o zbrojní kontrakty a mohl dále zvýšit popularitu radikálního islámu. Toho se přitom Moskva se svými problémy na severním Kavkazem rovněž obává.Spasí Rusko Sýrii?Rozsah ruských aktivit však nadále zůstává nejasný. Jak upozorňují mnozí experti, nahrávky a fotografie z bojišť jsou v době žoldáckých armád vždy problematickým důkazem. Potkat rusky hovořící ozbrojence totiž není na mnoha světových bojištích těžké, neboť rozsáhlé šeškrtání stavů armád bývalé Varšavské smlouvy v 90. letech zanechalo mnoho vycvičených mužů “bez práce”, již pak nalezly u soukromníků. Přesto si lze jen těžko představit, že by se Rusko nesnažilo byť omezenými vojenskými prostředky zabránit modelu Sýrie bez Assada. Právě  zde však naráží na tvrdé stanovisko USA a jejich západních spojenců, kteří staví jakékoli budoucí řešení syrské krize na odchodu současného režimu a vytvoření konsenzuální vlády umírněných opozičních skupin. Dle svědectví nedávno uveřejněných v The Los Angeles Times panují v Bílém domě vcelku odůvodněné obavy, že eskalace ruské vojenské aktivity by Assadovu pozici značně upevnila. Válka v Sýrii by se tak pravděpodobně protáhla o dalších několik let. Výsledkem by bylo další zhoršení uprchlické krize a totální potopení americké snahy dostat Rusko k jednacímu stolu s umírněnou syrskou opozicí.Výraznou slabinou americké pozice je však fakt, že Assadův nedemokratický diktátorský režim s ruskou podporou je stále bohužel praktickou jedinou jasně organizovanou, relativně stabilní a sekulární silou v syrské občanské válce. Opoziční síly jsou i po letech bojů, jednání a amerických snah stále silně fragmentované, vzájemně nepřátelské a mnohdy značně radikalizované. Západem vycvičené a vyzbrojené umírněné jednotky jsou buď nadále prakticky nebojeschopné nebo se jako v případě Kurdů nacházejí pod vojenským tlakem sousedních států.Resumé?Odhadovat dopad byť omezeného vstupu Ruska do syrského konfliktu je tedy prakticky nemožné. Jistě se nebude jednat o “spásu” pro obyvatele této blízkovýchodní země, každopádně určitý pozitivní dopad celá věc přeci jen míti může. Je jím vážný popud pro západní vlády, aby otázku Sýrie začaly brát opravdu vážně a zaměřily se na přijetí komplexních řešení přímo v místě brutálního krvavého konfliktu. Dosavadní váhavá strategie vytoužený mír nepřinesla.Ilustrační foto: stux (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • JSOU POLITICKÉ DYNASTIE V KRIZI? PREZIDENTSKÉ PRIMÁRKY VE ZNAMENÍ OUTSIDERŮ

    Dle představ bezpočtu amerických komentátorů se mělo jednat o nudné prezidentské primárky s vcelku jasným výsledkem. Krize politických elit a určitá ideová vyprázdněnost slibovaly přinést vcelku hladké vítězství Hillary Clintonové a Jebu Bushovi, učebnicovým představitelům politických dynastií. Ti měli díky rodinným kontaktům, zkušenostem a snazší podpoře od sponzorů hravě smést své politické konkurenty a na podzim roku 2016 se utkat o žezlo formálně nejmocnějšího voleného “vladaře” planety – prezidenta Spojených států amerických. Vše se zdálo být tak jasné a nevyhnutelné, že se v médiích a akademických kruzích znovu rozhořela debata nad otázkou moderní “šlechty” a jejího negativního vlivu na americkou společnost. Byly to ostatně Spojené státy, které v době svého vzniku odmítly dědičné tituly a volaly po ideji republikánství a rovnosti. Prestižní týdeník The Economist dokonce ve svém vydání z 18. dubna 2015 otevřeně psal o nebezpečném vlivu dynastií na politiku a průmysl, který vytlačuje tradiční “americký sen” o úspěšných selfmademanech do říše pohádek a přibližuje Ameriku zpět k evropské tradici. Po uplynutí několika měsíců se však dle volebních preferencí zdá, že vše asi nebude tak horké. Američanům se dědičná moc začíná dosti zajídat.Donald Trump a nemohoucnost RepublikánůSituace je přitom kritická v obou stranických táborech. Více než tucet uchazečů o republikánskou nominaci sice na první pohled sliboval možnost určitého výběru mezi rozličnými vizemi budoucnosti, brzy se však ukázalo, že ani političtí experti nejsou schopni mezi většinou z nich nalézt oněch pověstných “10 rozdílů”. Jeden za všechny a všichni za jednoho obviňují prezidenta Obamu ze zavádění socialismu, chystají se hned první den v úřadu zrušit zdravotnickou reformu Obama Care, chtějí vypovědět smlouvu s Íránem, slibují snížit daně či posílit armádu. Palčivé otázce ilegální migrace se zručně vyhýbají a raději halasně brojí proti programům plánovaného rodičovství a antikoncepci. Dokonce nosí i stejnou červenou kravatu. Co však dříve poměrně slušně fungovalo, se nyní zdá být zapomenuto. Kdo tedy předpokládal, že na špici peletonu uvidí představitele politické dynastie Jeba Bushe nebo alespoň kariérního politika typu Johna Kasicha či Scotta Walkera, byl dosavadními průzkumy volebních preferencí velice zklamán. Nejúspěšnější trojici posledních týdnů totiž tvoří lidé, které spojuje výrazný úspěch v civilním životě a nulová předchozí politická zkušenost. Donald Trump vešel ve známost jako výstřední realitní magnát, konzervativní Ben Carson je hvězdou světové neurochirurgie a Carly Fiorina (jediná žena mezi kandidáty) stála dlouhá léta v čele technologických gigantů Lucent a Hewlett-Packard. Naopak papírový favorit Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, postupně mezi voliči propadá a své rodinné vazby raději zapírá. O jeho názoru na irácké a afghánské tažení nepopulárního George Walkera se tak americký volič nedozví prakticky nic. Slavné příjmení bylo pro jistotu vypuštěno i z oficiálního loga kampaně, které nese pouze červený nápis Jeb. Zkrátka hlavně se neušpinit rodinnou historií!Hillary Clintonová bez elánuAni v táboře Demokratů není výsledek zdaleka jasný. Navzdory všeobecnému očekávání Hillary Clintonová s ohlášením své kandidatury velice váhala, až to chvílemi vypadalo, že se touží nechat přesvědčovat. Když do předvolebního boje konečně vstoupila, její kampani jako by brzy došla ona pomyslná “štáva”. Vyhýbavé výroky, váhání při podpoře požadavků slábnoucích odborů, nejasná koncepce zahraniční politiky a nakonec médii živený skandál s využíváním osobní nechráněné emailové schránky pro vyřizování utajené komunikace v roli ministryně zahraničí… to vše jsou prohřešky, které jí ubírají hlasy. Přestože nadále vede žebríčky popularity, ostatní kandidáti neváhají její slabosti využít. Nejvýraznější postavou je přitom dosti překvapivě stranický outsider a zastánce levicové politiky Bernie Sanders. Na první pohled vetchý sedmdesátník (ročník 1941) působí oproti první dámě překvapivě energicky. Bez váhání volá po přijetí ekonomických opatření ve stylu skandinávských zemí a osobně se zapojuje do protestů odborů a organizací požadujících přijetí 15 dolarové minimální hodinové mzdy pro zaměstnance federálních úřadů. Vzestup preferencí přitom naznačuje, že voliči jeho upřímnost a názorovou zanícenost oceňují. Vynechat přitom nelze ani muže, který díky rodinné tragédii (smrti syna) kandidaturu dosud spíše vylučoval. Řeč je samozřejmě o viceprezidentovi Joe Bidenovi, který se teší živé podpoře řady odborových předáků. Jeho neformální vliv a popularita tak například stály Clintonovou podporu dvou nejvýznamějších zaměstnaneckých organizací v zemi, když se jejich vedení rozhodlo vyčkat dalšího vývoje a první dámu prozatím veřejně nepodpořit. Jak uvedl server Politico.com, v zákulisí se jako důvod, proč Hillary Clintonová neuspěla, uváděla Bidenova potenciální kandidatura.Zažíváme soumrak politických dynastií?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že intelektuály tolik obávané politické dynastie jsou na ústupu. Ostatně současné prezidenstké primárky nejsou prvním znamením nesnází. Už prezidentské volby v letech 2008 a 2012 lze charakterizovat jako  příklon voličů k outsiderovi, jímž Barack Obama jako černošský kandidát z rozvrácené chudé rodiny bez nadsázky byl. Postupně se utkal s Johnem McCainem, příslušníkem staré námořní elity, a Mittem Romneym, který navzdory pečlivě pěstovanému imagi byznysmana rovněž těžil z politických kontaktů svého otce, bývalého guvernéra Michiganu. V obouch střetnutích přitom Obama s přehledem zvítězil. Odepisovat politické dynastie by však přesto bylo značně předčasné. Díky rodinným vazbám disponují nadstandardními kontakty na byznys a fundraising, bolavé místo mnoha kampaní, tak pro ně nepředstavuje závažnější problém. Ostatně v množství vybraných finančních prostředků již dnes dle statistiky The New York Times své konkurenty výrazně přečíslují. V jejich prospěch rovněž hovoří statistika, dle níž tito kandidáti mají obecně mnohem větší šanci na volební úspěch, čemuž napomáhá i zastávání středových pozic. Aura reformátorů a radikálů totiž po většinou ke konci primárkového cyklu rychle vyprchá a voliči hledají stabilitu.Nakonec tedy nelze vyloučit, že se navzdory vzestupu obliby outsiderů a “nepolitických politiků” Hillary Clintová a Jeb Bush mezi sebou opravdu utkají. Stejně tak však nelze vyloučit, že se mezi ně neomaleně vměstná Donald Trump s vlastí nezávislou kandidaturou. Ilustrační foto: jill111 (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • MADUROVA ODYSSEA A “KONEC” KARTELU OPEC

    Cena ropy v posledních dnech zpomalila svůj prudký pád, přesto však nakonec překonala významnou psychologickou hranici 50 dolarů za barel. Na základě těchto cifer a faktu, že dle odborníků nelze ve střednědobém horizontu čekat návrat nad hranici 60 dolarů, ohlásila řada kapitálově slabších těžařských společností z USA ukončení či alespoň pozastavení rozvoje těžby za užití nových technologií. Mohlo by se tedy zdát, že OPEC uspěl se svojí strategií zničení konkurence pomocí zachování dosavadních objemů těžby. Bližší pohled na události posledních týdnů však naznačuje, že by se daleko taktéž mohlo jednat o Pyrrhovo vítězství, jež bude ropný kartel stát vlastní identitu.Maduro a slabost VenezuelyVýmluvně v tomto smyslu hovoří cestovní horečka, jíž propadl venezuelský prezident Nicolas Maduro. Ten poslední dny zasvětil jednáními s předními představiteli ostatních států OPEC ve snaze přesvědčit je o změně dosavadního postoje. Zachování objemu těžby a z toho plynoucí klesající cena ropy způsobuje jeho již tak ekonomicky rozvrácené zemi ohromné potíže. Venezuelská ekonomika prakticky nezná pojem diverzifikace příjmů a vláda v Caracasu není schopna udržet veřejné finance na uzdě, pokud se ceny nevrátí na úroveň cca 100 dolarů za barel. Země již nyní zažívá výrazné inflační tlaky a hrozí jí i další sociální nepokoje v případě, že stát nebude nadále schopen dotovat ceny základního zboží. Maduro se snaží krizi oddálit půjčkami od spřátelených zemí, v jednání je údajně úvěr od blízkovýchodních šejků stejně jako finanční injekce od čínské vlády ve výši 20 miliard dolarů. Její osud je však vzhledem k faktu, že Venezuela své dřívější závazky splácela často právě v dodávkách ropy, nejistý. Méně kontroverzní investory pak odrazuje výrazná politická nestabilita i špatný ekonomický rating země, jež agentura Moody´s snížila o dva stupně až na úroveň Caa3. S podobnými problémy se přitom velmi brzo mohou potýkat i další členové ropného kartelu, jako je Nigérie, Angola či Írán.Budoucnost OPECCo to znamená pro OPEC a jeho budoucnost? Díky zatvrzelosti monarchií Perského zálivu již nyní můžeme sledovat dezintegraci uvnitř celé organizace. Ta přitom může pokračovat s tím, jak se budou rozcházet klíčové zájmy arabských států a “periferních” členů OPEC z jiných částí světa. Otázka ceny černého zlata je pro zachování jejich ekonomik i státnosti totiž životně důležitá. Nesouhlasný postoj tak může rezonovat stále silněji a vyvolat politickou nestabilitu. Ve výsledku tedy kartelu OPEC hrozí, že vyjde z celé konfrontace vnitřně oslaben, s klesajícím vlivem na globálních trzích, jež pak mohou zažít výrazně volatilní období. Ilustrační foto: Grafixar (morgueFiles.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • PUTINOVA PERESTROJKA: ČEKÁ RUSKO BANKOVNÍ SOCIALISMUS?

    Nad Moskvou se stahují ekonomická mračna.  Sankce, odstřižení od západních kapitálových trhů, nízké ceny ropy, nestabilní kurz rublu a z něho plynoucí bankovní krize – to jsou hlavní jmenovatele ruských hospodářských problémů. Kdo však očekával, že představitelé této zkoušené země změní dosavadní nesmiřitelnou politiku, byl zklamán. Michael Romancov před několika dny napsal, že prezident Putin jasně odmítá světové uspořádání po ukončení studené války. Pokusí se jej proto změnit a vrátit své zemi lesk a slávu sovětských časů. Pokud toto tvrzení přesně vystihuje ruskou zahraniční politiku, pak pro oblast hospodářství platí dvojnásob. Putin totiž, zdá se, pojal současnou krizi jako příležitost posílit nadvládu státu nad ekonomikou a učinit již tak rigidní “kvazikapitalistický” systém ještě strnulejším.Putinova perestrojka narubyRusko jako nástupnický stát Sovětského svazu podědilo rozvrácené a zaostalé hospodářství, jehož neschopnost reformovat sama sebe byla očividná. Některé moskevské elity proto doufaly, že ukončení konfrontace se Západem povede k navázání nových kontaktů s vyspělými zeměmi Evropy a Severní Ameriky, které zbídačenému ruskému medvědovi pomohou opět na nohy. Zisk strategického partnera pro ruské hospodářství se však nezdařil. Ukázalo se totiž, že Západ není ochoten budovat vzájemnou spolupráci čistě na bázi ekonomických zájmů, ale hodlá skrz ně prosazovat i svůj hodnotový systém. Netřeba připomínat, že tento postup se v Rusku nesetkal s pochopením a země se vydala na cestu vlastní divoké privatizace, jejímž výsledkem se stal podivný systém ovládaný polostátními monopoly či mamutími podniky Kremlu blízkých spolupracovníků. Ke klíčové reformě a vzniku nových strategických odvětví, jež slibovala již Gorbačovova perestrojka, však nedošlo. Země promeškala chemickou i IT revoluci a je závislá na dovozu řady technologií. Putin se toto dle svých posledních prohlášení rozhodl změnit, ovšem značně po svém.Bankovní socialismus a tiché znárodňováníPrezident předestřel plány na posílení ekonomické samostatnosti země, zaměření se na vnitřní trh a export do zemí postsovětského prostoru. Novými nástroji se mají stát protekcionismus, kontrola toku kapitálu a státní investice do předem vytipovaných odvětví, tj. vhodným “spřáteleným firmám”. Poslednímu kroku přitom paradoxně výrazně nahrává nastupující bankovní krize, která si dle odhadů vyžádá kapitálovou injekci ruského státu ve výši nejméně 23 miliard dolarů. Vládní struktury tak sice vydají značnou část bohatství země, na oplátku však navýší svůj podíl v ruských finančních domech a výrazně tak posílí svůj vliv nad jejich činností a úvěrovou politikou. Putinovi a jeho skupině oligarchů se jednoduše naskytla příležitost, jak rozšířit svůj vliv prakticky bez boje a celou operaci prezentovat jako ochranářskou politiku směřující ke stabilitě “matičky Rusi”. Bankovní socialismus dostal zelenou.V době globalizovaných trhů 21. století se ruská autarkie jeví jako iluze. Na druhou stranu zahraniční politika Kremlu nás každodenně přesvědčuje, že elity této země stále přemýšlí spíše v konturách staletí předchozích. Ekonomická oblast není výjimkou. Ilustrační fotografie: fmfm 166 (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SKOLKOVO ANEB JAK SI PUTIN “HÝČKÁ” START-UPY

    Připomínalo to spíše televizní show, když se Vradimír Putin nedávno snažil v Petrohradě přesvědčit pečlivě předvybrané investory (a s nimi i celý svět), že se ruská ekonomika stále drží nad vodou. Navzdory sankcím západních zemí a propadu světových cen ropy, korunní to exportní komodity, Rusko dle něj nezasáhla vážnější krize a pokles HDP z posledních kvartálů lze vnímat pouze jako přechodný jev. Za zmínku rovněž stojí fakt, že se Putin během setkání chlubil pokračující “otevřeností” hospodářství a vyzval mladé ambiciózní podnikatele, aby se nebáli realizovat své nápady a rozjet v Rusku moderní byznys. Jako podporu jim nabídl daňové úlevy, spolupráci s univerzitami a další výhody. Lákavá slova však rychle blednou, podíváme-li se na příběh bývalého stěžejního ruského projektu na podporu nových technologických startapů. Na mysli mám Skolkovo.Skolkovo – Medvěděvovo Silicon ValleyDějiny projektu Skolkovo se začaly psát v roce 2009, kdy ruská ekonomika procházela  více než sedmi procentním propadem a mnozí spekulovali o možném konci putinovské zlaté éry. Mužem, který si snad jako jeden z mála špatnou situaci uvědomoval a přinejmenším se jevil připraven ji otevřeně řešit byl tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv. Tento milovník moderních technologií proto představil ambiciózní a z dnešního pohledu utopistický plán na modernizaci Ruska, jenž počítal s rozvojem a investicemi v technologicky náročných odvětvích, v nichž na exportu surovin závislá země dlouhodobě zaostávala (chemický průmysl, farmacie, IT,…). Součástí vize bylo i vytvoření supermoderního technnologického centra na předměstí Moskvy. To se mělo stát východním Silicon Valley a přitáhnout do země nejbystřejší mozky regionu. Narozdíl od amerického jmenovce, který byl převážně založen na iniciativě soukromých firem, Skolkovo vzniklo pod patronací státu. Prezident a vláda se závazali k několikamiliardovým investicím a složitému systému pobídek. Na papíře vše vypadalo dobře a projektu se podařilo získat kromě řady domácích start-upů i několik významných zahraničních investorů z USA, Německa či Izraele. Navzdory původní těžkopádnosti začalo Skolkovo budit naděje.Putinův comebackMědvěděvova idea se však začala rozplývat takřka okamžitě po návratu Vladimíra Putina do pozice prezidenta. Skolkovo zažilo řádění policejních agentů, objevila se řada nařčení z korupce, braní úplatků a praní špinavých peněz. Bylo by sice naivní se domnívat, že ve složité mašinérii ruské byrokracie a jejího propojení s oligarchy byla všechna tato obvinění vykonstruovaná, každopádně další prezidentovy kroky jasně odhalily hlavní smysl akce. Podpora pro nové start-upy se pravidelně snižovala a co hůře, začala přibývat pro autoritářské režimy tolik známá omezení internetu a svobody komunikace. Povinnost uchovávat data pouze na ruských serverech, nutná registrace u dozorovacích orgánů pro úspěšné bloggery, omezení či úplná blokace některých serverů a služeb, časté kontroly úřadů. Putin a jeho klika siloviků zkrátka dali jasně najevo, že inovace pro režim nejsou prioritou a to zvláště ohrožují-li jeho informační monopol.Brain drain a sen o zelené kartěJistě nepřekvapí, že řady technologických firem začaly pomalu řídnout. První exilovou destinací internetových podnikatelů se staly pobaltské státy, část však dle informací západních serverů začala pokukovat po možnostech rozjetí byznysu v USA. Zelená pracovní karta a rady jak ji získat se mezi mladou elitou staly často diskutovaným tématem. Rusko začalo pomalu ztrácet své nejbystřejší mozky…Příběh projektu Skolkovo sice neznamená konec záměru ani modernizačních snah v Rusku. Poměrně jasně však vypovídá o tom, jak si Putin a ruská ekonomika doopravdy “hýčká” mladé podnikatele. Foto: DuBoix (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Redakce

  • ČERNÉ ZLATO KOLABUJE: PŘEŽIJÍ ROPNÍ TĚŽAŘI BUDOUCNOST?

    Hrubým odhadem 50 % v meziročním porovnání a více než 20 % jen během července – takto “brutálně” vyznívají čísla popisující propad cen ropy na světových komoditních trzích (v závislosti na druhu).  Černé zlato již několik měsíců není miláčkem investorů, přičemž takto výrazný propad se velmi výrazně projevuje nejen na parketech burz ale i v reálné globální ekonomice. Obětí zdánlivě nekontrolovatelného pádu pod úroveň 50 USD za barel, jenž výrazněji nezbrzdila ani krátká jarní korekce, se pomalu začínají stávat nejen poloautoritářské režimy s nízkou diverzifikací ekonomiky typu Ruska, ale i velcí ropní těžaři na Západě. Zapomeňte na drobné firmičky kolem břidlicové těžby, o nichž byla řeč na jaře. Do novinových titulků se nyní dostávají i velké ryby tu British Petrol (BP), Exxon Mobile (XOM), Chevron (CVX) či nástroj norského ekonomického zázraku Statoil (STO). Je možné, aby současná situace na trhu spolu s negativním výhledem do budoucna skolila i tyto velikány nebo se jedná pouze o chvilkové vychýlení? A jaký je dopad jejich obtíží na ekonomiku jednotlivých zemí?Ropní těžaři v pozoruNakolik lze výše popsaný propad cen ropy považovat za katastrofu záleží na tom, z jakého časové horizontu a jakým prizmatem na něj nahlédneme. Pravdou zůstává, že výsledky předních těžařů za 2. kvartál (2Q15) opravdu nepředstavovaly hezké čtení. Spouštěcím motorem k propadům akcií tohoto sektoru se stalo prohlášení vedení Exxon Mobile, největší americké ropné společností, o výrazném propadu příjmů i zisku, následované výsledky dvojky v oboru Chevronu (mezikvartální propad zisku o 90 %). Analytiky rovněž zklamaly i ostatní společnosti, když zjistili, že jejich odhady tržeb a posunu cen “opět nevyšly” . Ropní těžaři spolu přitom stáhli i celé akciové indexy a prodražili se tak do určité míry těm, kteří na černé zlato nesázeli.Odpověď na otázku, proč bič trhu dopadl s plnou silou právě nyní, prakticky až rok po volném pádu cen, není úplně jednoduché zodpovědět. Ve výsledku se totiž překrývá více faktorů, přičemž síla jejich vlivu je nejasná. První z faktorů se zdá být až triviálně jednoduchý – ropy je zkrátka příliš mnoho a nabídka převyšuje poptávku. Přestože se spekulovalo alespoň o mírném snížení světových zásob roky behěm léta či druhé poloviny roku, daný efekt se zatím nedostavil. Ropná skladiště jsou stále plná, americká těžba neopadává a stejně tak kartel OPEC navzdory častým mlžením pokračuje v obchodní válce s novými americkými a evropskými firmami o podíl na trhu a produkci nesnižuje. Nikdo rovněž netuší, jaký dopad bude mít návrat Íránu na scénu poté, kdy se Rouháního režim domluvil s šestkou mezinárodních partnerů (tzv. 5P+1) na pozastavení svého jaderného programu výměnou za postupné uvolnění ekonomických sankcí. Teherán je přitom v odvětví těžkou vahou, což potvrzují i letadla plná západních byznysmenů, jež se po ohlášení dohody točí nad iránským nebem. Konečně řada větších i menších společností měla dopředu domluvené a cenově zahedgované kontrakty, jejichž plnění za přeci jen méně nepříznivé ceny dosud probíhalo.Černé zlato ničí Wall Street i Main StreetKlasická makroekonomická poučka říká, že snížení cen ropy vede v konečném důsledku k růstu HDP jednotlivých ekonomik, neboť spotřebitelé ušetří na provozu svých motorových vozidel a přebytek hotovosti vrnou na trh. Bohužel, podobné poučky mají řadu výjimek, což platí i u této. Propad cen ropy zatím nevedl k výraznému oživení předních světových ekonomik a některé (typu Kanady) dokonce ohrozil. Avšak ani největší světové hospodářství, Spojené státy, navzdory 2% růstu v posledním kvartále nezůstává ušetřeno. Na první pohled vcelku slušný výsledek je zastíněn faktem, že právě propad cen ropy ubral celému hospodářství na výkonu (analytik David Kelly z G. P. Morgan Asset Management pro AP dokonce hovořil až 0,7 % HDP). Důvodem jsou opatření, která vyděšení manageři ropných gigantů zavádějí. Nízké zisky totiž vedou k razantním škrtům v investicích do průzkumu nových ložisek a vývoje nových technologií a rovněž masovému propouštění zaměstnanců. U takto velkých firem se přitom pohybujeme v řádu miliard dolarů a desítek až stovek tisíc výpovědí. Nepřekvapí proto, že zasažena je i běžná ekonomika.Čeká nás chmurná budoucnost?Vraťme se nyní ke dvěma otázkám zmíněným na začátku. Ropní těžaři zaznamenaly výrazný propad zisků a jejich další rozvoj je v horizontu následujících měsíců spíše nepravděpdobný. Dřívější odhady růstu cen na 65 USD za barel byly totiž rychle zapomenuty a budoucnost vypadá spíše pošmourně. Naprostý pád předních značek daného průmyslu je sice iluzorní, přesto nelze vyloučit další škrty v investicích, propuštění či konsolidaci trhu díky akvizicím. Daná opatření přitom díky multiplikačnímu efektu budou i nadále brzdit ekonomiky exponovaných zemí, jak se škrty přesunou z ropných kolosů na řadu jejich drobných dodavatelů. Zdali si toho běžný spotřebitel všimne bude záležet svým způsobem na něm. Pokud ušetřené peníze z čerpací stanice přepustí do ekonomiky, pak pravděpodobně příliš ne. Syslení úpor ve slamníku však hospodářství dle ekonomických pouček nepomůže.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOČNÍ MŮRA MÍSTO POHÁDKY: LEVNÁ ROPA “POTÁPÍ” EKONOMIKU

    “Levná ropa je skvělou zprávou pro světovou ekonomiku. Cena benzínu a nafty klesá, domácnosti i firmy tak budou mít více prostředků na ostatní výdaje. Levná ropa roztočí hospodářství a pomůže odvrátit hrozící krizi (kdybychom jich přeci jen dosud neměli málo).” Tyto a podobné titulky musel v posledním roce zaznamenat každý, kdo alespoň letmo prošel kolem novinového stánku či se připojil k internetu. Kolaps světových cen černého zlata se sice stal neskutečným bolehlavem pro řadu rozvojových a na vývoz této komodity zaměřených ekonomik, pro západní svět však měl sloužit jako vytoužený vítr do plachet. Ba co více, tato změna se měla pozitivně dotknout nejen dobře situovaných chlapíků v barevných kravatách a bílých naškrobených límečcích, ale rovněž miliónů Jardů a Růžen z továren či supermarketů. Což, jak jistě uznáte, se v dnešním světě nestává úplně často. Ano, prakticky všichni u čerpacích stanic tankujeme levněji a tak si (alespoň dle statistik prodejů) opět rádi pořizujeme velké “žravé” vozy s představou, že cena benzínu a nafty se již nikdy nevydá na další vysokohorský výstup k výšinám. V kapsách nám totiž zůstává trochu více oněch kouzelných barevných papírků a tak si podobné vymoženosti můžeme dovolit. Touto svoji zvýšenou spotřebou následně roztáčíme kola ekonomiky a stáváme se tak nějak šťastnějšími. Tolik teorie. Jak se však nyní zdá, všechny tyto krásně znějící předpovědi (či snad pohádky?) založené na základních ekonomických poučkách se pomalu stávají noční můrou…přinejmenším pro někoho.Varování Goldman SachsTakto alespoň vyznívá nejnovější analýza banky Goldman Sachs, finančního giganta, který po mnoho desítek let jako magnet přitahuje absolventy ekonomických oborů předních světových univerzit. Přestože se tato instituce (stejně jako mnoho dalších firem z oboru) po ekonomickém kolapsu z roku 2008 u části veřejnosti těší asi stejné důvěře jako pouliční hráč skořápek (vzpomeňme na řadu demonstrací s parodujícími transparenty “Goldman Sucks”), její nálezy nelze podceňovat. A to už jenom z toho důvodu, že tentokrát všeobecně přijímanou ekonomickou poučku o užitečnosti nízkých cen ropy pro ekonomický růst nezpochybňuje nějaká “pochybná partička alternativně uvažujících studentíků” ale miliardový kolos stojící v srdci finančního systému.O co se tedy jedná? Zjednodušeně řečeno většina těch dobře oblečených chlapíků v barevných kravatách, které jsme si v Evropě a Americe zvykli vídat ve večerních zprávách, se zase jednou spletla. Nebo možná lépe řečeno vydávala svá věštění z křišťálové koule za nezpochybnitelné predikce budoucnosti a bezmyšlenkovitě citovala vžité poučky ze školy (viz první věty tohoto článku). Dle analytiků Goldman Sachs(a nejen jich) totiž levná ropa sice u určité části společnosti vedla ke snížení výdajů za pohonné hmoty, zároveň ovšem zdevastovala řadu menších a středních těžařských firem a ty velké donutila k výrazným “úsporným opatřením”. Pod nimi si lze představit rozsáhlé škrty v investicích na průzkum dosud neprobádaných ložisek, vývoj nových technologií, snižování mezd a často také poměrně masivní propouštění. Dle statistik jen od počátku tohoto roku vyhlásilo ve Spojených státech bankrot na pět desítek těžařů, velká část ostatních je přitom poměrně výrazně zadlužena. Rozvahy těchto firem jsou totiž často stavěny na minimální prodejní cenu (breakeven)  kolem 50 – 70 dolarů za barel, což při současné cca 40dolarové cenovce vede k masivním ztrátám. K tomu je navíc třeba připočíst stejný efekt u řady dalších odvětví, která jsou na ropný průmysl navázána. A těch rozhodně není málo! Výsledkem je přitom výrazný propad v proudění investic na straně těchto miliardových byznysů spolu s omezením výdajů u nově nezaměstnaných pracovníků + ztráty z propadu akcií a dalších derivátů spojených s těžaři a ropou jako komoditou. O velikosti celého průšvihu přitom vypovídá právě fakt, že tento dle Goldmanů vyústil v záporný efekt předpovídané ropné spásy. Levná ropa tedy americkou (a v návaznosti i světovou) ekonomiku nepovzbuzuje, ale naopak ji pravděpodobně táhne pomalu k zemi. Pohádka se šťatsným koncem se tedy, zdá se, minimálně nekoná a pro mnohé může být i noční můrou.Poučení v nedohlednu?Čtenář jistě může namítnout, že vše, co v příspěvku popisuji, je spíše záležitost zámoří a českého spotřebitele se netýká. Na první pohled přitom může mít pravdu. Háček je v tom, že zvláště oblast energetických surovin, jejich těžby a distribuce je odvětvím extrémně globalizovaným a negativní vývoj v jedné jeho části (a to velice důležité) se velmi rychle promítá všude po světě, naši malou, pro mnohé krásně izolovanou až “ostrovní” ekonomiku nevyjímaje! Navíc daný fakt je další do řady svědectví o tom, že v současnosti dogmaticky pojímaný primát ekonomie a neomylnost jejích kazatelů v podobě všemožných analytiků je tak trochu fetišem naší doby.Tímto tvrzením se přitom netoužím přiřadit do stále rostoucího zástupu samozvaných kritiků ekonomie a jako student úplně jiného oboru snad ani nemohu. Pouze připomínám, že zde máme další dobrý důvod více kriticky přemýšlet při poslechu “zaručených pravd” prezentovaných v médiích …a rovněž při spokojeném plnění nádrží našich čtyřkolých miláčků.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Co tvoří prosperující zemi?

    Přemýšleli jste někdy, co tvoří prosperující zemi? Demokracie? Může to tak být. Dobrá zásoba přírodních zdrojů? Mohou tomu pomoci. Tržní svoboda do které stát ideálně vůbec nezasahuje? Už jsme blízko. Demokracie je dobrý stav uspořádání společnosti, kde si mohou lidé nejlepším způsobem určit kdo je povede. Jak ale vidíme na příkladu celé EU, i demokraticky zvolení zástupci z mnoha zemí mohou kolektivně a jednotným úsilím vybudovat socialistické zřízení nejhlubšího kalibru, kde se budou snažit lidi ovlivňovat, obírat je o více než polovinu jejich zisku a ještě jim určovat co si smí a nesmí koupit. Co smí a nesmí prodávat.Jak je ale vidět, lidé se nechávají demokratickou myšlenkou unášet. Přitom jsme ale zapomněli na jednu důležitou věc. Příliš se soustředíme na to KDO a jakým způsobem určený člověk (politik, panovník, …) nás povede, že už se o to méně zajímáme JAK. Co vlastně zajistilo výsostné postavení spojených států? Ano, byl to svobodný trh. Každý si prodával co chtěl, mohl si stanovit obchodní podmínky jaké chtěl a mohl se svobodně s kýmkoliv domluvit. Stát do ničeho nezasahoval. Pokud si někdo koupil něco špatného, byl to jeho problém. Stát do ničeho nezasahoval a nechával lidi volně obchodovat mezi sebou. Když kolonisté zakládali spojené státy, tak přesně na takovouhle svobodnou anglii – v té době již přebujelou státním aparátem – nostalgicky vzpomínali.Jenže už je po všem. Státní moc má bohužel tendenci neustále posilovat. Tak se stalo, že obchodní právo v USA je neskutečná byrokracie. Je stále těžší založit revoluční společnosti jako je Apple a objevily se spekulace, že přebujelý státní aparát s velkým množstvím byrokracie by vedl k tomu, že by ho v dnešní době Steve Jobs ani nezaložil. Softwarové patenty, “ekologická” opatření, dělání nesvépravných lidi ze zákazníků, povinná zdravotní pojištění, provoz důchodového systému v režii státu. Toto vše má ale pouze ten následek, že ti schopnější tím zvládají kličkovat, kdežto zákazníci získávají falešný pocit bezpečí. Tisíce oslů pak končí v Černých ovcích a brečí tam že ve smlouvě byl na ně připraven nějaký trik. Blbost trik, prostě tu smlouvu nečetli a neptali se.Tento socialismus označovaný za kapitalismus pak USA ničí. Podnikatel potřebuje pro založení podniku tisíce papírů, povolení a dalších procesních věcí. Nestačí pouze pronajmout nebo koupit prostory, sehnat lidi, sehnat další věci, rozjet to a holt zaplatit nějaký drobný podíl na zisku když už tedy nejde jinak. Byrokracie je velká a daně tvoří dohromady více než polovinu celého příjmu. A tohle všechno provádějí demokraticky zvolené vlády.Pak je zde ale Honk Kong. Prakticky je pod nadvládou komunistické Číny, ale můžete si zde dělat co chcete. Neexistuje žádný sociální systém takže je to jen o Vás. Existují jen minimální daně. Holt se musíme smířit s tím, že úplně svobodný stát zatím není nikde k dispozici. Neexistují žádné omezující podmínky a tento asijský stát roste obrovským tempem. Doporučuji si o něm něco vyhledat :-) .Negativním příkladem demokracie je pak Indie. Jedná se o poměrně chudou zemi, kde oficiálně vládne demokracie. A ona tam také je. Své zástupce si volí lidé sami. Bohužel ale tito zástupci kontrolují úplně všechno. Pokud chcete podnikat, musíte si požádat o povolení. Úředníci poté rozhodují jestli má Vaše podnikání nějaký přínos a toto podníkání povolí. To jim trvá i roky. Pokud už podnikat máte, musíte žádat o povolení kvůli každé blbosti. Kvůli změně barvy auta, kvůli přestěhování, kvůli přemalování barvy vlastního domu. Kvůli všemu.Jak to jen bylo? Rus je na návštěvě u přítele v Americe. Najednou jim v autě dojde benzín. Rus se ptá co jako budou dělat. Američan odpovídá: “Dotlačíme to k pumpě a tam si koupíme benzín.” Rus je úplně překvapen: “To jako jen tak? Bez povolení? Bez front? Bez bumážky? No tady je teda pěknej bordel.” Bohužel svobodu stále pokládá za bordel příliš mnoho socialistů.

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Evropský sen

    O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorikaProč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílůmJ. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinouOmezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace. Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa. Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat. Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století. Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla. Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým. Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času. V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců. Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat. Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího. Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází. Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj. To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA. Diskusní téma pro studenty

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Life style
  • KVIFF STÁLE ŽIV(Í) A V KONDICI

    Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech (KVIFF) si letos získal více pozornosti než tomu bylo v posledních letech obvyklé. Jubilejní 50. ročník do západočeských lázní přitáhl i ty, kteří běžně podobnému “druhu zábavy” příliš neholdují. A to nejenom zahraniční a české party turisty ale i řadu místních “domorodců”, jejichž nejoblíbenějším promítacím sálem nadále zůstává obývák s kabelovkou. Kulatá výročí zkrátka působí magicky a vzbuzují v lidech onu zvláštní svědivou touhu “být u toho”. KVIFF tak i nadále stále dobře živí a pravděpodobně i živit bude.Mezinárodní filmový festival – letos zase opět nejhoršíFestival je zkrátka dobrý byznys a to nejen pro oblastní prodejce zmrzliny, provozovatele cateringu, tamní bary, kavárny či taxikáře, kteří letos během dne za tučná dýžka najezdí i několik stovek kilometrů. Přímo medvědí službu festival odvádí bloggerům, novinářům, bulvárním “kanálníkům”, filmovým kritikům…vlastně kritikům všeho druhu a ražení. Tato kulturně-společenská akce jim totiž každoročně spolehlivě a zdarma poskytne munici pro kanonádu článků a příspěvků, které když ničím jiným tak alespoň názvem zvyšují čtenost a úspěch autora. Jejich obsah přitom bývá prakticky identický a směřuje k jasnému konstatování – ten letošní ročník bude, je či byl tím suverénně nejhorším, nejpokleslejším a nejnenápaditějším ze všech. Festival ztrácí svoji tvář, příliš se komercionalizuje či je naopak příliš alternativní, tu láká pouze laciné české celebrity a oceňuje vyšumnělé zahraniční tvůrce (jenž jej považují za svou poslední filmovou štaci před smrtí), tu zas vlny podivně vyhlížejících baťůžkářů, hipsterů, metrosexuálů, lumbersexuálů a nespočet jiných těžko identifikovatelných společenských skupin. Při čtení tak člověk získává pocit, že “je něco shnilého v zemi české” a že před autorovým vytříbeným vkusem byl zbledl závistí i římský Petronius Arbiter.Zmatení jednoho baťůškáře…nebo hipstera?!Přiznám se, že podobné komentáře pročítám poměrně rád a se zaujetím, neboť překvapivě pokrývají celé mediální spektrum od ČT přes Respekt až k blogům a webům pochybného původu. Jako prakticky Karlovarák (narodil jsem se a vyrůstal v nedalekém Ostrově) na festival chodím již mnoho let a přesto se vždy divím, čeho všeho jsem si za všechny ty dlouhé dny strávené v kinosálech a na doprovodných akcích vůbec nevšiml. Možná to bude pro mnohé překvapením, ale béčkové celebrity jsou pro návštěvníka KVIFFpodstatné či rušivé pouze do té míry, do jaké vyvine zvláštní úsilí pečlivě si jich všímat. Snad je to tím, že většinu z nich ani nepoznám, každopádně jejich tolik kritizované přesuny z jednoho neplaceného rautu na druhý můj zážitek z festivalu nikdy nenarušily. Komercionalizace je všeho všudy spíše hezké slovo bez jasně pochopitelného obsahu, s nímž se minimálně od nástupu globalizace musí chtě nechtě naučit žít i obyvatel deštného pralesa, natož potom návštěvník festivalu. Navíc projížďka červenou rikšou nejmenovaného mobilního operátora je vcelku příjemná záležitost a to přestože 4G internet v mobilu není zas takové terno. Stále se tenčící řady neotesaných baťůškářů, které se dle některých záhadně transformují do pýchou nadmutých a příjmově mnohem lépe zajištěných hipsterů s jabkem v ruce, k filmovým Varům zkrátka neodmyslitelně patří. Paradoxně přitom dle mých zkušeností netvoří páteř diváků promítacích sálů – ve frontách s festival pasem na krku daleko častěji vídám lidi, které bychom asi dle dnešních škatulek označili za běžné studenty nebo pracujícící. Výjimkou v posledních letech nejsou senioři, a to ani ti dle médií příšerně zchudlí a nepřejícní čeští. Co se poté týká projekce, kdo nechce riskovat nějaký ten opravdu podivný či tu a tam vyšinutý film, je ve Varech špatně. A ačkoli nejsem fanouškem pouličních barů, festivalové a životem hemžící kavárny miluji, neboť nabízejí neocenitelnou atmosféru. Nic navíc nenahradí pocit, když celí rozlámaní čekáte s festival pasem ve frontě bez lístku na váš vytoužený film a náhle se jako anděl z čistého nebe zjeví někdo, kdo jej má navíc a zdarma vám jej nabídne.Grácias KVIFFNa konci náročného týdne a vlastně ještě nějakou dobu po něm proto všem píšícím nezbývá, než “hroznému a příšernému” karlovarskému festivalu zase jednou poděkovat za dobrý námět, čtenost, sdílení a popularitu. Zatím to, pokud vím, mnoho z nich neudělalo. Pokusím se to tedy vzít na sebe: “Díky ti KVIFF a za rok s kousavým komentářem na tvůj účet opět nashledanou”… Tedy vlastně: “Šary Vary!”

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný


Výsledky vyhledávání v sekci: Film
  • PRVNÍ DOJMY: STAR WARS EPIZODA VIII: POSLEDNÍ Z JEDIŮ

    Žijeme v superrychlé (někdo by možná spíše cynicky poznamenal superhektické) době, v níž informace zastarávají každou vtěřinou. Podělím se tedy s vámi již nyní o svoje postřehy a pocity z nových Star Wars Epizody VIII Poslední z Jediů, a to teprve pár hodin po jejich zhlédnutí. Vše je ještě dosti živé a bude se tak jednak spíše o shluk nesourodých myšlenek než o strukturovanou recenzi. Přesto doufám, že pro vás bude alespoň do určité míry hodnotnou.Hned na úvod je třeba si otevřeně přiznat, že pokud bylo epizodě VII vyčítáno, že prakticky pouze přehrává epizodu IV, tak Poslední z Jediů nepokrytě vykrádá celou původní trilogii ze 70. a 80. let. Fakticky tedy neuplyne čtvrt hodina, aniž by ságy znalý divák netrpěl silným deja vu, které jeho mozku nedá spát. Nutno ovšem poznamenat, že nový snímek toto zcizení činí více než umně a původní náměty pouze znovu nepřehrává, ale vylepšuje je a posouvá na dosud netušenou úroveň. Přestože se tedy rozhodně nejedná o autorsky jakkoli originální příběh, fanoušci Hvězdných válek si rozhodně přijdou na své, nemluvě pak o těch, kteří staré filmy neznají. Režisér Rian Johnson i celý jeho tým se totiž rozhodli projekt pojmout více než velkolepě, akčně a co hodnotím jako velice pozitivně i temněji. Epizoda VIII tak svoji atmosférou, výtvarným pojetím i celkovým nádechem daleko více připomíná loňský Rogue One než předchozí díl od J. J. Abramse. Filmu tak sice bohužel chybí jednotící dějová linka, která by sloužila jako nosná kostra pro dílčí příběhy jednotlivých hrdinů, tyto epizodky jsou však zpracovány natolik kvalitně, že se divák po celé více než dvě hodiny rozhodně nenudí. A to navzdory faktu, že se toho v celkovém vyprávění mnoho nestane. Někdo by mohl namítnout, že toto je Achylova pata všech prostředních dílů trilogií (viz slabá epizoda II či Dvě věže u Pána prstenů), nicméně zde mám přeci jenom pocit, že se týmu od Disneyho podařilo danou propast alespoň částečně překlenout. Upřímně řečeno, po první hodině se mě začínal ujímat pocit, že si tvůrci z návštěvníků kina vystřelili a žádná epizoda IX již nebude. Hlavní děj se totiž nehýbe, nicméně jednotlivé epizody tu a tam obsahují poměrně zásadní zvraty v životech hlavních postav. Filmaři se totiž nezdráhali zatočit s několika zásadními charaktery, jako například s kapitánkou Phasmou. Zde budou možná trochu zklamáni milovníci válečníků typu Poe Damerona či Finna, neboť jak již název napovídá, vše se zde točí hlavně kolem Jediů, Sithů a aktérů se světelným mečem. Kromě poněkud váhavého návratu Lukea Skywalkera (který ve své poustevnosti a rezignovanosti překonal i mistra Yodu z epizody V), se dočkáme pomerně zásadního dějového zvratu u Kylo Rena, který si tak trochu napraví svoji pověst “užitečného idiota” z předchozího dílu. Zásadní souboj červeného a modrého světelného meče se sice k mému velkému zklamání nekoná, přesto je zde o Síle a obou řádech poodhaleno opět něco více. Snímek se rovněž vrací ke skvělé tradice původní trilogie, když kromě velkých bitev a zásadních střetnutí ukazuje i daleko přízemnější a odvrácenou tvář života v galaxii. Pokud se vám tedy líbila dnes již legendární kantýna v Mos Eisley z Nové naděje, scény z vesmírného kasina v Posledním z Jediů vám učarují. Nachází se zde navíc poměrně vzácný charakter nájemného zlodějíčka, který opravdu zůstává zkažený (či pragmatický) po celou stopáž a nedojde k němu k trapnému nalezení svědomí a náhlému příklonu k dobru jako u Hana Sola v dřívějších příbězích.Nicméně jsou zde i některé prvky, které se opravdu nepovedly. Co člověka napadne jako první je fakt, že 136 min je zkrátka na vyplňovací epizodu poněkud moc, což se ukáže jako zcela správný předpoklad. Poslední půl hodinu se totiž tvůrci marně snaží snímek ukončit v neustále se opakující sérii epických scén, které by vystačily na závěr nejméně dalších pěti epizod. Na jednu stranu to může znít fantasticky, ale výsledkem je dosti zjevná překombinovanost příběhu, který jako by najednou nevěděl, co sám se sebou dělat. Rovněž mě mrzí, že VIII zcela rezignovala na zodpovězení některých poměrně zásadních otázek či tajemství, která Abrams v Síla se probouzí nechal otevřená a divák logicky předpokládal, že jeho zvědavost bude ukojena. Nic se tak například nedozvíme o původu, historii ani záměrech vůdce Snokea, ani osudu zbylých Skywalkerových učedníků. Nezbývá než doufat, že vrchol nové trilogie tuto slabinu napraví.Co říci závěrem? Poslední z Jediů je minimálně vizuálně velkohubým snímkem, který snad jako první Star Wars od Nové naděje z konce 70. let dokáže diváka nadchnout technologií triků a výpravností. Galaktické bitvy jsou vskutku impozantní a trůnní sál vůdce Snokea působí naprosto skvěle. Film jsem viděl v plzeňském Cinema City ve formátu 4DX a zcela upřímně musím říci, že se jednalo o jediný snímek od otevření tohoto sálu, který potenciál využité technologie zcela a bez okolků naplnil. Slovy mistra Yody: “Nákupu dražší vstupenky třeba litovat rozhodně nebylo! Hmmm… ”

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný