Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • OTÁZKA VYZBROJENÍ UKRAJINY: VYŘEŠÍ ZÁPAD SVOU KRIZI IDENTITY?

    Dodat či nedodat Ukrajině zbraně? Otázka, na niž nepřineslo odpověď ani nedávno dojednané příměří z Minsku. Zatímco Německo s Francií se drží diplomatických řešení, Spojené státy o vyzbrojení Ukrajiny hovoří zcela otevřeně. Zatímco jedni se obávají nezadržitelné eskalace konfliktu, druzí argumentují ohrožením nejen samotného Kyjeva ale i pobaltských států, potažmo Skandinávie. Ať tak či onak, Západ musí svou odpověď nalézt co nejrychleji a podniknout konkrétní kroky. Nejednota, přešlapování na místě, kombinace odmítavých reakcí a naopak příslibů nereálných bezpečnostních garancí, to vše oslabuje důvěryhodnost zemí na NATO a EU v očích Ukrajiny i samotného Ruska. Celý proces však bude složitější, než se zdá. Již samotná podstata problému totiž odhaluje problematické aspekty samotné západní identity.Váhavé kroky zemí NATOZatímco diplomatická úsilí v podobě tolik medializovaných telefonátů mezi Washingtonem, Paříží, Berlínem a Moskvou neberou konce, v otázce vojenské reakce na aktivity Ruska a proruských povstalců Západ vystupuje velmi váhavě. Člověk nemusí být odborný pozorovatel, aby zaznamenal, že mezi jeho vládami se vytváří různá mocenská centra, která jednají značně autonomně a koordinaci svých stanovisek nevěnují příliš úsilí.  Nejedná se přitom pouze o neshody mezi USA a Německem. Evropský výbor Sněmovny lordů (horní komory britského parlamentu) například ve své zprávě tvrdě kritizoval fakt, že z celého procesu naprosto vypadla Velká Británie jako jinak významná síla, jíž mocenská rovnováha na evropském kontinentu historicky vždy ležela na srdci. Výbor slovy svého předsedy lorda Tugendhata rovněž kritizoval neschopnost evropských států analyzovat plány Ruska i proruských povstalců a přijmout odpovídající strategii.Vyzbrojení Ukrajiny a nová identita ZápaduJe přitom extrémně důležité, aby Západ podnikl konkrétní kroky ve vojenské i politické oblasti. Nejedná se přitom pouze o nutnost vytvoření plánu taktických opatření na bojišti, kde ukrajinská armáda, spoléhající na dosluhující sovětskou techniku a zastaralé metody vedení boje, čelí povstaleckým jednotkám s moderními zbraňovými systémy ruské provenience. Nutná je rovněž dlouhodobá strategie, jež sahá daleko za principy zmíněné v příměří z Minsku. Západ musí mít ve svém postupu jasno, v opačném případě totiž riskuje naprostou ztrátu důvěryhodnosti. Ukrajina i další státy východní Evropy potřebují vědět, zdali jsou přísliby možného zapojení do struktur EU a NATO reálnou alternativou či pouze akademickým teoretizováním. A to zvláště v době, kdy Kreml očividně neváhá (a to již otevřeně) přenést iniciativu do oblasti klasické geopolitiky a pomocí strategického letectva testovat připravenost zemí NATO reagovat na potenciální hrozbu. Odpověď na tyto otázky přitom vytváří nutnost vyřešení roky trvajících sporu o budoucí charakter obou organizací.Resumé: Ač se tak na první pohled nemusí zdát, debata o vyzbrojení Ukrajiny samotný ozbrojený konflikt zdaleka překračuje. Ve svém důsledku totiž znamená začátek daleko rozsáhlejšího a nesrovnatelně složitějšího procesu hledání nové západní identity a důvěryhodnosti, a to nejen vůči třetím zemím východní Evropy, ale i vlastním členům, jež se ruskými manévry cítí ohroženi.Fotografie: pedrojperez (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SYRIZA SE ŠTĚPÍ: STOJÍ ŘECKO NA PRAHU POLITICKÉ TRAGÉDIE?

    Syriza se vnitřně štěpí a Alexis Tsipras netřímá otěže nad svojí stranou a vládou pevně v rukou – i takto by se dal zjednodušeně popsat výsledek nočního hlasování z 15. na 16. července o balíku reformních zákonů, jenž pro Řecko připravili mezinárodní věřitelé. Pod záplavou analýz, komentářů a předpovědí z věštecké koule ze stran bezpočtu ekonomických analytiků a odborníků se tato zpráva může jevit okrajovou a nevýznamnou. Politická otázka zkrátka dosud v zdánlivě nekonečném příběhu nazvaném “řecká krize” nehrála prim a do agendy jednání posledních měsíců se nedostala vůbec. Její přehlížení však může mít pro malý stát ve Středozemním moři fatální důsledky. Nočním hlasováním helénského parlamentu tak možná začala předehra nové řecké tragédie, v níž však mohou jít čísla, kalkulace a racionální úvahy zcela stranou.Řecká krize pohledem ekonomůJiž od svého počátku v roce 2010 je řecká krize médii i odbornou veřejností vyobrazována spíše jako účetní problém, jenž je možné vyřešit nástroji dobře známými z komerční sféry. Nezodpovědný dlužník, v tomto případě Řecko, se ukáže být neschopen dostát svým finančním závazkům a se sklopeným zrakem zahajuje nepříjemná jednání se svými věřiteli. Roli tvrdých bankéřů s ostrými lokty zde mimo jiné ztvární Mezinárodní měnový fond (IMF) a Evropská centrální banka (ECB), jimž sekunduje Evropská unie, respektive tzv. eurozóna. Tato z hlediska právního ukotvení těžko definovaná skupina států platících eurem (jak ji v nedávném interview pro New Statesman označuje bývalý ministr financí Yanis Varoufakis) přitom střídavě vystupuje jako přívětivý příbuzný dlužníka, jenž se snaží pomoci, a jako přísný učitel, který vcelku po právu důrazně opakuje “já jsem ti to říkal”. Konkrétním produktem tohoto přístupu jsou pak živé zpravodajské vstupy z jednání špiček evropských států, během nichž nám moderátor v tak trochu hollywoodském stylu oznámí, že rozhovory ani po několika úmorných hodinách nejsou u konce a napětí stoupá. Je totiž nutné stihnout určitý časový dead-line.Problémem tohoto pohledu je nejenom to, že po x-té opakovaná hrozba nenaplnění zdánlivě závazného termíny ztrácí na urgenci. Horším se jeví fakt, že tento diskurs zcela opomíjí politickou stránku věci. Nehledě na přání zúčastněných, jednání ohledně státních bankrotů se nikdy nenesou v čistě byznys stylu a z logiky věci nikdy nemohou kopírovat racionální postup známý z bankovního sektoru. Komerční vztah věřitel dlužník je totiž v demokratických systémech doplněn o prvek národního voliče a jemu alespoň teoreticky odpovědné vlády. Politika zkrátka hraje neoddiskutovatelnou roli, přičemž v případě Řecka se jedná o příběh plný zvratů.Politické hledisko a drolící se SyrizaŘecká krize toho od svého vypuknutí stihla na politické scéně napáchat opravdu mnoho. Kdysi vládnoucí a historicky významnou levicovou stranu PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) srazila do sféry voličské bezvýznamnosti, přičemž udělala tečku za kariérou posledního premiéra z dynastie Papandreou (celkem byli v řeckých dějinách tři). Zároveň ustavila politický systém vyznačující se úřednickými vládami a opakovanými předčasnými volbami, které otevřely dveře řeckého parlamentu radikálním politickým subjektům na pravici i levici. Kromě neofašistického Zlatého úsvitu jimi byla i koalice různých marxistických stran a proudů s názvem Syriza. Ano, přesně ta Syriza, jež nyní stojí v čele řecké vlády poté, kdy s příslibem jasného odmítnutí věřiteli nadiktovaných reforem na hlavu porazila umírněnou proevropskou pravici.A zde se dostávám k ústřednímu bodu celého problému – řeckému voliči. Není pochyb o tom, že Řecko se chovalo rozpočtově nezodpovědně, osvojilo si zásady kreativního účetnictví a populisticky zneužívalo výhod své příslušnosti k Německem vedené eurozóně, aby získalo půjčky za úrokové sazby neodpovídající jeho skutečné ekonomické kondici. Po divokém mejdanu vždy následuje bolestivé vystřízlivění, ovšem je otázkou, zdali jeho míru chápe postižený jako únosnou a adekvátní. Nehledě na okázalost a nereálnost životního stylu řeckého voliče před krizí, jsou-li mu jeho reálné příjmy osekány z důvodů různých reformních opatření (přestože ekonomicky jasně zdůvodnitelnými a snad i spravedlivými) za úroveň, jíž považuje za snesitelnou, nastávají problémy. Nemůže být překvapením, že takovýto volič, jehož globální rozsah celého problému logicky nezajímá a ani mu často nerozumí, snadno podlehne pokušení k podpoře politických stran subjektů, které slibují když ne okamžité zlepšení, tak alespoň vyhlídky lepších zítřků a projevení vzdoru vůči původu vnímané nespravedlnosti. Vše je poté umocněno tím, že oním nejvíce postiženým voličem je často člověk z městské střední třídy pracující ve veřejném sektoru, tedy příslušník skupiny tradičně nejvíce podporující zachování demokratického řádu, z něhož běžně profituje.Ztělesněním představ o nápravě a návratu “spravedlnosti” se v posledních parlamentních volbách stala radikálně levicová koalice Syriza, jež se nyní pod tíhou nutnosti přijmout další reformy drolí. Pro každého Evropana, který si nepřeje nástup radikálních levicových myšlenek do politiky či s obavami hledí na řecké sbližování s Ruskem by se na první pohled mohlo jednat o dobrou zprávu. Opak však může být pravdou! Dojde-li totiž k předpovídanému vyhlášení předčasných voleb a k etablování silných marxistických frakcí v samotné Syrize, které se rozhodnou sledovat nezávislou utopistickou politiku pod vlastní značkou, řecká liberální demokracie může být ještě více ohrožena. Tsiprasův úprk z deklarovaných pozic a kývnutí na dosud bezprecedentní balík reforem si totiž řecký volič může vyložit jako důkaz dekadence současných politických stran a demokratického systému a sáhnout po méně “ortodoxních” variantách na koncích ideologického spektra (třeba i zradikalizovaných pohrobcích Syrizy). Netřeba přitom připomínat, že s jejich politikou by si EU již nemusela umět poradit vůbec.Pozor na politikuPředvídat další  politický vývoj v Řecku je samozřejmě nemožné a výše nastíněný černý scénář se vůbec nemusí naplnit. Vzniklá situace může stejně tak dobře vést k zpětnému etablování tradičních předkrizových stran a smírnému řešení celého problému. Každopádně přehlížet a nadále okázale upozaďovat politický rozměr, který v sobě řecká krize skýtá, je pro EU i všechny zahraniční veřitele v případě země, která se těší historii autoritářských vlád, nadmíru riskantní!

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • DONALD TRUMP PREZIDENTEM: PROČ AMERIKA POTŘEBUJE REALITNÍHO MAGNÁTA?

    Už to vypadalo, že se prezidentské volby 2016 v USA a jim předcházející stranické primárky stanou nudným soubojem dvou rodinných klanů. Amerika si měla užít střetnutí, v němž oba kandidáti byli prakticky dopředu známy a na voliče tak čekaly dlouhé měsíce vyplněné přemýšlením, v koho vloží svoji důvěru tentokrát – je libo Jeba Bushe nebo Hillary Clintonovou? Mezi zdánlivě nekonečným zástupem republikánských uchazečů o stranickou nominaci (v době psaní článků se jednalo o 16-ti hlavou skupinu) se však objevil muž, který tuto jednotvárnost výrazně narušuje. Jeho jméno zní Donald Trump.Troublemaker Donald TrumpAsi těžko bychom mimo profláklé hvězdy Hollywoodu našli Američana, jehož popularita se vyznačuje natolik globálním charakterem. Syn obchodníka s realitami z New Yorku se svými okázale luxusními stavbami, knihami, televizními zábavnými pořady (The Apprentice, Miss World apod.) a řadou extravagantních výstupů stal určitým ztělesněným představ o americkém kapitalismu. Hlavním důvodem jeho současné “politické nebezpečnosti” však není atypický zjev, pryštící arogance, přímočarý byznys přístup či fakt, že se jedná o jednoho z nejbohatších podnikatelů v Americe. Nebezpečným a do určité míry “nežádoucím” ho činí lehkost, s níž otevírá témata, považovaná v politickém mainstreamu za tabu. Klientelismus a korupce politické elity, přesun pracovních míst do Číny, budoucnost ropného průmyslu, nelegální migrace či problematické soužití bílých Američanů (tzv. WASP – White Anglo-Saxon Protestants) a přistěhovalců z Latinské Ameriky (tzv. Latinos), které donald Trump bez skrupulí charakterizuje slovy jako “kriminalita”, “drogy”, “znásilňování” a “nevzdělanost”. Toliko jen krátký výčet výbušných otázek, jimiž se “slušný” politik raději obloukem vyhýbá, či kolem nich našlapuje s nejvyšší opatrností. Počet španělsky hovořících voličů zvláště v jižních státech Unie totiž raketově roste a bylo by proto přinejmenším netaktické si jejich komunity znepřátelit. Střílet do vlastních řad a pokoušet se rozbít složitý mechanismus “zvláštních vztahů” mezi politickou třídou a byznysem je pak považováno za naprostou sebevraždu.Právě tyto záležitosti se však stávají častým námětem diskusí konzervativně smýšlejících rodin. Typický americký Joe s nevalným vzděláním, značně lokálním rozhledem a hrozivě vyhlížející hypotékou na krku o nich hovoří s manželkou u kuchyňského stolu, se sousedem při sekání trávníku či s kolegou v práci, zatímco do sebe během polední pauzy souká sendvič s burákovým máslem. Těmto lidem a nejenom jim přitom imponuje způsob, jímž Donald Trump zcela necenzurovaně pojmenovává události, jež každodenně formují jejich životy. Realitní magnát se však tímto automaticky dostává do role černé ovce, jíž se snaží ostatní (nejen) republikánští kandidáti a jejich sponzoři vystrnadit. Trump je totiž nutí opustit to, čemu Američané říkají “comfort zone”, tedy tematicky nekonfliktní oblast, či pozici, o níž se kandidáti nezdráhají hovořit. Najednou již nestačí vyprávět příběhy o ztracené a znovunalezené víře v Boha, milovat hamburgery, vzývat daňové škrty a pohoršovat se nad Obamovými “socialistickými reformami”. V době, kdy hrozí, že voliče bude zajímat váš názor na zvýšenou kriminalitu Latinoameričanů a otázku řešení problematiky korupce ve Washingtonu, vám zkrátka nepomůže ani dosud populární Elvisův song zahraný na vlastní baskytaru.Mezi láskou a nenávistí…Trump a GOPAmeričtí Republikáni tak stojí před nelehkou volbou. Nic naplat, že se proti excentrickému Trumpovi dennodenně ohrazují na sociálních sítích, že o něm média hovoří jako o rasistovi a mnohé společnosti s jeho firmou na protest proti jeho postojům v otázce migrace přerušily spolupráci. Pro určitý nezanedbatelný segment voličů se zkrátka stal celebritou. To ostatně potvrdily i nedávné průzkumy, v nichž mezi republikánskými uchazeči o prezidentskou nominaci Trump suverénně vedl a předběhl i dosavadního favorita Jeba Bushe, bratra a syna bývalých prezidentů. Výstřední blondýn si navíc nenechá nic líbit a na přístup strany s obtloustlým slonem ve znaku si halasně stěžuje. V interview pro internetový magazín The Hill dokonce uvedl, že uvažuje o vedení zcela nezávislé kampaně, kterou si díky svému pohádkovému jmění údajně může dovolit financovat zcela sám a vyhnout se tak tradičním politickým tanečkům se sponzory. Poslední odhady přitom ukazují, že Trumpa by volilo až kolem 20 % voličů, což by mu sice místo v Oválné pracovně Bílého domu nezajistilo, avšak zcela jistě by o něj připravilo jiného republikánského nominanta. Hlavu ztrácející GOP (Grand Old Party – název používaný pro Republikány) si tak pravděpodobně bude muset vybrat mezi vyjádřením alespoň částečné podpory výřečnému magnátovi (a ztrátou některých latinskoamerických voličů) nebo riskováním dalších minimálně 4 let vlády Demokratů v případě, že se Trump rozhodne kandidovat sám za sebe.Quo vadis, Ameriko?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Donald Trump je výstřední populista, jenž si nebezpečně pohrává s rasovou otázkou a ohrožuje tak celistvost společnosti. Ano, Trump je arogantní, nediplomatický a výbušný excentrik a ani v nejmenším mu nečiní problém nabízet společnosti zdánlivě účinná a jednoduchá řešení složitých problémů doby. Přesto je bezpochyby člověkem, kterého současná Amerika velice potřebuje! Proč? Jeho přístup k společenským tabu nutí politickou elitu a především uchazeče o nejvýznamnější mocenský post na světě hlouběji rozpracovat svůj politický program a nebát se nalézt řešení velice citlivých a bolestivých problémů dynamicky se vyvíjející společnosti. Problémů, které nemohou být donekonečna zametány pod koberec a zpovídány pouze v kruhu nejbližších známých a rodinných příslušníků. Problémů vyžadujících brilantní, ducha práva a svobody zachovávající strategii, kterou sice bohatý blondýn sám rozhodně nenabídne, ale může “dohnat” ostatní k jejímu nalezení.Právě to je dle mého role, kterou má Donald Trump v dramatu nazvaném “prezidentské volby 2016” sehrát a paradoxně tak pomoci posílit americkou demokracii.Ilustrační foto: kconnors (Imagebase.net)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • VOLEBNÍ KAMPAŇ NARUBY: DONALD TRUMP JE “ŠVORC” A PŘESTO MILOVÁN

    O tom, že Donald Trump svým excentrickým stylem vystupování a kontroverzními názory zcela vykolejil republikánské prezidentské primárky jsem již psal v jednom z předchozích příspěvků. Jak však nyní ukazují první finanční statistiky, realitní magnát z New Yorku staví na hlavu i dosud zažitá pravidla jak vést úspěšnou volební kampaň. V době, kdy se (nejen) v Americe živě diskutuje o enormním vzrůstu výdajů kandidátů na jednotlivé politické funkce, včetně té nejvyšší, uhlazený blondýn vede úspěšně svoji kandidaturu s naprosto minimálním rozpočtem. Klíčem k úspěchu mu je nezpochybnitelný status celebrity, vrozené showmanství a neformální vliv v hlavních médiích, kterým drtivě poráží tradiční fundraising ostatních uchazečů. Donald Trump je zkrátka člověk, jehož slova chtějí ostatní slyšet.Prezidentské primárky a fundraisingRecept na úspěch v americké vrcholné politice se dosud zdál být vcelku snadný. Základem všeho bylo vytvořit si pevnou síť důvěrných spolupracovníků – profesionálů, kteří vám pomohou s propagací a především se sháněním finančních prostředků na vaši volební kampaň. Dobrých sponzorů, kteří nemají hluboko do kapsy a jsou ochotni své peníze investovat do politických zájmů nebylo nikdy dost, proto jim štáby jednotlivých kandidátů vždy věnovaly velké množství svého času.Fundraising se během desetiletí stal uhelným kamenem americké politiky, samostatnou “vědou” ale i velkým byznysem. Jako příklad je možno úvést statistiku neziskové nevládní organizace MapLight, která odhaduje, že průměrné výdaje na volební kampaň do Kongresu v roce 2012 dosáhly u členů Sněmovny reprezentantů 1,6 mil. USD, u jejich senátních kolegů pak dokonce 10,46 mil. USD. Prezidentská úroveň poté představuje úplně jiný level, kde se rozdělují částky přesahující mysl běžného smrtelníka. Dle odhadů společnosti Credit Season tak například poslední velký volební cyklus v roce 2012 přišel dohromady na téměř 6 miliard USD, přičemž o trochu více utráceli Demokraté. Zajímavé je podívat se i na strukturu jednotlivých příspěvků, která člověku pomůže blíže pochopit rozložení zájmů mezi jednotlivými stranami a kandidáty. Zatímco mezi největší přispěvatele Baracka Obamy patřily americké univerzity či technologické giganty typu Google či Microsoft, jeho republikánského rivala podporovaly především velké americké finanční instituce jako Goldman Sachs či Bank of America. Obama poté získal nejvíce příspěvků v Kalifornii a New Yorku, zatímco Romnyho živnou půdou se staly Texas a Florida. U Obamy rovněž sehrál roli model drobných několikadolarových příspěvků od širokých zástupů podporovatelů, známý především z kampaně roku 2008. Třešinkou na dortu všech prezidentských voleb se poté staly tzv. Super PACs – výbory politické akce. Jedná se o organizace vzniklé za účelem shromažďovaní finančních prostředků pro podporu jednotlivých kandidátů či politik. Přestože výše jejich přímých příspěvků pro kandidáty a politické strany je zákonem omezena, výbory mají volnou ruku při vyvíjení tzv. “vlastní nezávislé činnosti”. Jinak řečeno, výbor vás sice nemůže výrazněji podpořit přímo, každopádně nic mu nebrání rozjet antikampaň vůči vašemu hlavnímu rivalovi či konkrétní politice, kterou obhajuje. Super PACs tedy dosud patřily k nezbytným nástrojům, jak elegantně vést politický boj.Volební kampaň na rubyVýše popsaný model však nyní dostává citelné trhliny. Dle průzkumu společností Ipsos a Reuters z 13. srpna Donald Trump stále vede v republikánské prezidentské štafetě s 21 % souhlasných hlasů, zatímco jeho nejvážnější rival Jeb Bush dosahuje pouhých 12 % . Oba muže však zásadně rozděluje způsob, jakým přistupují k politickému marketingu. Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, je hochem ze staré školy, který se drží tradičních témat a snaží se vydolovat co nejvíce prostředků z fundraisingu. Jemu nakloněné výbory politické akce tak například dosud dle odhadů vybraly něco kolem 100 mil. USD. Trump je však jiný. Prostořeký podnikatel nejenom, že za dobu vedení své kampaně nevybral prakticky nic (spekuluje se o necelých 2 mil. USD převážně z vlastních zdrojů), tuto skutečnost navíc používá jako svoji hlavní devizu. Během televizní debaty na Fox News tak například obvinil většinu svých kolegů, že pouze papouškují názory svých bohatých sponzorů, přičemž zdůraznil, že řada z nich během let byla na jeho vlastní výplatní pásce a servilně mu sloužila. On sám díky svému bohatství sponzorství nepotřebuje, lidé prý jeho názory rádi poslouchají sami od sebe, neboť souzní s jejich svědomím. Tato dosti sebestředná hláška se však zatím ukazuje být pravdivou. “Chudý” Trump totiž díky své mediální moci a statusu celebrity přeměňuje peníze na volební preference se záviděníhodnou efektivitou a jeho tvář se objevuje ve většině celostátních médií prakticky denně. Tam, kde lidé jako Bush, Christie nebo Rubio musí platit za reklamu, je Donald Trump zván zdarma a s otevřenou náručí. Jeho jméno je totiž zárukou čtenosti či sledovanosti. A to se počítá… Donald Trump vs Hillary Clintonová?Netradiční volební strategie prozatím přináší rozvernému blondýnovi úspěch, zdali se však opravdu přetaví v zisk republikánské nominace je stále velkou neznámou. Trump je mistrem veřejných vystoupení, jimiž dokazuje, že extrémně vynalézavý a populární kandidát dokáže čelit zaběhlé mašinérii moci a velkých peněz. Zároveň si však velice brilantně vytváří nepřátele mezi stranickou i podnikatelskou elitou, které preferují tradičnější a méně svéhlavé kandidáty typu Bushe. Sázet na finální souboj o Bílý dům v duchu Trump vs Clintonová by tedy bylo značně předčasné.Ilustrační foto: Vocandapix (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • JSOU POLITICKÉ DYNASTIE V KRIZI? PREZIDENTSKÉ PRIMÁRKY VE ZNAMENÍ OUTSIDERŮ

    Dle představ bezpočtu amerických komentátorů se mělo jednat o nudné prezidentské primárky s vcelku jasným výsledkem. Krize politických elit a určitá ideová vyprázdněnost slibovaly přinést vcelku hladké vítězství Hillary Clintonové a Jebu Bushovi, učebnicovým představitelům politických dynastií. Ti měli díky rodinným kontaktům, zkušenostem a snazší podpoře od sponzorů hravě smést své politické konkurenty a na podzim roku 2016 se utkat o žezlo formálně nejmocnějšího voleného “vladaře” planety – prezidenta Spojených států amerických. Vše se zdálo být tak jasné a nevyhnutelné, že se v médiích a akademických kruzích znovu rozhořela debata nad otázkou moderní “šlechty” a jejího negativního vlivu na americkou společnost. Byly to ostatně Spojené státy, které v době svého vzniku odmítly dědičné tituly a volaly po ideji republikánství a rovnosti. Prestižní týdeník The Economist dokonce ve svém vydání z 18. dubna 2015 otevřeně psal o nebezpečném vlivu dynastií na politiku a průmysl, který vytlačuje tradiční “americký sen” o úspěšných selfmademanech do říše pohádek a přibližuje Ameriku zpět k evropské tradici. Po uplynutí několika měsíců se však dle volebních preferencí zdá, že vše asi nebude tak horké. Američanům se dědičná moc začíná dosti zajídat.Donald Trump a nemohoucnost RepublikánůSituace je přitom kritická v obou stranických táborech. Více než tucet uchazečů o republikánskou nominaci sice na první pohled sliboval možnost určitého výběru mezi rozličnými vizemi budoucnosti, brzy se však ukázalo, že ani političtí experti nejsou schopni mezi většinou z nich nalézt oněch pověstných “10 rozdílů”. Jeden za všechny a všichni za jednoho obviňují prezidenta Obamu ze zavádění socialismu, chystají se hned první den v úřadu zrušit zdravotnickou reformu Obama Care, chtějí vypovědět smlouvu s Íránem, slibují snížit daně či posílit armádu. Palčivé otázce ilegální migrace se zručně vyhýbají a raději halasně brojí proti programům plánovaného rodičovství a antikoncepci. Dokonce nosí i stejnou červenou kravatu. Co však dříve poměrně slušně fungovalo, se nyní zdá být zapomenuto. Kdo tedy předpokládal, že na špici peletonu uvidí představitele politické dynastie Jeba Bushe nebo alespoň kariérního politika typu Johna Kasicha či Scotta Walkera, byl dosavadními průzkumy volebních preferencí velice zklamán. Nejúspěšnější trojici posledních týdnů totiž tvoří lidé, které spojuje výrazný úspěch v civilním životě a nulová předchozí politická zkušenost. Donald Trump vešel ve známost jako výstřední realitní magnát, konzervativní Ben Carson je hvězdou světové neurochirurgie a Carly Fiorina (jediná žena mezi kandidáty) stála dlouhá léta v čele technologických gigantů Lucent a Hewlett-Packard. Naopak papírový favorit Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, postupně mezi voliči propadá a své rodinné vazby raději zapírá. O jeho názoru na irácké a afghánské tažení nepopulárního George Walkera se tak americký volič nedozví prakticky nic. Slavné příjmení bylo pro jistotu vypuštěno i z oficiálního loga kampaně, které nese pouze červený nápis Jeb. Zkrátka hlavně se neušpinit rodinnou historií!Hillary Clintonová bez elánuAni v táboře Demokratů není výsledek zdaleka jasný. Navzdory všeobecnému očekávání Hillary Clintonová s ohlášením své kandidatury velice váhala, až to chvílemi vypadalo, že se touží nechat přesvědčovat. Když do předvolebního boje konečně vstoupila, její kampani jako by brzy došla ona pomyslná “štáva”. Vyhýbavé výroky, váhání při podpoře požadavků slábnoucích odborů, nejasná koncepce zahraniční politiky a nakonec médii živený skandál s využíváním osobní nechráněné emailové schránky pro vyřizování utajené komunikace v roli ministryně zahraničí… to vše jsou prohřešky, které jí ubírají hlasy. Přestože nadále vede žebríčky popularity, ostatní kandidáti neváhají její slabosti využít. Nejvýraznější postavou je přitom dosti překvapivě stranický outsider a zastánce levicové politiky Bernie Sanders. Na první pohled vetchý sedmdesátník (ročník 1941) působí oproti první dámě překvapivě energicky. Bez váhání volá po přijetí ekonomických opatření ve stylu skandinávských zemí a osobně se zapojuje do protestů odborů a organizací požadujících přijetí 15 dolarové minimální hodinové mzdy pro zaměstnance federálních úřadů. Vzestup preferencí přitom naznačuje, že voliči jeho upřímnost a názorovou zanícenost oceňují. Vynechat přitom nelze ani muže, který díky rodinné tragédii (smrti syna) kandidaturu dosud spíše vylučoval. Řeč je samozřejmě o viceprezidentovi Joe Bidenovi, který se teší živé podpoře řady odborových předáků. Jeho neformální vliv a popularita tak například stály Clintonovou podporu dvou nejvýznamějších zaměstnaneckých organizací v zemi, když se jejich vedení rozhodlo vyčkat dalšího vývoje a první dámu prozatím veřejně nepodpořit. Jak uvedl server Politico.com, v zákulisí se jako důvod, proč Hillary Clintonová neuspěla, uváděla Bidenova potenciální kandidatura.Zažíváme soumrak politických dynastií?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že intelektuály tolik obávané politické dynastie jsou na ústupu. Ostatně současné prezidenstké primárky nejsou prvním znamením nesnází. Už prezidentské volby v letech 2008 a 2012 lze charakterizovat jako  příklon voličů k outsiderovi, jímž Barack Obama jako černošský kandidát z rozvrácené chudé rodiny bez nadsázky byl. Postupně se utkal s Johnem McCainem, příslušníkem staré námořní elity, a Mittem Romneym, který navzdory pečlivě pěstovanému imagi byznysmana rovněž těžil z politických kontaktů svého otce, bývalého guvernéra Michiganu. V obouch střetnutích přitom Obama s přehledem zvítězil. Odepisovat politické dynastie by však přesto bylo značně předčasné. Díky rodinným vazbám disponují nadstandardními kontakty na byznys a fundraising, bolavé místo mnoha kampaní, tak pro ně nepředstavuje závažnější problém. Ostatně v množství vybraných finančních prostředků již dnes dle statistiky The New York Times své konkurenty výrazně přečíslují. V jejich prospěch rovněž hovoří statistika, dle níž tito kandidáti mají obecně mnohem větší šanci na volební úspěch, čemuž napomáhá i zastávání středových pozic. Aura reformátorů a radikálů totiž po většinou ke konci primárkového cyklu rychle vyprchá a voliči hledají stabilitu.Nakonec tedy nelze vyloučit, že se navzdory vzestupu obliby outsiderů a “nepolitických politiků” Hillary Clintová a Jeb Bush mezi sebou opravdu utkají. Stejně tak však nelze vyloučit, že se mezi ně neomaleně vměstná Donald Trump s vlastí nezávislou kandidaturou. Ilustrační foto: jill111 (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • Evropský sen

    O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorikaProč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílůmJ. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinouOmezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace. Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa. Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat. Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století. Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla. Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým. Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času. V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců. Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat. Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího. Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází. Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj. To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA. Diskusní téma pro studenty

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová