Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová