Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • PUTINOVSKÉ RUSKO: PÁD RUBLU A ZTRÁTA SEX-APPEALU MOCNOSTI Z TAJGY

    Putinovské Rusko zažívá těžké časy – pád rublu, odliv zahraničního kapitálu, oslabení světových cen ropy, tvrdé ekonomické sankce. To vše jsou faktory, které mohou politicky i ekonomicky zkostnatělé zemi přinést nejenom návrat do dlouhotrvající recese, ale především výrazné opadnutí jejího vlivu v oblastech, jež jí jsou nanejvýš drahé, tedy v post-sovětských republikách a prostoru střední Asie. Silný ruský medvěd z tajgy totiž ztrácí svůj dosavadní sex-appeal.Koncept soft powerV 90. letech přišel vlivný americký politolog Joseph Nye s teorií existence tzv. měkké moci (soft power). Tvrdil, že státy si získávají vliv nejenom na základě velikosti svých vojenských arzenálů (hard power), ale rovněž skrz budování dobrého jména a atraktivity v mezinárodním prostoru. Pod těmito slovy si lze představit ledacos – od vývozu vlastní kultury přes poskytování rozvojové pomoci až po kvalitní vzdělávací a sociální systémy, jenž přitahují mladé mozky celého regionu. Nye přitom zastával názor, že měkká moc sice nenahrazuje vojenskou sílu státu, v mezinárodní politice však může být rovněž významná.Pád rublu a ruská přitažlivostVýše zmíněný koncept přitom není něčím, co by Putinovské Rusko kdy výrazněji zařadilo do svého myšlení. Ostatně i na nedávný propad rublu a hrozící recesi bylo ruskými vládními kruhy reagováno prohlášením o  testování nové balistické střely, tedy čistě v duchu silové politiky. Ignorování ztráty dobrého jména (potažmo celého konceptu měkké moci /soft power) se však Kremlu může ošklivě vymstít. Je to totiž právě ona přitažlivost, která k Evropské unii láká řadu zemí východní Evropy. Ostatně již utváření konkurenční Euroasijské ekonomické unie provází neskrývaná pachuť ze strany Běloruska a Kazachstánu. Idea velké Rusi již zřejmě ztrácí svůj lesk. Pád rublu a ekonomické problémy Moskvy přitom stahují ke dnu i okolní státy, jež jsou jako Bělorusko nuceny přijímat mimořádná opatření. Jediný, kdo tak v současnosti vítá ruskou měnu a vliv jsou neuznané východoukrajinské republiky.Zatímco se však Putinovské Rusko snaží čelit přitažlivé síle EU, na východě vychází další silný konkurent, jehož sex-appeal roste přímo úměrně se vzrůstající ekonomickou mocí. Je jím rudá Čína, jež tiše odhazuje svoji bázlivost, když hovoří o pronikání do prostoru střední Asie v rámci obnovení ideji “hedvábné stezky”. Na rozdíl od Západu snadno přimhuřuje oči nad autoritativními manýry tamních režimů a její ohromné devizové rezervy se nerozpouštějí v bitvách o záchranu vlastní měny se “zlými západními spekulanty”. Těžiště moci se přesouvá… Titulní fotografie: fmfm 166 (morgueFile free photos).

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÉ VZTAHY USA A INDIE: PARTNERSTVÍ PRO 21. STOLETÍ?

    Česká média o události tradičně prakticky nereferovala a mnohá zahraniční se poněkud povrchně omezila na rozbor objetí obou lídrů při loučení na letišti. Účast prezidenta Obamy na oslavách indického Dne republiky však pravděpodobně významně ovlivní nejen vztahy USA a Indie ale i budoucí dění v celém asijském regionu. Spolupráce obou zemí se totiž při troše štěstí opravdu může stát “rozhodujícím partnerstvím pro 21. století”, jak ji nazvala americká administrativa.Obama: “Money talks”Obamovo sblížení s nejlidnatější demokracií světa přitom dává velmi dobrý smysl a to hned z několika hledisek. Vztahy USA a Indie totiž po delší době přešlapování, nejistoty a nedorozumění konečně získaly restart, po němž byznys volal již léta. Proč? Amerika je v současnosti největším indickým obchodním partnerem, objem přímých zahraničních investic (FDI) v Indii, jejichž zdrojem byl Washington, se v poslední dekádě téměř zpětinásobil, postupně roste i zpětný tok kapitálu do USA. Přestože objem vzájemného obchodu stále značně zaostává za Čínou, potenciál k růstu je velký. Předně, Indie se navzdory mnoha nedokonalostem těší demokratickému zřízení, právní systém ovlivnila anglosaská tradice, angličtina je všeobecně přijímána jako lingua franca a nová vláda BJP premiéra Modiho slibuje výrazný odklon od socialistických praktik Indického národního kongresu.Indie a politika zadržování 2.0Ještě významnější se však jeví bezpečnostní a geopolitická rovina. Schůzka obou státníků znamenala obnovení smlouvy o vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, jež pravděpodobně přinese i technologické sblížení armád obou zemí. Ozbrojené síly Indie stojí na staré sovětské technice a Rusko donedávna zůstávalo hlavním dodavatelem zbraní, dle některých odhadů však Američané své kolegy z Moskvy v loňském roce významně předběhli. Tyto údaje přitom získávají geostrategický význam, vložíme-li je do kontextu událostí posledních měsíců. Republikány za svou pasivní zahraniční politiku kritizovaný Obamapřijíždí do Nového Dillí a podepisuje dokument s názvem “Joint Strategic Vision for the Asia-Pacific and Indian Ocean Region”, jež ohlašuje spolupráci v oblasti bezpečnosti námořní dopravy a ochrany vzdušného prostoru se zřetelem na Indický oceán a Jihočínské moře. Zároveň vláda v Tokyu oznamuje navýšení rozpočtu na zbrojení a premiéři Abe s Modim si vyměňují “liebesbriefy” plné superlativů.  Mnohem asertivněji vystupují i další země regionu jako Filipíny, Jižní Korea ale i Vietnam či  Abottova Austrálie.Co dané kroky znamenají a komu je celý vzkaz určen, není těžké odhadnout. V Asii a Pacifiku se postupně rodí zatím sice nesourodá, avšak odhodlaná koalice států připravených čelit rozpínající se moci pevninské Číny. Zaprášený koncept “politiky zadržování”, známý z dob počátku studené války, tak pravděpodobně bude aktualizován i pro potřeby 21. století, pouze s jinými hráči. Nové vztahy USA a Indie pro to vytváří velmi solidní základ.Ilustrační foto: CyberJu (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • OTÁZKA VYZBROJENÍ UKRAJINY: VYŘEŠÍ ZÁPAD SVOU KRIZI IDENTITY?

    Dodat či nedodat Ukrajině zbraně? Otázka, na niž nepřineslo odpověď ani nedávno dojednané příměří z Minsku. Zatímco Německo s Francií se drží diplomatických řešení, Spojené státy o vyzbrojení Ukrajiny hovoří zcela otevřeně. Zatímco jedni se obávají nezadržitelné eskalace konfliktu, druzí argumentují ohrožením nejen samotného Kyjeva ale i pobaltských států, potažmo Skandinávie. Ať tak či onak, Západ musí svou odpověď nalézt co nejrychleji a podniknout konkrétní kroky. Nejednota, přešlapování na místě, kombinace odmítavých reakcí a naopak příslibů nereálných bezpečnostních garancí, to vše oslabuje důvěryhodnost zemí na NATO a EU v očích Ukrajiny i samotného Ruska. Celý proces však bude složitější, než se zdá. Již samotná podstata problému totiž odhaluje problematické aspekty samotné západní identity.Váhavé kroky zemí NATOZatímco diplomatická úsilí v podobě tolik medializovaných telefonátů mezi Washingtonem, Paříží, Berlínem a Moskvou neberou konce, v otázce vojenské reakce na aktivity Ruska a proruských povstalců Západ vystupuje velmi váhavě. Člověk nemusí být odborný pozorovatel, aby zaznamenal, že mezi jeho vládami se vytváří různá mocenská centra, která jednají značně autonomně a koordinaci svých stanovisek nevěnují příliš úsilí.  Nejedná se přitom pouze o neshody mezi USA a Německem. Evropský výbor Sněmovny lordů (horní komory britského parlamentu) například ve své zprávě tvrdě kritizoval fakt, že z celého procesu naprosto vypadla Velká Británie jako jinak významná síla, jíž mocenská rovnováha na evropském kontinentu historicky vždy ležela na srdci. Výbor slovy svého předsedy lorda Tugendhata rovněž kritizoval neschopnost evropských států analyzovat plány Ruska i proruských povstalců a přijmout odpovídající strategii.Vyzbrojení Ukrajiny a nová identita ZápaduJe přitom extrémně důležité, aby Západ podnikl konkrétní kroky ve vojenské i politické oblasti. Nejedná se přitom pouze o nutnost vytvoření plánu taktických opatření na bojišti, kde ukrajinská armáda, spoléhající na dosluhující sovětskou techniku a zastaralé metody vedení boje, čelí povstaleckým jednotkám s moderními zbraňovými systémy ruské provenience. Nutná je rovněž dlouhodobá strategie, jež sahá daleko za principy zmíněné v příměří z Minsku. Západ musí mít ve svém postupu jasno, v opačném případě totiž riskuje naprostou ztrátu důvěryhodnosti. Ukrajina i další státy východní Evropy potřebují vědět, zdali jsou přísliby možného zapojení do struktur EU a NATO reálnou alternativou či pouze akademickým teoretizováním. A to zvláště v době, kdy Kreml očividně neváhá (a to již otevřeně) přenést iniciativu do oblasti klasické geopolitiky a pomocí strategického letectva testovat připravenost zemí NATO reagovat na potenciální hrozbu. Odpověď na tyto otázky přitom vytváří nutnost vyřešení roky trvajících sporu o budoucí charakter obou organizací.Resumé: Ač se tak na první pohled nemusí zdát, debata o vyzbrojení Ukrajiny samotný ozbrojený konflikt zdaleka překračuje. Ve svém důsledku totiž znamená začátek daleko rozsáhlejšího a nesrovnatelně složitějšího procesu hledání nové západní identity a důvěryhodnosti, a to nejen vůči třetím zemím východní Evropy, ale i vlastním členům, jež se ruskými manévry cítí ohroženi.Fotografie: pedrojperez (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SPASÍ RUSKÁ SELFIE SÝRII?

    Takovýto zdroj odhalení svých vojenských aktivit na Blízkém východě Rusko pravděpodobně nečekalo. Zatímco v době krymské krize a následných bojů na Donbase analyzovali západní experti družicové a letecké snímky pohybující se bojové techniky ruské provenience, nyní podrobně zkoumají zdánlivě mnohem prostší materiál – selfie ruských vojáků z občanskou válkou zmítané Sýrie. Právě tento v současnosti zesměšňovaný druh fotografií se začal objevovat na sociálních sítích typu Vkontaktě (obdoba Facebooku) a zákonitě vzbudil velkou pozornost. Dle mnohých tak válka v Sýrii získává zcela nový rozměr, jiní komentátoři jsou však mnohem skeptičtější. Co tedy tyto často velmi osobní momentky ve skutečnosti vypovídají o ruských aktivitách v zemi a může Rusko zvrátit průběh několik let panujícího konfliktu?Selfie sem, selfie tamI když se oprostíme-li od senzací a konspiračních teorií všeho druhu, zůstávají nám informace, které mohou budit znepokojení. Ostatně jisté vážné přesvědčení o tom, že ruští vojáci v Sýrii vyvíjí poněkud nestandardní činnost má zřejmě i americké ministerstvo zahraničí (State Department), o čemž svědčí i zveřejnění zprávy o telefonátu mezi Johnem Kerrym a jeho ruským kolegou Sergejem Lavrovem. Tématem hovoru měla být právě válka v Sýrii a americké varování před případnou eskalací složitého konfliktu ze strany Kremlu. Působnost ruských jednotek v zemi přitom sahá až do počátku 70. let, kdy si tehdy ještě Sovětský svaz pronajal základnu Tartus, díky níž získal přístup do teplých vod Středozemního moře. Co však vzbudilo celosvětovou pozornost byl fakt, že lokalizace u některých selfie odkazovala do míst značně vzdálených od oficiálního ruského ležení. “Shodou náhod” se navíc jednalo o oblasti, z nichž byly hlášeny tuhé boje mezi syrskou armádou a radikály z Islámského státu (IS). Soukromé obrázky se tak rázem staly veřejným tématem. Poté, co přibylo i několik amatérských nahrávek z bojiště, na nichž je slyšet ruština, spolu s fotografiemi moderních obrněných transportérů s ruskou kamufláží, Kreml se neochotně rozhoupal k oficiálnímu prohlášení. To ve zkratce obsahovalo tvrzení, že zveřejněné materiály nepřináší nic nového, neboť Rusko dlouhodobě se Sýrií spolupracuje a v současnosti ji dodává i humanitární pomoc. Tečka.Válka v Sýrii: S Assadem na věčné časy?Pravda, zvýšení ruského zájmu o Sýrii není žádným překvapením, zvláště uvědomíme-li si, že se (snad s určitou výjimkou Íránu) jedná o jediného loajálního ruského spojence na Blízkém východě, který je zároveň i vítaným zbrojním nákupčím. Přestože Sovětský svaz v regionu střídavě disponoval nezanedbatelným vlivem, po jeho rozpadu se tamní autoritářští vůdci tu více tu méně ochotně přeorientovali na USA či bývalé evropské koloniální mocnosti. Jelcinovské Rusko zmítající se ve vlastních krizích zkrátka nemělo příliš co nabídnout. Časy se však změnily a s nástupem Putina do prezidentského úřadu se obnovily i dřívější velmocenské ambice. Moskva zkrátka chce do situace na Blízkém východě promlouvat, o čemž svědčí i opatrné prohlubování vztahů se Sisího Egyptem či Izraelem. Sýrie v této složité skládance přitom hrála roli určitého stabilního prvku, jenž se však nyní rozpadá. Podpora Kremlu Bašáru al-Assadovi se tedy jeví jako vcelku logická záležitost, přičemž pravděpodobně nejde ani tak o osobu samotného autoritáře (a vládnoucího rodinného klanu) jako spíše o dlouhodobé zachování  sekulárního režimu, který představuje. Jeho pád by znamenal výraznou ztrátu ruského vlivu, připravil zemi o zbrojní kontrakty a mohl dále zvýšit popularitu radikálního islámu. Toho se přitom Moskva se svými problémy na severním Kavkazem rovněž obává.Spasí Rusko Sýrii?Rozsah ruských aktivit však nadále zůstává nejasný. Jak upozorňují mnozí experti, nahrávky a fotografie z bojišť jsou v době žoldáckých armád vždy problematickým důkazem. Potkat rusky hovořící ozbrojence totiž není na mnoha světových bojištích těžké, neboť rozsáhlé šeškrtání stavů armád bývalé Varšavské smlouvy v 90. letech zanechalo mnoho vycvičených mužů “bez práce”, již pak nalezly u soukromníků. Přesto si lze jen těžko představit, že by se Rusko nesnažilo byť omezenými vojenskými prostředky zabránit modelu Sýrie bez Assada. Právě  zde však naráží na tvrdé stanovisko USA a jejich západních spojenců, kteří staví jakékoli budoucí řešení syrské krize na odchodu současného režimu a vytvoření konsenzuální vlády umírněných opozičních skupin. Dle svědectví nedávno uveřejněných v The Los Angeles Times panují v Bílém domě vcelku odůvodněné obavy, že eskalace ruské vojenské aktivity by Assadovu pozici značně upevnila. Válka v Sýrii by se tak pravděpodobně protáhla o dalších několik let. Výsledkem by bylo další zhoršení uprchlické krize a totální potopení americké snahy dostat Rusko k jednacímu stolu s umírněnou syrskou opozicí.Výraznou slabinou americké pozice je však fakt, že Assadův nedemokratický diktátorský režim s ruskou podporou je stále bohužel praktickou jedinou jasně organizovanou, relativně stabilní a sekulární silou v syrské občanské válce. Opoziční síly jsou i po letech bojů, jednání a amerických snah stále silně fragmentované, vzájemně nepřátelské a mnohdy značně radikalizované. Západem vycvičené a vyzbrojené umírněné jednotky jsou buď nadále prakticky nebojeschopné nebo se jako v případě Kurdů nacházejí pod vojenským tlakem sousedních států.Resumé?Odhadovat dopad byť omezeného vstupu Ruska do syrského konfliktu je tedy prakticky nemožné. Jistě se nebude jednat o “spásu” pro obyvatele této blízkovýchodní země, každopádně určitý pozitivní dopad celá věc přeci jen míti může. Je jím vážný popud pro západní vlády, aby otázku Sýrie začaly brát opravdu vážně a zaměřily se na přijetí komplexních řešení přímo v místě brutálního krvavého konfliktu. Dosavadní váhavá strategie vytoužený mír nepřinesla.Ilustrační foto: stux (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • PUTINOVA PERESTROJKA: ČEKÁ RUSKO BANKOVNÍ SOCIALISMUS?

    Nad Moskvou se stahují ekonomická mračna.  Sankce, odstřižení od západních kapitálových trhů, nízké ceny ropy, nestabilní kurz rublu a z něho plynoucí bankovní krize – to jsou hlavní jmenovatele ruských hospodářských problémů. Kdo však očekával, že představitelé této zkoušené země změní dosavadní nesmiřitelnou politiku, byl zklamán. Michael Romancov před několika dny napsal, že prezident Putin jasně odmítá světové uspořádání po ukončení studené války. Pokusí se jej proto změnit a vrátit své zemi lesk a slávu sovětských časů. Pokud toto tvrzení přesně vystihuje ruskou zahraniční politiku, pak pro oblast hospodářství platí dvojnásob. Putin totiž, zdá se, pojal současnou krizi jako příležitost posílit nadvládu státu nad ekonomikou a učinit již tak rigidní “kvazikapitalistický” systém ještě strnulejším.Putinova perestrojka narubyRusko jako nástupnický stát Sovětského svazu podědilo rozvrácené a zaostalé hospodářství, jehož neschopnost reformovat sama sebe byla očividná. Některé moskevské elity proto doufaly, že ukončení konfrontace se Západem povede k navázání nových kontaktů s vyspělými zeměmi Evropy a Severní Ameriky, které zbídačenému ruskému medvědovi pomohou opět na nohy. Zisk strategického partnera pro ruské hospodářství se však nezdařil. Ukázalo se totiž, že Západ není ochoten budovat vzájemnou spolupráci čistě na bázi ekonomických zájmů, ale hodlá skrz ně prosazovat i svůj hodnotový systém. Netřeba připomínat, že tento postup se v Rusku nesetkal s pochopením a země se vydala na cestu vlastní divoké privatizace, jejímž výsledkem se stal podivný systém ovládaný polostátními monopoly či mamutími podniky Kremlu blízkých spolupracovníků. Ke klíčové reformě a vzniku nových strategických odvětví, jež slibovala již Gorbačovova perestrojka, však nedošlo. Země promeškala chemickou i IT revoluci a je závislá na dovozu řady technologií. Putin se toto dle svých posledních prohlášení rozhodl změnit, ovšem značně po svém.Bankovní socialismus a tiché znárodňováníPrezident předestřel plány na posílení ekonomické samostatnosti země, zaměření se na vnitřní trh a export do zemí postsovětského prostoru. Novými nástroji se mají stát protekcionismus, kontrola toku kapitálu a státní investice do předem vytipovaných odvětví, tj. vhodným “spřáteleným firmám”. Poslednímu kroku přitom paradoxně výrazně nahrává nastupující bankovní krize, která si dle odhadů vyžádá kapitálovou injekci ruského státu ve výši nejméně 23 miliard dolarů. Vládní struktury tak sice vydají značnou část bohatství země, na oplátku však navýší svůj podíl v ruských finančních domech a výrazně tak posílí svůj vliv nad jejich činností a úvěrovou politikou. Putinovi a jeho skupině oligarchů se jednoduše naskytla příležitost, jak rozšířit svůj vliv prakticky bez boje a celou operaci prezentovat jako ochranářskou politiku směřující ke stabilitě “matičky Rusi”. Bankovní socialismus dostal zelenou.V době globalizovaných trhů 21. století se ruská autarkie jeví jako iluze. Na druhou stranu zahraniční politika Kremlu nás každodenně přesvědčuje, že elity této země stále přemýšlí spíše v konturách staletí předchozích. Ekonomická oblast není výjimkou. Ilustrační fotografie: fmfm 166 (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SKOLKOVO ANEB JAK SI PUTIN “HÝČKÁ” START-UPY

    Připomínalo to spíše televizní show, když se Vradimír Putin nedávno snažil v Petrohradě přesvědčit pečlivě předvybrané investory (a s nimi i celý svět), že se ruská ekonomika stále drží nad vodou. Navzdory sankcím západních zemí a propadu světových cen ropy, korunní to exportní komodity, Rusko dle něj nezasáhla vážnější krize a pokles HDP z posledních kvartálů lze vnímat pouze jako přechodný jev. Za zmínku rovněž stojí fakt, že se Putin během setkání chlubil pokračující “otevřeností” hospodářství a vyzval mladé ambiciózní podnikatele, aby se nebáli realizovat své nápady a rozjet v Rusku moderní byznys. Jako podporu jim nabídl daňové úlevy, spolupráci s univerzitami a další výhody. Lákavá slova však rychle blednou, podíváme-li se na příběh bývalého stěžejního ruského projektu na podporu nových technologických startapů. Na mysli mám Skolkovo.Skolkovo – Medvěděvovo Silicon ValleyDějiny projektu Skolkovo se začaly psát v roce 2009, kdy ruská ekonomika procházela  více než sedmi procentním propadem a mnozí spekulovali o možném konci putinovské zlaté éry. Mužem, který si snad jako jeden z mála špatnou situaci uvědomoval a přinejmenším se jevil připraven ji otevřeně řešit byl tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv. Tento milovník moderních technologií proto představil ambiciózní a z dnešního pohledu utopistický plán na modernizaci Ruska, jenž počítal s rozvojem a investicemi v technologicky náročných odvětvích, v nichž na exportu surovin závislá země dlouhodobě zaostávala (chemický průmysl, farmacie, IT,…). Součástí vize bylo i vytvoření supermoderního technnologického centra na předměstí Moskvy. To se mělo stát východním Silicon Valley a přitáhnout do země nejbystřejší mozky regionu. Narozdíl od amerického jmenovce, který byl převážně založen na iniciativě soukromých firem, Skolkovo vzniklo pod patronací státu. Prezident a vláda se závazali k několikamiliardovým investicím a složitému systému pobídek. Na papíře vše vypadalo dobře a projektu se podařilo získat kromě řady domácích start-upů i několik významných zahraničních investorů z USA, Německa či Izraele. Navzdory původní těžkopádnosti začalo Skolkovo budit naděje.Putinův comebackMědvěděvova idea se však začala rozplývat takřka okamžitě po návratu Vladimíra Putina do pozice prezidenta. Skolkovo zažilo řádění policejních agentů, objevila se řada nařčení z korupce, braní úplatků a praní špinavých peněz. Bylo by sice naivní se domnívat, že ve složité mašinérii ruské byrokracie a jejího propojení s oligarchy byla všechna tato obvinění vykonstruovaná, každopádně další prezidentovy kroky jasně odhalily hlavní smysl akce. Podpora pro nové start-upy se pravidelně snižovala a co hůře, začala přibývat pro autoritářské režimy tolik známá omezení internetu a svobody komunikace. Povinnost uchovávat data pouze na ruských serverech, nutná registrace u dozorovacích orgánů pro úspěšné bloggery, omezení či úplná blokace některých serverů a služeb, časté kontroly úřadů. Putin a jeho klika siloviků zkrátka dali jasně najevo, že inovace pro režim nejsou prioritou a to zvláště ohrožují-li jeho informační monopol.Brain drain a sen o zelené kartěJistě nepřekvapí, že řady technologických firem začaly pomalu řídnout. První exilovou destinací internetových podnikatelů se staly pobaltské státy, část však dle informací západních serverů začala pokukovat po možnostech rozjetí byznysu v USA. Zelená pracovní karta a rady jak ji získat se mezi mladou elitou staly často diskutovaným tématem. Rusko začalo pomalu ztrácet své nejbystřejší mozky…Příběh projektu Skolkovo sice neznamená konec záměru ani modernizačních snah v Rusku. Poměrně jasně však vypovídá o tom, jak si Putin a ruská ekonomika doopravdy “hýčká” mladé podnikatele. Foto: DuBoix (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Redakce

  • KRIZE RUBLU A LEVNÁ ROPA: JE RUSKÁ EKONOMIKA NA KOLENOU?

    Konstatování, že se ruská ekonomika nachází v krizi, pravděpodobně nikoho z čtenářů již nepřekvapí. Čísla lze jen těžce ošálit a o celé skutečnosti tak po západních analyticích a novinářích začaly otevřeně hovořit i špičky Putinova režimu v čele s premiérem D. Medvěděvem. Pokračující propad cen ropy způsobil komoditně orientovanému hospodářství značné škody, což se odrazilo i na opětovně se potápějícím rublu. Zbytek dokonaly ekonomické sankce ze strany EU a USA, které spolu s nesmyslným zákazem dovozu vybraných evropských potravin citelně znepříjemnily běžným Rusům život. Je však situace opravdu natolik zoufalá? A jak na vše zareaguje prezident Vladimír Putin, muž zakládající svoji popularitu z nemalé části na hospodářské stabilizaci a vzrůstu životní úrovně po tubulentní Jelcinově éře?Tragédie levné ropyZvláště tíživá je pro Rusko situace kolem vývoje cen černého zlata. Země je považována za největšího světového exportéra surovin, přičemž vývoz ropy a zemního plynu dle různých odhadů tvoří zhruba čtvrtinu HDP. Cenový kolaps z cca 120 USD za barel pod úroveň 50 USD během posledního roku Rusům značně podvázal penězovody. Na poplach tak po Gazpromu začalo bít i vedení Rosněftu, těžařského gigantu, jenž je nástrojem ruské ropné politiky. Společnost se dle britské BBC nechala slyšet, že propad cen ropy snížil její čistý zisk ve 2. kvartále v meziročním srovnání  o více než 20 %. Řetězová reakce následně doputovala i k federálním úřadům. Ty byly nuceny uznat, že Putinova slova o pouze krátkém hospodářském výpadku a rychlém přesměrování ruských obchodních aktivit z Evropy do Asie vyzněla naprázdno. Ministerstvo hospodářství tak v posledním srpnovém týdnu oznámilo další zhoršení odhadu vývoje HDP. Ruská ekonomika má letos poklesnout o více než 3 %, přičemž následný růst v roce 2016 údajně zamíří ke 2 %. Jedná se však stále pouze o nepřesné odhady a díky zakaleným vodám nelze zjistit, kde leží skutečné dno celé recese.Komoditní měnaV krizi se nachází i samotný rubl, který bezmála přesným kopírováním cenového grafu černého zlata dostává své pověsti tzv. “komoditní měny”. Čtenáři si jistě pamatují přelom let 2014/2015, kdy ruská měna trvale oslabovala, až atakovala hranici 70 rublů za americký dolar. Média tehdy přinášela záběry rozmrzelých a zmatených Rusů, jejichž úspory byly opět výrazně znehodnoceny. Krize rublu následně poněkud polevila, srpnový kurz však již opět mířil k magické sedmdesátce. Na obligátní otázku “co dělat?” přitom očividně nezná odpověď ani ruská centrální banka (Bank Rossii), která od počátku zmateně čachruje s úrokovými sazbami v beznadějně se vylučující snaze snížit inflaci a zároveň stimulovat hospodářský růst.Ruská ekonomika: Výzva pro Putina, příležitost pro silovikyZávěrem se zbývá zamyslet, jak na celou věc zareaguje ruský establishment. Pokračující špatné ekonomické ukazatele spolu s postupným znehodnocením úspor ruských střadatelů nejsou dobrou vizitkou pro Kreml. Kdekdo by mohl namítat, že Rusové jsou na nepříznivé podmínky zvyklí a nadále tak budou stát při svých vůdcích. Pravdou však zůstává, že Vladimír Putin vybudoval svoji pověst částečně i na schopnosti přivést asijskou krizí (1998) zdevastovanou ekonomiku do stabilizovaného stavu. Ten se přitom vyznačoval hospodářským oživením, vysokými státními investicemi, štědrými dotacemi a všeobecným růstem životní úrovně. Tento obraz nyní dostává citelné trhliny. Markantně rostoucí cena ropy na počátku tisíciletí otevřela do té doby nepříliš známému politikovi okno příležitostí a její propad je rovněž může zavřít. Ne snad, že bychom stáli na prahu Putinova pádu. Nepříznivý vývoj však zvýší tlak na změny, jež mohou vést k šarádě v nejvyšších patrech ruské politiky. Propad cen ropy se tak může stát šikovnou záminkou pro vyostření boje mezi jednotlivými mocenskými skupinami, jež se kolem Putina během let vytvořily. Je přitom veřejným tajemstvím, že lidem s armádní minulostí (tzv. silovikům) již delší dobu příliš nevoní umírněnější přístup jejich na civilní sféru vázaných kolegů v čele s premiérem Medvěděvem. Letošní ruská zima proto může být opravdu krutá.Ilustrační foto: wilhei (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný