Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • PUTINOVSKÉ RUSKO: PÁD RUBLU A ZTRÁTA SEX-APPEALU MOCNOSTI Z TAJGY

    Putinovské Rusko zažívá těžké časy – pád rublu, odliv zahraničního kapitálu, oslabení světových cen ropy, tvrdé ekonomické sankce. To vše jsou faktory, které mohou politicky i ekonomicky zkostnatělé zemi přinést nejenom návrat do dlouhotrvající recese, ale především výrazné opadnutí jejího vlivu v oblastech, jež jí jsou nanejvýš drahé, tedy v post-sovětských republikách a prostoru střední Asie. Silný ruský medvěd z tajgy totiž ztrácí svůj dosavadní sex-appeal.Koncept soft powerV 90. letech přišel vlivný americký politolog Joseph Nye s teorií existence tzv. měkké moci (soft power). Tvrdil, že státy si získávají vliv nejenom na základě velikosti svých vojenských arzenálů (hard power), ale rovněž skrz budování dobrého jména a atraktivity v mezinárodním prostoru. Pod těmito slovy si lze představit ledacos – od vývozu vlastní kultury přes poskytování rozvojové pomoci až po kvalitní vzdělávací a sociální systémy, jenž přitahují mladé mozky celého regionu. Nye přitom zastával názor, že měkká moc sice nenahrazuje vojenskou sílu státu, v mezinárodní politice však může být rovněž významná.Pád rublu a ruská přitažlivostVýše zmíněný koncept přitom není něčím, co by Putinovské Rusko kdy výrazněji zařadilo do svého myšlení. Ostatně i na nedávný propad rublu a hrozící recesi bylo ruskými vládními kruhy reagováno prohlášením o  testování nové balistické střely, tedy čistě v duchu silové politiky. Ignorování ztráty dobrého jména (potažmo celého konceptu měkké moci /soft power) se však Kremlu může ošklivě vymstít. Je to totiž právě ona přitažlivost, která k Evropské unii láká řadu zemí východní Evropy. Ostatně již utváření konkurenční Euroasijské ekonomické unie provází neskrývaná pachuť ze strany Běloruska a Kazachstánu. Idea velké Rusi již zřejmě ztrácí svůj lesk. Pád rublu a ekonomické problémy Moskvy přitom stahují ke dnu i okolní státy, jež jsou jako Bělorusko nuceny přijímat mimořádná opatření. Jediný, kdo tak v současnosti vítá ruskou měnu a vliv jsou neuznané východoukrajinské republiky.Zatímco se však Putinovské Rusko snaží čelit přitažlivé síle EU, na východě vychází další silný konkurent, jehož sex-appeal roste přímo úměrně se vzrůstající ekonomickou mocí. Je jím rudá Čína, jež tiše odhazuje svoji bázlivost, když hovoří o pronikání do prostoru střední Asie v rámci obnovení ideji “hedvábné stezky”. Na rozdíl od Západu snadno přimhuřuje oči nad autoritativními manýry tamních režimů a její ohromné devizové rezervy se nerozpouštějí v bitvách o záchranu vlastní měny se “zlými západními spekulanty”. Těžiště moci se přesouvá… Titulní fotografie: fmfm 166 (morgueFile free photos).

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÉ VZTAHY USA A INDIE: PARTNERSTVÍ PRO 21. STOLETÍ?

    Česká média o události tradičně prakticky nereferovala a mnohá zahraniční se poněkud povrchně omezila na rozbor objetí obou lídrů při loučení na letišti. Účast prezidenta Obamy na oslavách indického Dne republiky však pravděpodobně významně ovlivní nejen vztahy USA a Indie ale i budoucí dění v celém asijském regionu. Spolupráce obou zemí se totiž při troše štěstí opravdu může stát “rozhodujícím partnerstvím pro 21. století”, jak ji nazvala americká administrativa.Obama: “Money talks”Obamovo sblížení s nejlidnatější demokracií světa přitom dává velmi dobrý smysl a to hned z několika hledisek. Vztahy USA a Indie totiž po delší době přešlapování, nejistoty a nedorozumění konečně získaly restart, po němž byznys volal již léta. Proč? Amerika je v současnosti největším indickým obchodním partnerem, objem přímých zahraničních investic (FDI) v Indii, jejichž zdrojem byl Washington, se v poslední dekádě téměř zpětinásobil, postupně roste i zpětný tok kapitálu do USA. Přestože objem vzájemného obchodu stále značně zaostává za Čínou, potenciál k růstu je velký. Předně, Indie se navzdory mnoha nedokonalostem těší demokratickému zřízení, právní systém ovlivnila anglosaská tradice, angličtina je všeobecně přijímána jako lingua franca a nová vláda BJP premiéra Modiho slibuje výrazný odklon od socialistických praktik Indického národního kongresu.Indie a politika zadržování 2.0Ještě významnější se však jeví bezpečnostní a geopolitická rovina. Schůzka obou státníků znamenala obnovení smlouvy o vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, jež pravděpodobně přinese i technologické sblížení armád obou zemí. Ozbrojené síly Indie stojí na staré sovětské technice a Rusko donedávna zůstávalo hlavním dodavatelem zbraní, dle některých odhadů však Američané své kolegy z Moskvy v loňském roce významně předběhli. Tyto údaje přitom získávají geostrategický význam, vložíme-li je do kontextu událostí posledních měsíců. Republikány za svou pasivní zahraniční politiku kritizovaný Obamapřijíždí do Nového Dillí a podepisuje dokument s názvem “Joint Strategic Vision for the Asia-Pacific and Indian Ocean Region”, jež ohlašuje spolupráci v oblasti bezpečnosti námořní dopravy a ochrany vzdušného prostoru se zřetelem na Indický oceán a Jihočínské moře. Zároveň vláda v Tokyu oznamuje navýšení rozpočtu na zbrojení a premiéři Abe s Modim si vyměňují “liebesbriefy” plné superlativů.  Mnohem asertivněji vystupují i další země regionu jako Filipíny, Jižní Korea ale i Vietnam či  Abottova Austrálie.Co dané kroky znamenají a komu je celý vzkaz určen, není těžké odhadnout. V Asii a Pacifiku se postupně rodí zatím sice nesourodá, avšak odhodlaná koalice států připravených čelit rozpínající se moci pevninské Číny. Zaprášený koncept “politiky zadržování”, známý z dob počátku studené války, tak pravděpodobně bude aktualizován i pro potřeby 21. století, pouze s jinými hráči. Nové vztahy USA a Indie pro to vytváří velmi solidní základ.Ilustrační foto: CyberJu (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • IZRAELSKÉ VOLBY: NETANYAHU vs KAKTUS 1:0

    Středeční izraelské volby přinesly nevídané překvapení, když v nich navzdory očekávání mnohých komentátorů a průzkumů veřejného mínění zvítězil současný premiér Benjamin Netanyahu se svojí formací Likud. Troublemaker izraelské pravice tak dokázal svoji volební kampaň proměnit ve 30 poslaneckých mandátů v jednokomorovém 120-členném parlamentu (Knessetu) a o 6 mandátů tak předstihnout favorizovaný tandem Herzog-Livniová, jež stál v čele levostředové Sionistické unie. “Bibi”, jak je Netanyahu často familiárně nazýván tak pravděpodobně směřuje k vytvoření nové konzervativní středo-pravicové koalice, jež by mu měla zajistit titul nejdéle sloužícího izraelského premiéra v dějinách. Jeho další působení v čele země přitom může zásadně ovlivnit nejen budoucnost Izraele, ale i celého Blízkého východu a dokonce i úspěch zahraniční politiky amerického prezidenta Obamy.Netanyahu vs “kaktus”Netanyahu měl přitom být mužem, který bude ve volbách tahat za kratší část lana a čelit tak jasné prohře. Opozice, média, domácí i zahraniční komentáři jej vykreslovali jako nenáviděného politika, který přivedl Izrael svojí jestřábí zahraniční politikou vůči Palestincům a Íránu do diplomatické izolace. Pomoci mu nemělo ani jeho nedávné vystoupení v americkém Kongresu, kde na pozvání Speakera Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera tepal blízkovýchodní politiku Bílého domu a současné rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu. Znepřátelil si tak nejen prezidenta Obamu, s nímž měl dlouhodobě napjaté vztahy, ale i řadu příslušníků americké židovské komunity, jenž většinově podporují demokraty a Bibiho vystoupení vnímali jako vměšování do vnitřních záležitostí země. Kritika však přicházela i z ryze konzervativních či bývalých vojenských kruhů, které jej naopak vykreslovali jako slabého či nerozhodného lídra. Znovu se tak objevilo dřívější srovnání s bývalým premiérem generálem Šaronem, jež dle mnohých disponoval jeden tvrdou rukou, ale vizí budoucnosti. Netanyahu měl přitom postrádat oboje, popřípadě nedostatek oné vize maskovat přehnaně jestřábími postoji. Korunu celé debatě poté nasadil jeden z bývalých příslušníků jeho štábu, jež se nechal slyšet, že Netanyahu je v Izraeli tak nepopulární, že by jej ve volbách porazil i “kaktus”, kdyby jej opozice nasadila. Po sečtení hlasů je však skóre 1:0 pro Bibiho, favorizovaný “kaktus” ošklivě prohrál.Palestinský stát a AmerikaCo to bude znamenat pro svět? Pokud Netanyahu sestaví úspěšně koalici, stane se bolehlavem pro ty liberální myslitele, kteří věřili ve změnu izraelské politiky a možnosti usmíření s Palestinci na bázi modelu dvou nezávislých států. Netanyahu totiž pravděpodobně uspěl právě díky ještě většímu přitvrzení své rétoriky v posledních týdnech kampaně, kdy Palestinský stát jako produkt vzájemných jednání jednoznačně odmítl, naopak slíbil posílení výstavby izraelských osad na palestinských územích. Izraelci čelící nedostatku ubytovacích kapacit a rapidnímu vzrůstu cne nemovistostí na toto očividně slyšeli. Bibi podobně odmítl uznat jakékoli jiné řešení íránského jaderného programu než naprostou kapitulaci Teheránu a ukončení jeho aktivit. A právě v tomto bodě může být jeho znovuzvolení poněkud problematické. Vítězství Likudu totiž může významně posílit republikánskou většinu v americkém Kongresu, která si jej může vykládat jako potvrzení nutnosti přijetí extra tvrdé linie vůči Íránu a Palestincům. Jinak řečeno, republikáni se mohou rozhodnout ještě demostrativněji sabotovat Obamovu blízkovýchodní politiku a učinit tak z prezidenta nejenom mocensky irelevantního hráče, ale především naprosto zablokovat americkou zahraniční politiku a způsobit její výraznou dvojkolejnost. V době vzrůstajících bezpečnostních rizik nejenom na Blízkém východě by tak Amerika vyslala do světa zprávu o své vnitřní nejednotě a slabosti, jež by mohla efektivně podkopat její váhu v mnoha globálně-politických procesech. Netřeba přitom zdůrazňovat, že by se jednalo o špatnou zprávu nejen pro Západ, ale i zastánce demokratických hodnot všude po světě.Nakolik se však tento chmurný scénář naplní zůstává nejasné, už jenom proto, že předvolební sliby a reálná povolební politika se v každé zemi výrazně liší…Foto: RNgraphics (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • DONALD TRUMP PREZIDENTEM: PROČ AMERIKA POTŘEBUJE REALITNÍHO MAGNÁTA?

    Už to vypadalo, že se prezidentské volby 2016 v USA a jim předcházející stranické primárky stanou nudným soubojem dvou rodinných klanů. Amerika si měla užít střetnutí, v němž oba kandidáti byli prakticky dopředu známy a na voliče tak čekaly dlouhé měsíce vyplněné přemýšlením, v koho vloží svoji důvěru tentokrát – je libo Jeba Bushe nebo Hillary Clintonovou? Mezi zdánlivě nekonečným zástupem republikánských uchazečů o stranickou nominaci (v době psaní článků se jednalo o 16-ti hlavou skupinu) se však objevil muž, který tuto jednotvárnost výrazně narušuje. Jeho jméno zní Donald Trump.Troublemaker Donald TrumpAsi těžko bychom mimo profláklé hvězdy Hollywoodu našli Američana, jehož popularita se vyznačuje natolik globálním charakterem. Syn obchodníka s realitami z New Yorku se svými okázale luxusními stavbami, knihami, televizními zábavnými pořady (The Apprentice, Miss World apod.) a řadou extravagantních výstupů stal určitým ztělesněným představ o americkém kapitalismu. Hlavním důvodem jeho současné “politické nebezpečnosti” však není atypický zjev, pryštící arogance, přímočarý byznys přístup či fakt, že se jedná o jednoho z nejbohatších podnikatelů v Americe. Nebezpečným a do určité míry “nežádoucím” ho činí lehkost, s níž otevírá témata, považovaná v politickém mainstreamu za tabu. Klientelismus a korupce politické elity, přesun pracovních míst do Číny, budoucnost ropného průmyslu, nelegální migrace či problematické soužití bílých Američanů (tzv. WASP – White Anglo-Saxon Protestants) a přistěhovalců z Latinské Ameriky (tzv. Latinos), které donald Trump bez skrupulí charakterizuje slovy jako “kriminalita”, “drogy”, “znásilňování” a “nevzdělanost”. Toliko jen krátký výčet výbušných otázek, jimiž se “slušný” politik raději obloukem vyhýbá, či kolem nich našlapuje s nejvyšší opatrností. Počet španělsky hovořících voličů zvláště v jižních státech Unie totiž raketově roste a bylo by proto přinejmenším netaktické si jejich komunity znepřátelit. Střílet do vlastních řad a pokoušet se rozbít složitý mechanismus “zvláštních vztahů” mezi politickou třídou a byznysem je pak považováno za naprostou sebevraždu.Právě tyto záležitosti se však stávají častým námětem diskusí konzervativně smýšlejících rodin. Typický americký Joe s nevalným vzděláním, značně lokálním rozhledem a hrozivě vyhlížející hypotékou na krku o nich hovoří s manželkou u kuchyňského stolu, se sousedem při sekání trávníku či s kolegou v práci, zatímco do sebe během polední pauzy souká sendvič s burákovým máslem. Těmto lidem a nejenom jim přitom imponuje způsob, jímž Donald Trump zcela necenzurovaně pojmenovává události, jež každodenně formují jejich životy. Realitní magnát se však tímto automaticky dostává do role černé ovce, jíž se snaží ostatní (nejen) republikánští kandidáti a jejich sponzoři vystrnadit. Trump je totiž nutí opustit to, čemu Američané říkají “comfort zone”, tedy tematicky nekonfliktní oblast, či pozici, o níž se kandidáti nezdráhají hovořit. Najednou již nestačí vyprávět příběhy o ztracené a znovunalezené víře v Boha, milovat hamburgery, vzývat daňové škrty a pohoršovat se nad Obamovými “socialistickými reformami”. V době, kdy hrozí, že voliče bude zajímat váš názor na zvýšenou kriminalitu Latinoameričanů a otázku řešení problematiky korupce ve Washingtonu, vám zkrátka nepomůže ani dosud populární Elvisův song zahraný na vlastní baskytaru.Mezi láskou a nenávistí…Trump a GOPAmeričtí Republikáni tak stojí před nelehkou volbou. Nic naplat, že se proti excentrickému Trumpovi dennodenně ohrazují na sociálních sítích, že o něm média hovoří jako o rasistovi a mnohé společnosti s jeho firmou na protest proti jeho postojům v otázce migrace přerušily spolupráci. Pro určitý nezanedbatelný segment voličů se zkrátka stal celebritou. To ostatně potvrdily i nedávné průzkumy, v nichž mezi republikánskými uchazeči o prezidentskou nominaci Trump suverénně vedl a předběhl i dosavadního favorita Jeba Bushe, bratra a syna bývalých prezidentů. Výstřední blondýn si navíc nenechá nic líbit a na přístup strany s obtloustlým slonem ve znaku si halasně stěžuje. V interview pro internetový magazín The Hill dokonce uvedl, že uvažuje o vedení zcela nezávislé kampaně, kterou si díky svému pohádkovému jmění údajně může dovolit financovat zcela sám a vyhnout se tak tradičním politickým tanečkům se sponzory. Poslední odhady přitom ukazují, že Trumpa by volilo až kolem 20 % voličů, což by mu sice místo v Oválné pracovně Bílého domu nezajistilo, avšak zcela jistě by o něj připravilo jiného republikánského nominanta. Hlavu ztrácející GOP (Grand Old Party – název používaný pro Republikány) si tak pravděpodobně bude muset vybrat mezi vyjádřením alespoň částečné podpory výřečnému magnátovi (a ztrátou některých latinskoamerických voličů) nebo riskováním dalších minimálně 4 let vlády Demokratů v případě, že se Trump rozhodne kandidovat sám za sebe.Quo vadis, Ameriko?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Donald Trump je výstřední populista, jenž si nebezpečně pohrává s rasovou otázkou a ohrožuje tak celistvost společnosti. Ano, Trump je arogantní, nediplomatický a výbušný excentrik a ani v nejmenším mu nečiní problém nabízet společnosti zdánlivě účinná a jednoduchá řešení složitých problémů doby. Přesto je bezpochyby člověkem, kterého současná Amerika velice potřebuje! Proč? Jeho přístup k společenským tabu nutí politickou elitu a především uchazeče o nejvýznamnější mocenský post na světě hlouběji rozpracovat svůj politický program a nebát se nalézt řešení velice citlivých a bolestivých problémů dynamicky se vyvíjející společnosti. Problémů, které nemohou být donekonečna zametány pod koberec a zpovídány pouze v kruhu nejbližších známých a rodinných příslušníků. Problémů vyžadujících brilantní, ducha práva a svobody zachovávající strategii, kterou sice bohatý blondýn sám rozhodně nenabídne, ale může “dohnat” ostatní k jejímu nalezení.Právě to je dle mého role, kterou má Donald Trump v dramatu nazvaném “prezidentské volby 2016” sehrát a paradoxně tak pomoci posílit americkou demokracii.Ilustrační foto: kconnors (Imagebase.net)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • MADUROVA ODYSSEA A “KONEC” KARTELU OPEC

    Cena ropy v posledních dnech zpomalila svůj prudký pád, přesto však nakonec překonala významnou psychologickou hranici 50 dolarů za barel. Na základě těchto cifer a faktu, že dle odborníků nelze ve střednědobém horizontu čekat návrat nad hranici 60 dolarů, ohlásila řada kapitálově slabších těžařských společností z USA ukončení či alespoň pozastavení rozvoje těžby za užití nových technologií. Mohlo by se tedy zdát, že OPEC uspěl se svojí strategií zničení konkurence pomocí zachování dosavadních objemů těžby. Bližší pohled na události posledních týdnů však naznačuje, že by se daleko taktéž mohlo jednat o Pyrrhovo vítězství, jež bude ropný kartel stát vlastní identitu.Maduro a slabost VenezuelyVýmluvně v tomto smyslu hovoří cestovní horečka, jíž propadl venezuelský prezident Nicolas Maduro. Ten poslední dny zasvětil jednáními s předními představiteli ostatních států OPEC ve snaze přesvědčit je o změně dosavadního postoje. Zachování objemu těžby a z toho plynoucí klesající cena ropy způsobuje jeho již tak ekonomicky rozvrácené zemi ohromné potíže. Venezuelská ekonomika prakticky nezná pojem diverzifikace příjmů a vláda v Caracasu není schopna udržet veřejné finance na uzdě, pokud se ceny nevrátí na úroveň cca 100 dolarů za barel. Země již nyní zažívá výrazné inflační tlaky a hrozí jí i další sociální nepokoje v případě, že stát nebude nadále schopen dotovat ceny základního zboží. Maduro se snaží krizi oddálit půjčkami od spřátelených zemí, v jednání je údajně úvěr od blízkovýchodních šejků stejně jako finanční injekce od čínské vlády ve výši 20 miliard dolarů. Její osud je však vzhledem k faktu, že Venezuela své dřívější závazky splácela často právě v dodávkách ropy, nejistý. Méně kontroverzní investory pak odrazuje výrazná politická nestabilita i špatný ekonomický rating země, jež agentura Moody´s snížila o dva stupně až na úroveň Caa3. S podobnými problémy se přitom velmi brzo mohou potýkat i další členové ropného kartelu, jako je Nigérie, Angola či Írán.Budoucnost OPECCo to znamená pro OPEC a jeho budoucnost? Díky zatvrzelosti monarchií Perského zálivu již nyní můžeme sledovat dezintegraci uvnitř celé organizace. Ta přitom může pokračovat s tím, jak se budou rozcházet klíčové zájmy arabských států a “periferních” členů OPEC z jiných částí světa. Otázka ceny černého zlata je pro zachování jejich ekonomik i státnosti totiž životně důležitá. Nesouhlasný postoj tak může rezonovat stále silněji a vyvolat politickou nestabilitu. Ve výsledku tedy kartelu OPEC hrozí, že vyjde z celé konfrontace vnitřně oslaben, s klesajícím vlivem na globálních trzích, jež pak mohou zažít výrazně volatilní období. Ilustrační foto: Grafixar (morgueFiles.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • KRIZE RUBLU A LEVNÁ ROPA: JE RUSKÁ EKONOMIKA NA KOLENOU?

    Konstatování, že se ruská ekonomika nachází v krizi, pravděpodobně nikoho z čtenářů již nepřekvapí. Čísla lze jen těžce ošálit a o celé skutečnosti tak po západních analyticích a novinářích začaly otevřeně hovořit i špičky Putinova režimu v čele s premiérem D. Medvěděvem. Pokračující propad cen ropy způsobil komoditně orientovanému hospodářství značné škody, což se odrazilo i na opětovně se potápějícím rublu. Zbytek dokonaly ekonomické sankce ze strany EU a USA, které spolu s nesmyslným zákazem dovozu vybraných evropských potravin citelně znepříjemnily běžným Rusům život. Je však situace opravdu natolik zoufalá? A jak na vše zareaguje prezident Vladimír Putin, muž zakládající svoji popularitu z nemalé části na hospodářské stabilizaci a vzrůstu životní úrovně po tubulentní Jelcinově éře?Tragédie levné ropyZvláště tíživá je pro Rusko situace kolem vývoje cen černého zlata. Země je považována za největšího světového exportéra surovin, přičemž vývoz ropy a zemního plynu dle různých odhadů tvoří zhruba čtvrtinu HDP. Cenový kolaps z cca 120 USD za barel pod úroveň 50 USD během posledního roku Rusům značně podvázal penězovody. Na poplach tak po Gazpromu začalo bít i vedení Rosněftu, těžařského gigantu, jenž je nástrojem ruské ropné politiky. Společnost se dle britské BBC nechala slyšet, že propad cen ropy snížil její čistý zisk ve 2. kvartále v meziročním srovnání  o více než 20 %. Řetězová reakce následně doputovala i k federálním úřadům. Ty byly nuceny uznat, že Putinova slova o pouze krátkém hospodářském výpadku a rychlém přesměrování ruských obchodních aktivit z Evropy do Asie vyzněla naprázdno. Ministerstvo hospodářství tak v posledním srpnovém týdnu oznámilo další zhoršení odhadu vývoje HDP. Ruská ekonomika má letos poklesnout o více než 3 %, přičemž následný růst v roce 2016 údajně zamíří ke 2 %. Jedná se však stále pouze o nepřesné odhady a díky zakaleným vodám nelze zjistit, kde leží skutečné dno celé recese.Komoditní měnaV krizi se nachází i samotný rubl, který bezmála přesným kopírováním cenového grafu černého zlata dostává své pověsti tzv. “komoditní měny”. Čtenáři si jistě pamatují přelom let 2014/2015, kdy ruská měna trvale oslabovala, až atakovala hranici 70 rublů za americký dolar. Média tehdy přinášela záběry rozmrzelých a zmatených Rusů, jejichž úspory byly opět výrazně znehodnoceny. Krize rublu následně poněkud polevila, srpnový kurz však již opět mířil k magické sedmdesátce. Na obligátní otázku “co dělat?” přitom očividně nezná odpověď ani ruská centrální banka (Bank Rossii), která od počátku zmateně čachruje s úrokovými sazbami v beznadějně se vylučující snaze snížit inflaci a zároveň stimulovat hospodářský růst.Ruská ekonomika: Výzva pro Putina, příležitost pro silovikyZávěrem se zbývá zamyslet, jak na celou věc zareaguje ruský establishment. Pokračující špatné ekonomické ukazatele spolu s postupným znehodnocením úspor ruských střadatelů nejsou dobrou vizitkou pro Kreml. Kdekdo by mohl namítat, že Rusové jsou na nepříznivé podmínky zvyklí a nadále tak budou stát při svých vůdcích. Pravdou však zůstává, že Vladimír Putin vybudoval svoji pověst částečně i na schopnosti přivést asijskou krizí (1998) zdevastovanou ekonomiku do stabilizovaného stavu. Ten se přitom vyznačoval hospodářským oživením, vysokými státními investicemi, štědrými dotacemi a všeobecným růstem životní úrovně. Tento obraz nyní dostává citelné trhliny. Markantně rostoucí cena ropy na počátku tisíciletí otevřela do té doby nepříliš známému politikovi okno příležitostí a její propad je rovněž může zavřít. Ne snad, že bychom stáli na prahu Putinova pádu. Nepříznivý vývoj však zvýší tlak na změny, jež mohou vést k šarádě v nejvyšších patrech ruské politiky. Propad cen ropy se tak může stát šikovnou záminkou pro vyostření boje mezi jednotlivými mocenskými skupinami, jež se kolem Putina během let vytvořily. Je přitom veřejným tajemstvím, že lidem s armádní minulostí (tzv. silovikům) již delší dobu příliš nevoní umírněnější přístup jejich na civilní sféru vázaných kolegů v čele s premiérem Medvěděvem. Letošní ruská zima proto může být opravdu krutá.Ilustrační foto: wilhei (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Co tvoří prosperující zemi?

    Přemýšleli jste někdy, co tvoří prosperující zemi? Demokracie? Může to tak být. Dobrá zásoba přírodních zdrojů? Mohou tomu pomoci. Tržní svoboda do které stát ideálně vůbec nezasahuje? Už jsme blízko. Demokracie je dobrý stav uspořádání společnosti, kde si mohou lidé nejlepším způsobem určit kdo je povede. Jak ale vidíme na příkladu celé EU, i demokraticky zvolení zástupci z mnoha zemí mohou kolektivně a jednotným úsilím vybudovat socialistické zřízení nejhlubšího kalibru, kde se budou snažit lidi ovlivňovat, obírat je o více než polovinu jejich zisku a ještě jim určovat co si smí a nesmí koupit. Co smí a nesmí prodávat.Jak je ale vidět, lidé se nechávají demokratickou myšlenkou unášet. Přitom jsme ale zapomněli na jednu důležitou věc. Příliš se soustředíme na to KDO a jakým způsobem určený člověk (politik, panovník, …) nás povede, že už se o to méně zajímáme JAK. Co vlastně zajistilo výsostné postavení spojených států? Ano, byl to svobodný trh. Každý si prodával co chtěl, mohl si stanovit obchodní podmínky jaké chtěl a mohl se svobodně s kýmkoliv domluvit. Stát do ničeho nezasahoval. Pokud si někdo koupil něco špatného, byl to jeho problém. Stát do ničeho nezasahoval a nechával lidi volně obchodovat mezi sebou. Když kolonisté zakládali spojené státy, tak přesně na takovouhle svobodnou anglii – v té době již přebujelou státním aparátem – nostalgicky vzpomínali.Jenže už je po všem. Státní moc má bohužel tendenci neustále posilovat. Tak se stalo, že obchodní právo v USA je neskutečná byrokracie. Je stále těžší založit revoluční společnosti jako je Apple a objevily se spekulace, že přebujelý státní aparát s velkým množstvím byrokracie by vedl k tomu, že by ho v dnešní době Steve Jobs ani nezaložil. Softwarové patenty, “ekologická” opatření, dělání nesvépravných lidi ze zákazníků, povinná zdravotní pojištění, provoz důchodového systému v režii státu. Toto vše má ale pouze ten následek, že ti schopnější tím zvládají kličkovat, kdežto zákazníci získávají falešný pocit bezpečí. Tisíce oslů pak končí v Černých ovcích a brečí tam že ve smlouvě byl na ně připraven nějaký trik. Blbost trik, prostě tu smlouvu nečetli a neptali se.Tento socialismus označovaný za kapitalismus pak USA ničí. Podnikatel potřebuje pro založení podniku tisíce papírů, povolení a dalších procesních věcí. Nestačí pouze pronajmout nebo koupit prostory, sehnat lidi, sehnat další věci, rozjet to a holt zaplatit nějaký drobný podíl na zisku když už tedy nejde jinak. Byrokracie je velká a daně tvoří dohromady více než polovinu celého příjmu. A tohle všechno provádějí demokraticky zvolené vlády.Pak je zde ale Honk Kong. Prakticky je pod nadvládou komunistické Číny, ale můžete si zde dělat co chcete. Neexistuje žádný sociální systém takže je to jen o Vás. Existují jen minimální daně. Holt se musíme smířit s tím, že úplně svobodný stát zatím není nikde k dispozici. Neexistují žádné omezující podmínky a tento asijský stát roste obrovským tempem. Doporučuji si o něm něco vyhledat :-) .Negativním příkladem demokracie je pak Indie. Jedná se o poměrně chudou zemi, kde oficiálně vládne demokracie. A ona tam také je. Své zástupce si volí lidé sami. Bohužel ale tito zástupci kontrolují úplně všechno. Pokud chcete podnikat, musíte si požádat o povolení. Úředníci poté rozhodují jestli má Vaše podnikání nějaký přínos a toto podníkání povolí. To jim trvá i roky. Pokud už podnikat máte, musíte žádat o povolení kvůli každé blbosti. Kvůli změně barvy auta, kvůli přestěhování, kvůli přemalování barvy vlastního domu. Kvůli všemu.Jak to jen bylo? Rus je na návštěvě u přítele v Americe. Najednou jim v autě dojde benzín. Rus se ptá co jako budou dělat. Američan odpovídá: “Dotlačíme to k pumpě a tam si koupíme benzín.” Rus je úplně překvapen: “To jako jen tak? Bez povolení? Bez front? Bez bumážky? No tady je teda pěknej bordel.” Bohužel svobodu stále pokládá za bordel příliš mnoho socialistů.

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Prosperující zemědělství, průmysl a normální obchody v ulicích. Proč to vlastně zmizelo?

    Většina problémů vzniká proto, že odstraňujeme důsledky a nikoliv příčiny. Hodně lidí si poslední dobou stěžuje, že se do centra měst dostávají bary, herny, bazary, zastavárny a další podobné zařízení a klasické obchody mizí z ulice. Hodně lidí obviňuje “zlou dobu” kterou přinesl kapitalismus. Za komunistů prý takovéto problémy nebyly. V centru města stálo řeznictví, maso-zelenina a další. Sice byly buďto bez zboží, nebo se na něj tvořily kilometrové fronty, ale bylo tam. I já si vzpomínám, že v devadesátých letech mého dětství se nacházely ve městech řeznictví, potraviny, obchod s ovocem a zeleninou a další. V tomto čerstvém kapitalismu, který byl mnohem více kapitalismem než v dnešní době, se živnostníkům dařilo. Nedá se říci že by to bylo ideální, ale dařilo se jim.Poslední dobou tohle odchází. Zavřela se místní cukrárna a místo ní otevřeli vietnamský obchod. Zavřeli místní řeznictví a místo něj otevřeli turbo solárium. Spoustu původních prodejen slouží úplně jiným účelům. Já všem těm podnikatelům fandím. Nikdo by neměl někomu nařizovat v čem má podnikat a kde se má co provozovat. Role státu má být minimální a toto určitě není to, o čem by měl rozhodovat. O tom, jestli tam má ta prodejna stát ať účinně rozhodne trh. Pokud se lidem líbí, že tam ten obchod strojí nebo je tam služba provozována, tak ji budou využívat. V opačném případě tam nepůjdou a majitel to sám zastaví. Nyní se ale pojďme podívat, jaké jsou ty dva důvody, které tyhle provozovny v masové míře dostávají do center.První příklad je extrémní nárůst “pochybných” barů, bazarů, zastaváren, heren atd. Kdo do těchto provozoven chodí? Většinou nezaměstnaní. A účelově nezaměstnané vytváří státní, docela nabobtnalý, státní systém. Peníze jdoucí k poctivě pracujícím nebo podnikajícím jsou “násilně” sníženy o tzv. sociální pojištění. Z těchto peněz jsou poté veskrze placeni lidé, kteří si úmyslně nehledají práci a tyto dávky čerpají. Kdyby tito lidé nevěděli, že existuje něco jako sociální systém, tak by si rychle nějakou práci nebo jiný způsob obživy našli. Věděli by totiž, že jsou zodpovědni sami za sebe a zadarmo jim nikdo nedá. Většina nezaměstnaných jsou ti samí lidé a mohou o sobě tisíckrát tvrdit, že si tu práci “prostě hledají”. Tito lidé pak začnou hrát automaty, peníze vydělávajících začnou propíjet, občas si za ně něco koupí a pak to dají do zastavárny až jim to finančně nevyjde. Hlavně ale také pro ně v podstatě nepředstavují žádnou hodnotu. Takže na to aby je všechny prohráli v herně jim stačí jít kolem herny, když je zrovna mají u sebe. Neříkám, že by si občas i někdo samostatně vydělávající nešel zahrát. Něčeho se napít si taky sem-tam občas zajdu. Určitě ale za to neutrácím sociální dávky, protože je nedostávám a svých vydělaných peněz si vážím. První důvod nárustu těchto zařízení je tedy jednoznačně sociální systém, kde nezaměstnaní ( a nepodnikající – prostě ti co se nedokáží sami uživit ) chodí do těchto zařízení utrácet peníze, o které se sami nezasloužili.Druhým důvodem je nárůst státních zásahů, regulací a dalších operací do trhu, který se tímto stává méně a méně svobodným. Hlavně z evropské unie k nám přichází více a více buzer…regulací na délku a zahnutost banánů, na to jakými žárovkami máme svítit a spoustu dalšího. Dále se k tomu přidává jaké “energetické třídy” má být která lednička a mezitím se zcela pokřiví trh tím, že ze svých daní platíme mnohonásobně více kvůli nařízenému odběru “zelené” ( ta energie stejně vůbec zelená není, jak budou zlikvidovány ty panely? ) energie za větší výrobní trhy abysme podporovali jakousi ekoteroristickou operaci. Se všemi těmito nařízeními se samozřejmě více vypořádá velký obchodní řetězec, než rodinný krámek Pepy Dvořáka se stoletou tradicí. Různé operace k “přilákaní investorů” kdy má třeba velký obchodní řetězec daňové prázdniny, nebo získá na nějakou rekonstrukci nebo jiný projekt evropské dotace získává neoprávněnou výhodu a může tedy na trhu nabídnout daleko nižší cenu. Dalším problémem jsou tedy zbytečné regulace a další byrokracie, kterou si umí vyřídit jen velké řetězce s týmem právníků kdežto malý živnostník na ní ztroskotá. Daňové prázdniny pro jeden subjekt na trhu pak ostatní poškodí v cenách, které mohou ony nabídnout. Tohle není svobodný trh. Ať obchodní řetězce na trhu klidně jsou, ale za stejných podmínek jako ten malý živnostník.Je to tak všude. Současná vláda, která by se ráda označila za pravicovou odstraňuje také nikoliv příčinu ale důsledek. Příčina současného úpadku tzv. západních států se nachází ve stále větší socializaci a zvyšování daní, kdy si stát bere za jednotlivce právo rozhodovat o tom, co s těmito penězi udělá. Stát ale hospodařit neumí, takže mu prostředky nestačí. Tento svůj problém chce vyřešit dalším zvyšováním daní.  Lidé si neuvědomují, že se zde jedná o socialismus a požadují, aby stát do všeho ještě více zasáhl. Asie se vydává opačným směrem a začíná nás překonávat. Kde se dneska vyrábí většina výrobků?

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Evropský sen

    O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorikaProč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílůmJ. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinouOmezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace. Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa. Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat. Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století. Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla. Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým. Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času. V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců. Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat. Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího. Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází. Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj. To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA. Diskusní téma pro studenty

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Film
  • THE JOKER: HARLEKÝN HRŮZY OHLAŠUJE NÁVRAT NA STŘÍBRNÉ PLÁTNO

    Harlekýn hrůzy, ďábelský šprýmař, pochmurný žertér, šašek šílenství, muž s úsměvem smrti… to vše jsou označení, jež komiksoví tvůrci přiřkli jedné jediné postavě. Není jí přitom nikdo jiný než světoznámý The Joker.Geniální a šílený zároveň, tento klaun z dílny amerického vydavatelství DC Comics svým věhlasem dávno překročil uzavřený svět kreslených sešitů pro děti a věčně mladé dospělé. Objevil se v televizních seriálech, celovečerních filmech (a to dříve, než komiksová tématika začala být superstrojem na peníze), počítačových hrách, až se postupně stal jedním z nefalšovaných symbolů moderní popkultury. Jeho bělostný ušklebavý obličej lemovaný křiklavě zelenými vlasy u nás pravděpodobně není natolik známý jako například některé charaktery z Hvězdných válek či podobných sérií, přesto nelze pochybovat o tom, že se Joker stal inspirací (ať už přiznanou či nikoli) řady dalších literárních, herních i filmových postav. Letos přitom tento antihrdina chystá velký comeback na stříbrné plátno i herní konzole. Šklebit by se na diváky měl v dlouho očekávaném akčním snímku Suicide Squad (Sebevražedný oddíl), animovaném a pro fajnšmekry stylizovaném převyprávění komiksu The Killing Joke i graficky netradiční herní sérii Batman od společnosti Telltale Games.Přes sedm destiletí na kriminální scéněO tom, že Joker je Batmanovým bolehlavem číslo jedna pravděpodobně netřeba dlouze polemizovat. O jeho roli v příbězích netopýřího muže slyšeli pravděpodobně i ti, kteří komiks nikdy v životě nedrželi v ruce. Daleko méně rozšířeným faktem je skutečnost, že tento šašek terorizuje obyvatele smyšlené americké megapole Gotham City již neuvěřitelných 76 let. Po celou dobu tak přitom činí s grácií, originalitou a určitým zvráceným šarmem.První komiks, v němž se Joker objevil, spatřil světlo světa již roku 1940. Autor Bob Kane tehdy hledal neotřelou postavu, která by se svým intelektem a schopnostmi byla schopna postavit svalovci v černém převleku, a zároveň zaujala více než běžní kreslení lupiči. Povedlo se! Joker vzbudil zájem čtenářů a ti brzy začali požadovat další příběhy. S drobnými přestávkami tak lze jeho působení vystopovat během všech následujících dekád, během nichž se dočkal i vlastní komiksové řady. Zatímco však Batman, Robin či komisař Gordon zůstávali po celou tu dobu prakticky stejnými nepříliš plastickými postavami, právě Joker prodělal řadu zásadních proměn. Je to právě jeho postava, jež nádherně ilustruje proměnu nálad americké společnosti během jednotlivých dekád, zrcadlí její očekávání, hodnoty i morální hranice, kam je až ve vyprávění jednoduchých kreslených příběhů schopna či ochotna zajít.Zatímco první Joker byl zákeřným temným vrahem draculovského typu, jeho následovník čelící autocenzuře komiksových vydavatelství 50. let se omezil na kradení drahých kamenů a vymýšlení absurdních šprýmů. Jednalo se o dobu, kdy komiks odrážel studenoválečnou touhu činit složitý svět jednoduchým místem s jasně danými pravidly. Pokud by totiž čtenář snad trpěl těžkou formou slabomyslnosti a nepochopil, kdo je opěvovaným kladným hrdinou a kdo naopak prohnilým zloduchem, autoři mu to prakticky na každé straně vždy svými popisky připomněli. Linie byly jasně dané. Situace se mění až na přelomu 70. a 80. let, kdy se již tvůrci nebojí navrátit ke kořenům a postupně tvoří daleko temnějšího a brutálnějšího šílence, který se nezdráhá pro své vlastní pobavení vraždit prakticky kohokoli bez ohledu na sociální status, věk nebo pohlaví.Joker a děsivá nahodilost zločinu…Kromě toho, že během dlouhých let fungoval jako Batmanovo zvrácené alter ego, Joker fascinoval a děsil čtenáře především absolutní nevypočitatelností svých zločinů. Naše vnímání sociální reality je velmi silně spjato s potřebou nalézat příčiny, objasnění či alespoň vzdálená vysvětlení lidských skutků. Zelenovlasý šašek však nikdy žádné zdůvodnění neměl, udeřil náhodně, kdekoli, bez špetky racionální úvahy. Nikdo od pouhého prodavače novin až po šéfa gothamského podsvětí si před ním nemohl být jist, světec či hříšník, cílem se mohl stát každý. Právě tento Jokerův útok na naši neukojitelnou potřebu narativity a racionality přitom pravděpodobně stojí za popularitou této postavy. Ostatně, když se jej v jednom díle ptají, proč daný zločin spáchal, se smíchem odpoví: “A proč ne?”.Stejně jako motivy jeho akcí, neznámý zůstává i šaškův původ. Za celá dlouhá desetiletí totiž nevychází najevo, kým tento bláznivý muž byl, než propadl zločinu. Joker o své minulosti vypráví řadu rozličných a naprosto protichůdných příběhů. Jednou byl nedoceněným chemikem, podruhé zhrzeným hercem poté chudým zlodějíčkem v rudé kápi. Jeho minulost je naprosto nejasná, což ještě více posiluje útok na naše očekávání. Konstantní zůstává pouze ona message jeho činů: Kdykoli se může stát cokoli. Ať již je váš život cnostný či mrzký, jste-li úspěšní či úplní ztroskotanci, vždy se můžete stát cílem nepředvídatelné zničující události. Jeden opravdu špatný den může zničit vše, co jste léta budovali, o čem jste snili. Budoucnost je navzdory vší naší snaze naprosto nevypočitatelná. Děsivé, že?Suicide Squad a návrat do kinosálůJak již bylo řečeno, Joker se probojoval i do světa stříbrného plátna, kde se jeho stopa stala rovněž nepřehlédnutelnou. Zásluhu na tom má především vynikající herec Jack Nicolson, jenž v ponurém snímku experimentálního režiséra Tima Burtona s názvem Batman (1989) vytvořil vskutku geniální zločineckou postavu. Nepřekvapí proto, že jeho výkon byl nominovám na Zlatý globus. I druhé a mnohem šílenejší ztvárnění komiksového šprýmaře v podání Heatha Ledgera ve filmu Batman: Temný rytíř (2008) se stalo kultovním. Ačkoli tvůrci poněkud upustili od původní literární předlohy, výsledek diváky nezklamal. Sám Ledger díky této roli dosáhl svého hereckého vrcholu, když získal Oscara, Zlatý glóbus i Cenu BAFTA. Nyní se o přízeň veřejnosti uchází Joker zcela nový, a to jako jedna z postav snímku Suicide Squad v podání Jareda Leta. Že se tak legendární postava opět dočká zcela neotřelé reinkarnace je prakticky jisté. Otázkou zůstává, zdali si silně marketingově propagovaný snímek nakonec opravdu získá srdce náročných komiksových fanoušků, nebo se spíše zařadí po bok odmítnutých počinů typu filmu Batman a Robin (1997) s Georgem Clooneym v hlavní roli.Ať tak či onak harlekýn zločinu ani v důchodovém věku rozhodně nechystá odchod do ústraní a se smělým úšklebkem hledí k stoletému jubileu.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný


Výsledky vyhledávání v sekci: Média
  • TWITTER: ČEKÁ BÍLOU HOLUBICI STŘEMHLAVÝ PÁD Z MODRÉHO NEBE?

    Sociální sítě si v posledních letech získaly masovou oblibu uživatelů, přičemž Twitter (TWTR) bezpochyby patří k těm nejznámějším. Přestože v našich luzích a hájích se tato mikroblogovací platforma těší oblibě odhadem pouze 300 tis. uživatelů, ve světě se jedná o povinnou výbavu většiny veřejně činných osob. Politici, podnikatelé, novináři, aktivisté, televizní hvězdy či bloggeři… všichni tito lidé Twitter užívají ke své vlastní propagaci a komunikaci s publikem. Oficiální účet pod názvem @POTUS si tak například před nedávnem zřídil prezident Spojených států (Obama dosud používal svůj soukromý profil), aktivním uživatelem je však i milovník moderních technologií a ruský premiér Dmirij Medvěděv. Navzdory své popularitě však firma s bílou holubicí na modrém poli ve znaku nadále finančně nevzkvétá a nedaří se ji svůj nápad dostatečně monetizovat. Zjednodušeně řečeno, internetová reklama, která živí ostatní sociální sítě, je pro Twitter oříškem a společnost není schopna vytvářet dostatečné výdělky. Budoucnost přitom změnu k lepšímu pravděpodobně nepřinese a to i díky roztoucí konkurenci.Twitter: Mnoho účtů, málo uživatelůJádro problému blíže osvětlily hospodářské výsledky společnosti za 2. kvartál roku 2015 (2Q15). Twitter sice překonal odhady analytiků, když vytvořil celkové příjmy v hodnotě 7 centů na akcii (ekvivalent 502 mil. USD) namísto předpovídaných 4 centů na akcii (481 mil. USD), investoři však přesto zůstávají znepokojeni jeho dalším osudem. Za pravdu jim přitom trochu překvapivě dává i vrcholový management podniku. CFO Anthony Noto tak například během následné konference přiznal, že firma má vážný problém s budoucím odhadem růstu aktivních uživatelů, který prakticky stagnuje a již delší dobu se pohybuje kolem hodnoty 300 mil. (akcie společnosti reagovaly propadem o 14 %). Tento fakt přitom velmi oslabuje úsilí posílit příjmy z reklamy a to zvláště uvědomíme-li si, že celkový počet účtů je více než dvojnásobný. Dle údajů Statistic Brain Research Institute dosahuje až 645 mil., což je přitom stále daleko za vedoucím a finančně lépe situovaným Facebookem. Twitter je zkrátka zaplevelen velkým množstvím neaktivních účtů lidí, kteří brzy zjistili, že jsou pro ně jeho služby nezajímavé. Pravdou totiž zůstává, že nejste-li svým způsobem “celebrita”, mikroblog vám nemá mnoho co nabídnout. Velká část lidí aplikaci navíc používá pouze pasivně, tedy jako rozcestník ke zprávám a zajímavým článkům či jako místo na ukládání odkazů. V této sféře již však rovněž existuje silná konkurence dalších aplikací, jimž pravděpodobně vévodí služba Pocket. Celkové číslo udávající ty, kteří opravdu tvoří obsah a aktivně tweetují, tak není velký. Nepřekvapí proto, že inzerenti se příliš nehrnou a dávají přednost konkurenci.Internetová reklama a pohřebiště obrůCo si z výše uvedeného může odnést drobný investor či běžný uživatel? Internetová reklama, respektive reklama na sociálních sítích, je zkrátka velmi nevyzpytatelná branže závislá na uživatelské přízni a aktivitě, jež může pohltit i velké ryby. Ostatně Twitter není jediný, kdo se ve stínu extrémně úspěšného Facebooku povážlivě potácí. V poslední době vyplouvají na povrch zprávy, které hovoří o velkých problémech Googlu Plus, sociální sítě Googlu. Ta je dlouhodobě v amerických médiích označována za “ghost town”, tedy mrtvou síť, na níž si lidé tvoří účty pouze proto, aby měli přístup k YouTube a dalším firemním službám. Google totiž dosud jinou variantu neumožňoval a Google Plus účet byl povinný. Jak se však ukázalo, svazování uživatelů povinnými registracemi fungující platformu nevytvoří. Twitter sám sice nic podobného nevyžaduje, přesto se zdá, že přešlapuje na místě a neví, jakým směrem se vydat dál.Je Twitter špatná investice?Předpovídat další budoucnost této mikroblogovací platformy se podobá věštění z křišťálové koule. Pravdou je, že Twitter dlouhodobě přináší zklamání všem, kteří do něj investovali a věřili v raketový vzrůst a la Facebook. Současný byznys model společnosti se ukazuje jako dlouhodobě neudržitelný a je jasné, že má-li firma fungovat jako opravdový byznys a ne pouze jako veřejná služba, bude se muset změnit. Jim Cramer, analytik televizní stanice CNBC, v souvislosti s výsledky 2Q dokonce hovoří o existenční krizi sítě a nepředpovídá jí světlé zítřky.Osobně si nemyslím, že bychom v nejbližší době byli svědky střemhlavého pádu bílé holubice z modrého nebe sociálních sítí. Každopádně její příklad může dobře posloužit jako varování všem investorům ale i zakladatelům technologických start-upům, že základní pravidla podnikání včetně konkurence a zákona nabídky a poptávky se nevyhýbají ani této sféře. Sociální sítě a technologické společnosti jsou zkrátka stejně zranitelné jako například továrny na součástky, jakkoli “strašně cool” se mohou zdát. Podobně ani internetová reklama není mytickým Eldoradem, z nějž si kdokoli může jednoduše přinášet zlaté poklady.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný