Výsledky vyhledávání v sekci: Politika
  • PUTINOVSKÉ RUSKO: PÁD RUBLU A ZTRÁTA SEX-APPEALU MOCNOSTI Z TAJGY

    Putinovské Rusko zažívá těžké časy – pád rublu, odliv zahraničního kapitálu, oslabení světových cen ropy, tvrdé ekonomické sankce. To vše jsou faktory, které mohou politicky i ekonomicky zkostnatělé zemi přinést nejenom návrat do dlouhotrvající recese, ale především výrazné opadnutí jejího vlivu v oblastech, jež jí jsou nanejvýš drahé, tedy v post-sovětských republikách a prostoru střední Asie. Silný ruský medvěd z tajgy totiž ztrácí svůj dosavadní sex-appeal.Koncept soft powerV 90. letech přišel vlivný americký politolog Joseph Nye s teorií existence tzv. měkké moci (soft power). Tvrdil, že státy si získávají vliv nejenom na základě velikosti svých vojenských arzenálů (hard power), ale rovněž skrz budování dobrého jména a atraktivity v mezinárodním prostoru. Pod těmito slovy si lze představit ledacos – od vývozu vlastní kultury přes poskytování rozvojové pomoci až po kvalitní vzdělávací a sociální systémy, jenž přitahují mladé mozky celého regionu. Nye přitom zastával názor, že měkká moc sice nenahrazuje vojenskou sílu státu, v mezinárodní politice však může být rovněž významná.Pád rublu a ruská přitažlivostVýše zmíněný koncept přitom není něčím, co by Putinovské Rusko kdy výrazněji zařadilo do svého myšlení. Ostatně i na nedávný propad rublu a hrozící recesi bylo ruskými vládními kruhy reagováno prohlášením o  testování nové balistické střely, tedy čistě v duchu silové politiky. Ignorování ztráty dobrého jména (potažmo celého konceptu měkké moci /soft power) se však Kremlu může ošklivě vymstít. Je to totiž právě ona přitažlivost, která k Evropské unii láká řadu zemí východní Evropy. Ostatně již utváření konkurenční Euroasijské ekonomické unie provází neskrývaná pachuť ze strany Běloruska a Kazachstánu. Idea velké Rusi již zřejmě ztrácí svůj lesk. Pád rublu a ekonomické problémy Moskvy přitom stahují ke dnu i okolní státy, jež jsou jako Bělorusko nuceny přijímat mimořádná opatření. Jediný, kdo tak v současnosti vítá ruskou měnu a vliv jsou neuznané východoukrajinské republiky.Zatímco se však Putinovské Rusko snaží čelit přitažlivé síle EU, na východě vychází další silný konkurent, jehož sex-appeal roste přímo úměrně se vzrůstající ekonomickou mocí. Je jím rudá Čína, jež tiše odhazuje svoji bázlivost, když hovoří o pronikání do prostoru střední Asie v rámci obnovení ideji “hedvábné stezky”. Na rozdíl od Západu snadno přimhuřuje oči nad autoritativními manýry tamních režimů a její ohromné devizové rezervy se nerozpouštějí v bitvách o záchranu vlastní měny se “zlými západními spekulanty”. Těžiště moci se přesouvá… Titulní fotografie: fmfm 166 (morgueFile free photos).

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • NOVÉ VZTAHY USA A INDIE: PARTNERSTVÍ PRO 21. STOLETÍ?

    Česká média o události tradičně prakticky nereferovala a mnohá zahraniční se poněkud povrchně omezila na rozbor objetí obou lídrů při loučení na letišti. Účast prezidenta Obamy na oslavách indického Dne republiky však pravděpodobně významně ovlivní nejen vztahy USA a Indie ale i budoucí dění v celém asijském regionu. Spolupráce obou zemí se totiž při troše štěstí opravdu může stát “rozhodujícím partnerstvím pro 21. století”, jak ji nazvala americká administrativa.Obama: “Money talks”Obamovo sblížení s nejlidnatější demokracií světa přitom dává velmi dobrý smysl a to hned z několika hledisek. Vztahy USA a Indie totiž po delší době přešlapování, nejistoty a nedorozumění konečně získaly restart, po němž byznys volal již léta. Proč? Amerika je v současnosti největším indickým obchodním partnerem, objem přímých zahraničních investic (FDI) v Indii, jejichž zdrojem byl Washington, se v poslední dekádě téměř zpětinásobil, postupně roste i zpětný tok kapitálu do USA. Přestože objem vzájemného obchodu stále značně zaostává za Čínou, potenciál k růstu je velký. Předně, Indie se navzdory mnoha nedokonalostem těší demokratickému zřízení, právní systém ovlivnila anglosaská tradice, angličtina je všeobecně přijímána jako lingua franca a nová vláda BJP premiéra Modiho slibuje výrazný odklon od socialistických praktik Indického národního kongresu.Indie a politika zadržování 2.0Ještě významnější se však jeví bezpečnostní a geopolitická rovina. Schůzka obou státníků znamenala obnovení smlouvy o vzájemné spolupráci ve vojenské oblasti, jež pravděpodobně přinese i technologické sblížení armád obou zemí. Ozbrojené síly Indie stojí na staré sovětské technice a Rusko donedávna zůstávalo hlavním dodavatelem zbraní, dle některých odhadů však Američané své kolegy z Moskvy v loňském roce významně předběhli. Tyto údaje přitom získávají geostrategický význam, vložíme-li je do kontextu událostí posledních měsíců. Republikány za svou pasivní zahraniční politiku kritizovaný Obamapřijíždí do Nového Dillí a podepisuje dokument s názvem “Joint Strategic Vision for the Asia-Pacific and Indian Ocean Region”, jež ohlašuje spolupráci v oblasti bezpečnosti námořní dopravy a ochrany vzdušného prostoru se zřetelem na Indický oceán a Jihočínské moře. Zároveň vláda v Tokyu oznamuje navýšení rozpočtu na zbrojení a premiéři Abe s Modim si vyměňují “liebesbriefy” plné superlativů.  Mnohem asertivněji vystupují i další země regionu jako Filipíny, Jižní Korea ale i Vietnam či  Abottova Austrálie.Co dané kroky znamenají a komu je celý vzkaz určen, není těžké odhadnout. V Asii a Pacifiku se postupně rodí zatím sice nesourodá, avšak odhodlaná koalice států připravených čelit rozpínající se moci pevninské Číny. Zaprášený koncept “politiky zadržování”, známý z dob počátku studené války, tak pravděpodobně bude aktualizován i pro potřeby 21. století, pouze s jinými hráči. Nové vztahy USA a Indie pro to vytváří velmi solidní základ.Ilustrační foto: CyberJu (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • OTÁZKA VYZBROJENÍ UKRAJINY: VYŘEŠÍ ZÁPAD SVOU KRIZI IDENTITY?

    Dodat či nedodat Ukrajině zbraně? Otázka, na niž nepřineslo odpověď ani nedávno dojednané příměří z Minsku. Zatímco Německo s Francií se drží diplomatických řešení, Spojené státy o vyzbrojení Ukrajiny hovoří zcela otevřeně. Zatímco jedni se obávají nezadržitelné eskalace konfliktu, druzí argumentují ohrožením nejen samotného Kyjeva ale i pobaltských států, potažmo Skandinávie. Ať tak či onak, Západ musí svou odpověď nalézt co nejrychleji a podniknout konkrétní kroky. Nejednota, přešlapování na místě, kombinace odmítavých reakcí a naopak příslibů nereálných bezpečnostních garancí, to vše oslabuje důvěryhodnost zemí na NATO a EU v očích Ukrajiny i samotného Ruska. Celý proces však bude složitější, než se zdá. Již samotná podstata problému totiž odhaluje problematické aspekty samotné západní identity.Váhavé kroky zemí NATOZatímco diplomatická úsilí v podobě tolik medializovaných telefonátů mezi Washingtonem, Paříží, Berlínem a Moskvou neberou konce, v otázce vojenské reakce na aktivity Ruska a proruských povstalců Západ vystupuje velmi váhavě. Člověk nemusí být odborný pozorovatel, aby zaznamenal, že mezi jeho vládami se vytváří různá mocenská centra, která jednají značně autonomně a koordinaci svých stanovisek nevěnují příliš úsilí.  Nejedná se přitom pouze o neshody mezi USA a Německem. Evropský výbor Sněmovny lordů (horní komory britského parlamentu) například ve své zprávě tvrdě kritizoval fakt, že z celého procesu naprosto vypadla Velká Británie jako jinak významná síla, jíž mocenská rovnováha na evropském kontinentu historicky vždy ležela na srdci. Výbor slovy svého předsedy lorda Tugendhata rovněž kritizoval neschopnost evropských států analyzovat plány Ruska i proruských povstalců a přijmout odpovídající strategii.Vyzbrojení Ukrajiny a nová identita ZápaduJe přitom extrémně důležité, aby Západ podnikl konkrétní kroky ve vojenské i politické oblasti. Nejedná se přitom pouze o nutnost vytvoření plánu taktických opatření na bojišti, kde ukrajinská armáda, spoléhající na dosluhující sovětskou techniku a zastaralé metody vedení boje, čelí povstaleckým jednotkám s moderními zbraňovými systémy ruské provenience. Nutná je rovněž dlouhodobá strategie, jež sahá daleko za principy zmíněné v příměří z Minsku. Západ musí mít ve svém postupu jasno, v opačném případě totiž riskuje naprostou ztrátu důvěryhodnosti. Ukrajina i další státy východní Evropy potřebují vědět, zdali jsou přísliby možného zapojení do struktur EU a NATO reálnou alternativou či pouze akademickým teoretizováním. A to zvláště v době, kdy Kreml očividně neváhá (a to již otevřeně) přenést iniciativu do oblasti klasické geopolitiky a pomocí strategického letectva testovat připravenost zemí NATO reagovat na potenciální hrozbu. Odpověď na tyto otázky přitom vytváří nutnost vyřešení roky trvajících sporu o budoucí charakter obou organizací.Resumé: Ač se tak na první pohled nemusí zdát, debata o vyzbrojení Ukrajiny samotný ozbrojený konflikt zdaleka překračuje. Ve svém důsledku totiž znamená začátek daleko rozsáhlejšího a nesrovnatelně složitějšího procesu hledání nové západní identity a důvěryhodnosti, a to nejen vůči třetím zemím východní Evropy, ale i vlastním členům, jež se ruskými manévry cítí ohroženi.Fotografie: pedrojperez (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • IZRAELSKÉ VOLBY: NETANYAHU vs KAKTUS 1:0

    Středeční izraelské volby přinesly nevídané překvapení, když v nich navzdory očekávání mnohých komentátorů a průzkumů veřejného mínění zvítězil současný premiér Benjamin Netanyahu se svojí formací Likud. Troublemaker izraelské pravice tak dokázal svoji volební kampaň proměnit ve 30 poslaneckých mandátů v jednokomorovém 120-členném parlamentu (Knessetu) a o 6 mandátů tak předstihnout favorizovaný tandem Herzog-Livniová, jež stál v čele levostředové Sionistické unie. “Bibi”, jak je Netanyahu často familiárně nazýván tak pravděpodobně směřuje k vytvoření nové konzervativní středo-pravicové koalice, jež by mu měla zajistit titul nejdéle sloužícího izraelského premiéra v dějinách. Jeho další působení v čele země přitom může zásadně ovlivnit nejen budoucnost Izraele, ale i celého Blízkého východu a dokonce i úspěch zahraniční politiky amerického prezidenta Obamy.Netanyahu vs “kaktus”Netanyahu měl přitom být mužem, který bude ve volbách tahat za kratší část lana a čelit tak jasné prohře. Opozice, média, domácí i zahraniční komentáři jej vykreslovali jako nenáviděného politika, který přivedl Izrael svojí jestřábí zahraniční politikou vůči Palestincům a Íránu do diplomatické izolace. Pomoci mu nemělo ani jeho nedávné vystoupení v americkém Kongresu, kde na pozvání Speakera Sněmovny reprezentantů Johna Boehnera tepal blízkovýchodní politiku Bílého domu a současné rozhovory s Íránem o jeho jaderném programu. Znepřátelil si tak nejen prezidenta Obamu, s nímž měl dlouhodobě napjaté vztahy, ale i řadu příslušníků americké židovské komunity, jenž většinově podporují demokraty a Bibiho vystoupení vnímali jako vměšování do vnitřních záležitostí země. Kritika však přicházela i z ryze konzervativních či bývalých vojenských kruhů, které jej naopak vykreslovali jako slabého či nerozhodného lídra. Znovu se tak objevilo dřívější srovnání s bývalým premiérem generálem Šaronem, jež dle mnohých disponoval jeden tvrdou rukou, ale vizí budoucnosti. Netanyahu měl přitom postrádat oboje, popřípadě nedostatek oné vize maskovat přehnaně jestřábími postoji. Korunu celé debatě poté nasadil jeden z bývalých příslušníků jeho štábu, jež se nechal slyšet, že Netanyahu je v Izraeli tak nepopulární, že by jej ve volbách porazil i “kaktus”, kdyby jej opozice nasadila. Po sečtení hlasů je však skóre 1:0 pro Bibiho, favorizovaný “kaktus” ošklivě prohrál.Palestinský stát a AmerikaCo to bude znamenat pro svět? Pokud Netanyahu sestaví úspěšně koalici, stane se bolehlavem pro ty liberální myslitele, kteří věřili ve změnu izraelské politiky a možnosti usmíření s Palestinci na bázi modelu dvou nezávislých států. Netanyahu totiž pravděpodobně uspěl právě díky ještě většímu přitvrzení své rétoriky v posledních týdnech kampaně, kdy Palestinský stát jako produkt vzájemných jednání jednoznačně odmítl, naopak slíbil posílení výstavby izraelských osad na palestinských územích. Izraelci čelící nedostatku ubytovacích kapacit a rapidnímu vzrůstu cne nemovistostí na toto očividně slyšeli. Bibi podobně odmítl uznat jakékoli jiné řešení íránského jaderného programu než naprostou kapitulaci Teheránu a ukončení jeho aktivit. A právě v tomto bodě může být jeho znovuzvolení poněkud problematické. Vítězství Likudu totiž může významně posílit republikánskou většinu v americkém Kongresu, která si jej může vykládat jako potvrzení nutnosti přijetí extra tvrdé linie vůči Íránu a Palestincům. Jinak řečeno, republikáni se mohou rozhodnout ještě demostrativněji sabotovat Obamovu blízkovýchodní politiku a učinit tak z prezidenta nejenom mocensky irelevantního hráče, ale především naprosto zablokovat americkou zahraniční politiku a způsobit její výraznou dvojkolejnost. V době vzrůstajících bezpečnostních rizik nejenom na Blízkém východě by tak Amerika vyslala do světa zprávu o své vnitřní nejednotě a slabosti, jež by mohla efektivně podkopat její váhu v mnoha globálně-politických procesech. Netřeba přitom zdůrazňovat, že by se jednalo o špatnou zprávu nejen pro Západ, ale i zastánce demokratických hodnot všude po světě.Nakolik se však tento chmurný scénář naplní zůstává nejasné, už jenom proto, že předvolební sliby a reálná povolební politika se v každé zemi výrazně liší…Foto: RNgraphics (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SYRIZA SE ŠTĚPÍ: STOJÍ ŘECKO NA PRAHU POLITICKÉ TRAGÉDIE?

    Syriza se vnitřně štěpí a Alexis Tsipras netřímá otěže nad svojí stranou a vládou pevně v rukou – i takto by se dal zjednodušeně popsat výsledek nočního hlasování z 15. na 16. července o balíku reformních zákonů, jenž pro Řecko připravili mezinárodní věřitelé. Pod záplavou analýz, komentářů a předpovědí z věštecké koule ze stran bezpočtu ekonomických analytiků a odborníků se tato zpráva může jevit okrajovou a nevýznamnou. Politická otázka zkrátka dosud v zdánlivě nekonečném příběhu nazvaném “řecká krize” nehrála prim a do agendy jednání posledních měsíců se nedostala vůbec. Její přehlížení však může mít pro malý stát ve Středozemním moři fatální důsledky. Nočním hlasováním helénského parlamentu tak možná začala předehra nové řecké tragédie, v níž však mohou jít čísla, kalkulace a racionální úvahy zcela stranou.Řecká krize pohledem ekonomůJiž od svého počátku v roce 2010 je řecká krize médii i odbornou veřejností vyobrazována spíše jako účetní problém, jenž je možné vyřešit nástroji dobře známými z komerční sféry. Nezodpovědný dlužník, v tomto případě Řecko, se ukáže být neschopen dostát svým finančním závazkům a se sklopeným zrakem zahajuje nepříjemná jednání se svými věřiteli. Roli tvrdých bankéřů s ostrými lokty zde mimo jiné ztvární Mezinárodní měnový fond (IMF) a Evropská centrální banka (ECB), jimž sekunduje Evropská unie, respektive tzv. eurozóna. Tato z hlediska právního ukotvení těžko definovaná skupina států platících eurem (jak ji v nedávném interview pro New Statesman označuje bývalý ministr financí Yanis Varoufakis) přitom střídavě vystupuje jako přívětivý příbuzný dlužníka, jenž se snaží pomoci, a jako přísný učitel, který vcelku po právu důrazně opakuje “já jsem ti to říkal”. Konkrétním produktem tohoto přístupu jsou pak živé zpravodajské vstupy z jednání špiček evropských států, během nichž nám moderátor v tak trochu hollywoodském stylu oznámí, že rozhovory ani po několika úmorných hodinách nejsou u konce a napětí stoupá. Je totiž nutné stihnout určitý časový dead-line.Problémem tohoto pohledu je nejenom to, že po x-té opakovaná hrozba nenaplnění zdánlivě závazného termíny ztrácí na urgenci. Horším se jeví fakt, že tento diskurs zcela opomíjí politickou stránku věci. Nehledě na přání zúčastněných, jednání ohledně státních bankrotů se nikdy nenesou v čistě byznys stylu a z logiky věci nikdy nemohou kopírovat racionální postup známý z bankovního sektoru. Komerční vztah věřitel dlužník je totiž v demokratických systémech doplněn o prvek národního voliče a jemu alespoň teoreticky odpovědné vlády. Politika zkrátka hraje neoddiskutovatelnou roli, přičemž v případě Řecka se jedná o příběh plný zvratů.Politické hledisko a drolící se SyrizaŘecká krize toho od svého vypuknutí stihla na politické scéně napáchat opravdu mnoho. Kdysi vládnoucí a historicky významnou levicovou stranu PASOK (Panhelénské socialistické hnutí) srazila do sféry voličské bezvýznamnosti, přičemž udělala tečku za kariérou posledního premiéra z dynastie Papandreou (celkem byli v řeckých dějinách tři). Zároveň ustavila politický systém vyznačující se úřednickými vládami a opakovanými předčasnými volbami, které otevřely dveře řeckého parlamentu radikálním politickým subjektům na pravici i levici. Kromě neofašistického Zlatého úsvitu jimi byla i koalice různých marxistických stran a proudů s názvem Syriza. Ano, přesně ta Syriza, jež nyní stojí v čele řecké vlády poté, kdy s příslibem jasného odmítnutí věřiteli nadiktovaných reforem na hlavu porazila umírněnou proevropskou pravici.A zde se dostávám k ústřednímu bodu celého problému – řeckému voliči. Není pochyb o tom, že Řecko se chovalo rozpočtově nezodpovědně, osvojilo si zásady kreativního účetnictví a populisticky zneužívalo výhod své příslušnosti k Německem vedené eurozóně, aby získalo půjčky za úrokové sazby neodpovídající jeho skutečné ekonomické kondici. Po divokém mejdanu vždy následuje bolestivé vystřízlivění, ovšem je otázkou, zdali jeho míru chápe postižený jako únosnou a adekvátní. Nehledě na okázalost a nereálnost životního stylu řeckého voliče před krizí, jsou-li mu jeho reálné příjmy osekány z důvodů různých reformních opatření (přestože ekonomicky jasně zdůvodnitelnými a snad i spravedlivými) za úroveň, jíž považuje za snesitelnou, nastávají problémy. Nemůže být překvapením, že takovýto volič, jehož globální rozsah celého problému logicky nezajímá a ani mu často nerozumí, snadno podlehne pokušení k podpoře politických stran subjektů, které slibují když ne okamžité zlepšení, tak alespoň vyhlídky lepších zítřků a projevení vzdoru vůči původu vnímané nespravedlnosti. Vše je poté umocněno tím, že oním nejvíce postiženým voličem je často člověk z městské střední třídy pracující ve veřejném sektoru, tedy příslušník skupiny tradičně nejvíce podporující zachování demokratického řádu, z něhož běžně profituje.Ztělesněním představ o nápravě a návratu “spravedlnosti” se v posledních parlamentních volbách stala radikálně levicová koalice Syriza, jež se nyní pod tíhou nutnosti přijmout další reformy drolí. Pro každého Evropana, který si nepřeje nástup radikálních levicových myšlenek do politiky či s obavami hledí na řecké sbližování s Ruskem by se na první pohled mohlo jednat o dobrou zprávu. Opak však může být pravdou! Dojde-li totiž k předpovídanému vyhlášení předčasných voleb a k etablování silných marxistických frakcí v samotné Syrize, které se rozhodnou sledovat nezávislou utopistickou politiku pod vlastní značkou, řecká liberální demokracie může být ještě více ohrožena. Tsiprasův úprk z deklarovaných pozic a kývnutí na dosud bezprecedentní balík reforem si totiž řecký volič může vyložit jako důkaz dekadence současných politických stran a demokratického systému a sáhnout po méně “ortodoxních” variantách na koncích ideologického spektra (třeba i zradikalizovaných pohrobcích Syrizy). Netřeba přitom připomínat, že s jejich politikou by si EU již nemusela umět poradit vůbec.Pozor na politikuPředvídat další  politický vývoj v Řecku je samozřejmě nemožné a výše nastíněný černý scénář se vůbec nemusí naplnit. Vzniklá situace může stejně tak dobře vést k zpětnému etablování tradičních předkrizových stran a smírnému řešení celého problému. Každopádně přehlížet a nadále okázale upozaďovat politický rozměr, který v sobě řecká krize skýtá, je pro EU i všechny zahraniční veřitele v případě země, která se těší historii autoritářských vlád, nadmíru riskantní!

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SPASÍ RUSKÁ SELFIE SÝRII?

    Takovýto zdroj odhalení svých vojenských aktivit na Blízkém východě Rusko pravděpodobně nečekalo. Zatímco v době krymské krize a následných bojů na Donbase analyzovali západní experti družicové a letecké snímky pohybující se bojové techniky ruské provenience, nyní podrobně zkoumají zdánlivě mnohem prostší materiál – selfie ruských vojáků z občanskou válkou zmítané Sýrie. Právě tento v současnosti zesměšňovaný druh fotografií se začal objevovat na sociálních sítích typu Vkontaktě (obdoba Facebooku) a zákonitě vzbudil velkou pozornost. Dle mnohých tak válka v Sýrii získává zcela nový rozměr, jiní komentátoři jsou však mnohem skeptičtější. Co tedy tyto často velmi osobní momentky ve skutečnosti vypovídají o ruských aktivitách v zemi a může Rusko zvrátit průběh několik let panujícího konfliktu?Selfie sem, selfie tamI když se oprostíme-li od senzací a konspiračních teorií všeho druhu, zůstávají nám informace, které mohou budit znepokojení. Ostatně jisté vážné přesvědčení o tom, že ruští vojáci v Sýrii vyvíjí poněkud nestandardní činnost má zřejmě i americké ministerstvo zahraničí (State Department), o čemž svědčí i zveřejnění zprávy o telefonátu mezi Johnem Kerrym a jeho ruským kolegou Sergejem Lavrovem. Tématem hovoru měla být právě válka v Sýrii a americké varování před případnou eskalací složitého konfliktu ze strany Kremlu. Působnost ruských jednotek v zemi přitom sahá až do počátku 70. let, kdy si tehdy ještě Sovětský svaz pronajal základnu Tartus, díky níž získal přístup do teplých vod Středozemního moře. Co však vzbudilo celosvětovou pozornost byl fakt, že lokalizace u některých selfie odkazovala do míst značně vzdálených od oficiálního ruského ležení. “Shodou náhod” se navíc jednalo o oblasti, z nichž byly hlášeny tuhé boje mezi syrskou armádou a radikály z Islámského státu (IS). Soukromé obrázky se tak rázem staly veřejným tématem. Poté, co přibylo i několik amatérských nahrávek z bojiště, na nichž je slyšet ruština, spolu s fotografiemi moderních obrněných transportérů s ruskou kamufláží, Kreml se neochotně rozhoupal k oficiálnímu prohlášení. To ve zkratce obsahovalo tvrzení, že zveřejněné materiály nepřináší nic nového, neboť Rusko dlouhodobě se Sýrií spolupracuje a v současnosti ji dodává i humanitární pomoc. Tečka.Válka v Sýrii: S Assadem na věčné časy?Pravda, zvýšení ruského zájmu o Sýrii není žádným překvapením, zvláště uvědomíme-li si, že se (snad s určitou výjimkou Íránu) jedná o jediného loajálního ruského spojence na Blízkém východě, který je zároveň i vítaným zbrojním nákupčím. Přestože Sovětský svaz v regionu střídavě disponoval nezanedbatelným vlivem, po jeho rozpadu se tamní autoritářští vůdci tu více tu méně ochotně přeorientovali na USA či bývalé evropské koloniální mocnosti. Jelcinovské Rusko zmítající se ve vlastních krizích zkrátka nemělo příliš co nabídnout. Časy se však změnily a s nástupem Putina do prezidentského úřadu se obnovily i dřívější velmocenské ambice. Moskva zkrátka chce do situace na Blízkém východě promlouvat, o čemž svědčí i opatrné prohlubování vztahů se Sisího Egyptem či Izraelem. Sýrie v této složité skládance přitom hrála roli určitého stabilního prvku, jenž se však nyní rozpadá. Podpora Kremlu Bašáru al-Assadovi se tedy jeví jako vcelku logická záležitost, přičemž pravděpodobně nejde ani tak o osobu samotného autoritáře (a vládnoucího rodinného klanu) jako spíše o dlouhodobé zachování  sekulárního režimu, který představuje. Jeho pád by znamenal výraznou ztrátu ruského vlivu, připravil zemi o zbrojní kontrakty a mohl dále zvýšit popularitu radikálního islámu. Toho se přitom Moskva se svými problémy na severním Kavkazem rovněž obává.Spasí Rusko Sýrii?Rozsah ruských aktivit však nadále zůstává nejasný. Jak upozorňují mnozí experti, nahrávky a fotografie z bojišť jsou v době žoldáckých armád vždy problematickým důkazem. Potkat rusky hovořící ozbrojence totiž není na mnoha světových bojištích těžké, neboť rozsáhlé šeškrtání stavů armád bývalé Varšavské smlouvy v 90. letech zanechalo mnoho vycvičených mužů “bez práce”, již pak nalezly u soukromníků. Přesto si lze jen těžko představit, že by se Rusko nesnažilo byť omezenými vojenskými prostředky zabránit modelu Sýrie bez Assada. Právě  zde však naráží na tvrdé stanovisko USA a jejich západních spojenců, kteří staví jakékoli budoucí řešení syrské krize na odchodu současného režimu a vytvoření konsenzuální vlády umírněných opozičních skupin. Dle svědectví nedávno uveřejněných v The Los Angeles Times panují v Bílém domě vcelku odůvodněné obavy, že eskalace ruské vojenské aktivity by Assadovu pozici značně upevnila. Válka v Sýrii by se tak pravděpodobně protáhla o dalších několik let. Výsledkem by bylo další zhoršení uprchlické krize a totální potopení americké snahy dostat Rusko k jednacímu stolu s umírněnou syrskou opozicí.Výraznou slabinou americké pozice je však fakt, že Assadův nedemokratický diktátorský režim s ruskou podporou je stále bohužel praktickou jedinou jasně organizovanou, relativně stabilní a sekulární silou v syrské občanské válce. Opoziční síly jsou i po letech bojů, jednání a amerických snah stále silně fragmentované, vzájemně nepřátelské a mnohdy značně radikalizované. Západem vycvičené a vyzbrojené umírněné jednotky jsou buď nadále prakticky nebojeschopné nebo se jako v případě Kurdů nacházejí pod vojenským tlakem sousedních států.Resumé?Odhadovat dopad byť omezeného vstupu Ruska do syrského konfliktu je tedy prakticky nemožné. Jistě se nebude jednat o “spásu” pro obyvatele této blízkovýchodní země, každopádně určitý pozitivní dopad celá věc přeci jen míti může. Je jím vážný popud pro západní vlády, aby otázku Sýrie začaly brát opravdu vážně a zaměřily se na přijetí komplexních řešení přímo v místě brutálního krvavého konfliktu. Dosavadní váhavá strategie vytoužený mír nepřinesla.Ilustrační foto: stux (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • JSOU POLITICKÉ DYNASTIE V KRIZI? PREZIDENTSKÉ PRIMÁRKY VE ZNAMENÍ OUTSIDERŮ

    Dle představ bezpočtu amerických komentátorů se mělo jednat o nudné prezidentské primárky s vcelku jasným výsledkem. Krize politických elit a určitá ideová vyprázdněnost slibovaly přinést vcelku hladké vítězství Hillary Clintonové a Jebu Bushovi, učebnicovým představitelům politických dynastií. Ti měli díky rodinným kontaktům, zkušenostem a snazší podpoře od sponzorů hravě smést své politické konkurenty a na podzim roku 2016 se utkat o žezlo formálně nejmocnějšího voleného “vladaře” planety – prezidenta Spojených států amerických. Vše se zdálo být tak jasné a nevyhnutelné, že se v médiích a akademických kruzích znovu rozhořela debata nad otázkou moderní “šlechty” a jejího negativního vlivu na americkou společnost. Byly to ostatně Spojené státy, které v době svého vzniku odmítly dědičné tituly a volaly po ideji republikánství a rovnosti. Prestižní týdeník The Economist dokonce ve svém vydání z 18. dubna 2015 otevřeně psal o nebezpečném vlivu dynastií na politiku a průmysl, který vytlačuje tradiční “americký sen” o úspěšných selfmademanech do říše pohádek a přibližuje Ameriku zpět k evropské tradici. Po uplynutí několika měsíců se však dle volebních preferencí zdá, že vše asi nebude tak horké. Američanům se dědičná moc začíná dosti zajídat.Donald Trump a nemohoucnost RepublikánůSituace je přitom kritická v obou stranických táborech. Více než tucet uchazečů o republikánskou nominaci sice na první pohled sliboval možnost určitého výběru mezi rozličnými vizemi budoucnosti, brzy se však ukázalo, že ani političtí experti nejsou schopni mezi většinou z nich nalézt oněch pověstných “10 rozdílů”. Jeden za všechny a všichni za jednoho obviňují prezidenta Obamu ze zavádění socialismu, chystají se hned první den v úřadu zrušit zdravotnickou reformu Obama Care, chtějí vypovědět smlouvu s Íránem, slibují snížit daně či posílit armádu. Palčivé otázce ilegální migrace se zručně vyhýbají a raději halasně brojí proti programům plánovaného rodičovství a antikoncepci. Dokonce nosí i stejnou červenou kravatu. Co však dříve poměrně slušně fungovalo, se nyní zdá být zapomenuto. Kdo tedy předpokládal, že na špici peletonu uvidí představitele politické dynastie Jeba Bushe nebo alespoň kariérního politika typu Johna Kasicha či Scotta Walkera, byl dosavadními průzkumy volebních preferencí velice zklamán. Nejúspěšnější trojici posledních týdnů totiž tvoří lidé, které spojuje výrazný úspěch v civilním životě a nulová předchozí politická zkušenost. Donald Trump vešel ve známost jako výstřední realitní magnát, konzervativní Ben Carson je hvězdou světové neurochirurgie a Carly Fiorina (jediná žena mezi kandidáty) stála dlouhá léta v čele technologických gigantů Lucent a Hewlett-Packard. Naopak papírový favorit Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, postupně mezi voliči propadá a své rodinné vazby raději zapírá. O jeho názoru na irácké a afghánské tažení nepopulárního George Walkera se tak americký volič nedozví prakticky nic. Slavné příjmení bylo pro jistotu vypuštěno i z oficiálního loga kampaně, které nese pouze červený nápis Jeb. Zkrátka hlavně se neušpinit rodinnou historií!Hillary Clintonová bez elánuAni v táboře Demokratů není výsledek zdaleka jasný. Navzdory všeobecnému očekávání Hillary Clintonová s ohlášením své kandidatury velice váhala, až to chvílemi vypadalo, že se touží nechat přesvědčovat. Když do předvolebního boje konečně vstoupila, její kampani jako by brzy došla ona pomyslná “štáva”. Vyhýbavé výroky, váhání při podpoře požadavků slábnoucích odborů, nejasná koncepce zahraniční politiky a nakonec médii živený skandál s využíváním osobní nechráněné emailové schránky pro vyřizování utajené komunikace v roli ministryně zahraničí… to vše jsou prohřešky, které jí ubírají hlasy. Přestože nadále vede žebríčky popularity, ostatní kandidáti neváhají její slabosti využít. Nejvýraznější postavou je přitom dosti překvapivě stranický outsider a zastánce levicové politiky Bernie Sanders. Na první pohled vetchý sedmdesátník (ročník 1941) působí oproti první dámě překvapivě energicky. Bez váhání volá po přijetí ekonomických opatření ve stylu skandinávských zemí a osobně se zapojuje do protestů odborů a organizací požadujících přijetí 15 dolarové minimální hodinové mzdy pro zaměstnance federálních úřadů. Vzestup preferencí přitom naznačuje, že voliči jeho upřímnost a názorovou zanícenost oceňují. Vynechat přitom nelze ani muže, který díky rodinné tragédii (smrti syna) kandidaturu dosud spíše vylučoval. Řeč je samozřejmě o viceprezidentovi Joe Bidenovi, který se teší živé podpoře řady odborových předáků. Jeho neformální vliv a popularita tak například stály Clintonovou podporu dvou nejvýznamějších zaměstnaneckých organizací v zemi, když se jejich vedení rozhodlo vyčkat dalšího vývoje a první dámu prozatím veřejně nepodpořit. Jak uvedl server Politico.com, v zákulisí se jako důvod, proč Hillary Clintonová neuspěla, uváděla Bidenova potenciální kandidatura.Zažíváme soumrak politických dynastií?Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že intelektuály tolik obávané politické dynastie jsou na ústupu. Ostatně současné prezidenstké primárky nejsou prvním znamením nesnází. Už prezidentské volby v letech 2008 a 2012 lze charakterizovat jako  příklon voličů k outsiderovi, jímž Barack Obama jako černošský kandidát z rozvrácené chudé rodiny bez nadsázky byl. Postupně se utkal s Johnem McCainem, příslušníkem staré námořní elity, a Mittem Romneym, který navzdory pečlivě pěstovanému imagi byznysmana rovněž těžil z politických kontaktů svého otce, bývalého guvernéra Michiganu. V obouch střetnutích přitom Obama s přehledem zvítězil. Odepisovat politické dynastie by však přesto bylo značně předčasné. Díky rodinným vazbám disponují nadstandardními kontakty na byznys a fundraising, bolavé místo mnoha kampaní, tak pro ně nepředstavuje závažnější problém. Ostatně v množství vybraných finančních prostředků již dnes dle statistiky The New York Times své konkurenty výrazně přečíslují. V jejich prospěch rovněž hovoří statistika, dle níž tito kandidáti mají obecně mnohem větší šanci na volební úspěch, čemuž napomáhá i zastávání středových pozic. Aura reformátorů a radikálů totiž po většinou ke konci primárkového cyklu rychle vyprchá a voliči hledají stabilitu.Nakonec tedy nelze vyloučit, že se navzdory vzestupu obliby outsiderů a “nepolitických politiků” Hillary Clintová a Jeb Bush mezi sebou opravdu utkají. Stejně tak však nelze vyloučit, že se mezi ně neomaleně vměstná Donald Trump s vlastí nezávislou kandidaturou. Ilustrační foto: jill111 (pixabay.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • Jak zajistit bezpečnost a stabilitu v Evropě

    Evropa jako rámec pro politické aktivity vzniká v 16. – 18. století, kdy se oblasti jako Skandinávie, Východní Evropa a v jistém smyslu i Balkán/Turecko začínají podílet na evropské mocenské politiceVýchozí politický princip: rovnováha sil – tento princip se formuje během 17. a 18. století, funguje do roku 1914. Zabraňuje převládnutí jedné mocnosti v Evropě a umožňuje „volnou soutěž“ na politické aréně.Reakce na 1. světovou válku a selhání principu rovnováhy sil: politická soutěž pod „kuratelou“ Společnosti národů, jejíž statut určuje meze, které by státy neměly překračovat.Éra soupeřících supervelmocí: po roce 1945 rozdělení Evropy na sféry dvou soupeřících supervelmocí, omezení či úplné popření nezávislosti a suverenity evropských státůDějiny Evropy jsou dějinami válek, vedených snahou nastolit nadvládu jedné země nad zbytkem kontinentu. Uchazeči o evropskou nadvládu se mění – od Španělska přes Francii po Německo a Rusko. Snaha však zůstávala po staletí stejná – a stejný zůstával i odpor zbytku Evropy vůči takovéto nadvládě. Příběh válčící Evropy začíná v 16. století. Do té doby nelze mluvit o Evropě jako o politickém systému. I když se papežové, císařové Svaté říše římské nebo francouzští králové pokoušejí už ve středověku o politické aktivity, přesahující bezprostřední sousedství jejich panství, pro moc a postavení většiny evropských zemí jsou klíčové vztahy s nejbližšími sousedy. Politický vývoj se tak odehrává spíše v rámci jednotlivých regionů (Pyrenejský poloostrov, Itálie, francouzsko-anglická oblast, Svatá říše římská, Balkán, východní Evropa) než v rámci kontinentu nebo aspoň jeho větší části. Lze to ukázat na klíčových konfliktech končícího středověku: Stoletá válka, vedená mezi Francií a Anglií, v praxi jen málo ovlivňuje politiku států ve střední Evropě nebo na Pyrenejském poloostrově a husité, s nimiž po půl století zápasí státy střední Evropy, nebo Turci, s nimiž Středoevropané bojují od 14. století, zase až do 16. století jen málo zajímají Španěly, Francouze či Skoty. V 16. století však vzniká zárodek evropského politického systému: Rod Habsburků postupně získává moc ve Španělsku, Nizozemsku a částech Itálie i střední Evropy. Jeho jednotlivé větve se snaží koordinovat svou politiku pod vedením Španělska. Habsburské Španělsko je v té době nejmocnějším státem Evropy a ostatní země od Polska po Portugalsko se více či méně snaží čelit jeho moci. Do vznikajícího evropského politického systému se od 16. do 18. století postupně zapojují i „okrajové“ oblasti jako Skandinávie, Balkán nebo východní Evropa (Rusko) – tak se dotváří představa o dnešní Evropě, jejíž zeměpisná hranice se teprve v 18. století přenáší z Donu na Ural.V 16. století vzniká i zárodek první velké evropské války: reformace rozděluje křesťanský svět na oblasti pod vlivem katolické církve a různých protestantských církví. Někde jednoznačně převažují katolíci a někde zase protestanti, ve většině evropských zemí je však zastoupeno více náboženských směrů, které mezi sebou zápasí. Kvůli víře a moci začíná roku 1618 v Čechách první celoevropský konflikt: třicetiletá válka. Do ní je poprvé stržena celá Evropa od Španělska po Čechy a Skandinávii. Velká část Evropy věří, že pro Habsburky je to cesta k zajištění a posílení nadvlády nad Evropou a snaží se tomu čelit. Proti habsburskému táboru se proto staví nejen protestanté v Nizozemsku, Německu a Švédsku, ale i katolická Francie. Když po 30 letech bojů hledají evropské země cestu k míru, snaží se najít i způsob, jak čelit hrozbě nadvlády jedné země nebo jednoho rodu. Východiskem je myšlenka suverenity států: každý stát má plnou svrchovanost nad svým územím a jiné země (ani církve) nemají zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, které stát řídí nezávisle na jiných. To je však jen zbožná myšlenka: už několik let po skončení třicetleté války začíná série válek mezi Francií, novou evropskou velmocí, která vytlačila z vůdčí role Španěly, a francouzskými sousedy. Zároveň se utváří nová, „kontinentální“ představa, jak čelit nadvládě jednoho státu nad Evropou: je to myšlenka rovnováhy sil. Podle ní státy volně - bez ohledu na víru, tradice či příbuzenské svazky mezi panovníky - uzavírají spojenectví tak, aby zabránily dominanci jedné země. Přínosem rovnováhy sil je to, že otevírá prostor pro autonomní jednání států, nezávislé na tradičních omezeních, daných vírou či příbuzenstvím. I v politice tak vzniká to, co oslavují ekonomové konce 18. století: jakási „volná soutěž“ a „neviditelná ruka“, která zasahuje vždy, když hrozí porušení evropské rovnováhy. Složité diplomatické manévry, potřebné k udržení rovnováhy sil posilují postavení státní moci a „politické třídy“, která ji vykonává: na nich nyní závisí bezpečnost rodících se národů i jejich mocenské postavení. Princip rovnováhy sil funguje více než 200 let, i když za Napoleona se na chvíli zdá, že zklamal. Ale i když princip funguje, nedokáže zabránit válkám: ty se pravidelně opakují. Válka je však v té době ještě chápána jako právo státu, nikoli jako zločin, a tak se nad tím nikdo moc nepozastavuje. Až na konci 19. století se na chvíli zdá, že rovnováha sil může zabezpečit mír v Evropě: od roku 1878 do roku 1914 nedojde na území Evropě k velkému konfliktu (ale těch menších není málo). Naděje na trvalý evropský mír je však jen iluzí: zostřující se politická konkurence mezi státy a národy vede k tomu, že okolo roku 1900 se Evropa postupně dělí na dva bloky, německo-rakouský a rusko-francouzsko-britský. Princip rovnováhy sil, kdy se státy volně spojují, aby zabránily nadvládě toho nejsilnějšího, tak ztrácí své opodstatnění a po několika evropských krizích nakonec přichází kritický okamžik: léto 1914, kdy se celá Evropa téměž dobrovolně vrhá do války. Výsledek 1. světové války - deset milionů mrtvých a mohutné sociální otřesy – jsou prvním důvodem k revizi tradičních principů. Přispívají k ní i Spojené státy, které navrhují nový způsob regulace konfliktů mezi státy: má jej umožnit Společnost národů.Je to první pokus dát politickému soupeření států jasný právní rámec. Stanovy Společnosti se pokoušejí omezit právo státu na válku a tím i politickou „volnou soutěž“. Část evropských států se snaží na půdě Společnosti národů vybudovat systém kolektivní bezpečnosti, který by proti útočníkovi postavil celé mezinárodní společenství. Načas tak vzniká naděje, že Evropa může zažít éru míru. Když se však na scéně objevují státy, které válku chtějí a vidí v ní výhody, ukazují se slabiny Společnosti: její donucovací nástroje jsou slabé a její funkčnost závisí na shodě velmocí, které však nejsou k podobnému chování ničím motivovány. Několik politických krizí ve 30. letech zcela zničí autoritu Společnosti: když 1. září 1939 začíná v Evropě druhá světová válka, nikdo se neohlíží na její názor. Výsledkem dosud nejničivější války je rozdělení Evropy na sféry vlivu dvou supervelmocí, Sovětského svazu a Spojených států. Politická konkurence se tak z velké části omezuje na vztahy mezi těmito dvěma bloky – konflikty mezi jednotlivými státy ustupují, ať už dobrovolně nebo z donucení, do pozadí tváří v tvář hrozbě, kterou jeden blok viděl v tom druhém.Výsledkem tohoto rozdělení bylo dosud nejdelší období bez válek v Evropě, k němuž kromě tlaku velmocí přispěly i vzpomínky na 2. světovou válku a obava z použití jaderných zbraní. Pro evropské státy, zejména na východě kontinentu, je to však i období prudkého okleštění jejich autonomie a éra závislosti na „vnějších“ mocnostech. Právě v této atmosféře, kdy je po staletí nedotknutelná suverenita a nezávislost evropského státu prudce omezena, vznikají v západní části kontinentu politické podmínky pro evropskou spolupráci a integraci.

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Ekonomika
  • MADUROVA ODYSSEA A “KONEC” KARTELU OPEC

    Cena ropy v posledních dnech zpomalila svůj prudký pád, přesto však nakonec překonala významnou psychologickou hranici 50 dolarů za barel. Na základě těchto cifer a faktu, že dle odborníků nelze ve střednědobém horizontu čekat návrat nad hranici 60 dolarů, ohlásila řada kapitálově slabších těžařských společností z USA ukončení či alespoň pozastavení rozvoje těžby za užití nových technologií. Mohlo by se tedy zdát, že OPEC uspěl se svojí strategií zničení konkurence pomocí zachování dosavadních objemů těžby. Bližší pohled na události posledních týdnů však naznačuje, že by se daleko taktéž mohlo jednat o Pyrrhovo vítězství, jež bude ropný kartel stát vlastní identitu.Maduro a slabost VenezuelyVýmluvně v tomto smyslu hovoří cestovní horečka, jíž propadl venezuelský prezident Nicolas Maduro. Ten poslední dny zasvětil jednáními s předními představiteli ostatních států OPEC ve snaze přesvědčit je o změně dosavadního postoje. Zachování objemu těžby a z toho plynoucí klesající cena ropy způsobuje jeho již tak ekonomicky rozvrácené zemi ohromné potíže. Venezuelská ekonomika prakticky nezná pojem diverzifikace příjmů a vláda v Caracasu není schopna udržet veřejné finance na uzdě, pokud se ceny nevrátí na úroveň cca 100 dolarů za barel. Země již nyní zažívá výrazné inflační tlaky a hrozí jí i další sociální nepokoje v případě, že stát nebude nadále schopen dotovat ceny základního zboží. Maduro se snaží krizi oddálit půjčkami od spřátelených zemí, v jednání je údajně úvěr od blízkovýchodních šejků stejně jako finanční injekce od čínské vlády ve výši 20 miliard dolarů. Její osud je však vzhledem k faktu, že Venezuela své dřívější závazky splácela často právě v dodávkách ropy, nejistý. Méně kontroverzní investory pak odrazuje výrazná politická nestabilita i špatný ekonomický rating země, jež agentura Moody´s snížila o dva stupně až na úroveň Caa3. S podobnými problémy se přitom velmi brzo mohou potýkat i další členové ropného kartelu, jako je Nigérie, Angola či Írán.Budoucnost OPECCo to znamená pro OPEC a jeho budoucnost? Díky zatvrzelosti monarchií Perského zálivu již nyní můžeme sledovat dezintegraci uvnitř celé organizace. Ta přitom může pokračovat s tím, jak se budou rozcházet klíčové zájmy arabských států a “periferních” členů OPEC z jiných částí světa. Otázka ceny černého zlata je pro zachování jejich ekonomik i státnosti totiž životně důležitá. Nesouhlasný postoj tak může rezonovat stále silněji a vyvolat politickou nestabilitu. Ve výsledku tedy kartelu OPEC hrozí, že vyjde z celé konfrontace vnitřně oslaben, s klesajícím vlivem na globálních trzích, jež pak mohou zažít výrazně volatilní období. Ilustrační foto: Grafixar (morgueFiles.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • PUTINOVA PERESTROJKA: ČEKÁ RUSKO BANKOVNÍ SOCIALISMUS?

    Nad Moskvou se stahují ekonomická mračna.  Sankce, odstřižení od západních kapitálových trhů, nízké ceny ropy, nestabilní kurz rublu a z něho plynoucí bankovní krize – to jsou hlavní jmenovatele ruských hospodářských problémů. Kdo však očekával, že představitelé této zkoušené země změní dosavadní nesmiřitelnou politiku, byl zklamán. Michael Romancov před několika dny napsal, že prezident Putin jasně odmítá světové uspořádání po ukončení studené války. Pokusí se jej proto změnit a vrátit své zemi lesk a slávu sovětských časů. Pokud toto tvrzení přesně vystihuje ruskou zahraniční politiku, pak pro oblast hospodářství platí dvojnásob. Putin totiž, zdá se, pojal současnou krizi jako příležitost posílit nadvládu státu nad ekonomikou a učinit již tak rigidní “kvazikapitalistický” systém ještě strnulejším.Putinova perestrojka narubyRusko jako nástupnický stát Sovětského svazu podědilo rozvrácené a zaostalé hospodářství, jehož neschopnost reformovat sama sebe byla očividná. Některé moskevské elity proto doufaly, že ukončení konfrontace se Západem povede k navázání nových kontaktů s vyspělými zeměmi Evropy a Severní Ameriky, které zbídačenému ruskému medvědovi pomohou opět na nohy. Zisk strategického partnera pro ruské hospodářství se však nezdařil. Ukázalo se totiž, že Západ není ochoten budovat vzájemnou spolupráci čistě na bázi ekonomických zájmů, ale hodlá skrz ně prosazovat i svůj hodnotový systém. Netřeba připomínat, že tento postup se v Rusku nesetkal s pochopením a země se vydala na cestu vlastní divoké privatizace, jejímž výsledkem se stal podivný systém ovládaný polostátními monopoly či mamutími podniky Kremlu blízkých spolupracovníků. Ke klíčové reformě a vzniku nových strategických odvětví, jež slibovala již Gorbačovova perestrojka, však nedošlo. Země promeškala chemickou i IT revoluci a je závislá na dovozu řady technologií. Putin se toto dle svých posledních prohlášení rozhodl změnit, ovšem značně po svém.Bankovní socialismus a tiché znárodňováníPrezident předestřel plány na posílení ekonomické samostatnosti země, zaměření se na vnitřní trh a export do zemí postsovětského prostoru. Novými nástroji se mají stát protekcionismus, kontrola toku kapitálu a státní investice do předem vytipovaných odvětví, tj. vhodným “spřáteleným firmám”. Poslednímu kroku přitom paradoxně výrazně nahrává nastupující bankovní krize, která si dle odhadů vyžádá kapitálovou injekci ruského státu ve výši nejméně 23 miliard dolarů. Vládní struktury tak sice vydají značnou část bohatství země, na oplátku však navýší svůj podíl v ruských finančních domech a výrazně tak posílí svůj vliv nad jejich činností a úvěrovou politikou. Putinovi a jeho skupině oligarchů se jednoduše naskytla příležitost, jak rozšířit svůj vliv prakticky bez boje a celou operaci prezentovat jako ochranářskou politiku směřující ke stabilitě “matičky Rusi”. Bankovní socialismus dostal zelenou.V době globalizovaných trhů 21. století se ruská autarkie jeví jako iluze. Na druhou stranu zahraniční politika Kremlu nás každodenně přesvědčuje, že elity této země stále přemýšlí spíše v konturách staletí předchozích. Ekonomická oblast není výjimkou. Ilustrační fotografie: fmfm 166 (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný

  • SKOLKOVO ANEB JAK SI PUTIN “HÝČKÁ” START-UPY

    Připomínalo to spíše televizní show, když se Vradimír Putin nedávno snažil v Petrohradě přesvědčit pečlivě předvybrané investory (a s nimi i celý svět), že se ruská ekonomika stále drží nad vodou. Navzdory sankcím západních zemí a propadu světových cen ropy, korunní to exportní komodity, Rusko dle něj nezasáhla vážnější krize a pokles HDP z posledních kvartálů lze vnímat pouze jako přechodný jev. Za zmínku rovněž stojí fakt, že se Putin během setkání chlubil pokračující “otevřeností” hospodářství a vyzval mladé ambiciózní podnikatele, aby se nebáli realizovat své nápady a rozjet v Rusku moderní byznys. Jako podporu jim nabídl daňové úlevy, spolupráci s univerzitami a další výhody. Lákavá slova však rychle blednou, podíváme-li se na příběh bývalého stěžejního ruského projektu na podporu nových technologických startapů. Na mysli mám Skolkovo.Skolkovo – Medvěděvovo Silicon ValleyDějiny projektu Skolkovo se začaly psát v roce 2009, kdy ruská ekonomika procházela  více než sedmi procentním propadem a mnozí spekulovali o možném konci putinovské zlaté éry. Mužem, který si snad jako jeden z mála špatnou situaci uvědomoval a přinejmenším se jevil připraven ji otevřeně řešit byl tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv. Tento milovník moderních technologií proto představil ambiciózní a z dnešního pohledu utopistický plán na modernizaci Ruska, jenž počítal s rozvojem a investicemi v technologicky náročných odvětvích, v nichž na exportu surovin závislá země dlouhodobě zaostávala (chemický průmysl, farmacie, IT,…). Součástí vize bylo i vytvoření supermoderního technnologického centra na předměstí Moskvy. To se mělo stát východním Silicon Valley a přitáhnout do země nejbystřejší mozky regionu. Narozdíl od amerického jmenovce, který byl převážně založen na iniciativě soukromých firem, Skolkovo vzniklo pod patronací státu. Prezident a vláda se závazali k několikamiliardovým investicím a složitému systému pobídek. Na papíře vše vypadalo dobře a projektu se podařilo získat kromě řady domácích start-upů i několik významných zahraničních investorů z USA, Německa či Izraele. Navzdory původní těžkopádnosti začalo Skolkovo budit naděje.Putinův comebackMědvěděvova idea se však začala rozplývat takřka okamžitě po návratu Vladimíra Putina do pozice prezidenta. Skolkovo zažilo řádění policejních agentů, objevila se řada nařčení z korupce, braní úplatků a praní špinavých peněz. Bylo by sice naivní se domnívat, že ve složité mašinérii ruské byrokracie a jejího propojení s oligarchy byla všechna tato obvinění vykonstruovaná, každopádně další prezidentovy kroky jasně odhalily hlavní smysl akce. Podpora pro nové start-upy se pravidelně snižovala a co hůře, začala přibývat pro autoritářské režimy tolik známá omezení internetu a svobody komunikace. Povinnost uchovávat data pouze na ruských serverech, nutná registrace u dozorovacích orgánů pro úspěšné bloggery, omezení či úplná blokace některých serverů a služeb, časté kontroly úřadů. Putin a jeho klika siloviků zkrátka dali jasně najevo, že inovace pro režim nejsou prioritou a to zvláště ohrožují-li jeho informační monopol.Brain drain a sen o zelené kartěJistě nepřekvapí, že řady technologických firem začaly pomalu řídnout. První exilovou destinací internetových podnikatelů se staly pobaltské státy, část však dle informací západních serverů začala pokukovat po možnostech rozjetí byznysu v USA. Zelená pracovní karta a rady jak ji získat se mezi mladou elitou staly často diskutovaným tématem. Rusko začalo pomalu ztrácet své nejbystřejší mozky…Příběh projektu Skolkovo sice neznamená konec záměru ani modernizačních snah v Rusku. Poměrně jasně však vypovídá o tom, jak si Putin a ruská ekonomika doopravdy “hýčká” mladé podnikatele. Foto: DuBoix (morgueFile.com)

    24.duben 2019 - Napsal: Redakce

  • Co tvoří prosperující zemi?

    Přemýšleli jste někdy, co tvoří prosperující zemi? Demokracie? Může to tak být. Dobrá zásoba přírodních zdrojů? Mohou tomu pomoci. Tržní svoboda do které stát ideálně vůbec nezasahuje? Už jsme blízko. Demokracie je dobrý stav uspořádání společnosti, kde si mohou lidé nejlepším způsobem určit kdo je povede. Jak ale vidíme na příkladu celé EU, i demokraticky zvolení zástupci z mnoha zemí mohou kolektivně a jednotným úsilím vybudovat socialistické zřízení nejhlubšího kalibru, kde se budou snažit lidi ovlivňovat, obírat je o více než polovinu jejich zisku a ještě jim určovat co si smí a nesmí koupit. Co smí a nesmí prodávat.Jak je ale vidět, lidé se nechávají demokratickou myšlenkou unášet. Přitom jsme ale zapomněli na jednu důležitou věc. Příliš se soustředíme na to KDO a jakým způsobem určený člověk (politik, panovník, …) nás povede, že už se o to méně zajímáme JAK. Co vlastně zajistilo výsostné postavení spojených států? Ano, byl to svobodný trh. Každý si prodával co chtěl, mohl si stanovit obchodní podmínky jaké chtěl a mohl se svobodně s kýmkoliv domluvit. Stát do ničeho nezasahoval. Pokud si někdo koupil něco špatného, byl to jeho problém. Stát do ničeho nezasahoval a nechával lidi volně obchodovat mezi sebou. Když kolonisté zakládali spojené státy, tak přesně na takovouhle svobodnou anglii – v té době již přebujelou státním aparátem – nostalgicky vzpomínali.Jenže už je po všem. Státní moc má bohužel tendenci neustále posilovat. Tak se stalo, že obchodní právo v USA je neskutečná byrokracie. Je stále těžší založit revoluční společnosti jako je Apple a objevily se spekulace, že přebujelý státní aparát s velkým množstvím byrokracie by vedl k tomu, že by ho v dnešní době Steve Jobs ani nezaložil. Softwarové patenty, “ekologická” opatření, dělání nesvépravných lidi ze zákazníků, povinná zdravotní pojištění, provoz důchodového systému v režii státu. Toto vše má ale pouze ten následek, že ti schopnější tím zvládají kličkovat, kdežto zákazníci získávají falešný pocit bezpečí. Tisíce oslů pak končí v Černých ovcích a brečí tam že ve smlouvě byl na ně připraven nějaký trik. Blbost trik, prostě tu smlouvu nečetli a neptali se.Tento socialismus označovaný za kapitalismus pak USA ničí. Podnikatel potřebuje pro založení podniku tisíce papírů, povolení a dalších procesních věcí. Nestačí pouze pronajmout nebo koupit prostory, sehnat lidi, sehnat další věci, rozjet to a holt zaplatit nějaký drobný podíl na zisku když už tedy nejde jinak. Byrokracie je velká a daně tvoří dohromady více než polovinu celého příjmu. A tohle všechno provádějí demokraticky zvolené vlády.Pak je zde ale Honk Kong. Prakticky je pod nadvládou komunistické Číny, ale můžete si zde dělat co chcete. Neexistuje žádný sociální systém takže je to jen o Vás. Existují jen minimální daně. Holt se musíme smířit s tím, že úplně svobodný stát zatím není nikde k dispozici. Neexistují žádné omezující podmínky a tento asijský stát roste obrovským tempem. Doporučuji si o něm něco vyhledat :-) .Negativním příkladem demokracie je pak Indie. Jedná se o poměrně chudou zemi, kde oficiálně vládne demokracie. A ona tam také je. Své zástupce si volí lidé sami. Bohužel ale tito zástupci kontrolují úplně všechno. Pokud chcete podnikat, musíte si požádat o povolení. Úředníci poté rozhodují jestli má Vaše podnikání nějaký přínos a toto podníkání povolí. To jim trvá i roky. Pokud už podnikat máte, musíte žádat o povolení kvůli každé blbosti. Kvůli změně barvy auta, kvůli přestěhování, kvůli přemalování barvy vlastního domu. Kvůli všemu.Jak to jen bylo? Rus je na návštěvě u přítele v Americe. Najednou jim v autě dojde benzín. Rus se ptá co jako budou dělat. Američan odpovídá: “Dotlačíme to k pumpě a tam si koupíme benzín.” Rus je úplně překvapen: “To jako jen tak? Bez povolení? Bez front? Bez bumážky? No tady je teda pěknej bordel.” Bohužel svobodu stále pokládá za bordel příliš mnoho socialistů.

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Prosperující zemědělství, průmysl a normální obchody v ulicích. Proč to vlastně zmizelo?

    Většina problémů vzniká proto, že odstraňujeme důsledky a nikoliv příčiny. Hodně lidí si poslední dobou stěžuje, že se do centra měst dostávají bary, herny, bazary, zastavárny a další podobné zařízení a klasické obchody mizí z ulice. Hodně lidí obviňuje “zlou dobu” kterou přinesl kapitalismus. Za komunistů prý takovéto problémy nebyly. V centru města stálo řeznictví, maso-zelenina a další. Sice byly buďto bez zboží, nebo se na něj tvořily kilometrové fronty, ale bylo tam. I já si vzpomínám, že v devadesátých letech mého dětství se nacházely ve městech řeznictví, potraviny, obchod s ovocem a zeleninou a další. V tomto čerstvém kapitalismu, který byl mnohem více kapitalismem než v dnešní době, se živnostníkům dařilo. Nedá se říci že by to bylo ideální, ale dařilo se jim.Poslední dobou tohle odchází. Zavřela se místní cukrárna a místo ní otevřeli vietnamský obchod. Zavřeli místní řeznictví a místo něj otevřeli turbo solárium. Spoustu původních prodejen slouží úplně jiným účelům. Já všem těm podnikatelům fandím. Nikdo by neměl někomu nařizovat v čem má podnikat a kde se má co provozovat. Role státu má být minimální a toto určitě není to, o čem by měl rozhodovat. O tom, jestli tam má ta prodejna stát ať účinně rozhodne trh. Pokud se lidem líbí, že tam ten obchod strojí nebo je tam služba provozována, tak ji budou využívat. V opačném případě tam nepůjdou a majitel to sám zastaví. Nyní se ale pojďme podívat, jaké jsou ty dva důvody, které tyhle provozovny v masové míře dostávají do center.První příklad je extrémní nárůst “pochybných” barů, bazarů, zastaváren, heren atd. Kdo do těchto provozoven chodí? Většinou nezaměstnaní. A účelově nezaměstnané vytváří státní, docela nabobtnalý, státní systém. Peníze jdoucí k poctivě pracujícím nebo podnikajícím jsou “násilně” sníženy o tzv. sociální pojištění. Z těchto peněz jsou poté veskrze placeni lidé, kteří si úmyslně nehledají práci a tyto dávky čerpají. Kdyby tito lidé nevěděli, že existuje něco jako sociální systém, tak by si rychle nějakou práci nebo jiný způsob obživy našli. Věděli by totiž, že jsou zodpovědni sami za sebe a zadarmo jim nikdo nedá. Většina nezaměstnaných jsou ti samí lidé a mohou o sobě tisíckrát tvrdit, že si tu práci “prostě hledají”. Tito lidé pak začnou hrát automaty, peníze vydělávajících začnou propíjet, občas si za ně něco koupí a pak to dají do zastavárny až jim to finančně nevyjde. Hlavně ale také pro ně v podstatě nepředstavují žádnou hodnotu. Takže na to aby je všechny prohráli v herně jim stačí jít kolem herny, když je zrovna mají u sebe. Neříkám, že by si občas i někdo samostatně vydělávající nešel zahrát. Něčeho se napít si taky sem-tam občas zajdu. Určitě ale za to neutrácím sociální dávky, protože je nedostávám a svých vydělaných peněz si vážím. První důvod nárustu těchto zařízení je tedy jednoznačně sociální systém, kde nezaměstnaní ( a nepodnikající – prostě ti co se nedokáží sami uživit ) chodí do těchto zařízení utrácet peníze, o které se sami nezasloužili.Druhým důvodem je nárůst státních zásahů, regulací a dalších operací do trhu, který se tímto stává méně a méně svobodným. Hlavně z evropské unie k nám přichází více a více buzer…regulací na délku a zahnutost banánů, na to jakými žárovkami máme svítit a spoustu dalšího. Dále se k tomu přidává jaké “energetické třídy” má být která lednička a mezitím se zcela pokřiví trh tím, že ze svých daní platíme mnohonásobně více kvůli nařízenému odběru “zelené” ( ta energie stejně vůbec zelená není, jak budou zlikvidovány ty panely? ) energie za větší výrobní trhy abysme podporovali jakousi ekoteroristickou operaci. Se všemi těmito nařízeními se samozřejmě více vypořádá velký obchodní řetězec, než rodinný krámek Pepy Dvořáka se stoletou tradicí. Různé operace k “přilákaní investorů” kdy má třeba velký obchodní řetězec daňové prázdniny, nebo získá na nějakou rekonstrukci nebo jiný projekt evropské dotace získává neoprávněnou výhodu a může tedy na trhu nabídnout daleko nižší cenu. Dalším problémem jsou tedy zbytečné regulace a další byrokracie, kterou si umí vyřídit jen velké řetězce s týmem právníků kdežto malý živnostník na ní ztroskotá. Daňové prázdniny pro jeden subjekt na trhu pak ostatní poškodí v cenách, které mohou ony nabídnout. Tohle není svobodný trh. Ať obchodní řetězce na trhu klidně jsou, ale za stejných podmínek jako ten malý živnostník.Je to tak všude. Současná vláda, která by se ráda označila za pravicovou odstraňuje také nikoliv příčinu ale důsledek. Příčina současného úpadku tzv. západních států se nachází ve stále větší socializaci a zvyšování daní, kdy si stát bere za jednotlivce právo rozhodovat o tom, co s těmito penězi udělá. Stát ale hospodařit neumí, takže mu prostředky nestačí. Tento svůj problém chce vyřešit dalším zvyšováním daní.  Lidé si neuvědomují, že se zde jedná o socialismus a požadují, aby stát do všeho ještě více zasáhl. Asie se vydává opačným směrem a začíná nás překonávat. Kde se dneska vyrábí většina výrobků?

    13.květen 2019 - Napsal: Redakce

  • Evropský sen

    O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorikaProč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílůmJ. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinouOmezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace. Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa. Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat. Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století. Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla. Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým. Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času. V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců. Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat. Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího. Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází. Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj. To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA. Diskusní téma pro studenty

    09.březen 2020 - Napsal: Simona Chvátilová


Výsledky vyhledávání v sekci: Film
  • TOP 3 FILMY Z 52. ROČNÍKU KVIFF ANEB CO MĚ LETOS ZAUJALO VE VARECH

    Promítačky se dotočily, ceny byly předány a tisíce návštěvníků vyrazily směrem ke svým domovům. Padesátý druhý ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (KVIFF) je již minulostí a letos tolik opěvované betonové monstrum v podobě hotelu Thermal se opět stává vcelku opuštěným místem. To mu ostatně umožní minimálně do dalšího léta v klidu a spokojeně chátrat. Nicméně festival je především o filmové tvorbě a právě jí se zde hodlám věnovat. Přestože jsme s přítelkyní tento rok poněkud zlenivěli a více projekcí nestihli než zhlédli, strávil jsem v kinosálech dostatek hodin, abych vám mohl předložit svůj krátký a zcela subjektivní seznam několika kousků, které by si i nefestivalový divák neměl nechat ujít. Některé z nich totiž nejsou určeny čistě pro filmové fajnšmekry, popřípadě je čeká tour i po českých multiplexech.Baby Driver (2017) – USA/Velká BritánieTento akční krimi-thriller jsem viděl až v sobotu o půlnoci, kdy se promítal jako rozlučkový film festivalu v kině Čas. Pokud si vzpomínám, původně se na mém seznamu ani nevyskytoval a zařadil jsem jej tam až poté, kdy jsem si přečetl pochvalné reakce svých známých na Facebooku. Sám přitom musím rovněž jednu přidat. Snímek zostra otevírá divoká automobilová honička, při níž nevýrazný mladík v černých brýlích a zároveň hlavní hrdina Baby odváží skupinu bankovních lupičů do bezpečí. Ve svém červeném sportovním Subaru Impreza přitom předvádí neuvěřitelné kousky, přičemž divákův zážitek z divoké jízdy je dále umocněn dynamickou hudbou z protagonistova iPodu. Ostatně byla to pravděpodobně právě tato scéna, díky níž si Baby Driver vysloužil titul nejlepšího řidičského počinu od webu Drive Tribe.com. Nutno ovšem podotknout, že po ní již vše dosti zpomaluje a tvůrci následně spíše vsadili na oblíbené herecké tváře. V roli mafiánského bosse, který si Babyho spolu s dalšími profesionálními zločinci najímá pro své loupeže, tak například vystoupí Kevin Spacey. Herec známý většině diváků především z kultovního seriálu House of Cards zde předvádí skvělý výkon a pokud jste si oblíbili Francise Underwooda, jeho nová role se vám bude jistě zamlouvat. Na postech kriminálníků se následně objeví i Jamie Foxx nebo Flea, baskytarista Red Hot Chilli Peppers. Příběh je sice poměrně jednoduchý a dosti přímočarý, přesto vše nepůsobí lacině a desítky minut před plátnem proto ubíhají velice rychle. O to překvapivější je pak závěr, kdy pekelný šofér Baby prodělá sice vcelku tušenou, nicméně na můj vkus dosti náhlou proměnu svědomí, potopí své kumpány a rozhodne se ze zločineckého světa uprchnout. Následují dosti těžko pochopitelná a naturalisticky pojatá jatka, která postrádají jakoukoli logiku a celkový dojem z jinak podařeného snímku srážejí. Navzdory tomu je Baby Driver filmem, který určitě zůstane v paměti.Wind River (2017) – USA/Velká BritánieO tomto americkém thrilleru se toho již před festivalem napsalo mnoho. Zvýšené publicitě ostatně odpovídal i nebývalý zájem o páteční premiéru ve Velkém sále hotelu Thermal, kde se zaplnila i místa v uličkách a na schodech. Důvodem pravděpodobně byla i osobní přítomnost hlavního protagonisty a zároveň jedné z velkých hvězd letošního ročníku festivalu Jeremmy Rennera. Děj snímku se odehrává v indiánské rezervaci Wind River v zasněženém Wyomingu, kde nájemný lovec dravé zvěře Cory Lambert při stopování divoké pumy narazí na mrtvolu mladé díky, jíž dobře zná. Jednalo se totiž o nejlepší přítelkyni jeho shodou okolností zesnulé dcery, která rovněž zemřela uprostřed divočiny za zcela nevyjasněných příčin. Na místo je proto kromě indiánské policie povolána i nezkušená agentka FBI v podání Elizabeth Olsen, jež si očividně v drsném prostředí neumí poradit. Je tedy nabíledni požádat znalce tamních poměrů a citově zainteresovaného Lamberta o pomoc s případem. Následné minuty se nesou v duchu představení všech myslitelných neduhů indiánské komunity, utápějící se v pocitech poraženectví a absence zářné budoucnosti ve světě, jehož pravidla udává “bílý muž”. Drobná příběhová stagnace je však vykoupena naprosto nečekaným a dramatickým zvratem při přestřelce mezi policií a ochrankou tamní ropné plošiny, k níž náleží i hlavní podezřelý. Konec snímku je pak velice rychlý a svým způsobem bytostně americký. Ano, thriller je mimo jiné i oslavou onoho tradičního drsného selfmademana s vlastním pojetím spravedlnosti, navzdory tomu však nečekejte žádného klauna v podobě Cordela Walkera z béčkového amerického seriálu Walker Texas Ranger. Cory Lambert  a Wind River totiž divákovi nabízejí mnohem více.Korporace (Corporate, 2017) – FrancieMnou zvolenou trojici uzavírá zástupce francouzské kinematografie, o němž se sice zdaleka tolik nenapsalo, přesto dle mého přichází s velice aktuálním a zajímavým tématem. Korporace je totiž sondou do často dehumanizujících praktik velkých nadnárodních společností, jež se snaží své zaměstnance přeměnit v ultra poslušné a ideji růstu firmy slepě oddané pracovní stroje. V případě, že se tato indoktrinace nezdaří, následuje tvrdý nátlak a snaha se nevýkonných či odmlouvačných jedinců zbavit, a to často dosti drsnými metodami. Že se přitom nejedná pouze o téma z francouzského prostředí netřeba zdůrazňovat! Snímek sám o sobě vypráví příběh sebemotivované a tvrdé manažerky lidských zdrojů (ano, už sám název je více než půvabný) Emillie, pracující ve smyšlené korporaci Essen. Jejím úkolem je naplnit závěry nově schválené vize práce se zaměstnanci, kdy má být celkový početní stav snížen o 10 %. Nicméně v rámci zachování dobrého PR je prostý vyhazov vyloučen. Je třeba nasadit promyšlené postupy firemní buzerace a psychického vydírání, aby kádrově nevhodní lidé takříkajíc “odešli sami”. Vše se však bortí v momentě, kdy jeden z takto zasažených zaměstnanců páchá přímo na pracovišti sebevraždu. Rozjíždí se vyšetřování a hlavní hrdinka se rychle dozvídá, že v rámci zachování dobrého jména je vedení společnosti v čele s “jobsovsky” působícím generálním ředitelem ochotno rychle obětovat i ji a původní plán redukce zaměstnanců popřít. Zde kromě námětu zaujme i skvělý výkon již prošedivělého herce Lamberta Wilsona, jehož mohou fanoušci sci-fi znát z kultovní trilogie bratrů Wachowských Matrix, v níž ztvárnil charismatického Merovejce. Nicméně zpět k příběhu. Jak již bylo řečeno, Emilly se dostává do hledáčku vyšetřovatelky bezpečnosti práce a postupně ji dochází, že jedinou šancí na záchranu vlastního krku je spolupráce s úřady. Její kariéra ve velkém byznysu je tím však nadobro u konce. Přestože pokud vím, Korporace nebyla obzvláště vyzdvihována, snímek je velice povedenou psychologickou sondou do často podivného smýšlení vysokých korporátních manažerů a jimi spoluvytvářené firemní kultury, která může v některých případech míti značně totalitní tendence. Navzdory absenci jakékoli akce, rychlých zvratů či čehokoli podobného zůstává divák do filmu vtažen takřka po celou jeho dobu. Že se pak v době, kdy jsou v naší západní společnosti extrémně populární úvahy o řízení státu jako firmy, jedná o více než poučný snímek, netřeba zdůrazňovat!Tolik tedy k mému subjektivnímu výběru z letošního 52. ročníku KVIFF. Rozhodnete-li se na některý ze snímků vydat do kina, či jej zhlédnout doma, budu velice rád za vaše postřehy a názory. Toto léto totiž ve Varech nabídlo opravdu spoustu zajímavého filmového materiálu.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný


Výsledky vyhledávání v sekci: Média
  • TWITTER: ČEKÁ BÍLOU HOLUBICI STŘEMHLAVÝ PÁD Z MODRÉHO NEBE?

    Sociální sítě si v posledních letech získaly masovou oblibu uživatelů, přičemž Twitter (TWTR) bezpochyby patří k těm nejznámějším. Přestože v našich luzích a hájích se tato mikroblogovací platforma těší oblibě odhadem pouze 300 tis. uživatelů, ve světě se jedná o povinnou výbavu většiny veřejně činných osob. Politici, podnikatelé, novináři, aktivisté, televizní hvězdy či bloggeři… všichni tito lidé Twitter užívají ke své vlastní propagaci a komunikaci s publikem. Oficiální účet pod názvem @POTUS si tak například před nedávnem zřídil prezident Spojených států (Obama dosud používal svůj soukromý profil), aktivním uživatelem je však i milovník moderních technologií a ruský premiér Dmirij Medvěděv. Navzdory své popularitě však firma s bílou holubicí na modrém poli ve znaku nadále finančně nevzkvétá a nedaří se ji svůj nápad dostatečně monetizovat. Zjednodušeně řečeno, internetová reklama, která živí ostatní sociální sítě, je pro Twitter oříškem a společnost není schopna vytvářet dostatečné výdělky. Budoucnost přitom změnu k lepšímu pravděpodobně nepřinese a to i díky roztoucí konkurenci.Twitter: Mnoho účtů, málo uživatelůJádro problému blíže osvětlily hospodářské výsledky společnosti za 2. kvartál roku 2015 (2Q15). Twitter sice překonal odhady analytiků, když vytvořil celkové příjmy v hodnotě 7 centů na akcii (ekvivalent 502 mil. USD) namísto předpovídaných 4 centů na akcii (481 mil. USD), investoři však přesto zůstávají znepokojeni jeho dalším osudem. Za pravdu jim přitom trochu překvapivě dává i vrcholový management podniku. CFO Anthony Noto tak například během následné konference přiznal, že firma má vážný problém s budoucím odhadem růstu aktivních uživatelů, který prakticky stagnuje a již delší dobu se pohybuje kolem hodnoty 300 mil. (akcie společnosti reagovaly propadem o 14 %). Tento fakt přitom velmi oslabuje úsilí posílit příjmy z reklamy a to zvláště uvědomíme-li si, že celkový počet účtů je více než dvojnásobný. Dle údajů Statistic Brain Research Institute dosahuje až 645 mil., což je přitom stále daleko za vedoucím a finančně lépe situovaným Facebookem. Twitter je zkrátka zaplevelen velkým množstvím neaktivních účtů lidí, kteří brzy zjistili, že jsou pro ně jeho služby nezajímavé. Pravdou totiž zůstává, že nejste-li svým způsobem “celebrita”, mikroblog vám nemá mnoho co nabídnout. Velká část lidí aplikaci navíc používá pouze pasivně, tedy jako rozcestník ke zprávám a zajímavým článkům či jako místo na ukládání odkazů. V této sféře již však rovněž existuje silná konkurence dalších aplikací, jimž pravděpodobně vévodí služba Pocket. Celkové číslo udávající ty, kteří opravdu tvoří obsah a aktivně tweetují, tak není velký. Nepřekvapí proto, že inzerenti se příliš nehrnou a dávají přednost konkurenci.Internetová reklama a pohřebiště obrůCo si z výše uvedeného může odnést drobný investor či běžný uživatel? Internetová reklama, respektive reklama na sociálních sítích, je zkrátka velmi nevyzpytatelná branže závislá na uživatelské přízni a aktivitě, jež může pohltit i velké ryby. Ostatně Twitter není jediný, kdo se ve stínu extrémně úspěšného Facebooku povážlivě potácí. V poslední době vyplouvají na povrch zprávy, které hovoří o velkých problémech Googlu Plus, sociální sítě Googlu. Ta je dlouhodobě v amerických médiích označována za “ghost town”, tedy mrtvou síť, na níž si lidé tvoří účty pouze proto, aby měli přístup k YouTube a dalším firemním službám. Google totiž dosud jinou variantu neumožňoval a Google Plus účet byl povinný. Jak se však ukázalo, svazování uživatelů povinnými registracemi fungující platformu nevytvoří. Twitter sám sice nic podobného nevyžaduje, přesto se zdá, že přešlapuje na místě a neví, jakým směrem se vydat dál.Je Twitter špatná investice?Předpovídat další budoucnost této mikroblogovací platformy se podobá věštění z křišťálové koule. Pravdou je, že Twitter dlouhodobě přináší zklamání všem, kteří do něj investovali a věřili v raketový vzrůst a la Facebook. Současný byznys model společnosti se ukazuje jako dlouhodobě neudržitelný a je jasné, že má-li firma fungovat jako opravdový byznys a ne pouze jako veřejná služba, bude se muset změnit. Jim Cramer, analytik televizní stanice CNBC, v souvislosti s výsledky 2Q dokonce hovoří o existenční krizi sítě a nepředpovídá jí světlé zítřky.Osobně si nemyslím, že bychom v nejbližší době byli svědky střemhlavého pádu bílé holubice z modrého nebe sociálních sítí. Každopádně její příklad může dobře posloužit jako varování všem investorům ale i zakladatelům technologických start-upům, že základní pravidla podnikání včetně konkurence a zákona nabídky a poptávky se nevyhýbají ani této sféře. Sociální sítě a technologické společnosti jsou zkrátka stejně zranitelné jako například továrny na součástky, jakkoli “strašně cool” se mohou zdát. Podobně ani internetová reklama není mytickým Eldoradem, z nějž si kdokoli může jednoduše přinášet zlaté poklady.

    24.duben 2019 - Napsal: Jan Železný