Už to vypadalo, že se prezidentské volby 2016 v USA a jim předcházející stranické primárky stanou nudným soubojem dvou rodinných klanů. Amerika si měla užít střetnutí, v němž oba kandidáti byli prakticky dopředu známy a na voliče tak čekaly dlouhé měsíce vyplněné přemýšlením, v koho vloží svoji důvěru tentokrát – je libo Jeba Bushe nebo Hillary Clintonovou? Mezi zdánlivě nekonečným zástupem republikánských uchazečů o stranickou nominaci (v době psaní článků se jednalo o 16-ti hlavou skupinu) se však objevil muž, který tuto jednotvárnost výrazně narušuje. Jeho jméno zní Donald Trump.

Troublemaker Donald Trump

Asi těžko bychom mimo profláklé hvězdy Hollywoodu našli Američana, jehož popularita se vyznačuje natolik globálním charakterem. Syn obchodníka s realitami z New Yorku se svými okázale luxusními stavbami, knihami, televizními zábavnými pořady (The Apprentice, Miss World apod.) a řadou extravagantních výstupů stal určitým ztělesněným představ o americkém kapitalismu. Hlavním důvodem jeho současné “politické nebezpečnosti” však není atypický zjev, pryštící arogance, přímočarý byznys přístup či fakt, že se jedná o jednoho z nejbohatších podnikatelů v Americe. Nebezpečným a do určité míry “nežádoucím” ho činí lehkost, s níž otevírá témata, považovaná v politickém mainstreamu za tabu. Klientelismus a korupce politické elity, přesun pracovních míst do Číny, budoucnost ropného průmyslu, nelegální migrace či problematické soužití bílých Američanů (tzv. WASP – White Anglo-Saxon Protestants) a přistěhovalců z Latinské Ameriky (tzv. Latinos), které donald Trump bez skrupulí charakterizuje slovy jako “kriminalita”, “drogy”, “znásilňování” a “nevzdělanost”. Toliko jen krátký výčet výbušných otázek, jimiž se “slušný” politik raději obloukem vyhýbá, či kolem nich našlapuje s nejvyšší opatrností. Počet španělsky hovořících voličů zvláště v jižních státech Unie totiž raketově roste a bylo by proto přinejmenším netaktické si jejich komunity znepřátelit. Střílet do vlastních řad a pokoušet se rozbít složitý mechanismus “zvláštních vztahů” mezi politickou třídou a byznysem je pak považováno za naprostou sebevraždu.

Právě tyto záležitosti se však stávají častým námětem diskusí konzervativně smýšlejících rodin. Typický americký Joe s nevalným vzděláním, značně lokálním rozhledem a hrozivě vyhlížející hypotékou na krku o nich hovoří s manželkou u kuchyňského stolu, se sousedem při sekání trávníku či s kolegou v práci, zatímco do sebe během polední pauzy souká sendvič s burákovým máslem. Těmto lidem a nejenom jim přitom imponuje způsob, jímž Donald Trump zcela necenzurovaně pojmenovává události, jež každodenně formují jejich životy. Realitní magnát se však tímto automaticky dostává do role černé ovce, jíž se snaží ostatní (nejen) republikánští kandidáti a jejich sponzoři vystrnadit. Trump je totiž nutí opustit to, čemu Američané říkají “comfort zone”, tedy tematicky nekonfliktní oblast, či pozici, o níž se kandidáti nezdráhají hovořit. Najednou již nestačí vyprávět příběhy o ztracené a znovunalezené víře v Boha, milovat hamburgery, vzývat daňové škrty a pohoršovat se nad Obamovými “socialistickými reformami”. V době, kdy hrozí, že voliče bude zajímat váš názor na zvýšenou kriminalitu Latinoameričanů a otázku řešení problematiky korupce ve Washingtonu, vám zkrátka nepomůže ani dosud populární Elvisův song zahraný na vlastní baskytaru.

Mezi láskou a nenávistí…Trump a GOP

Američtí Republikáni tak stojí před nelehkou volbou. Nic naplat, že se proti excentrickému Trumpovi dennodenně ohrazují na sociálních sítích, že o něm média hovoří jako o rasistovi a mnohé společnosti s jeho firmou na protest proti jeho postojům v otázce migrace přerušily spolupráci. Pro určitý nezanedbatelný segment voličů se zkrátka stal celebritou. To ostatně potvrdily i nedávné průzkumy, v nichž mezi republikánskými uchazeči o prezidentskou nominaci Trump suverénně vedl a předběhl i dosavadního favorita Jeba Bushe, bratra a syna bývalých prezidentů. Výstřední blondýn si navíc nenechá nic líbit a na přístup strany s obtloustlým slonem ve znaku si halasně stěžuje. V interview pro internetový magazín The Hill dokonce uvedl, že uvažuje o vedení zcela nezávislé kampaně, kterou si díky svému pohádkovému jmění údajně může dovolit financovat zcela sám a vyhnout se tak tradičním politickým tanečkům se sponzory. Poslední odhady přitom ukazují, že Trumpa by volilo až kolem 20 % voličů, což by mu sice místo v Oválné pracovně Bílého domu nezajistilo, avšak zcela jistě by o něj připravilo jiného republikánského nominanta. Hlavu ztrácející GOP (Grand Old Party – název používaný pro Republikány) si tak pravděpodobně bude muset vybrat mezi vyjádřením alespoň částečné podpory výřečnému magnátovi (a ztrátou některých latinskoamerických voličů) nebo riskováním dalších minimálně 4 let vlády Demokratů v případě, že se Trump rozhodne kandidovat sám za sebe.

Quo vadis, Ameriko?

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Donald Trump je výstřední populista, jenž si nebezpečně pohrává s rasovou otázkou a ohrožuje tak celistvost společnosti. Ano, Trump je arogantní, nediplomatický a výbušný excentrik a ani v nejmenším mu nečiní problém nabízet společnosti zdánlivě účinná a jednoduchá řešení složitých problémů doby. Přesto je bezpochyby člověkem, kterého současná Amerika velice potřebuje! Proč? Jeho přístup k společenským tabu nutí politickou elitu a především uchazeče o nejvýznamnější mocenský post na světě hlouběji rozpracovat svůj politický program a nebát se nalézt řešení velice citlivých a bolestivých problémů dynamicky se vyvíjející společnosti. Problémů, které nemohou být donekonečna zametány pod koberec a zpovídány pouze v kruhu nejbližších známých a rodinných příslušníků. Problémů vyžadujících brilantní, ducha práva a svobody zachovávající strategii, kterou sice bohatý blondýn sám rozhodně nenabídne, ale může “dohnat” ostatní k jejímu nalezení.

Právě to je dle mého role, kterou má Donald Trump v dramatu nazvaném “prezidentské volby 2016” sehrát a paradoxně tak pomoci posílit americkou demokracii.

Ilustrační foto: kconnors (Imagebase.net)