O čem sní Evropané: konec válek, hospodářský rozkvět, stabilita, posílení sociálního státu – nakolik tyto sny ještě vyvolávají pozitivní reakce a nakolik už je to jen politická rétorika

Proč Evropa potřebuje svůj „sen“: usměrnění myšlenek a aktivit lidí k určitým, pro Evropu žádoucím, cílům

J. Rifkin – „evropský sen“ = důraz na společenství, kulturní různorodost, důraz na kvalitu života a udržitelný rozvoj, upřednostňování celosvětové spolupráce před uplatňováním moci, všeobecná práva a práva přírody mají přednost před vlastnickými právy a zábava před tvrdou dřinou

Omezení evropského snu: chudoba, rasismus aj.

Už více než půl století probíhá evropská integrace - proces navazování a rozvíjení spolupráce mezi evropskými státy za účasti nadnárodních, evropských institucí. Kořeny evropské integrace tkvějí ve dvou nejničivějších konfliktech 20. století. První a druhá světová válka ukázaly Evropanům, že jejich kultura ani civilizace je neuchrání před nimi samými, před zvrácenými ideologiemi, národní nenávistí a rozpínavostí velkých států. Definitivně vyloučit válku v Evropě – to byl a stále je první a nejzákladnější cíl evropské integrace.

Evropský projekt však získal širší podporu mezi Evropany až poté, co se ukázaly přínosy ekonomické spolupráce mezi státy, která začíná v 50. letech. Od 60. let se evropské země snaží využít vzájemnou spolupráci i k modernizaci svých států a společností – jde to až tak daleko, že nyní vystavuje Unie každý rok státům „vysvědčení“, jak jsou daleko v podpoře vědy a zaměstnanosti či v zavádění moderních technologií. Evropané se tak snaží čelit riziku, že v celosvětové soutěži ekonomicky i jinak zaostanou za zbytkem světa.

Budování Evropy doprovází i víra, že v jejím rámci je možné účinněji zabezpečit a rozvinout ty představy a ideály, s jejichž naplněním měla řada evropských států ještě nedávno problémy: ať už jde o demokracii, ochranu lidských práv, zlepšení šancí pro jedince nebo ekonomický úspěch.Nejrůznější politické a ideové směry vidí v Unii nástroj k uskutečnění svých nevýznamnějších myšlenek – v očích liberálů je to cesta k vytvoření dokonalého svobodného trhu, socialisté v ní vidí nástroj, jak bránit sociální výdobytky, pro konzervativce je to způsob, jak udržet postavení a vliv evropských států v době, kdy prudce roste význam obřích celků jako Indie a Čína.Není divu, že evropská spolupráce již dávno překročila meze ekonomiky. Přínosy a účinky ekonomické integrace dovedly členské země EU k tomu, aby spolupráci rozšířily i mimo ekonomiku, do oblasti justice, sociálních otázek, obrany, zahraniční politiky, kultury apod. To už vyvolává obavy a námitky, že Unie by do těchto oblastí neměla zasahovat.

Je možné podobný odpor překonat? Ano, ale jen tehdy,když Evropany bude spojovat něco více, než jen formální příslušenství k Unii a pocit, že jim to přináší nějaké materiální výhody.To, co by je mohlo spojit, je „evropský sen“: vědomí, že prostřednictvím evropské spolupráce mohou lidé nejen zlepšit své postavení, ale přispět k něčemu většímu: k vytvoření ekonomiky a společnosti pro 21. století.

Možnosti „evropského snu“ nově prozkoumal americký společenský kritik Jeremy Rifkind. Není to žádná náhoda, že právě Američan se pokouší ukázat Evropě její možnosti. Lze říci, že bez ideové a politické podpory z USA by to měla spojená Evropa daleko těžší – a možná by vůbec nevznikla.

Rifkind buduje „evropský sen“ jako protiklad „amerického snu“ a do určité míry i jako jeho kritiku. Americký sen je podle něj dítkem 18. století a evropského osvícenství: klade důraz na tvrdou práci, která vede k ekonomickému růstu a k bohatství. To bývá považováno nejen za měřítko lidského úspěchu, ale i za záruku svobody, nezávislosti a sociální jistoty každého člověka. V americkém snu není mnoho místa pro stát ani pro společnost: jeho středem je sebejistý, svobodný a cílevědomý jedinec. Méně pozornosti se věnuje tomu, že ne každý je schopen (a ochoten) stát se někým takovým.

Evropané by podle Rifkinda mohli pokročit dále: místo soustředění na bohatství by se mohli zaměřit na zvýšení kvality svého života, ať už v podobě lepšího životního prostředí a lepších pracovních podmínek nebo v podobě vyšší vzdělanosti. Mohli by se postavit proti úpadku životního prostředí, který je rubem prudkého ekonomického růstu v posledních dvou stoletích. Mohli by se pokusit vytvořit společnost, která klade na rozvoj osobnosti větší důraz, než na hromadění majetku. Pro rozvoj osobnosti má přitom svůj význam nejen tvrdá práce, ale i odpovídající zábava, která bude přispívat k lidskému rozvoji a stane se něčím víc, než jen zabíjením volného času.

V takové společnosti by měřítkem úspěchu už nemuselo být jen získané postavení a peníze na kontě, ale i slušné životní prostředí, nízká úroveň chudoby a zločinnosti i vysoká úroveň vzdělanosti – věci, které prospívají každému, ale kterým se musí těšit celé společnosti, a ne jen omezené skupiny jedinců.

Těchto cílů může Evropa podle Rifkinda dosáhnout díky tomu, že na rozdíl od amerického důrazu na absolutní nezávislost jedince více zdrazňuje fakt, že v dnešní společnosti a dnešním světě hraje stále větší roli vzájemná závislost a spolupráce. Důraz na spolupráci a omezení role brutální moci je podle Rifkinda něčím, co v americkém snu chybí, což se podle něj v praxi projevuje ve větší ochotě Američanů akceptovat násilí a jeho použití. Naopak Unie by bez mírové spolupráce států i lidí a bez vyloučení násilí aspoň ze vztahů mezi evropskými státy vůbec nemohla existovat.

Velký význam při rozvíjení takové spolupráce může mít podle Rifkinda tradiční evropský důraz na rovnost nejen v šancích, ale i v podmínkách, a neochota přistoupit na existenci příliš velkých rozdílů mezi jednotlivými částmi společnosti. Jak ukázal výzkum Pew Research Centre v roce 2003, velká většina lidí v evropských zemích věří, že „je důležitější, aby vláda zajistila, že nikdo nebude v nouzi, než aby jedinci svobodně dosáhli svých cílů bez vládního zásahu“.Americký sen obětuje myšlenku rovnosti představě, že na každém člověku zvlášť záleží, zda zůstane dole nebo dosáhne úspěchu – jakékoli omezování cesty vzhůru v podobě podpor, zvýhodnění či dávek je pak hodnoceno jako něco záporného, omezujícího.

Evropa se může podle Rifkinda stát také modelem nového typu politického uspořádání, kde vzájemný souhlas hraje větší roli než uplatnění moci a kde je centrální vláda jen jedním z řady aktérů, kteří utvářejí rozhodování unie. Na něm se mohou kromě států a jejich vlád podílet i nevládní skupiny, regiony či orgány EU. Tento systém samozřejmě musí mít své hodnoty, jimž se musí podřizovat: těmi jsou základní lidská práva, která musí stejnou měrou platit pro každého občana Unie bez ohledu na to, ve kterém z unijních států se nachází.

Aby se však něco takového stalo nejen snem, nýbrž i skutečností, musí Evropa urazit ještě dlouhou cestu. V řadě zemí, zejména v těch nově přijatých, je problémem už to, aby měl člověk slušné materiální postavení. Touha hromadit majetek bez ohledu na všechno ostatní tu bude ještě dlouho hrát velkou roli. I tam, kde lidé žijí v poměrném blahobytu, existují velké problémy s rasismem, nenávistí k přistěhovalcům a neschopností přijmout cizince, kteří chtějí v Evropě žít a kteří mohou podpořit její rozvoj.

To jsou bariéry, bez nichž není možné vytvořit evropský sen, který by oslovoval nejen dnešní Čechy, Němce a Poláky, nýbrž i ty, kdo do Unie přijdou z východní Evropy, Afriky nebo Asie. Jenže „evropský sen“ může fungovat jen tehdy, když bude působit i na Neevropany a přitahovat je – tak, jako americký sen působil na přistěhovalce do USA.

Diskusní téma pro studenty