Dle představ bezpočtu amerických komentátorů se mělo jednat o nudné prezidentské primárky s vcelku jasným výsledkem. Krize politických elit a určitá ideová vyprázdněnost slibovaly přinést vcelku hladké vítězství Hillary Clintonové a Jebu Bushovi, učebnicovým představitelům politických dynastií. Ti měli díky rodinným kontaktům, zkušenostem a snazší podpoře od sponzorů hravě smést své politické konkurenty a na podzim roku 2016 se utkat o žezlo formálně nejmocnějšího voleného “vladaře” planety – prezidenta Spojených států amerických. Vše se zdálo být tak jasné a nevyhnutelné, že se v médiích a akademických kruzích znovu rozhořela debata nad otázkou moderní “šlechty” a jejího negativního vlivu na americkou společnost. Byly to ostatně Spojené státy, které v době svého vzniku odmítly dědičné tituly a volaly po ideji republikánství a rovnosti. Prestižní týdeník The Economist dokonce ve svém vydání z 18. dubna 2015 otevřeně psal o nebezpečném vlivu dynastií na politiku a průmysl, který vytlačuje tradiční “americký sen” o úspěšných selfmademanech do říše pohádek a přibližuje Ameriku zpět k evropské tradici. Po uplynutí několika měsíců se však dle volebních preferencí zdá, že vše asi nebude tak horké. Američanům se dědičná moc začíná dosti zajídat.

Donald Trump a nemohoucnost Republikánů

Situace je přitom kritická v obou stranických táborech. Více než tucet uchazečů o republikánskou nominaci sice na první pohled sliboval možnost určitého výběru mezi rozličnými vizemi budoucnosti, brzy se však ukázalo, že ani političtí experti nejsou schopni mezi většinou z nich nalézt oněch pověstných “10 rozdílů”. Jeden za všechny a všichni za jednoho obviňují prezidenta Obamu ze zavádění socialismu, chystají se hned první den v úřadu zrušit zdravotnickou reformu Obama Care, chtějí vypovědět smlouvu s Íránem, slibují snížit daně či posílit armádu. Palčivé otázce ilegální migrace se zručně vyhýbají a raději halasně brojí proti programům plánovaného rodičovství a antikoncepci. Dokonce nosí i stejnou červenou kravatu. Co však dříve poměrně slušně fungovalo, se nyní zdá být zapomenuto. Kdo tedy předpokládal, že na špici peletonu uvidí představitele politické dynastie Jeba Bushe nebo alespoň kariérního politika typu Johna Kasicha či Scotta Walkera, byl dosavadními průzkumy volebních preferencí velice zklamán. Nejúspěšnější trojici posledních týdnů totiž tvoří lidé, které spojuje výrazný úspěch v civilním životě a nulová předchozí politická zkušenost. Donald Trump vešel ve známost jako výstřední realitní magnát, konzervativní Ben Carson je hvězdou světové neurochirurgie a Carly Fiorina (jediná žena mezi kandidáty) stála dlouhá léta v čele technologických gigantů Lucent a Hewlett-Packard. Naopak papírový favorit Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, postupně mezi voliči propadá a své rodinné vazby raději zapírá. O jeho názoru na irácké a afghánské tažení nepopulárního George Walkera se tak americký volič nedozví prakticky nic. Slavné příjmení bylo pro jistotu vypuštěno i z oficiálního loga kampaně, které nese pouze červený nápis Jeb. Zkrátka hlavně se neušpinit rodinnou historií!

Hillary Clintonová bez elánu

Ani v táboře Demokratů není výsledek zdaleka jasný. Navzdory všeobecnému očekávání Hillary Clintonová s ohlášením své kandidatury velice váhala, až to chvílemi vypadalo, že se touží nechat přesvědčovat. Když do předvolebního boje konečně vstoupila, její kampani jako by brzy došla ona pomyslná “štáva”. Vyhýbavé výroky, váhání při podpoře požadavků slábnoucích odborů, nejasná koncepce zahraniční politiky a nakonec médii živený skandál s využíváním osobní nechráněné emailové schránky pro vyřizování utajené komunikace v roli ministryně zahraničí… to vše jsou prohřešky, které jí ubírají hlasy. Přestože nadále vede žebríčky popularity, ostatní kandidáti neváhají její slabosti využít. Nejvýraznější postavou je přitom dosti překvapivě stranický outsider a zastánce levicové politiky Bernie Sanders. Na první pohled vetchý sedmdesátník (ročník 1941) působí oproti první dámě překvapivě energicky. Bez váhání volá po přijetí ekonomických opatření ve stylu skandinávských zemí a osobně se zapojuje do protestů odborů a organizací požadujících přijetí 15 dolarové minimální hodinové mzdy pro zaměstnance federálních úřadů. Vzestup preferencí přitom naznačuje, že voliči jeho upřímnost a názorovou zanícenost oceňují. Vynechat přitom nelze ani muže, který díky rodinné tragédii (smrti syna) kandidaturu dosud spíše vylučoval. Řeč je samozřejmě o viceprezidentovi Joe Bidenovi, který se teší živé podpoře řady odborových předáků. Jeho neformální vliv a popularita tak například stály Clintonovou podporu dvou nejvýznamějších zaměstnaneckých organizací v zemi, když se jejich vedení rozhodlo vyčkat dalšího vývoje a první dámu prozatím veřejně nepodpořit. Jak uvedl server Politico.com, v zákulisí se jako důvod, proč Hillary Clintonová neuspěla, uváděla Bidenova potenciální kandidatura.

Zažíváme soumrak politických dynastií?

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že intelektuály tolik obávané politické dynastie jsou na ústupu. Ostatně současné prezidenstké primárky nejsou prvním znamením nesnází. Už prezidentské volby v letech 2008 a 2012 lze charakterizovat jako  příklon voličů k outsiderovi, jímž Barack Obama jako černošský kandidát z rozvrácené chudé rodiny bez nadsázky byl. Postupně se utkal s Johnem McCainem, příslušníkem staré námořní elity, a Mittem Romneym, který navzdory pečlivě pěstovanému imagi byznysmana rovněž těžil z politických kontaktů svého otce, bývalého guvernéra Michiganu. V obouch střetnutích přitom Obama s přehledem zvítězil. Odepisovat politické dynastie by však přesto bylo značně předčasné. Díky rodinným vazbám disponují nadstandardními kontakty na byznys a fundraising, bolavé místo mnoha kampaní, tak pro ně nepředstavuje závažnější problém. Ostatně v množství vybraných finančních prostředků již dnes dle statistiky The New York Times své konkurenty výrazně přečíslují. V jejich prospěch rovněž hovoří statistika, dle níž tito kandidáti mají obecně mnohem větší šanci na volební úspěch, čemuž napomáhá i zastávání středových pozic. Aura reformátorů a radikálů totiž po většinou ke konci primárkového cyklu rychle vyprchá a voliči hledají stabilitu.

Nakonec tedy nelze vyloučit, že se navzdory vzestupu obliby outsiderů a “nepolitických politiků” Hillary Clintová a Jeb Bush mezi sebou opravdu utkají. Stejně tak však nelze vyloučit, že se mezi ně neomaleně vměstná Donald Trump s vlastí nezávislou kandidaturou.

Ilustrační foto: jill111 (pixabay.com)