Takovýto zdroj odhalení svých vojenských aktivit na Blízkém východě Rusko pravděpodobně nečekalo. Zatímco v době krymské krize a následných bojů na Donbase analyzovali západní experti družicové a letecké snímky pohybující se bojové techniky ruské provenience, nyní podrobně zkoumají zdánlivě mnohem prostší materiál – selfie ruských vojáků z občanskou válkou zmítané Sýrie. Právě tento v současnosti zesměšňovaný druh fotografií se začal objevovat na sociálních sítích typu Vkontaktě (obdoba Facebooku) a zákonitě vzbudil velkou pozornost. Dle mnohých tak válka v Sýrii získává zcela nový rozměr, jiní komentátoři jsou však mnohem skeptičtější. Co tedy tyto často velmi osobní momentky ve skutečnosti vypovídají o ruských aktivitách v zemi a může Rusko zvrátit průběh několik let panujícího konfliktu?

Selfie sem, selfie tam

I když se oprostíme-li od senzací a konspiračních teorií všeho druhu, zůstávají nám informace, které mohou budit znepokojení. Ostatně jisté vážné přesvědčení o tom, že ruští vojáci v Sýrii vyvíjí poněkud nestandardní činnost má zřejmě i americké ministerstvo zahraničí (State Department), o čemž svědčí i zveřejnění zprávy o telefonátu mezi Johnem Kerrym a jeho ruským kolegou Sergejem Lavrovem. Tématem hovoru měla být právě válka v Sýrii a americké varování před případnou eskalací složitého konfliktu ze strany Kremlu. Působnost ruských jednotek v zemi přitom sahá až do počátku 70. let, kdy si tehdy ještě Sovětský svaz pronajal základnu Tartus, díky níž získal přístup do teplých vod Středozemního moře. Co však vzbudilo celosvětovou pozornost byl fakt, že lokalizace u některých selfie odkazovala do míst značně vzdálených od oficiálního ruského ležení. “Shodou náhod” se navíc jednalo o oblasti, z nichž byly hlášeny tuhé boje mezi syrskou armádou a radikály z Islámského státu (IS). Soukromé obrázky se tak rázem staly veřejným tématem. Poté, co přibylo i několik amatérských nahrávek z bojiště, na nichž je slyšet ruština, spolu s fotografiemi moderních obrněných transportérů s ruskou kamufláží, Kreml se neochotně rozhoupal k oficiálnímu prohlášení. To ve zkratce obsahovalo tvrzení, že zveřejněné materiály nepřináší nic nového, neboť Rusko dlouhodobě se Sýrií spolupracuje a v současnosti ji dodává i humanitární pomoc. Tečka.

Válka v Sýrii: S Assadem na věčné časy?

Pravda, zvýšení ruského zájmu o Sýrii není žádným překvapením, zvláště uvědomíme-li si, že se (snad s určitou výjimkou Íránu) jedná o jediného loajálního ruského spojence na Blízkém východě, který je zároveň i vítaným zbrojním nákupčím. Přestože Sovětský svaz v regionu střídavě disponoval nezanedbatelným vlivem, po jeho rozpadu se tamní autoritářští vůdci tu více tu méně ochotně přeorientovali na USA či bývalé evropské koloniální mocnosti. Jelcinovské Rusko zmítající se ve vlastních krizích zkrátka nemělo příliš co nabídnout. Časy se však změnily a s nástupem Putina do prezidentského úřadu se obnovily i dřívější velmocenské ambice. Moskva zkrátka chce do situace na Blízkém východě promlouvat, o čemž svědčí i opatrné prohlubování vztahů se Sisího Egyptem či Izraelem. Sýrie v této složité skládance přitom hrála roli určitého stabilního prvku, jenž se však nyní rozpadá. Podpora Kremlu Bašáru al-Assadovi se tedy jeví jako vcelku logická záležitost, přičemž pravděpodobně nejde ani tak o osobu samotného autoritáře (a vládnoucího rodinného klanu) jako spíše o dlouhodobé zachování  sekulárního režimu, který představuje. Jeho pád by znamenal výraznou ztrátu ruského vlivu, připravil zemi o zbrojní kontrakty a mohl dále zvýšit popularitu radikálního islámu. Toho se přitom Moskva se svými problémy na severním Kavkazem rovněž obává.

Spasí Rusko Sýrii?

Rozsah ruských aktivit však nadále zůstává nejasný. Jak upozorňují mnozí experti, nahrávky a fotografie z bojišť jsou v době žoldáckých armád vždy problematickým důkazem. Potkat rusky hovořící ozbrojence totiž není na mnoha světových bojištích těžké, neboť rozsáhlé šeškrtání stavů armád bývalé Varšavské smlouvy v 90. letech zanechalo mnoho vycvičených mužů “bez práce”, již pak nalezly u soukromníků. Přesto si lze jen těžko představit, že by se Rusko nesnažilo byť omezenými vojenskými prostředky zabránit modelu Sýrie bez Assada. Právě  zde však naráží na tvrdé stanovisko USA a jejich západních spojenců, kteří staví jakékoli budoucí řešení syrské krize na odchodu současného režimu a vytvoření konsenzuální vlády umírněných opozičních skupin. Dle svědectví nedávno uveřejněných v The Los Angeles Times panují v Bílém domě vcelku odůvodněné obavy, že eskalace ruské vojenské aktivity by Assadovu pozici značně upevnila. Válka v Sýrii by se tak pravděpodobně protáhla o dalších několik let. Výsledkem by bylo další zhoršení uprchlické krize a totální potopení americké snahy dostat Rusko k jednacímu stolu s umírněnou syrskou opozicí.

Výraznou slabinou americké pozice je však fakt, že Assadův nedemokratický diktátorský režim s ruskou podporou je stále bohužel praktickou jedinou jasně organizovanou, relativně stabilní a sekulární silou v syrské občanské válce. Opoziční síly jsou i po letech bojů, jednání a amerických snah stále silně fragmentované, vzájemně nepřátelské a mnohdy značně radikalizované. Západem vycvičené a vyzbrojené umírněné jednotky jsou buď nadále prakticky nebojeschopné nebo se jako v případě Kurdů nacházejí pod vojenským tlakem sousedních států.

Resumé?

Odhadovat dopad byť omezeného vstupu Ruska do syrského konfliktu je tedy prakticky nemožné. Jistě se nebude jednat o “spásu” pro obyvatele této blízkovýchodní země, každopádně určitý pozitivní dopad celá věc přeci jen míti může. Je jím vážný popud pro západní vlády, aby otázku Sýrie začaly brát opravdu vážně a zaměřily se na přijetí komplexních řešení přímo v místě brutálního krvavého konfliktu. Dosavadní váhavá strategie vytoužený mír nepřinesla.

Ilustrační foto: stux (pixabay.com)