Když kanadský premiér Stephen Harper na počátku srpna svolal mimořádnou tiskovou konferenci, málokdo tušil, že jeho oznámení převrátí tamní politiku naruby. Lídr konzervativců totiž sdělil národu, že se po domluvě s generálním guvernérem Davidem Johnsonem (zástupcem britské královny v zemi javorového sirupu) rozhodl předčasně rozpustit dolní sněmovnu parlamentu (House of Commons of Canada). Toto zvláštní právo, jímž donedávna disponoval i britský premiér, znamená zkrácení oficiálně pětiletého mandátu poslanců a zahájení politických tanečků před voliči. Kanadské parlamentní volby však tentokrát budou v řadě aspektů unikátní a slibují přinést zásadní změny, které mohou ovlivnit i celosvětovou politiku.

Propad cen ropy aneb Když se nedaří

Zní to jako ohraná písnička, ale naprosto stěžejním faktorem, který volební klání jistě ovlivní, je stav ekonomiky. Ani země javorového listu nezůstává uchráněna celosvětových vlivů a negativní vývoj na komoditních burzách posledních měsíců ji sráží na kolena. Jako 5. největší exportér černého zlata na světě musí čelit nelítostnému útoku trhů, přičemž mohutný propad cen ropy si začíná vybírat svoji daň i v reálném životě. Ekonomové se dodnes přou o přesná data, každopádně kanadské hospodářství se již přinejmenším dvě čtvrtletí pohybuje na hranici nulového růstu a recese, což nedokáží zvrátit ani extrémně nízké úrokové sazby Bank of Canada (cantrální banky). Nepřekvapí proto, že dle průzkumu společnosti Ipsos pro Global News z 13. srpna považují voliči (76 % z nich) za nejpichlavější téma, které ovlivní kanadské parlamentní volby, otázku ekonomiky. Další položky na seznamu priorit přitom s hospodářstvím přímo souvisejí – je to udržitelnost financování zdravotnictví, tvorba pracovních míst a otázka zvyšujících se životních nákladů. Premiérova volba předčasně rozpustit parlament v podmínkách ekonomické stagnace se tak na první pohled může jevit jako velice riskantní hra. Bohužel ani druhý pohled žádné bližší vysvětlení nenabízí.

Sázka na rekord, nezkušená levice a návrat rodiny Trudeau

Stephen Harper přitom není žádný politický zelenáč. Nepřetržitě stojí v čele Kanady již od roku 2006, kdy se mu podařilo s trochu chaoticky vzniklým slepencem menších pravicových a konzervativních stran vytvořit menšinovou vládu a vytrhnout vládnoucí žezlo z rukou liberálů. Následující volby v roce 2011 pak potvrdily jeho převahu a vedly ke vzniku většinové jednobarevné vlády Conservative Party. Pokud by tedy Harper uspěl i nyní, stal by se nejdéle sloužícím ministerským předsedou od roku 1908, což je jistě lákavý rekord. Ostatně je to právě slib stability a kontinuity vládnutí, který konzervativci ve své kampani s názvem “Safer Canada, Stronger Canada” nejčastěji zmiňují. Propad cen ropy je dle nich sice citelný, avšak v předchozích letech si země vedla vcelku obstojně. Strana se rovněž snaží propagovat téma mezinárodní bezpečnosti a boje proti terorismu, v jehož rámci Stephen Harper jako premiér pomocí rozšíření zahraničních misí a posílení moci tajných služeb testoval hranice toho, co si mezinárodně uznávaná civilní mocnost či soft power může ještě dovolit. Tyto otázky však ve světle domácích problémů značně blednou a Kanaďany očividně více zajímá vlastní pěněženka.

Nálada veřejnosti konzervativcům nepřeje. Další průzkum společnosti Ipsos z 12. srpna tvrdí, že pouze 31 % voličů se domnívá, že Harperova vláda úřadovala dobře a zaslouží si znovuzvolení. Naopak 67 % hovoří o nutnosti změny kurzu. Tu se snaží nabídnout dvě víceméně levicové alternativy. Nejvážnějším protikandidátem na premiérský úřad je New Democratic Party (NDP) vedená Tomem Mulcairem. Tato formace vzniklá v 60. letech spojením socialistických politických klubů a členů odborů přitom nikdy ve vládě nezasedala. Její jediná exekutivní zkušenost pochází z vedení 5 provincií, na federální úrovní však září až v posledních letech, kdy využívá rozkladu tradičních liberálů. A je to právě nezkušenost, která straně pravděpodobně ubírá hlasy. Tom Mulcair se sice snaží v roli oficiální parlamentní opozice profilovat do role tvrdého kritika vlády v Ottawě, jeho rétorika je však často dosti zmatená a značnou část svého prostoru v médiích je tak nucen trávit složitým vysvětlováním svých předchozích nejasných výroků. A právě nezkušenost využívají konzervativci jako náboj i proti poslednímu vážnému uchazeči o vedení Kanady – liberálům. Liberal Party of Canada je politickou stranou s tradicí sahající až do poloviny 19. století. Bezpochyby ji lze označit za státotvornou formaci stojící v čele většiny kanadských vlád. O to více šokující však byl její pád ve volbách roku 2011, kdy o poslanecké křeslo přišel i její předseda Michael Ignatieff. Strana si poměrně dlouho lízala rány, aby nakonec do svého čela postavila muže se slavným rodovým jménem. Justin Trudea je typický “pretty face”, který staví na vzpomínkách na slavnou éru jeho otce Pierra Trudea, stojícího v čele vlád v 60. a 70. letech. Vzpomínky na zašlou slávu však k vítězství nestačí a tak se liberálové pouští i do sporných otázek typu podpory legalizace marihuany či zmírnění dosavadní bezpečnostní legislativy. Ke své smůle však Trudea zatím nepředvedl nic, čím by odrazil často velmi drsné útoky konzervativců na svou nezkušenost. Je rovněž otázkou, zdali vytváření profesionálních politických dynastií je tím, po čem národ touží.

Kanadské parlamentní volby: Nerozhodně a přece doleva

Dosavadní preference tří hlavních politických subjektů rovněž mnoho nenapovídají. Dle výše citovaného průzkumu Ipsos podporuje 33 % rozhodnutých voličů NDP, 31 % věří konzervativcům, zatímco 28 % se hlásí k liberálům. Kanadské parlamentní volby tak slibují tvrdou kampaň o rekordní délce 11 týdnů, jejíž výsledek může být z hlediska stran nerozhodný. Většinová vláda jednoho subjektu se zdá být nepravděpodobná, ke slovu se tak může dostat pro Kanadu netradiční sestavování koaliční vlády. Zde by přitom NDP a liberálové byli poměrně logickou volbou, jež by ukončila téměř dekádu trvající konzervativní éru.

Zdali Stephen Harper tajně nosí nějaké to “eso v rukávě”, zůstává tajemstvím, každopádně je jasné, že vyhlášením předčasných voleb na 19. října se rozhodl hrát vabank.

Ilustrační foto: Erika Wittlieb (pixabay.com)