Český telekomunikační trh je opravdu specifický. Velcí firemní zákazníci dostávají od operátorů tarify ve kterých platí jen haléře, tyto nízké ceny však musí někdo zaplatit -> Řadoví zákazníci.

Průměrně jsou tak řadoví zákazníci nespokojení. Chtějí volat a psát levně. A tak přichází do řetězce třetí článek – šedí operátoři chystající vnést do systému plného korporativismu trochu kapitalismu. Většinou fungují bez povšimnutí, sem tam však někomu nadzvednou mandle.

Celé řešení je poměrně prosté. Pokud jako firemní zákazník dorazím za mobilním operátorem, že bych chtěl na svoje IČO objednat služby pro 5000 SIM karet, ihned jsem odkázán z klasické prodejny na svého osobního člověka který se mi bude věnovat. A přichází prvotní nabídka. Volání za 2,50 Kč/min do cizích sítí, 1,50 Kč/min do vlastní sítě, SMSka za 0,90 kč. Tím padne první nabídka. Zde se má hejl chytit, respektive je tu taková jednoduchá snaha odchytit neprůbojné, protože ale my víme jak to chodí a že Pepík co provozuje TIRáky má ještě výhodnější nabídku tak jedeme dál: “Víte, tato nabídka je chabá, když vám chci zdrhnout na retenčním se dvěma SIMkama na kterých dohromady platím 4000 měsíčně tak dostanu podobnou nabídku. To si zajdu ke kecafounu. Tam mi dají 1,50 Kč/min do vlastní sítě a 1 Kč do cizí”. Potencionální zákazník se ještě chvíli se svým člověkem u operátora hádá obchodně argumentuje a v podstatě se s cenou dostanou například na krásných 0,90 Kč/min do cizích sítí a 0,40 Kč do vlastních.

Podnikatel v roli zákazníka je spokojen a užívá si svoje SIM karty. Vzhledem k tomu, že většina podnikatelů využívajících 5000 SIM karet umí obchodně uvažovat a dokážou přijít na to jak “ze všeho vytřískat prachy”, je jen otázkou času než nějakého napadne svoje služby masově prodávat. Má možnost získávat SIM karty s tarify za 0,90 Kč/min do cizí sítě a 0,40 Kč/min do vlastní v momentě kdy standardní ceníky pro koncové zákazníky jsou vysoko výše. Je tedy jen otázkou času, než někoho napadne svoje telefonní služby přeprodávat. I když nasadí dvojnásobné-trojnásobné ceny než sám dostává, bude se jednat o mnohem výhodnější nabídku než mají standardní operátoři.

Smlouva od operátora samozřejmě zakazuje svým zákazníkům tyto služby přeprodávat. V případě velkých rámcových smluv však má zákazník možnost tyto smlouvy poskytnout dále “spřízněným firmám”, sdružením atd. Tzn. že zákazníci se stávají například členy “nákupních klubů” a podobných spolků ve kterém členové nakupují služby od přeprodávající firmy.

Mobilní operátor by samozřejmě měl mít právo ve smlouvě zakázat další přeprodej svých služeb, měl by mít právo si stanovovat ceny za minutu hovoru a vedení sítě by mělo být plně ponecháno na něm. Problém celého mobilního trhu se nachází někde jinde. Největším problémem mobilního trhu je státní přidělování licencí na využívání frekvencí v GSM rozsahu. Řada lidí se snaží argumentovat tím, že bez přidělování licencí mobilním operátorům by se trh zhroutil, nastal by chaos a spoustu dalších hnusných věcí snad i atomová válka included. Přitom existence spousty různých WiFi poskytovatelů v bezlicenčním pásmu a bez přidělené konkrétní frekvence dokazuje, že pokud necháme lidem celé frekvenční pásmo tak si ho efektivně spravují sami. Velcí i malí WiFi poskytovatelé se nesnaží překřičet jeden druhého a nechovají se tak neefektivně, aby vše vedlo k nedostupnosti jejich služeb. Přitom v oblasti mobilních služeb na GSM a 3G vše zní tak nějak revolučně. Řešením určitě není provoz virtuálních operátorů. Těmto pořád může ceny určovat “velká trojka”.

Poté by se již problém odstranil tak nějak tržně. Mobilní operátoři by neměli jistotu oligopolu s tím, že “stát už se stará o to abysme tady byli jen my tři tak se domluvme a nesnižujme ceny”. Pokud by zákazníci nadávali, jistě by vznikl nějaký operátor který by postavil svoje vysílače a spustil svoji síť. A určitě by některý z nich pronajímal kapacity svojí sítě i virtuálním operátorům.