O tom, že Donald Trump svým excentrickým stylem vystupování a kontroverzními názory zcela vykolejil republikánské prezidentské primárky jsem již psal v jednom z předchozích příspěvků. Jak však nyní ukazují první finanční statistiky, realitní magnát z New Yorku staví na hlavu i dosud zažitá pravidla jak vést úspěšnou volební kampaň. V době, kdy se (nejen) v Americe živě diskutuje o enormním vzrůstu výdajů kandidátů na jednotlivé politické funkce, včetně té nejvyšší, uhlazený blondýn vede úspěšně svoji kandidaturu s naprosto minimálním rozpočtem. Klíčem k úspěchu mu je nezpochybnitelný status celebrity, vrozené showmanství a neformální vliv v hlavních médiích, kterým drtivě poráží tradiční fundraising ostatních uchazečů. Donald Trump je zkrátka člověk, jehož slova chtějí ostatní slyšet.

Prezidentské primárky a fundraising

Recept na úspěch v americké vrcholné politice se dosud zdál být vcelku snadný. Základem všeho bylo vytvořit si pevnou síť důvěrných spolupracovníků – profesionálů, kteří vám pomohou s propagací a především se sháněním finančních prostředků na vaši volební kampaň. Dobrých sponzorů, kteří nemají hluboko do kapsy a jsou ochotni své peníze investovat do politických zájmů nebylo nikdy dost, proto jim štáby jednotlivých kandidátů vždy věnovaly velké množství svého času.

Fundraising se během desetiletí stal uhelným kamenem americké politiky, samostatnou “vědou” ale i velkým byznysem. Jako příklad je možno úvést statistiku neziskové nevládní organizace MapLight, která odhaduje, že průměrné výdaje na volební kampaň do Kongresu v roce 2012 dosáhly u členů Sněmovny reprezentantů 1,6 mil. USD, u jejich senátních kolegů pak dokonce 10,46 mil. USD. Prezidentská úroveň poté představuje úplně jiný level, kde se rozdělují částky přesahující mysl běžného smrtelníka. Dle odhadů společnosti Credit Season tak například poslední velký volební cyklus v roce 2012 přišel dohromady na téměř 6 miliard USD, přičemž o trochu více utráceli Demokraté. Zajímavé je podívat se i na strukturu jednotlivých příspěvků, která člověku pomůže blíže pochopit rozložení zájmů mezi jednotlivými stranami a kandidáty. Zatímco mezi největší přispěvatele Baracka Obamy patřily americké univerzity či technologické giganty typu Google či Microsoft, jeho republikánského rivala podporovaly především velké americké finanční instituce jako Goldman Sachs či Bank of America. Obama poté získal nejvíce příspěvků v Kalifornii a New Yorku, zatímco Romnyho živnou půdou se staly Texas a Florida. U Obamy rovněž sehrál roli model drobných několikadolarových příspěvků od širokých zástupů podporovatelů, známý především z kampaně roku 2008. Třešinkou na dortu všech prezidentských voleb se poté staly tzv. Super PACs – výbory politické akce. Jedná se o organizace vzniklé za účelem shromažďovaní finančních prostředků pro podporu jednotlivých kandidátů či politik. Přestože výše jejich přímých příspěvků pro kandidáty a politické strany je zákonem omezena, výbory mají volnou ruku při vyvíjení tzv. “vlastní nezávislé činnosti”. Jinak řečeno, výbor vás sice nemůže výrazněji podpořit přímo, každopádně nic mu nebrání rozjet antikampaň vůči vašemu hlavnímu rivalovi či konkrétní politice, kterou obhajuje. Super PACs tedy dosud patřily k nezbytným nástrojům, jak elegantně vést politický boj.

Volební kampaň na ruby

Výše popsaný model však nyní dostává citelné trhliny. Dle průzkumu společností Ipsos a Reuters z 13. srpna Donald Trump stále vede v republikánské prezidentské štafetě s 21 % souhlasných hlasů, zatímco jeho nejvážnější rival Jeb Bush dosahuje pouhých 12 % . Oba muže však zásadně rozděluje způsob, jakým přistupují k politickému marketingu. Jeb Bush, syn a bratr předchozích prezidentů, je hochem ze staré školy, který se drží tradičních témat a snaží se vydolovat co nejvíce prostředků z fundraisingu. Jemu nakloněné výbory politické akce tak například dosud dle odhadů vybraly něco kolem 100 mil. USD. Trump je však jiný. Prostořeký podnikatel nejenom, že za dobu vedení své kampaně nevybral prakticky nic (spekuluje se o necelých 2 mil. USD převážně z vlastních zdrojů), tuto skutečnost navíc používá jako svoji hlavní devizu. Během televizní debaty na Fox News tak například obvinil většinu svých kolegů, že pouze papouškují názory svých bohatých sponzorů, přičemž zdůraznil, že řada z nich během let byla na jeho vlastní výplatní pásce a servilně mu sloužila. On sám díky svému bohatství sponzorství nepotřebuje, lidé prý jeho názory rádi poslouchají sami od sebe, neboť souzní s jejich svědomím. Tato dosti sebestředná hláška se však zatím ukazuje být pravdivou. “Chudý” Trump totiž díky své mediální moci a statusu celebrity přeměňuje peníze na volební preference se záviděníhodnou efektivitou a jeho tvář se objevuje ve většině celostátních médií prakticky denně. Tam, kde lidé jako Bush, Christie nebo Rubio musí platit za reklamu, je Donald Trump zván zdarma a s otevřenou náručí. Jeho jméno je totiž zárukou čtenosti či sledovanosti. A to se počítá…

Donald Trump vs Hillary Clintonová?

Netradiční volební strategie prozatím přináší rozvernému blondýnovi úspěch, zdali se však opravdu přetaví v zisk republikánské nominace je stále velkou neznámou. Trump je mistrem veřejných vystoupení, jimiž dokazuje, že extrémně vynalézavý a populární kandidát dokáže čelit zaběhlé mašinérii moci a velkých peněz. Zároveň si však velice brilantně vytváří nepřátele mezi stranickou i podnikatelskou elitou, které preferují tradičnější a méně svéhlavé kandidáty typu Bushe. Sázet na finální souboj o Bílý dům v duchu Trump vs Clintonová by tedy bylo značně předčasné.

Ilustrační foto: Vocandapix (pixabay.com)